|
Klobouk Šedého Výra.
Přinesl mi ho vítr,
zaprášený a děravý,
posadil ho přede mě do písku.
Za jeho krempou vetknuté jedno orlí pero.
Zvedla jsem ho z písku,
přivoněla k němu,
a v duchu spatřila nedohledné dálky,
ucítila vůni indiánských příběhů,
viděla stádo divokých koní,
přibíhajících a odnášejících mé obavy a strachy
ve svých rozevlátých hřívách.
Vložila jsem si ho opatrně na hlavu,
jako vzácnou korunu dávných králů,
a pod kloboukem Šedého Výra,
začaly se rodit sny.
Pod kloboukem Šedého Výra,
se tak snadno odpočívá.
Měkký a zaprášený,
vonící černou tmou a střelným prachem,
přivolává duši hlubokého lesa,
divoké říční krásy,
velikost horských masivů,
svobodu nesenou větrem.
Pod kloboukem Šedého Výra jsem sama sebou
a v bezpečí.
Oči Šedého Výra,
zdají se smutné,
ale když se dobře dívám,
postřehnu, že tají záblesk minulého i budoucího světa.
V těch světlých očích barvy nebe,
skrývá se tajemství věčnosti.
V těch očích něžného lháře,
skrývá se on sám,
jako indián.
|
