Velké gongy ve věžích chrámu Zogor odbily půlnoc, když se Achetol vracel do svého domu. Většina obyvatel Snakelu, by ten dům považovala za hromadu starých prken, ale pro Achetola to byl domov. Ještě se chtěl zastavit U zlomených mečů, ale po městě se šířily velice podivné zprávy.
„Hej, ty tam!“ zahřměl hlas ze tmy a Achetol leknutím nadskočil.
„To je ten starej žebrák,“ další hlas, ten už Achetol poznal. Sigo Arulk, Trinosova pravá ruka.
„Sem se málem podělal, Sigo,“ oddechl si Achetol a kývnutím pozdravil trojici mužů, kteří vyšli z úzké uličky.
„Neviděls dneska něco divnýho?“ zeptal se Sigo, zatímco se jeho společníci rozhlíželi kolem.
„Nic sem neviděl a nevim nic o tom kdo Trinose napad,“ řekl Achetol a hned svých slov zalitoval. Trinos si vybíral své lidi a královsky jim platil. Jeden z mužů mu zezadu podkopl nohy a ještě než Achetol dopadl na zem, držel ho Sigo pod krkem. Několik drobných mincí, které Achetol svíral v dlani se rozuteklo kolem.
„Tak on někdo napadnul Trinose?“ zeptal se Sigo chladně. „A ty o tom nic nevíš?“
„Sigo, pust mě,“ zaškemral Achetol tiše. „Nic nevim, něco sem zaslech. Tak mezi řečí. Prosím, opravdu nic nevim.“ Achetolova krysa vyběhla z roztrhaného pláště svého pána a zamířila do bezpečí. Příliš pomalu.
„Takhle dopadneš ty, pokud budeš kecat blbosti,“ ušklíbl se Sigo, zatímco jeden z jeho společníků otíral o dlažbu zbytky Achetolova miláčka z podrážky své boty.
„Pamatuj na to,“ dodal ještě Sigo a povolil sevření. Achetol se roztřásl po celém těle a z očí se mu vyřinuly slzy.
„Kup si novou,“ zašklebil se muž, který zabil Achetolovu krysu a hodil na zem stříbrnou minci.
-
Saler se posadil ke stolu a mlčky pozoroval tvář muže naproti sobě. Jemné skoro dívčí rysy, úzká brada, tenké rty, vystouplé lícní kosti a hubený nos. A oči. Velké, tmavé oči, ve kterých se zrcadlila minulost. Pod dlouhými kaštanově hnědými vlasy se ukrývali velké, zašpičatělé uši. Nejtypičtější znak prastarého rodu elfů.
„Selwill z Wassilei,“ usmál se Saler a pokýval hlavou.
„Saler Mont, nebo snad Yzteper?“ zeptal se elf pobaveně.
„Saler Mont. Yzteper je mrtvý,“ odvětil Saler vážně.
„Bojíš se hranice?“ uhladil si Selwill neposlušný pramen vlasů.
„Nebojím se jedné hranice. Bojím se ohňů, co by vzplály v celém Nahonnu,“ zadíval se Saler do tmavý očí elfa.
„Doba se změnila,“ usmál se elf povzbudivě.
„Doba možná, ale lidé ne,“ zašeptal Saler. „Ty bys to měl vědět nejlíp, jak dlouho trvá ta nesmyslná válka? Patřil vám skoro celý svět a co vám zbylo? Wassileiské lesy. A i o ty se nyní bojuje. A věř mi, nebude trvat dlouho a tvůj národ se stane minulostí. Po vás příjdou na řadu trpaslíci a i oni podlehnou. Nakonec se lidé vyvraždí mezi sebou a Barakania připadne skřetům. A to jen proto že žijí na místech, kde pro člověka není nic zajímavého.“
Selwill mlčel a po tváři mu stékala slza. Náhle elf zvedl hlavu a podíval se Salerovi přes rameno. Ten se otočil a uviděl bledou Torawu opírající se rukou o rám dveří do kuchyně. Žena byly smrtelně bledá a chvěla se po celém těle.
„Ro-nag-tako uhrag,“ zašeptala Torawa a omdlela.
„Drakor,“ vyskočil Selwill překvapeně ze židle a zadíval se na Salera.
„Myslel jsem, že proto jsi přišel do Snakelu?“ zamračil se Saler.
„Hledám Marela ze Zlaté cesty. Jeho muži mi řekli, že ho naleznu tady ve městě,“ odvětil elf.
„To riskuješ svůj život, aby si našel Marela?“ vyhrkl Saler.
„Riskuji svůj život, abych ukončil válku,“ odvětil Selwill.
-
Milanta se protáhla úzkou mezerou pootevřeného okna ve druhém patře a opatrně se postavila na úzkou římsu. Na okamžik zaváhala, poté položila na římsu i druhou nohu. V pravé ruce držela naditý měšec a na tváři měla spokojený úsměv. Přitiskla se zády ke zdi domu a pomalu se začala sunout po římse ne širší než dlaň její ruky. Strnula uprostřed pohybu.
„Viděli ste tu novou holku U Veselýho vepře?“ ozval se hlas.
„Myslíš tu malou zrzku?“ zeptal se další hlas a do ulice pod Milantou vešli tři muži. „Podle mě má velkej zadek.“
„Podle mě ho má tak akorát,“ odvětil první muž.
„Dovedete se vy dva bavit o něčem jinym než o ženskejch?“ to promluvil poslední z trojice.
„Jasně Sigo, o jinejch ženskejch,“ všichni tři se krátce zasmáli.
„Zavřete tlamy, něco sem zaslech,“ sykl muž, kterému říkali Sigo. Milanta se ještě víc přitiskla ke zdi.
„Tu malou zrzku od prasete,“ ušklíbl se jeden z mužů. Sigo ho udeřil pěstí do obličeje.
„Pokud řeknu, abys držel tlamu. Tak jí budeš držet,“ zašeptal Sigo.
„Hele Sigo, fakt tam někdo je,“ ukázal třetí muž před sebe. Milanta pootočila hlavu, aby se podívala kam muž ukazuje. Temnou uličkou se blížila nahrbená postava. Milanta se kousla do rtu, něco bylo špatně! Jen nevěděla co.
„Kdo to sakra je?“ zamručel někdo ze trojice.
„Se ho zeptáme,“ odplivl si Sigo. Muži se rozestoupili. Neznámý se zastavil asi patnáct kroků před nimi a narovnal se.
„Proč ty zabít, když neměl hlad?“ zeptal se neznámý a ukázal na muže, kterého před chvíli Sigo udeřil. Milanta se zachvěla. Ten hlas mrazil do morku kostí.
„Co to kecáš?“ zeptal se muž na kterého neznámý ukazoval.
„Ty zabít,“ dupl neznámý nohou. „Velká myš a nemít hlad. Proč?“
„Kade, von myslí tu krysu toho žebráka cos před chvílí zašláp,“ řekl Sigo pobaveně.
„Co je mu do toho?“ tasil Kad krátký meč a náhle byl mrtvý. Všechno se seběhlo příliš rychle, než aby to kdokoli z přítomných postřehl.
„Do prdele!“ vykřikl Sigo a rozběhl se pryč.
„Von ho zakous,“ vyjekl druhý muž, při pohledu na bezvládné Kadovo tělo s rozervaným hrdlem. Neznámý se narovnal a po bradě, krku a hrudi mu stékala krev.
„Zmiz,“ zavrčel neznámý a vykročil proti muži.
Dívka na římse skoro nedýchala, znala podobné chování. Ten tvor, ne to nebyl člověk! Ten tvor bránil svůj úlovek! Poslední z trojice se otočil na patě a rychle vyrazil za Sigem. Milanta pevně zavřela oči. Spokojené mručení a mlaskání z ulice, jí však prozradilo, co se tam děje…
