Bál teprve začínal, když jsme s lordem Marco Ornetem přijížděli k Paláci vědy a umění. Ani jsem nevěděl, co tu dělám. Zrovna jsem dokončoval katalog levého křídla jeho rozsáhlé knihovny, když za mnou přišel, ať se slušně obleču, že mu budu dělat doprovod na Večeru květinového umění pořádaném cechem zahrádkářů.
„Já ale nic pěkného nemám,“ namítl jsem. Jako chudý student Arasykovy univerzity jsem byl rád, když jsem si po hospodách, knihovnách, továrnách, prodejnách a trzích vydělal na měsíční školné a ještě mi něco zbylo na večerní chléb a půlnoční víno. Hlavně to víno, ačkoliv donedávna jsem volil radši chleba, když mi hlad svíral útroby jako katova smyčka krk, až jsem měl pocit, že se samou slabostí pozvracím. Spolubydlící Tomasso říkal, že to je dobře, že se pak dřív opiju, ale Tomasso na rozdíl ode mě nikdy neměl problémy s penězi – jako pohledný syn obchodníka šel v nejhorším žebrat k tatíčkovi, i když se raději nechával vydržovat osamělými, ale dosud roztouženými vdovami. Poslední dobou to byla velká móda, kterou se řídili všichni bohémové a dandyové z Vinegie, největšího svobodného města světa. Já po svém otci elektrikáři nezdědil žádný majetek, zato příliš velký nos a nepěknou vejčitou tvář. Snažil jsem se ji ukrýt pod dlouhými hnědými vlasy, které se nemohly rozhodnout, jestli mají barvu vadnoucího listí, anebo hnijící slámy. Na nějaké vydržování nemohlo být ani pomyšlení, takže když na fakultu přišel lord Ornet s tím, že potřebuje někoho, kdo by aktualizoval obsah jeho knihovny, bylo to pro mě jako dar z nebe. Nemám tušení, proč si vybral zrovna mě; jak mi kandidát věd Bornos Zachater alias Kundí ksicht s odporem sdělil, doporučovali mu celou řadu lepších a ukázněnějších studentů.
Snad tedy lord Ornet předpokládal, že jsem jeden z těch, kteří utáhnou milost slečinky na pěkné oblečení, když už ne na pěknou tvář, a musel jsem ho vyvést z omylu. Jeho odpověď mě překvapila: „V pracovně na tebe čeká smoking. Alice ti pomůže s oblékáním.“ S tím se otočil a odkráčel dřív, než jsem stačil něco namítnout.
Takže já ho mám doprovodit na slavný Večer květin…
Večer květin! Ano!
Byl jsem tak vzrušený, že jsem na rozpracovaný katalog převrhl kalamář s inkoustem a zničil si celotýdenní práci. Zlostně jsem zaklel. Ten týden práce navíc mi lord nezaplatí. Jenže Večer květin! Jenom vstup na něj by mě přišel na měsíční plat a to mi Ornet platí víc než štědře. Rychle jsem setřel rozlitý inkoust v marné snaze zachránit z katalogu, co se jenom dalo,a do své pracovny, písárny po Ornetově posledním knihovníkovi, skoro běžel.
Alicia, Ornetova posluhovačka, drobná rusovláska s vlasy spletenými do desítek copů, na mě už čekala. S prázdným úsměvem čichala k váze s květinami, sotva mě ale zahlédla, v očích jí zahrály potměšilé jiskřičky. Vyšplíchla mi vodu do obličeje.
Zalapal jsem po dechu. „Co to děláš?“ vyjekl jsem, spíš překvapeně než rozzlobeně. Na Aliciu se nešlo zlobit, ve svých šestnácti byla víc dítětem než většina těch, které jsem za svého života poznal. „Ty jedna,“ vykřikl jsem a začal ji honit po pokoji. Schovala se za písařský stolek v prostředku místnosti a pak se mi pokusila proklouznout pod napřaženou paží. Chtěl jsem ji sevřít a přivinout k sobě, ale v tom jsem něco uviděl. Na skříni na pergameny, brky, tuše a jiné psací potřeby, visel frak. Přesně takový, jaký nosí velcí páni, stará šlechta a zbohatlíci, jaký nosí Marco Ornet, když jde ven, a jaký nosí regent na veřejných proslovech – černý jako noc, s dlouhými špičatými šosy, barevně sladěnou vestičkou, zářivě bílou košilí, kterou určitě při nejbližší příležitosti poliju vínem a pak budu muset lordovi splácet celou tu drahou nádheru a moje brigáda vyjde vniveč. Až jsem se z té představy rozklepal.
„Nádhera, že?“ otřela se o mě Alice.
„Co když ho zničím?“ zakňučel jsem.
„Tak si zničíš nejdražší dárek, jaký jsi kdy dostal.“
„Dárek?“ podivil jsem se.
„Ano. Ornet říkal, že si ho můžeš nechat.“
„Skutečně?“
„Ne, asi tě vodím za nos. Copak někdy lžu?“
„Ale proč mi ho jeho lordstvo dává?“ Na chvíli mě napadlo, jestli mi jím nechce zaplatit, když jsem si uvědomil, že cena smokingu moji mzdu značně převýší. Možná by nebylo marné ho později prodat? Ale to už říkám hop, dokud jsem nepřeskočil, všechno pěkně popořádku.
„Kdo ví,“ zatrylkovala. „Proč jeho lordstvo chce, abys s ním jel na bál?“ Pak se zamračila a trochu ukřivděně dodala: „Mě nikdy nikam nepozval.“
„Asi ví proč. Nikdo nemá zapotřebí, abys mezi smetánkou zadržovala dech tak dlouho, než ti někdo podá sklenku vína.“
„Hej, to není fér. Jako dámě by mi měli podat víno jako první.“
„Jako dáma bys víno vůbec pít neměla, jenom ho zdvořile zdvihat ke rtům a zase odkládat.“
„To je blbost.“
„Věř mi, o etiketě něco vím. Asi proto jedu s Ornetem já a ne ty.“ Vyplázla na mě jazyk. „Pospěš si, ty zlobidlo,“ ohnal jsem se po ní, „a pomož mi se obléct. Nesmím nechat jeho lordstvo čekat.“
„To tě mám jako svléknout?“ přitočila se ke mně.
„No…“ zrozpačitěl jsem. „Jestli chceš?“
„Nechci,“ zase na mě vyplázla jazyk. „Jen to ze sebe pěkně sházej sám.“
„Tak se otoč.“
„Ještě abych se na něco takovýho dívala,“ otočila se na patě. Zahanbeně jsem si rozepnul vestičku, sundal režnou košili a pak přistoupil k fraku. Vůbec jsem nevěděl jak začít. Abych ho nestačil zašpinit ještě dřív, než ho vůbec vezmu na sebe? „Alí?“ zavolal jsem na posluhovačku.
„Co je?“ otočila se.
„Máš mi pomoct, ne?“
„To ale nevím, jestli chci,“ odsekla.
„Prosím…“
„Tak dobře. A s čím ti mám pomoct? Potřebuješ rozepnout kalhoty?“
„Ale ne,“ plácl jsem se dlaní do tváře, a pak zalitoval, že jsem neřekl ano. „Nevím, jak to obléct. A jak z toho mám vyndat jednotlivé kousky, abych je nepomačkal?“
„To nepomačkáš. Ach jo. Tak počkej,“ přistoupila k obleku, sejmula frak z ramínka a řekla: „Tohle podrž.“ Přebíral jsem ho stejně opatrně, jako by to byl milánský porcelán. Alicia sundala i vestičku a poté mi podala košili se stejnou grácií, jako by mi podávala kus hadru. „Na,“ řekla, a když jsem se neměl k tomu ji přebrat, hodila mi ji na hlavu. Než jsem stačil začít nadávat, sebrala mi z ruky frak, pověsila ho, a potom mi začala rvát košili přes hlavu. „Asi bych měla nejdřív rozepnout knoflíky,“ zamyslela se.
Proč si lord Ornet vydržuje zrovna tohle nemehlo? pomyslel jsem si.
Pak mě napadlo, že si Alice na motovidlo jenom hraje. Alespoň knoflíky rozepnula rychle jako zkušená kurtizána. Když mi ale přidržela košili, abych do ní strčil ruce, začala mi uhýbat rukávy. Myslel jsem, že jí praštím! Bál jsem se nechat svého chlebodárce čekat. Navíc jsem byl příjemně vzrušený. Večer květin! Už abych tam byl!
Když došla řada na kalhoty, zmocnily se mě rozpaky. „Teď se otoč,“ vyzval jsem Aliciu.
„A proč?“ zašvitořila služka.
„Přece se na mě nebudeš dívat?“
„A pročpak ne?“
„No… protože jsem muž a… a ty jsi žena.“
Ve Vinegii zuřila nebývalá vedra, snad nikdo nenosil podvlíkačky.
„No a?“ A už vážněji dodala: „Myslíš, že bys byl první chlap, který přede mnou stáhnul kalhoty?“
Musel jsem přiznat, že mé rozpaky byly poněkud směšné. S nahotou jsme se setkávali na každém kroku. Byť se to na lepších místech nenosilo, v odlehlých uličkách každá povětrná holka odhalovala svoje vnady, aby rychleji sehnala neukojeného zákazníka. Když člověk volil ty rychlejší z cest, které prorůstaly celou Vinegií a spojovaly hlavní dopravní tepny, často narazil na páry odhalující více, než by mu bylo příjemné. Většinou jsem sklopil zrak a zrychlil krok, ale čas od času jsem zůstal stát a představoval si sebe na místě toho muže, který zrovna utrhl některou z hezčích květin hříšného pole. Hned jsem se však za takové myšlenky hanbil a pokračoval v cestě.
Proč by tedy mělo záležet na tom, že mě Alice uvidí? Snad proto, že jsem na své tělo rozhodně nebyl hrdý. Byl jsem vychrtlý a dlouhý jako kopí. Můj otec vždycky říkal, že co nemám ve svalech, to se mi schovalo do hlavy, takže „musím bejt chytrej jako podělanej Larinči.“ Tím myslel renesančního umělce a vynálezce Pornela la Rinčiho, asi jediného svého druhu, kterého znal jménem.
Neměl jsem na vybranou. Váhavě jsem zatahal za šňůrku kalhot – a v ten okamžik se nade mnou Aliceslitovala a otočila se. „Ty ho ale musíš mít malýho, že se přede mnou tak stydíš,“ odfrkla si. S ulehčením jsem si sundal kalhoty, vyměnil je za ty od smokingua urychleně se do nich nasoukal. Když jsem zapnul poslední knoflík, oddechl jsem si.
„Viděla jsem všechno,“ otočila se Alicia a smála se jako čertisko. V ruce držela zrcátko. Zmocnily se mě rozpaky, a když prohlásila: „Tak malýho ho nemáš,“ ještě zesílily, i když s nimi přišlo i něco jako hrdost. „A teď už si pospěš, víš, jak dlouho jsi nechal našeho pána čekat?“ začala mě vytlačovat z místnosti. Měla pravdu, přišlo mi, že jsem se oblékal snad půl hodiny, ale jak ukazovaly kyvadlové hodiny na chodbě, trvalo to sotva polovinu té doby. Přesto příliš dlouho – lord Ornet na mě už čekal v kočáře.
„Omlouvám se,“ chystal jsem se jako obvykle všechno shodit na Alici, pak se ve mně ale zvedla vlna rytířskosti a já pokorně dokončil: „nechtěl jsem… nechtěl jsem vás zdržovat.“
„To je v pořádku,“ řekl, zabušil na dvířka a zvolal: „Jedeme.“
Kočár se vydal na drkotavou cestu.
„Lady s námi nepojede?“ podivil jsem se.
„Ne,“ odvětil lord Ornet. Neřekl proč a já neměl odvahu se vyptávat.
Zbytek ke stažení tady: http://scriptor.cz/nez-se-pesec-stane-kralem-1-kapitola/
Knihu můžete podpořit tady: https://www.hithit.com/cs/project/752/kniha-nez-se-pesec-stane-kralem
