Karenun mezi lidmi.
Karenun dlouho vzpomínal na své začatky mezi lidmi z budoucnosti.
Byl velmi překvapen jejich zaostalostí, ale i schopností se učit. Byli na úrovní strarověku, ale dělali pod jeho vedením velké pokroky.
Zprvu se snažil pochopit jejich naivní víru v boha i v něj. Později ji pochopil. Ti lidé věřili a viděli ve své víře budoucnost pro sebe a své potomky.
Nemohl se jim divit při jejich životě, který jim poskytoval zatím jen bolest, zklamání a útrapy takřka každý den. Lidé v osadě uprchlíků z Říše Vládce byli hrdinové,kteří odmitli žít v otroctví a hledali lepší život.
Pro něj to bylo vyznamenání, že mohl jim v jejich snaze pomoci. Bylo to mnohdy těžké, zejména když ne všichni uznávali boha a byli tudíž i proti Karenunovi.
Takových bylo málo, ale znamenali velké nebezpečí pro osadu. Ta byla vytvořena nebezpečně blízko Jezernímu městu. Byla skryta v lese, ale čluny jejích rybářů se často potkávaly z čluny z města na hladině jezera.
Bylo jen otázkou času kdy dojde k vyzrazení osady Tábor a jejímu napadení vojsky Vládce a jeho Věrných. To si Karenun uvědomil po několika dnech svého pobytu v Táboře. Za další dny však zjistil že Táboru hrozí i jiné nebepečí,
Již při svém příchodu iděl ,že osada je velmi malá pro uprchlíky. Její umistění uprostřed lesa,kde chovali i dobytek a obhopodářovali malá pole a záhony neumožnovalo její vzrůst. Mačkali se v chýších a ty chýše byly namáčkany na sebe. Bylo by třeba zrušit hradbu kolem Tábora a vykácet kus lesa, aby se mohla osada rozvijet.
První obyvatelé zřejmě netušili jak mnoho jich bude hledat svou záchranu v Táboře.
Proto navrhl přestěhovat Tábor. Věděl že mnoho jeho obyvatel nebude souhlasit,přesto že uváděl opravněné důvody.
Mezi nimi byl i příběh Sabike, který dosvědčoval že nebezpečí Táboru hrozí.
Sabike.
O uspíšení rozhodnutí rozhodla zvídavost malé Sabike. Tato dívka byla známa jako prvý člověk který spatřil Posla boha, do té doby byla pro většinu obyvatel Tábora neznámou dívkou. Po jeho přichodu jí znal každý. Nebylo to jenom z důvodu že byla prvá kdo spatřil Karenuna, ale i jejich kouskům ,ze kterých mělo zábavu celé osazenstvo Tábora.
Její opatrovnice Nureva jí musela často dát výchovný výprask na sedinku, přesto že by pro ní dala duši. Ona i kazatel Narinet a ostatní se museli smát jejím přiběhům. Bratra Danula zlobily, ale ten říkal, že chlap má odpouštět malým dětem.
Einukun jí daroval kobylku ze svého stáda koní. Sabike po počátečních nezdarech a pádech z jejiho hřbetu se zakrátko projížděla Táborem a jeho okolím a pořádala s Einukunem závody.
Když se jednou pokoušela ze Sabetou ,jak kobylu pojmenovala, Einukunovi ujet do lesů, došlo k přihodě ,která ji mohla stát život.
Sabike se Sabetou vjely do lesa, když se Sabeta začla vzpínat a Sabike shodila. Na polouku hodoval veliký medvěd na své kořisti. Tu se projevila vlastnost Sabiky, která vždy tvrdila že jí se nemůže nic stát. Jejím ochráncem je Posel boha, kterého nazývala svým adoptivním otcem.
S tímto přesvědčením vzala po svém pádu s koně klacek a vyšla proti obrovskému medvědovi.
Medvěd se dal na útěk, zřejmě ho vylekal přijezd Einukuna a Danula a byl nažraný. Sabike však tvrdila že ho zahnala ona a její víra. Byla velmi zklamaná , že se na ní zlobí její bratr i Einukun a o to víc, že se k nim přidal i Karenun. Tomu musela slibit, že nebude jezdit sama do lesů
a vyhrožovat v nich medvědům jeho jménem, jinak jí potrestá.
Druhá přihoda nebyla tak veselá.
Toho dne využili Einukun s Danulem její nepozornosti, zaviněné pečením sladkých placek hospodyní Nurevou, při čemž nemohla chybět, k odjezdu s Karenunem do lesů na lov.
Sabike neměla co na práci, Nureva ji nakonec vystrčila z kuchyně s plackou v ruce.
Najedaná Sabike se rozhodla využít čas k prozkoumání chýše, které se doposud vyhýbala.
Byl to příbytek Kozumy, což byl šaman s osady, která byla na mistě Tábora před příchodem uprchlíků. Ten se nikdy nezůčastnil bohoslužeb, ale často byl proti Karenunovým návrhům v Radě Tábora, jejímž byl členem. Sabike ho neměla ráda i z jiných důvodů a byl jí nesympatický již svým vyjadřovánim vůčí ní. Takže prozkoumat jeho obydlí bylo jen záminkou k její touze se mu pomstít ia jeho slova na její adresu. Kozuma jí nazval hloupým štěnětem a ona mu to chtěla oplatit, v jeho chýši doufala v inspiraci.
Do prázdné chýše se dostala snadno. Jenomže sotva do ní vstoupila a začala se rozhlížet, uslyšela hlasy. Kozuma, doprovázen nějakými muži, šel do své chýše.
Sabike se ukryla v kožešinách u stěny.
Byla dosti vyděšená, ale co vyslechla hovor mužů jí zdrtilo. Kozuma a jeho společníci měli v úmyslu zapálit Tábor a zabít jeho vedení včetně Karenuna a kazatelů Narineta a Vitarose. To chtěli udělat tuto noc. V lesích je ukryt oddíl jejich společníků, který se má pokusit dobýt a zničit hořicí Tábor.
Když Kozuma odešel se společniky s chýše, Sabike se vykradla ven a vyděšená utíkala za Nurevou a poté s ní za Narinetem.
Ten jí vyslechl a udělal rázná opatření. Dal sledovat Kozumu a svolal celou domobranu, kterou dal Karenun zřidit.
Když se Karenun navrátil z lovu, byl Tábor připraven k obraně. Skoro padesát lučistniků odešlo do lesa vedení Vanukerem a Mationim, byly obsazeny hradby a obklíčena Kozumova chýše.
Když ta za noci vzplála, na hradby zaůtočil oddil nepřátel a Kozuma s několika muži vyrazil s hořícící chýše se zapálenými pochodněmi, domobrana splnil svůj úkol. Před hradbami zahynulo několik útočníků a v Táboře několik společniků Kozumy, jehož chýše byla rychle uhašena.
Jenom Kozuma zmizel, zřejmě se mu podařilio uprchnout.
Lehká zranění některých domobranců a pro nim 16 zabitých útočníků a dva zajatí, kteři byli druhý den oběšeni, to byl výsledek prvé bitvy za přitomnosti Karenuna.
Jenomže to byl současně důkaz nebezpečí které Táboru hrozilo s blízkosti Jezerniho města s vojsky Věrných. Vedlo to k rozhodnutí kazatelů a Karenuna k opuštění Tábora a nalezení jiného útočiště. Než k němu došlo, byl tu další přiběh Sabike.
Ta vyrazila s houfem dívek na sběr ostružin a ztratila se. Einukun našel její stopy a stopy několika mužů. Bylo jasné , že Sabike byla unešena nejméně třemi muži. Celý Tábor byl na nohou.
Skupiny ozbrojených mužů se vydali hledat Sabiku a její únosce, část na koních.
Jednu skupinu vedl i Karenun. Noc v lese byla hrozná, Karenun se trápil myšlenkami na to malé děvče, které mu přirostlo k srdci.
Za svítání pokračovalo pátrání. Beznaděj však byla vystřidána veselosti a radostí. To když se objevila Sabike na koni se svým bratrem v doprovodu Einukuna.
Sabike mnohokrát vyprávěla tu přihodu a pokaždé trochu jinak. Karenun si však pamatoval jen její prvé vyprávění.
Pravdu je,že když se vzdálila od ostatních dívek v houštině ostružiní, byla znenadání uchopena, do úst měla vražený roubík a přes oči nějaký hadr, svazány ruce i nohy, přesto že se jak říká, urputně bránla. Přitom byla udeřena do hlavy a ztratila vědomí.
Probrala se již bez roubíku se svázanými rukama i nohama pohozená u křoví. U malého ohně viděla Kozumu a tři muže sedět a jíst nějakou pečeni.
Když si Kozuma všiml že pozoruje, vstal a přistoupil k ní z ohlodanou kostí v ruce.
„ Vezmi si svou poslední večeři, možná že zítra budeš k večeři ty skrčku. Již se těšim na tvůj pečený jazyk.“ a strkal jí kost před ústa s rozšklebenou tváří. Sabike mu v odpověd do té tváře plivla.
Kozuma ji chytil za vlasy a několikrát s její hlavou udeřil o zem. Potom se na ní vymočil a ze smichem odešel k ohni.
Tak zneuctěná Sabike ležela u křoví, plná ústa hlíny a trávy a z krvácejícím nosem.
Její únosci zalehli ke spánku.
Když uslyšela zvláštní pískot, napodobující zpěv ptáků, vrátila se jí její víra. To byl signál, se kterým dorozumívala s bratrem Danulem .
Po chvily citila dech Einukuna, jak jí přeřezává pouta.
Ač měla chut cosi vyvézt Kozumovi, raději se pližila křovím za Einukunem a bratrem.
Po objevení se koní na ně vyskočili a ujižděli do bezpečí a náruče Karenuna.
