Obio se schoval do skladiště, kde jeho otec a strýc přechovávali ovoce a zeleninu pro další prodej. Krčil se za pytlem brambor a poslouchal rozhovor v obchodě.
„Říkám vám, že mě ten váš spratek ošidil!“ zlobil se zákazník.
„Uklidněte se,“ řekl Dagališ, který stál za pultem, mimo dosah pěstí, „jsem si jistý, že se nějak dohodneme.“
„Ty brambory byly plesnivé a jablka jakbysmet. Chci zpátky svoje peníze! A taky mi sem přiveďte toho zmetka, chci mu jednu vrazit.“
No tak jsem tě ošidil, řekl si Obio v duchu. Ty šidíš každého a pořád.
„Já se s vámi hádat nebudu, tady máte polovinu peněz a jděte mi z očí,“ řekl Dagališ rozzlobeně, když mu podával měšec. „Víc vám nedám.“
„Počkej, až toho spratka potkám!“ pohrozil muž. Když odcházel, zlostně zabouchl dveře.
Dagališ se opřel o pult a povzdechl si. „Obio, Obio, Obio... Ty mi nedáš pokoj, co?“
Obio vyšel ze své skrýše. „Promiň, otče. Ale on si to zasloužil, vždyť podvádí všechny lidi ve městě. Když měl naposled hostinu tak...“
„To mně nezajímá!“ vykřikl Dagališ, až jeho jizva od ohně na levé tváři zacukala. „Co jsi udělal? Ten blázen mi to řekl, ale chci to slyšet od tebe.“
Obio se tvářil provinile. „Do sudu jsem dal shnilá jablka a na vrch ta pěkná. Skočil na to a koupil tři sudy. To samé jsem udělal s bramborama, ale těch si koupil jen jeden pytel.“
„Obio, víš jak se jmenuje tenhle obchod?“
„Ovoce, zelenina a vše ostatní u Mattů.“
„A jaké moto máme napsané na dveřích?“
„Obchodujeme čestně a poctivě,“ odrecitoval Obio neochotně.
„Přesně tak. My, Mattové, už vedeme tenhle obchod tři generace, ty jsi čtvrtá. Co si potom lidi pomyslí, když uvidí takový nápis na dveřích a přitom si budou říkat, že jsme podvodníci? Sakra! Vždyť se chováš jako dítě, příští rok se z tebe stane dospělý muž. Bude ti sedmnáct, sedmnáct! Tak se podle toho chovej.“ Dagališ si povzdechl: „Chjo. Padej, máš na zbytek dne volno. Zítra si pro tebe něco najdu.“
„Kde je strýc Omar?“ zeptal se Obio.
„Šel nám zařídit nějaké další obchody, než nás ty zruinuješ. Mimochodem, slyšel o tobě nějaké věci. Něco s Rudou uličkou...“
Do háje! On to ví! Obio celý zčervenal. „Co jsi slyšel?“ přitom se na svého otce díval psíma očima.
„No, že... Ale nic... Radši nic. Jdi.“
Obio odešel na ulici. V Gäweru žil od malička, byl to jeho domov. Městu dominovala vysoká Katova věž a její dvě sestry: Vysoká věž a Zlatá věž. Právě v nich žil císař se svou paní a všemi rádci. Mezi věžemi se nacházely ohromné kasárny, které byly touto dobou prázdné. Silikum spolu se svým spojencem Lachamnií vedlo válku s Igalií, nejzápadnější zemí v Sázii. Otec Obiovi vyprávěl, že před válkou bylo ve městě mnoho lidí, kteří používali elementy. Jejich umění prý bylo úžasné a nikdo se jim nemohl rovnat. Obiovi se poštěstilo jen třikrát, že viděl takového člověka. Jednoho, když mu bylo osm. Muž, který ovládal oheň. A poté další veselý chlapík s větrem a ještě jednoho se zemí. Nebylo by špatné něco takového umět, pomyslel si Obio, zatímco šel ulicí do středu města.
Míjel stovky lidí, některé znal od vidění, jiné viděl poprvé. Když došel až na náměstí Velikánů, zamířil k nejbližšímu stánku s pytli s obilím. Musel se procpat davem lidí. V tuto denní dobu bylo náměstí vždycky plné k prasknutí. Odstrčil jednu ženu a dostal se až ke svému cíli. „Tohle mě jednou zabije,“ postěžoval si. „Ahoj, Danale.“
Ze stánku vyšel chlapec o rok starší než Obio. Měl světle hnědé vlasy, modré oči a úzké rty. Byl oblečen ve lněné košili a kožených kalhotách. „Ahoj, Obio. Tak co? Co ti otec chtěl?“
„Ten náš podvůdek nevyšel,“ obrátil oči v sloup. „Táta je na mě dost naštvaný. Jo a taky něco ví o našem výletu do Rudé uličky.“
Danal Wolhys se plácnul do čela. „Zakrel böw, člověk jenom projde ulicí plné bordelů a hned si o něm ostatní myslí, že tam šel za děvkama.“
Obio se usmál. Já vím, že ty tam za nimi chodíš, pomyslel si, ale raději nic neřekl. Mohl by skončit s monoklem, nebo zlomeným nosem. Danal měl ohromnou sílu v pažích. „Tak co s tím uděláme? Jestli nás tam ještě někdo uvidí, tak to řekne tátovi nebo Omarovi a naše kšefty budou v tahu.“
„Ještě to zkusíme,“ řekl Danal. „Dneska večer tam zajdeme a zeptáme se jich, kolik toho budou potřebovat.“
„Omar si všimne, že mu ve skladě bude něco chybět. A obzvlášť tolik jídla. K čemu ho oni vlastně potřebují?“
„To je mi úplně jedno.“ Danal zkřížil ruce. „Hlavně, když nám za to zaplatí. Co si myslíš, že dostávám za to, že tu celý den stojím a prodávám obilí a jiný blbosti? Jen najíst a nějaké to oblečení. Můj fotr je horší než tvůj. Dalo mi hodně práce ho přemluvit, aby tu mohl prodávat. Na farmě bych pracovat nemohl, nevydržel bych to tam.“
„Vždyť jsi Wolhys! Nemáš příbuzné mezi pomalu všemi králi v Sázii?“
Danal se zklamaně usmál a kývnul hlavou. „Jo. Jednoho příbuzného mám v Lachamnii u Evensergienů. Dalšího u Loocků, Kartů a i v tomhle městě je jeden rádce z našeho rodu. Ale víš, jak to chodí s dědičnou a vedlejší rodinou.“
„Jo,“ připustil Obio.
Ke stánku se protlačil tlustý muž s dlouhými licousy a hustým, černým knírem. „Ty tady prodáváš?“ zeptal se Danala.
Wolhys přikývl na souhlas. „Ano, pane. Máte zájem o obilí?“
„Ano, dvacet pytlů pšenice. Potřebuju do pekárny. Máte?“
Danal se otočil. Podíval se na pytle a chvíli přemýšlel. „Je mi líto, ale tady mám jenom pět pytlů. Přijďte zítra touhle dobou a budete je tu mít připravené.“
Tlustý muž si zatahal za licousy. „Dobře. A cena?“
„Tři stříbrné za pytel.“
„To je dobrá cena, všichni ostatní je mají za čtyři a ten blázen Rogg dokonce za šest.“
„Blázen,“ přitakal Danal. „Nuže, zítra to tu budete mít. Jen přineste peníze.“
„Děkuju,“ řekl muž a odešel.
Danal Wolhys si povzdechl. „Zajdeš tam sám? Já budu muset na farmu, vyřídit to fotrovi.“
„Co mi zbývá? Jo, já tam dojdu.“
„Díky. Měl bych tam vyrazit hned, aby to sem bratr dovezl, než bude tma. Ještě něco. Mohl by jsi se mnou jít do domu?“
„Jasně,“ řekl Obio a následoval ho do malého skladu. Danal se chvíli přehraboval v bednách. „Co hledáš?“
„Uvidíš.“ Po prohledání páté bedny vyndal dýku. Měla zahnuté velmi ostré ostří. Jílec byl z velmi zvláštního jasně zeleného kovu, do kterého byly vyryty dračí hlavy.
Obio vytřeštil oči. „Kde jsi to vzal? Není to...“
„Jo, je to pättia.“ Obrátil dýku na druhou stranu. Do čepele někdo vytepal jméno. „Patřilo to nějakému Velderovi z rodu Loocků.“
„Odkud to máš? Víš jak je nebezpečné mít u sebe takovouhle zbraň?“
„Vím to. Dali mi to ve Forthově domě. Neměli mi čím zaplatit, tak mi dali tohle.“
Tohle Obia překvapilo ještě víc. „Forth? Ve Forthově domě? V tom případě zapomeň, že tam dneska půjdu.“
„Proč?“
„Tohle smrdí průserem. A to pořádným. Už jen to, že u sebe máš dýku z pättie, je zločin. Všechny zbraně byly vybrány a poslány do války. Být tebou, tak ji hodím do studny a zapomenu na ní.“
Danal vyndal z bedny opasek s pouzdrem. Připnul si ho kolem pasu a dýku vložil do pochvy. „Tak to ani náhodou. Jednou se mi může hodit.“
„Jak chceš, ale mně se to nelíbí. Tohle by mělo patřit Kärshům a ne tobě.“
„Kärshové ať jdou někam. Ti ty zbraně nepotřebují, jim stačí živel. Navíc jich není tolik. Kolik jich je v celém Silikum? Tři? Víc ne.“
Obio zavrtěl hlavou. „Nech si to, mně je to jedno.“ Potom pomohl Danalovi uklidit zboží ze stánku, smotat plachty, složit lavici a pult a vyprovodil ho až ke Královské bráně na východě města.
„Vážně tam nechceš zajít?“ zeptal se Danal Wolhys, než odešel. Obio jen zakroutil hlavou. „Jak myslíš. Mohli jsme si pěkně vydělat. Měj se tu dobře, zatím.“
„Ty taky.“ Když Danal zmizel, vrátil se Obio domů. Jeho rodina vlastnila nízký dům se třemi pokoji. Jeden pro něho, další pro Omara a jeden pro Dagališe. Nedaleko odsud bydlel i Obiův prastrýc Moik, který žil v hospodě U Prašky. Praška byl starý rodinný přítel a nechával Moika u sebe zadarmo. Ve skutečnosti se nejmenoval Praška ale Karl. Praška byla jeho přezdívka. Když se ho Obio ptal, kde k ní přišel, řekl, že mu to možná jednou poví.
Svou matku Obio nikdy nepoznal. Prý zemřela krátce po porodu. Lilka, tak se měla jmenovat. Lilka Mattová. Nikoho jiného Obio v rodině už neměl. Otcovi rodiče zemřeli už dávno a to samé platilo i o těch matčiných. Zbyl z nich jenom Moik, kterému už pomalu táhlo na šedesát let.
Obio si sedl na postel. Jeho pokoj byl jednoduše zařízen; měkká, péřová postel, truhlice na šaty, skříňka se šuplíky na drobnosti, umyvadlo a kýbl na potřebu.
Venku se setmělo a brzy padla tma. Svlékl se ze špinavého oblečení. Vlezl si do teplé postele a velmi rychle usnul.
Ráno mu jeho otec řekl, že bude muset na celý den odjet, protože nějaká farma nedodala zeleninu do města. Obio tak musel řídit obchod. Seděl na rozvrzané židli a celou dobu se nudil. Za celé dopoledne přišli jen tři lidi. K obědu si vzal chléb a uzené maso. Odpoledne nebylo o nic lepší, jen čtyři lidi a jen jeden se tu zdržel na déle než deset minut. Přišla světlá chvilka, když ho navštívil Omar. „Obio, jak se máš?“ zeptal se ho, jakmile vešel do obchodu.
Obio zvedl zrak od stolu. „Ahoj, strýčku. Nic moc, je tu nuda. Nikdo sem nechodí.“
„Je svátek, s tím se musí počítat.“
„Svátek?“ Obio si málokdy pamatoval takové dny, kromě dne, kdy měl narozeniny.
„Císař slaví svůj třicátý třetí rok v křesle. Na náměstí jsou velké slavnosti.“
„Proč tam nejsi?“
„Víš,“ řekl Omar, „já na takovéhle věci moc nejsem.“
Obio kývnul hlavou. Nevěděl, co mu má říct. Se strýčkem si málo rozuměl. Omar byl vždy ten tišší, ale dal se lépe přemluvit než Dagališ.
„Slyšel jsem o tobě nějaké věci,“ pokračoval Omar. „Co je na tom pravda?“
Zase Rudá ulička... Zatracený Danal! Do tváří se mu vehnala krev. Musel se hodně ovládat, aby celý nezrudl jako rajče. „Co jsi slyšel?“
Omar šel rovnou k věci. „Jestli chodíš za děvkama, tak mi to řekni. Neboj se, tátovi to nepovím.“
„Ne!“ vykřikl Obio. „Tak to není. Dvakrát jsem to uličkou prošel. Jen jsem šel někam jinam. To přece neznamená, že hned chodím za courama.“
Omar se zasmál. „V pořádku, budu ti věřit.“
„Říkám pravdu.“
„Jo, jasně že jo,“ prohlédl si Obia podlézavým pohledem. Tak to dělal vždycky, když se chtěl něco dozvědět. Přimhouřil oči a zatnul zuby. Když to nepomohlo, uvolnil svůj obličej. „No nic, já zase půjdu.“
„Kam?“
„Za Arkantem, chce s něčím pomoct. Tak se tu měj a něco prodej, ať má brácha radost.“ S těmito slovy zmizel ve směti budov zvaných Gäwer.
Až do večera nikdo nepřišel. Obio se celou dobu tak nudil, že nevěděl, jestli to vůbec vydrží. Některé dny se do obchodu Mattových stály dlouhé fronty a zákazníci nebyli dostatečně rychle obsluhování. Tehdy Omar vždycky došel pro Arkanta Remarta, dalšího rodinného přítele. Ten si vždycky dokázal s lidmi poradit. Velmi rychle obsluhoval a přitom vydělal obchodu velké peníze. Dagališ mu několikrát nabízel, aby vzal místo prodavače, ale on pokaždé řekl: „Tohle je tvůj obchod, já mám palírnu, ta mi stačí.“
Arkantovi patřila jedna z malých palíren, kde pálil hlavně slivovici, hruškovici a jablkovici. Velmi silné pálenky. Obio nechápal, jak to mohlo někomu chutnat. Pokaždé, když si loknul z láhve, ho tak pálilo v krku, že to nemohl vydržet. Víno nebo pivo bylo o dost lepší, člověk se z něj sice opil za delší dobu, ale nebolela po něm tolik hlava.
Z nudy vyřezal několik obrázků do pultu. Až moc pozdě si uvědomil, že ho za to otec bude chtít přerazit. Snad si toho nevšimne.
Dagališ se vrátil pozdě v noci, když už Obio spal, a s ním přišel i Omar. Chvíli se kvůli něčemu hádali, ale nakonec se rozešli do svých pokojů.
Další den byl trochu živější. Do obchodu přišlo mnohem víc zákazníků, než včera a tak se Obio nenudil. Po obědě měl chvíli volno a tak zašel za Danalem. „Co se ti stalo?“ zeptal se, když si všiml monoklu pod Wolhysovým okem. „Fotr?“
Danal přikývl. „Jo.“
„Co to bylo tentokrát?“
„Když jsem jel včera do města, vyvrátilo se kolo u vozu. Fotr za mnou přiběhl jako šílenej a jednu mi vrazil. Jako kdybych za to mohl!“ Bouchl pěstí do stolu. „Jednou odsud vypadnu, musím. Nehodlám tu strávit celý život.“
„Kam bys chtěl jít?“
„To je jedno... Někam daleko od fotra a těch jeho pěstí.“
Kapitola 2.
Co se stalo?
Dagališ si prohlížel zásoby ve svém skladišti. Byly dostačující, obchod bude dál probíhat. Včera navštívil Serkovu farmu, kde mu řekli, že už mu nebudou dodávat obilí a zeleninu. Prý si našli někoho jiného, kdo vykupuje jídlo za více peněz. Byla to velká ztráta, protože Serk dodával největší část jídla. Bez něj bude mnohem těžší naplnit sklady.
Omar se vydal přesvědčit další farmáře, aby prodali svou sklizeň jim.
Ten den bylo v obchodě hodně lidí. Dagališ nestíhal obsluhovat zákazníky a vážně přemýšlel o tom, že dojde pro Arkanta. Nakonec to zvládl i bez něj.
A tak to šlo den za dnem, dokud Dagališovi nevypověděl smlouvu další farmář. Tentokrát to byl mlynář z Panenského mlýna. Jeho mouka byla vždy kvalitní a dobře se prodávala. Dagališe by zajímalo, kdo skupuje všechno jídlo v okolí, že už dva z nejlepších dodavatelů od něj odstoupili. Bude to muset zjistit.
Poslal Omara, aby zašel na farmu rodiny Skitových a zkusil je přemluvit. Večer se dozvěděl, že to nedopadlo dobře. Omar odešel z prázdnou. „Jestli to tak půjde dál, tak brzo zkrachujeme.“
„To ani náhodou,“ řekl Dagališ. „Vedeme to tu už patnáct let a já se nehodlám stěhovat.“
„To ani já ne.“
Třetí den sedmého měsíce v roce bylo v obchodě obzláště plno a Dagališ byl nucen dojít pro Arkanta. Ten mu vyhověl a pomohl mu. Do večera měl Dagališ vyděláno na celý měsíc dopředu. Když ale mluvil s kupujícími, dozvěděl se nemilé věci. „Sorn prý prorazil Linii a rychle se hrne dopředu,“ říkal jeden.
„Prý už je před hradbami Lachamnu,“ povídal druhý.
„Já jsem slyšel, že se spojil s Ordánem a dal jim nějaká města na západním pobřeží,“ ozval se ještě někdo. Nic z toho nebyly dobré zprávy. Jestli Sorn zničí Lachamnii, další na řadě bude Silikum, protože císař pomáhal lachmanijskému králi, Esetu Evensergianovi, ve válci proti Igalii. „Zatracení Igaliané,“ zanadával muž, „kdyby nepřešli Jižní hory, nikdo by o nich nevěděl a žili bychom si dál v pohodě. Teď aby se člověk bál, že mrtvoly vběhnou do jeho domu a zabijí ho. Sorn má prý armádu jenom z živých mrtvol, nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem hrůzné věci.“
„Jaké věci?“ zeptal se Dagališ.
„Ti vojáci nemají žádné slitování. Dokonce ani se ženami a dětmi. Všechny zabijí bez mrknutí oka. Taky jsem slyšel, že si Sorn oživil nějaké Kärshe. Ještěže máme Radu, ta mu je všechny zabila a my tak můžeme mít trošku větší klid.“
„Doufejme, že se sem válka nedostane.“
„Nesmí. Už jsem zažil dvě války a není to nic pěkného. Jen samá bída a utrpení.“
Dny pokračovaly dál a do Gäweru přicházely další a další znepokojivé zprávy. Jak se zdálo, Sornova vojska ještě nedosáhla Lachamnu, ale už dobila Raz-Kopu, Ramzes, Tépäl, Mëbelis, Soutočí a Osardenty. Aferma je obléhána a zdá se, že také padne. „Eset tuhle válku prohrál,“ poznamenal jeden kupující. „Kdyby měl svého synovce, nestalo by se mu to. Ale ne, on si ho nechá zajmout...,“
Dagališovi se podařilo zjistit, komu farmy odvádějí své potraviny. Byly to zásoby pro nové vojsko, které císař nechal vycvičit, aby hlídalo hranice s Lachamnií. Jak se zdá, i on očekává pád Lachamnie.
„Co se děje?“ zeptal se Omar Dagališe, když společně nakládali jeden vůz pytli s obilím. „Poslední dobou jsi nějaký nervózní.“
„To kvůli té válce.“
„Sorn se sem nedostane.“
„A co když jo?“
Omar hodil pytel na vůz. „Tak se zase přestěhujeme. To je jednoduché.“
To se Dagališovi moc nelíbilo. „Ne, už se nechci nikam stěhovat.“
„Třeba nebude jiná možnost. Doufejme, že císař hranice udrží, nebo se Sornem vyjedná mír.“
„Doufejme.“
„Jo, něco bys měl vědět,“ řekl Omar. „Umbrova farma nám včera nepřivezla žádné zelí a ani mrkve. Neposlali žádný vzkaz, že s námi končí. Asi tam budeme muset zajít a zeptat se jich na to.“
Další..., pomyslel si Dagališ zlostně. Kolik jich ještě bude? „Máš k tomu nějaké vysvětlení?“
„Ne. Umborvé byli jedni z prvních lidí, kteří nám dováželi jídlo. Nikdy si nestěžovali jako třeba Skitové. S těmi byly vždycky problémy.“
„Pošlu tam Obia. Už by se měl naučit dojednávat s lidmi i jiné obchody.“
„Jak chceš, je zase s tím Danalem.“
„Ten Wolhys?“
„Jo, přesně ten.“
„Tak až se vrátí, pošli ho za mnou.“ Když byl vůz plný, Dagališ si protáhl záda a ruce a šel si sednout do obchodu, kde vyčkával na další zákazníky. Nikdo už nepřišel. Obio se k němu dostavil až v podvečer. „Kde jsi byl?“ zeptal se ho.
Obio pokrčil rameny. „Venku, pomáhal jsem Danalovi se stánkem.“
„Tvojí práce je za potřebí hlavně tady a ne u Danala. Je to jasné? Tady jsi důležitější.“
Obio neochotně kývl hlavou. „Já vím.“ Ale nezdálo se, že tomu tak je. „Omar říkal, že mi chceš něco říct.“
„Jo, to chci,“ souhlasil Dagališ. Zavrtěl se na židli. „Umbrové nám nedovezli zboží. Chci, abys tam zítra zašel a zjistil, proč to tak je.“
„Není náhodou domlouvání obchodů s farmáři tvoje a strýčkova práce?“
Dagališ přikývl. „Ano, to je. Ale tentokrát to nechám na tobě. Jednou se to naučit musíš. Jestli chceš, vezmi si s sebou toho Danala, třeba ti s tím poradí. Mně tentokrát za zády mít nebudeš.“ Dagališ sáhl do šuplíku a na stůl položil dýku. „Tohle si vezmi, nikdy nevíš, jestli ji budeš potřebovat.“
Obio si ji neochotně vzal. „Jsi si tím jistý?“
„Naprosto. Hlavně s ní neudělej žádnou hloupost.“
„Dobře, neudělám.“
Druhý den ráno byl už Obio pryč. Dagališ si sedl do obchodu a čekal na návštěvníky. Za celé dopoledne přišlo něco kolem deseti lidí, kteří si koupili jen pár kusů jídla. K obědu si dal pečené vepřové maso, tuřín a to vše zapil vodou ochucenou citrónem. Citróny byly v Gäweru tak vzácné, že byly považovány za lahůdku hodnou císaře. Dagališ nechápal, proč by tomu tak mělo být. Citrón byl tak kyselý, že se samotný nedal jíst. Dostal je od jednoho obchodníka, který je s ním vyměnil za několik bochníků chleba. Tak Dagališ získal košík těchto kyselých plodů z dalekých krajin.
Po obědě si šel na hodinu lehnout do postele. Potřeboval si trochu odpočinout, poslední dobou pracoval víc než dost. Stále ho trápily řeči o Sornově neustálém postupu. Pokud je císař chytrý, zruší spojenectví s Lachamnií, čímž by se mohl zachránit od jisté války se Sornem na území Silikum, které nezažilo boje už více než třicet let. Ano, byly vedeny války, ale pouze na nepřátelském území, běžní občané se o válce častokrát dověděli, až když skončila.
Když se odpoledne vrátil do obchodu, přišel za ním Arkant. „Zdravím, Dagališi,“ řekl tak nahlas, že Dagališovi cukla jizva po popálení na levé tváři. Celou ji měl zkroucenou, narůžovělou až červenou. Oheň se naštěstí vyhnul oku, takže Dagališ dobře viděl.
„Zdravím. Teď je tu prázdno, nemusíš sem chodit.“
„Jdu jen navštívit starého přítele.“ Arkant si přisunul židli a sednul si naproti Dagališovi. „Jak to jde?“
„Dneska tu moc lidí nebylo, ale nestěžuji si. Dostal jsem citróny, nechceš?“
„Ne, jsou moc kyselé.“ Arkant se podrbal na bradě a chvíli přemýšlel. „Hmm. Citrónovice. Ne, to je hloupost. Jsou moc kyselé, jak říkám.“
„Myslíš ty poslední dobou na něco jiného, než na chlast?“
Arkant se zasmál. „Je to moje živobytí. A lidé, kteří jsou pod vlivem, říkají různé věci.“
Dagališ zpozorněl. „Jaké věci?“
„Víš přece, že dodávám pití Karlovi. Čas od času si tam sednu a mluvím s lidmi, co tam přijdou. Před dvěmi dny tam byl jeden chlapík s jizvou přes celé čelo. Říkal, že je z Meseratu.“
„A co s tím?“
„Říkal, že potkal živého mrtvého a ten ho zranil na hlavě. Nějak se mu prý podařilo utéct.“
Dagališ tomu moc nevěřil. „Není to tak trochu vymyšlené? Sornovi vojáci jsou v Lachamnii, ne v Silikum.“
„Taky jsem si myslel, že si vymýšlí,“ řekl Arkant, kývaje hlavou, „ale dneska dopoledne jsem Karlovi dovezl dva sudy whisky a byli tam dva muži z Ripionu. Ti mi po několika pivech řekli, že šli vykrást hrob nějakého lorda. Ten dřív ovládal element zásady. A právě tam potkali živého mrtvého, jak se hrabe v rakvi.“
To s Dagališem hnulo. Propletl prsty a ruce položil na pult. „To je vážné.“
„Hodně vážné.“
„Řekl jsi to někomu?“
„Zatím ne, počkám, až ti dva mizerové odejdou z města, aby je nepotkala nějaká újma za svatokrádež.“
„Komu to půjdeš říct?“
„Asi lordu Innovi.“
„To je jeden z hlavních rádců císaře,“ poznamenal Dagališ.
„Ano, to je. A myslím si, že mně bude poslouchat, když mu povím takovou věc.“
„To asi jo.“
Někdo otevřel dveře do obchodu a vešel dovnitř. Byla to žena v kápi. Pomalu se šourala k pultu. „Přejete si něco?“ zeptal se Dagališ.
Žena zvedla hlavu. Měla popálený obličej, podobně jako Dagališ, jen druhé tváři a neviděla na pravé oko. Spálenina byla čerstvá. Byla bez vlasů, které pravděpodobně shořely. Plakala. „Pomozte, už... Už včera... Už včera...“ zasípala.
Arkant vstal ze židle. Žena se posadila. Ztěžka dýchala. „Co se vám stalo?“ zeptal se Arkant. „Kdo jste?“
„To je paní Umbrová,“ řekl Dagališ. „Z farmy, kam jsem poslal Obia. „Co se tam stalo?“
„Oni už přišli, jsou tady.“
„Kdo? Kdo je tady?“ Dagališ si přál, aby žena neřekla ty dvě slova.
„Oni... Mrtví...“
Rád bych upozornil redaktory, že mi nejde o zisk ani reklamu, nýbrž o obohacení české fantasy literatury. Děkuji.
