|
Mám-li si vzpomenout na Itálii,
vybavím si maličkou hospůdku u moře,
na naší cestě do Pompejí.
Patřila dvěma stařičkým manželům.
Byli jak ze starých, zašlých obrázků,
které voní klidem a laskavostí.
Neuměli ani slovo cizím jazykem,
přesto se snažili si s námi popovídat,
třeba jen o počasí a cíli naší cesty.
Stará paní výborně vařila,
pán obsluhoval hosty a staral se o dodávku mořských plodů,
a já jsem tu ochutnala své úplně první
a naprosto skvělé mušle s těstovinami,
a kdybych nebyla alespoň trochu kultivovaný člověk,
vylízala bych po sobě talíř,
jak jsem to dělala jako dítě.
Ale bylo tam ještě něco.
Něco, čeho si nevšiml nikdo jiný.
Vlastně kromě nás a dvou dalších hostů,
kterých se to něco přímo týkalo,
tam nikdo jiný nebyl.
A byl to jen okamžik,
jenom chvíle, kdy se čas úplně zastavil,
a já se jen dívala.
Jenom JÁ.
Když jsme zastavili kousek před hospůdkou,
a chystali se přejít silnici,
přijížděl k tomu samému místu motorkář.
V černé kombinéze s třásněmi,
černou, zastřenou přilbu přes tvář,
na silném, pekelném stroji.
Zastavil před námi a pokynem ruky nás nechal přejít.
Pak zaparkoval motorku,
sesedl, a když sundal přilbu,
usmála se na nás zvláštní, mladá žena.
Drobná postava, krátké tmavé vlasy,
velké, tmavě hnědé oči,
opálená pleť....
V té motorkářské kombinéze působila skoro klukovsky.
Vstoupila za námi do hospůdky,
prošla na malou terasu na pláži,
a přivítala se s druhou mladou ženou,
která už tam seděla.
Měla delší, vlnité, světle hnědé vlasy,
dlouhé, květované, plážové šaty,
na stole před ní ležel široký klobouk.
Objaly se, posadily, objednaly si.
Starý pán jim po chvíli přinesl mísu plnou velkých škeblí,
kterým se říká Slávky,
láhev bílého vína a dvě sklenky.
Připíjely si vínem,
smály se,
povídaly si,
seděly si velmi blízko.
Pak ta, co přijela na motorce,
ovinula té druhé ruku kolem ramen,
a jen se chvíli dívaly jedna druhé do očí.
Byl to jen okamžik,
ale i ten stačil abych pochopila,
že tu nesedí jen dvě kamarádky.
Byly si mnohem bližší,
a já z té chvíle nemohla odtrhnout oči.
Chápala jsem beze slov.
Jakoby něco z toho tajemství patřilo taky mě.
Cítila jsem v tom okamžiku svou vlastní přítomnost.
To ale nevěděl nikdo jiný.
|
