Tohle předměstí smrdělo, bylo odporné, ostatně jako všechna podobně vyrabovaná místa, která opustila těžební společnost. Vzpomněl jsem si na naší matičku Zemi, tu jsem neviděl snad už... jedenáct let… jo letí to, kurva… tam to taky smrdělo, ale bylo to doma.
Tady je to jiný smrad, takový těžký vlezlý puch.
A přitom je to jenom pár let co to tady ještě docela žilo, jenže z původních půl miliónu lidí, jsme se smrskli jenom na pár… odhadem tak padesát tisíc, ale kdo by to počítal.
Ti co byli ještě schopni práce, (a to vedení Trustu velmi pečlivě sledovalo) se přestěhovali do nových, slibných dolů na jeden z Jupiterových měsíců. Ostatní, neperspektivní tady zůstali, a s nimi i já, přiznejme si to, zkrachovalci…
Většina z nás se snaží z vyrabovaných dolů vytěžit aspoň tolik, aby nepochcípali hlady, ostatní se protloukají, jak můžou, a město chátrá, na jeho udržování už jaksi nezbývají peníze. Jediné co funguje, je zločinnost, …jo a policie, do té se cpou peníze pořád. Ostatně to je taky byznys.
Pak jsme tady ještě my, drobní zlodějíčkové a podvodníčci, bereme jenom tolik, abychom přežili. Po nás zas tak moc nejdou, …leda když obereme někoho z centra.
Ale stačí, mít trochu štěstí a být pořád v pohybu když nás nechytnou během osmačtyřiceti hodin, pak nás počítač opět vyřadí z databáze a jsme zase čistí jako slovo boží. Samozřejmě je to ale docela záhul, jelikož každý kdo dělal v dolech, (a to jsou prakticky všichni, kromě policie a lidí v Centru), mají v páteři voperován čip na vyhledávání při závalech. Počítače by ale tolik informací nezvládly a tak dokážou lokalizovat jenom objekty, které jsou na jednom místě dýl než jednu hodinu.
No a potom co společnost uvolnila těžbu, tak zavalení horníci už nikoho nezajímali a systém detekce převzala policie.
Taky jsem už přemýšlel, že bych zašel na Kolotoč, ale tolik v té peněžence zase nebylo a zacvakat tak litr ze svého, na to já nemám a do splátek nejdu, ani zaboha… kurva, blbý kšeft.
Tak mi nezbývá nic jinýho než se plahočit městem, převážně kanálama, prostě všude kde nejsou kamery. Ale ta snadnější část musela jednou skončit, každé odpoledne se totiž naplní podzemí splašky až po strop, to jak se vypouští sajrajt z Centra a přepady z nádrží.
Huba se mi otevírá jako vrátnýmu U zlaté hvězdy.
Není se co divit, taky jsem už na cestě zhruba dvacet dva hodin.
Automaticky jsem nastavil na hodinkách padesát pět minut, když se z podzemí ozval vzdálený hukot.
Naštěstí to jsem čekal, proud sice narážel na odbočky, které příval zpomalovaly, ale i přesto se rychle blížil. Dlouho před ním se tlačil z hlubin pod městem hodně koncentrovaný smrad.
Stál jsem na schodech do stoky s hadrem na nose a potlačoval zvracení, dál jsem zatím kvůli těm zkurveným kamerám nemohl.
No… konečně se kanál naplnil a hutnost smradu polevila.
Bylo načase, stál jsem v tom sice po kolena, ale už jsem se konečně přestal dusit.
Nemít to tak dobře načasovaný určitě by už byl se mnou ámen.
I tak po těch padesáti pěti minutách mně čeká cesta do slamů, kde už není na ulicích tolik kamer. Co mně tlačí je čas, musím to zvládnout během pravidelné odstávky proudu, než se znovu nahodí systém. Bude to urputných dvacet minut na promrzlých nohách, ale věřím že to zase zvládnu.
Stačí, aby mně zaregistrovala jenom jediná kamera, a ten osmačtyřicetihodinový kolotoč začne znova. Dneska by to už bylo nad mé síly.
Sledoval jsem skrz východ ulici, když to za mnou to zabublalo a já si v kapse nasadil vysoko napěťový boxer, štěstí přeje přece jenom připraveným…
Zabublalo to podruhé a hned na to se rozvířila hladina těch sraček. Postavil jsem se do střehu, hadr, co jsem si tiskl na obličej, jsem hodil do kouta a začal z toho smradu zvracet na prsa. Prostě jsem to ignoroval.
Vzápětí se z útrob kanálu vynořila neuvěřitelně zasraná postava.
„Bože, to je smrad, hoj kámo, jak jsme na tom s časem?“
Trochu jsem si oddechl…, podle hlasu to musel být Jűrgen.
„Padesát minut než zdechne a Boha sem nepleť, na to jsem alergickej.“
Věděl jsem, na co se ptá, bylo jasný, že má ten samý problém s kamerama jako já.
Ze střehu jsem neslevil, byl to sice známý, ale teď když jde o kejhák, jde veškeré kamarádíčkování stranou.
Jűrgen si zatím sedl na pancéřový kufr, vlastně kufřík co si táhl sebou.
Ukázal jsem na něj, „co to máš, neseš prádlo do čistírny?“
„Ale hovno, štípnul jsem to v Centru na Palčárně…“
„Doprdele, co v tom je?“
„Vím, já a co ti vadí na Boží prozřetelnosti?“
Palčárna je budova přesně uprostřed Centra někomu připomíná vztyčený palec, ale většinou se jí říká jinak. Jűrgen byl asi slušňák…
„Každý ho tady má plnou hubu, ale to je na dlouho… a jak ses tam kurva dostal, to snad ani nejde?“
(Centro je totiž nedobytná pevnost, ale ta Palčárna to je prakticky trezor.)
„Už to není, co to bývalo, pod Palčárnou je ve sklepení stará nepoužívaná kotelna ve které se propadla podlaha do žlutýho krytu. Už párkrát jsem tam vlezl a něco si půjčil. Nikoho tam ani nenapadne, že by se jim něco mohlo ztratit. Jó do dneška to pokaždé vyšlo, až teď, vůbec netuším proč, ale se spustil alarm. A mám ten dojem, že po mně jde Žebrák…kurva.“
To kurva by v tomhle případě bylo namístě, Žebráka už dlouho nikdo neviděl, jeho provoz je neskutečně drahý, na druhou stranu je to neomylný robot na zabíjení. Vypadá tak trochu jako gepard poskládaný z šedě ocelových segmentů a dlouhým článkovitým ocasem. Zabíjí ostnem na jeho konci, asi jako škorpion, jiné zbraně nemá, nepotřebuje je. Dokáže zrychlit na třicet mil v hodině a protáhne se i tou nejmenší škvírou. Mimo jiné má po celém těle senzory, díky kterým umí vystopovat naprosto všechny a všechno. Jedinou jeho slabinou jsou výpadky energie. Nějak se podle drátů pod napětím orientuje v prostoru. A když není šťáva tak ho to prostě ochromí.
„Doprdrle, to máš problém, co když tě najde?“
„Spoléhám se na výpadek, a do té doby zkontaktuju člověka, co mi ten kufr otevře, já si vezmu obsah a kufr pohodím na ulici, ať si ho potom ten šmejd klidně odnese.“
„Snad mi nechceš tvrdit, že nejde po tobě, ale po tom kufru.“
„Sichr, mně nemohl vidět a i kamerám jsem se vyhnul.“
„To si děláš prdel…Žebrák…,“ opakoval jsem, jenom tak pro sebe.
„Při nejhorším ho zahodím, a jak vidíš je tak zaprasenej, že pokud by mně chtěl vystopovat podle pachovejch stop, nejspíš vleze zpátky do kanálu. Mně stačí, když se umeju a převleču. Neboj, kamaráde, mám to vychytaný.“
Najednou se začal šacovat.
„Sakra, do prdele, já ho nechal v tom plášti v kotelně.“
„Co jsi nechal, o čem to mluvíš?“
„Bílý plášť, mám v něm medailonek Svaté Barbory, nosí mi štěstí.“
„Na medailonky ser…“
Mrkl jsem na hodinky, do výpadku zbývalo dvě minuty. Nic se sice nesmí uspěchat, ale prosrat nástup by mohlo být taky osudný. Přemýšlel jsem, koho myslel tím týpkem, co mu ho otevře…, no jasně, jedině Vetešník, kdo jiný, tomu by to netrvalo ani pět minut, na zámky to je frajer. Opravdu to vypadalo nadějně.
Sledoval jsem hodinky.
„Tak se připrav Pět…čtyři…tři…“
Nestačil jsem ani zaregistrovat jak se ze stoky z relativně klidné hladiny, vymrštilo ocelové žihadlo a přišpendlilo Jűrgenovu hlavu ke zdi.
„Dva…“ Chudák, ani o tom nevěděl… a tak se těšil…
„Jedna…“
Už nemělo smysl říkat TEĎ.
Žebrák se pomocí ocasu zabodnutého ke zdi jediným švihnutím vymrštil ze dna stoky a s ním vylétly snad všechny sračky přímo na mně. Hned jsem byl zasraný jak Jűrgen, (tohle úsloví by se mohlo chytnout).
Uvolnil se mrsknutím ocasu, …do prdele…, povedlo se mu to hned napoprvé.
Naštěstí nestačil seknout i po mně, v ten okamžik vypadnul proud a on ztuhnul jako socha.
Stejně jsem čul problém, výpadek přišel o pár vteřin později…., a to se nestalo už dobrých… hm… no snad dobrých šest let.
„No vidíš, ten tvůj Bůh ti byl prd platnej.“
Popadl jsem kufřík, (jako zákonitý dědic jsem na to měl právo) a spídoval za Vetešníkem.
Žebrákův cíl jsem už byl tak jako tak a nechávat tady něco co jeho původnímu majiteli stálo za tak astronomický investice do jeho vyhledávání, by bylo hřích.
Jűrgen to už stejně nebude potřebovat, ostatně on by na mém místě udělal to samý.
Vpadnul jsem k Vetešníkovi, hodil kufřík na pult, vedle něj můj kabát a hodinky.
„Máš pět minut, zvládneš to?“
Jen odsekl: „Dva tisíce.“
Hodil jsem po něm peněženku, ve které bylo něco přes dva tisíce tři sta v kreditech.
„Dva tisíce dvě stě a potřebuju sprchu, boty a hadry… a kufr neotvírat jen odemknout.“
Vetešník mávl rukou. Věděl jsem, že si vezme jen tolik, na čem jsme se domluvili.
Po cestě do sprchy jsem strhnul ze štendru starý hubertus a pevné policejní kalhoty. S botama byl problém, tady jsem se trochu zdržel, na mně měl jenom polobotky a ty nemám zrovna v lásce, ale bos nepolezu. Košili mi hodil z regálu za pultem.
Pustil jsem na sebe horkou sprchu, mydlil se a horečně přemýšlel. Tak za prvé Žebrák nemohl nasnímat moji podobu, protože když vyskočil z té stoky, muselo mu chvíli trvat, než si očistil optiku a i potom jsem byl tak zasviněný tím humusem, že nevěřím, že by mně někdo poznal.
Na druhou stranu, jak jsme čekali na ten výpadek tak tam po mně zůstalo dost pachových stop, a to stačí, aby mně našel. Suma sumárum, už nejde jenom po tom kufru ale i po mně.
Což je nepříjemný, …kurva…, z bláta do louže…
Ať tak nebo tak, jestli rychle něco nevymyslím, tak je po mně. Jedině…
Ze sprchy jsem zařval na Vetešníka: „Taxík a pytel.“
No jasně, musím se vpašovat na nějakou loď, bude to obtížný ale ne nemožný.
Rychle jsem se oblékl.
Na pultě ležel pytel, vedle opláchnutý, už odemčený kufřík.
Vetešník zatím vytahoval věci z mého starého kabátu a skládal je na pult, potom všechno co jsem měl původně na sobě, hodil do kotle.
Věděl, co dělá,… nikdy neriskoval.
„Na konci ulice stojí taxík, neděkuj… je to v ceně,… a Bůh s tebou.“
Přesto jsem mu poděkoval. Co sakra všichni v tomto městě mají s tím Bohem?
„Jo a měl bys vědět, jde po mě Žebrák. Co takhle tady pročistit vzduch…“
Nevyvedlo ho to z míry, jen štěknul: „Nestarej se…“
Sotva se za mnou zabouchly dveře, škvírou pod nimi jsem zahlédl záblesk oslnivě bílého světla.
Bylo mi jasné, že desinfikoval celou místnost včetně sprchy. Ve vetešnictví nic zvláštního.
Taxík byl starý otřískaný, ale na Vetešníka je spoleh, po technické stránce bude určitě v naprostém pořádku.
Ještě než jsem vlezl na zadní sedák, štěkl jsem: „Letiště a rychle.“ Dveře se zabouchly samy, to jak se taxikář odpíchl, za námi se zvířil prach. Tady na Měsíci to jde díky nižší přitažlivosti snadno. Kufřík jsem si dal na kolena a opatrně zvedl víko. Nevěřícně jsem zíral na jeho obsah.
„Do prdele,“ uklouzlo mi.
Řidič jenom tázavě pohlédl do zrcátka.
Na kolenou mi ležel neuvěřitelný poklad, datový krystal. Už od pohledu bylo jasné, že je výjimečný a to tam ani nemusela být kovová cedulka s nápisem C-1+.
Co já vím, už jenom Cé dvojka se s obrovskými potížemi občas povede vyrobit v naprostém vzduchoprázdnu v nulové gravitaci, o Cé jedničce jsem ani neslyšel, ale s tím plus…
Nastal problém, pokud jsou na něm data, jde spustit jenom na počítači k tomu určenému, potom má samozřejmě cenu jen pro původního majitele. Nikdo jiný mi za něj nedá ani zlámanou grešli. Ale kdyby byl prázdnej, to by byla jiná…
Sakra co je to plus?
Zatím jsme přijeli k letišti. Tam mně čekal šok. Ranvej obvykle posetá množstvím lodí od jednomístných až po nákladní byla naprosto prázdná a co víc, nebyla tady ochranka ani personál.
Já věděl, že když se na mně trochu usměje štěstí, tak následuje průser… a to kardinální…
A to jsem tak se těšil, že zase uvidím Zemi, Slunce a hvězdy.
Totiž silové pole, které drží atmosféru, tohle všechno spolehlivě odstínilo.
Můj mozek horečně pracoval na plné obrátky.
No jistě, Palčárna, tam se schovám, než se to přežene. Tam mně Žebrák hledat nebude.
Zastavili jsme u brány a taxikář se na mně tázavě podíval.
„Změna plánu, Žlutý kryt a dej tomu céres.“
„To bude za sedmdesát a předem.“
Do nastavené dlaně jsem mu vrazil poslední stovku.
„A tu tvoji ledvinku k tomu.“
Krystal jsem do ní přendal a kufr i s pytlem vyhodil oknem.
Stihli jsme to těsně před vypršením dvacetiminutové pauzy.
Ještě jsem ani nestihl zapadnout za ocelové vrata a taxikář už byl za rohem, jenom se za ním prášilo. Bylo na něm vidět, jak je rád, že má tenhle „ryto“ už za sebou.
Do kotelny jsem se dostal docela rychle, dveře byly otevřené a sklepení naprosto prázdné.
Hodil jsem na sebe Jűrgenův plášť, na jeho místo pověsil svůj hubertus, potom opatrně nakouknul do vestibulu, sakra v tom zmatku jsem naprosto zapomněl na kamery.
Čekalo mně další překvapení, byl prázdnej, kamery očividně nefungovaly, povadle visely a i červené oko na nich bylo pohaslé. Ještě divnější bylo, že se z horních pater ozývala střelba.
Tak takhle jsem si to tady nepředstavoval.
Až na ten chaos, nikde ani živáčka, židle poházený, některé okna rozbitý a všude se válely papíry, no prostě Sodoma, Gomora.
Elektrika stále nešla a všechny výtahy byly otevřené.
Do jednoho jsem nakoukl. Na dně šachty byla zakrvácená, pokrocená hromada plechu.
Konec jednoho z výtahových lan se švihem dostalo do vestibulu, Bylo přepálené švajcem nebo něčím podobným. Střelba z vrchních pater se ve výtahu lámala a zesilovala. Připadalo mi to jako pistole M-dvojka, tolik oblíbená u strážných. Pak zaštěkal samopal… a všechno ztichlo.
Tak to je teda průser, jestli se ještě připletu do nějaké zasrané revoluce…
Ale co všechno zlé je pro něco dobré.
První patro ve vestibulu bylo očividně prázdné, tak co si něco nepůjčit. Zvlášť když ten krystal může být plný a jestli nenajdu jeho majitele tak i bezcenný.
Vyběhl jsem po točitých schodech ze skla a oceli. Teprve na ochozu jsem mohl úplně přehlédnout zkázu pode mnou. I tady byly dveře výtahů otevřené, akorát u jednoho leželo torzo chlapa v uniformě, přepůleného na polovic, …nohy chyběly.
Hňup…, asi se snažil z padajícího výtahu vyskočit,… no odvaha mu nechyběla.
Podle uniformy to byl prominentní kapitán vesmírné lodi.
Ležel na zádech a nevěřícně skleněnýma očima hleděl do stropu, který už dávno neregistroval. Krev lepkavě stékala do výtahu.
Na kapse saka měl připnutou červenozlatou identifikační kartu. Buď to byl synáček některýho z potentátů, nebo byl opravdu velký zvíře. S touhle kartou měl přístup úplně všude a to včetně podzemních laboratoří. Už to vidím, jak ho poslali ze Země k potlačení vzpory.
Nějak se mu nezadařilo šmejdovi, jednomu, protekčnímu. Tu kartu jsem samozřejmě sbalil. Měl jsem sto chutí se do těch laboratoří mrknout, ale to má čas…
Kapsy od saka měl kromě elektronického klíče s číslem pokoje prázdné, peněženku s doklady určitě nosil v kalhotách…, ty hledat v tom výtahu nebudu…
Z druhé strany karty byla hodnost, jméno a zařazení, (u těch VIP to je vždy na zadní straně a vzhůru nohama, tak při kontrole stačí kartu nadzvednout.)
Byl to plukovník Vincent Kowalski, kapitán lodi Vé Zero.
No potěš…, to je naprosto luxusní dopravní loď typu Prométheus, pro deset pasažérů a tři členy posádky.
I když s funkčním počítačem, (a ten je třikrát zálohovaný, takže jiný, než funkční být ani nemůže), stačí vložit program a zmáčknout tlačítko a o ostatní se nemusíte starat, posádka je jenom pro okrasu.
Takže ten hajzlík sem letěl jenom někoho vyzvednout.
No jasně na letišti žádná loď nebyla, tak to musí být na plošině na střeše Palčárny.
Vyběhl jsem o patro výš do kapitánova pokoje, sakra na zařízení nešetřili.
Celý jsem ho prošmejdil, půjčil si jeho holící strojek, kterým jsem si ojel hlavu na armádní strniště. Pečlivě se oholil a oblékl si Kowalského náhradní uniformu. Polobotky od Vetešníka si zběžně přeleštil a na kapsu si přicvaknul červenozlatou kartu, najednou jsem byl důstojník jako cumel.
Zpátky do reality mně přivedlo řinčení skla někde dole ve vestibulu.
Opatrně jsem vykouknul zpoza zábradlí a málem se posral…(obrazně).
Přes halu si to štrádoval… Žebrák.
Šel od hlavního vchodu rovnou do sklepení. Tak to mi zbývá jenom pár minut, než se vydá na tu správnou stranu mých stop.
Pohledem jsem zkontroloval kamery, byly pořád bez proudu, to znamená, že ho někdo řídí manuálně.
Pravda byl trochu nemotornější, ale pořád kurevsky nebezpečný.
Popadl jsem požární sekeru zavěšenou v zabudované plechové skříni vedle únikového východu. Nohou si přidržel pootevřené dveře na schodiště a urazil vnější kliku.
To by ho mohlo chvíli zdržet.
Pečlivě jsem za sebou dveře zabouchl a co mi síly stačili, pelášil do horních pater. Už ve druhém mezipatře zadunělo Žebrákovo bušení do plechových dveří.
Bylo mě jasné, že je za pár minut otevře jako konzervu sardinek.
Z vrchu se opět ozvala střelba. Než dozněla, octnul jsem se v posledním poschodí přede dveřmi, za kterýma někdo hulákal.
Vzápětí se ozval výstřel.
Moc jsem nerozuměl, ale ta rána byla docela srozumitelná.
Někdo se snažil o radikální řešení.
No co, tam mám aspoň šanci…
Pootevřel jsem dveře, znovu urazil kliku a vpadl dovnitř.
Chopily se mně několikery ruce a strhly na zem.
Rval jsem se ze všech sil, ale proti té přesile jsem neměl šanci.
Čtyři muži v bílých pláštích mně zalehli a ten pátej se mi snažil něco říct, ale v rachotu samopalu a tříštění zbytků skla ve spojovacích dveřích jsem hovno rozuměl.
Taky jsem sebou mlátil jako kapr na suchu a krev mě bušila ve spáncích.
Nakonec jsem úplně vysílenej zůstal ležet a ten jeden pořád opakoval: „Klid kapitáne, klid, hledali jsme vás.“
Tak jsem sebou přestal mlátit. Je pravda, že kdyby mně nestrhli na zem, už bych asi hrál karty s Jűrgenem karty v pekle.
Barikáda, za kterou se ti vědátoři skrývali, byla jen metr vysoká a dávka ze samopalu ji kopírovala docela přesně.
Konečně mě pustili.
„Kapitáne, všude jsme vás hledali, jsem doktor Black. Profesor Peterson s vámi bohužel letět už nemůže. Ti vzbouřenci ho dostali. Poletí s vámi profesor Schmid. Uvědomte si, že jde o záchranu celého lidstva, a té bandě jde jenom o sebe.“
Musel jsem se tvářit trochu divně a tak vysvětloval dál.
„Jsou šílení a není s nimi rozumná debata, ale blokují jedinou přístupovou cestu do vaší lodi.“
Vtom se z konce chodby, tam kde se stáčela do pravého úhlu k rampě, ozval sytý hlas. „Vydejte nám kapitána a krystal, slibujem, že už nikomu dalšímu neublížíme, …jinak…
Obrátil jsem se na Blacka. „Co jim brání na vás zaútočit, vždyť nemáte ani zbraně?“
„Ale máme, vidíte tu trubku s těmi dráty? To je laboratorní dekontaminační lampa, všechno organické v dosahu okamžitě spálí. Bohužel než vyšle paprsek tak se nejdříve bíle rozsvítí a oni se stihnou skrýt za rohem. Ale všeho do času, Ženijní bojový robot, teď ve městě hledá náš datový krystal, pak ho náš kolega, který ho řídí z laboratoře, pošle vyřešit i náš problém.“
Žet bé erko,“ uklouzlo mi, „Žebrák.“
„Správně, tak se mu říká, zatím veškerou energii potřebujeme na Dekontaminační lampu, ale jakmile dám signál do laboratoře, zapne proud do sítě a nalezení našeho krystalu bude otázkou ne hodin, ale několika minut.“
„A k čemu ho tak nutně potřebujete?“
„Je to jediný krystal, který zvládne složité výpočty v reálném čase, uloží výsledky a postupy smaže.“
„On se dá mazat?“
„Samozřejmě a ve správný čas s je použije pro další výpočty a tak naši loď dostane do jednoho místa ve vesmíru, kde podle naší teorie je možné zachránit celé lidstvo. Sice zatím nevíme jak, ale všechno se dozvíme, až výpočty skončí.“
„A co když se ten krystal nenajde?“
„Právě profesor Schmid, má záložní plán, bude sice potřeba trochu přeprogramovat váš počítač, ale potom máme dvacet osm krystalů C – dvojek a ty se budou muset po zaplnění vyměňovat, ovšem zvyšuje se riziko chyby.“
Už jsem měl nápinky dát jim ten můj krystal, když jsem si uvědomil, jakou má vlastně cenu, prostě nevyčíslitelnou. A tito dědáčci nevypadali, že by mě za něj dali byť jen zlámanou grešli.
No co, hlavně musím myslet na sebe…
V tom jsem si uvědomil v jaké jsem prekérní situaci. Žebráka za zády, i když na ruční ovládání, je do schodů o hodně pomalejší, ale neodvratně se blíží, a před sebou několik ozbrojených kreténů.
Musel jsem něco vymyslet, a to rychle.
„Pánové kde máte ty krystaly? Dejte mi je.“
Profesor Schmid mně podal podobný kufřík, ve kterém byl původně i ten můj. Tenhle nebyl, ale zamčený a v molitanovém lůžku bylo naskládáno jako ořech velkých, všech dvacet osm dokonalých, mnohostěnných, jako diamant broušených krasavců.
Zavřel jsem víko, ale zámky nechal otevřené. Kufřík jsem držel za ucho a ukazováčkem ho jistil, aby se neotevřelo.
„Profesore připravte se, na můj povel vystřelíte paprsek.“
Jenom udiveně mlčky přikývnul.
Sledoval jsem ručičku nabíjení přístroje, jak se dostala do červeného pole, křikl jsem do chodby: „Tady máte ty svoje krystaly,“ a s otočkou jako diskobolos jsem je i s kufrem hodil do chodby. Ten se už za letu otevřel a krystaly padaly na kachlíkovou podlahu. Setrvačností samozřejmě doskákaly jako ocelové kuličky až na konec chodby, kde se za rohem skrývaly ty svině.
„Teď,“ zařval jsem na profesora a mrštil sebou o podlahu.
Výstřel nebyl slyšet, jenom nad barikádou problesklo miliony oslnivě bílých jehliček, jak se paprsek lámal a odrážel od plošek krystalů.
Jen jsem křikl: “Počkejte, jdu to zkontrolovat!“
V půli cesty ležela pistole, v běhu jsem ji sebral a doběhl na konec chodby.
Tam leželi…, byli čtyři, jeden policajt a tři z ochranky. Všichni perforovaní jako cedník. Musím uznat, fungovalo to.
I když to nebyl žádný hezký pohled, tak jsem si oddechl, asi bych nedokázal po nich vystřelit…
V ten okamžik se rozsvítila hlavní světla.
Kurva, Black dal kámošovi echo a ten zapnul proud do celého města.
Tím, ale aktivoval Žebráka, kurva, kurva, kurva…
Dveře za barikádou se rozletěly a ocelová smršť vletěla mezi ty pitomce vědátory.
Nevěřícně jsem civěl, jak z nich lítají cáry masa a krve.
To jak se mně snažili uchránit před střelbou, ulpěla na nich moje pachová stopa, tím si ti pitomci nad sebou vyřkli ortel.
Tak co, plakat pro ně nebudu, teď jde o holý život.
Žebrák otočil svou ocelovou hlavu mým směrem. Na nic jsem nečekal a už při běhu do lodi jsem zběsile mačkal červeno žlutou kartu. Naštěstí nebyla na otisk prstu a dveře lodi se se syčením začaly otevírat.
Žebrák se samozřejmě pustil za mnou.
Teda rovnou zase ne, narážel při běhu do levé zdi. Asi se mu s tím svým nástupem skrz plechové dveře rozhodil gyroskop.
To mi dalo dost času, a tak než ke mně doběhl, už byly dveře lodi pevně zavřené a na ty nemá ani on.
Skrz okýnko jsem viděl, jak se zastavil asi metr od lodi. Po chvíli se vypotácel i profesor Black, ten jediný se mně vlastně nedotkl a tak to přežil. V náručí nesl otřískané a od svých pořezaných rukou zakrvácené krystaly.
„Kapitáne otevřete, jde o budoucnost celého lidstva,“ mluvil do místního interkomu.
Nebýt Žebráka možná bych ho pustil do lodi, ale takhle…
„Víte co mi celé lidstvo může? Nikdo pro mě nikdy ani nehnul prstem, tak ať si políbí prdel…“
Nechal jsem ho stát vedle Žebráka a zasunul krystal do počítače.
Téměř okamžitě na monitoru naběhla soustava pro mě nesrozumitelných výpočtů. Připoutal jsem se do křesla, brigadýrku, která mi jako zázrakem nespadla, hodil do kouta a chystal se zmáčknout tlačítko startovací sekvence, když se rozzářily displeje na ovládacích panelech.
Jasný, zvonivý počítačový ženský hlas oznámil první výsledky startovací frekvence.
Na monitoru se rozsvítil čas – mínus devět hodin dvacet pět minut.
No co ještě mám chvíli čas, asi ho vyplním spánkem.
V ubytovacím prostoru, byly nachystány místo deseti míst pro pasažéra jenom tři. Jinak každé možné místo bylo vyplněno různým materiálem, od nářadí až po zmrazené potraviny.
Nádrže na vodu, kyslík a palivo byly nejmíň desetinásobné.
Navíc tady byly tři hibernační komory.
Na ty je ještě čas, nařídil jsem si na hodinkách devět hodin a vzápětí spal, jako když mně do vody hodí. No, vždyť už jsem vzhůru víc než třicet hodin.
Probudilo mně neodbytné pípání mých hodinek. Připravil jsem si lehkou snídani, zapil pomerančovou šťávou a šel zkontrolovat počítač.
Všechno bylo v pořádku, krystal šrotoval a já měl po dlouhé době zase dobrou náladu.
Trochu mi ji zkazil pohled skrz průzor ve dveřích.
U stěny pod interkomem seděl na zemi profesor Black, zkrvácené krystaly ležely kolem něj na zemi a opodál stál Žebrák.
Vypadal jako vypnutý, ale mohla to být jenom finta…
No doporučoval bych jim oběma opustit startovací plošinu, žár trysek určitě dokáže ze Žebráka udělat hromadu šrotu vhodného na druhotné zpracování, ale profesor, ten by byl už k ničemu.
Abych ho varoval, zapnul jsem hlasitý odposlech na rampu.
„Tři minuty do startu.“
Radši jsem se šel připoutat do křesla v kokpitu.
Chvíli jsem sledoval ubíhající čas a pak mně napadlo: „Počítači, zobrazit externí kamery.“
Tři monitory se rozsvítily a na všech byl vidět proud jisker šlehajících pod tryskami.
V rohu jednoho seděl profesor a jenom si nahrnul krystaly na jednu hromadu, jinak se ani nehnul.
„TŘI…DVA…JEDNA…ZÁŽEH.“
Všechno zmizelo v záplavě plamenů.
No co byla to jeho volba… já ho varoval.
A loď začala stoupat.
„Kamery skrýt…“
Nechtěl jsem, aby se poškodily, než vystoupáme z měsíční atmosféry.
Po deseti minutách bylo jasné, že už jsme mimo vliv Měsíce, ale stále jsme nepřestávali zrychlovat. Přetížení mně tlačilo do křesla a já netrpělivě čekal, kdy už to přestane.
Přiznám se, nedělalo mi to dobře.
Mluvit jsem ale mohl.
„Počítači, zobrazit okolní prostor kolem lodi.“
Kamery se vysunuly a já jsem po letech viděl zase hvězdy, Slunce a Zemi…“
„Počítači monitor tři přepnou na hlavní plochu.“
„Zvětši dvakrát.“
Nevěřil jsem vlastním očím, to k čemu jsem letěl, byla planeta kompletně zahalená v hustých mracích, obrovské turbulence, snad hurikány o velikosti Evropy se proháněly po jejím povrchu. Skrz ně vystupovalo neuvěřitelné množství sopečných erupcí.
„Počítači co je se Zemí?“
„Země je už dva tisíce pět set dvacet dní neobyvatelná.“
„Co se stalo?“
„Vlivem rozpínání Slunce se zvýšila teplota na zemi o padesát dva stupňů Celsia.“
„A kde jsou všichni? Oprava… kde jsou lidé?“
„Čekají na Masu a jeho orbitě na náš signál k přesunu na obyvatelnou planetu.“
„Ta je kde?“
„Výpočet ještě není dokončen.“
„Zobraz zatím vypočítanou trasu.“
Ano, letěli jsme k Zemi, tam využijeme její přitažlivosti a jako prakem nás vymrští k Jupiteru. U něj proběhne stejný manévr a tam zatím křivka končila.
Zajímavé bylo, že palivo se stále drželo na devadesáti celých dvou procentech.
Počítači co je to za palivo?“
„SO – 222, speciálně vyvinuté pro tento let, stejně jako motory.“
No že by mě to něco říkalo…
„Jak dlouho potrvá let?“
„Minimálně dva roky.“
No myslím, že je čas na pořádného šlofíka.
Víko hibernační komory nade mnou tiše zaklaplo.
Hlava a vlastně celé tělo se mi zafixovalo v jediné možné poloze a do žil na rukou i nohou se zabodly snad stovky jehel s hadičkami.
Pocítil jsem počáteční chlad, jak komoru zaplňovala nějaká tekutina.
Pak už jsem necítil nic, ale doslova ni…
…Víko se odklopilo, myslel jsem, že mi bude zima, ale bylo příjemné teplo a cítil jsem se naprosto fit.
„Dvě hodiny do cílového prostoru.“
Hlas počítače už nezněl tak čistě, spíš nakřáple a na monitoru stejně jako při startu blikal čas ale tentokrát se znamínkem plus.
„Počítači, není chyba na časovači?“
„Časovač je v pořádku, chyba je v neměřitelných údajích.“
„To sakra znamená co?“
„Podle našeho měření jste byl v hibernaci sedm let, dva měsíce, třináct dní a čtyřicet sedm minut, přibližně.
„Jak, přibližně?“
„Kvůli výpadkům nelze měřit přesně.“
„Jak dlouho trval výpadek?“
„Nemám žádné měřitelné data.“
„No potěš a kde jsme?“
„Dvě hodina od cílového prostoru.“
„To jsem už slyšel, kdy začneme brzdit?“
„Negativní, veškeré palivo jsme spotřebovali ke zpomalení na poloviční rychlost.“
„Jak rychle teda, do prdele, letíme?“
Na monitoru bliklo číslo…
„Ale to je prakticky rychlost světla…“
„Souhlasí.“
„Kurva, to z nás po dopadu na tu planetu nezůstane ani mastnej flek, ...dělej něco.“
„Negativní v dosahu stovek světelných let není žádné nebeské těleso.“
„Ty zkurvená bedno, proč se sem serem?“
„Nerozumím…, nerozumím, nero…u….í...“
Displeje zamrkaly a zhasly, zůstalo svítit jen nouzové osvětlení.
Seděl jsem v potemnělém kokpitu a zíral na černé obdélníky displejů. Jenom jeden maličký poctivě odečítal vteřiny.
Potom na mně zamrkaly nuly a i ten zčernal. Vzápětí zhaslo i nouzové osvětlení…
Naprostá, beznadějná TMA.
Ne, Bůh není…………………
Zapnul jsem vysílačku, antény byly automaticky nasměrované k Marsu.
Na ledkách svítil jenom jeden pitomej dílek.
Energie tak akorát k jednomu vysílání.
Přepnul jsem na mikrofon a zoufale zařval:
„KURVÁÁÁÁÁ……“
