Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Snadná kořist

Velký šedý vlk ležel pod vysokou borovicí. V břiše mu kručelo. Zavětřil. Nic! Vzduchem se linula vůně pryskyřice, listí a nějakých jahod, co rostly pod strání. Žádný živý tvor, kus masa, co by si s chutí zakousl. Odhodlaně se zvedl. Půjde hledat něco dobrého! Hned!

A tak šel. Brouzdal lesem a snažil se vyčenichat něco mlsného. Jenže každý hraboš mu proklouzl mezi tlapami a utekl hluboko do chodbiček v zemi pod hustým zeleným mechem plným vody. Vlk hrabal, seč mohl, ale jediné co lapil, byla hlína v jeho čenichu. Kýchal a prskal, ne a ne se zastavit.

„Hihihi, hihihi,“ pištěla na starém pařezu malá hnědá myš.

„Jen počkej! Já tě dostanu!“ vrčel vlk a vrhl se na ni.

Jenže myška s pištěním a smíchem vklouzla pod pařez a ukryla se v podzemí. Vlk mrzutě obcházel dokola a přemýšlel, jak by se k ní dostal.

„Dnes se mi prostě nedaří,“ brumlal sám pro sebe.

Nakonec nechal myš myší a vyrazil k lesní cestě. „Když se zvěř drží stranou, zkusím to s člověkem.“ Odfrkl si, znechucen sám sebou. Od lidí se raději držel dál, ale hlad je hlad.

Proplétal se mezi stromy a jejich kořeny. Nevnímal, jak krásně hřeje sluníčko a jak úžasně zpívají ptáci. Cestu našel snadno a rychle. Větřil, čenichal, ale nic! Zase!

Zavrčel. „Tady hodně dlouho nikdo nešel.“

Svěsil hlavu a šlapal si to loudavým krokem po cestě, pěkně z kopce dolů. Netrvalo dlouho a objevil malé dřevěné stavení s doškovou střechou. Tiše se připlížil až k oknu. Bylo zavřené. Zevnitř slyšel hlasité chrápání. Přece byl někdo doma! Vyskočil předními tlapami na parapet a nahlédl dovnitř.

Nakrčil čenich. „Stará babka,“ zamručel. „Ta by nebyla dobrá.“

Znovu zavětřil. Tentokrát něco ucítil. Slepice! Hurá! Sláva! S nadšením se plížil podél stěny, až k nízkému dřevěnému plotu bílé barvy. Skrz plaňky viděl tři pěkňoučké slepice. Ladným skokem se octl mezi nimi a snadno jednu ulovil. Zahučela v něm, ani nevěděl jak. Ostatní slepice kolem poplašeně pobíhaly a příšerně kdákaly. Bylo jim to houby platné. Během krátkého okamžiku spořádal všechny do jedné. Staré babce nenechal ani jedinou.

Naprosto spokojený se pak ploužil po cestě do kopce. Ještě si olizoval vodu z vousů. Na hladině ve studni po něm zůstalo jen několik barevných peříček. Šel dlouho, než došel k malému palouku. Na jeho druhém konci se bavil jiný velký šedý vlk s nějakou malou holkou v rudém pláštíku a červeném čepečku, který měla uvázaný pod krkem.

Praštil sebou do trávy pod stromem a koukal, jak děvče trhá květiny, zatímco druhý vlk peláší někam pryč. Moc by za to nedal, že si na ni ten druhý chce někde počíhat. První vlk chvíli přemýšlel. Taková nečekaná náhoda!

„Už to mám!“ radoval se ospale. „Karkulka! Tak se říká tomu čepečku,“ mumlal sám k sobě. „To jsem ale chytrý!“ Konečně tu neodbytnou otázku může pustit z hlavy.

Holčička s tmavými vlásky a kouzelnýma hnědýma očima zatím na slunné pasece natrhala pěknou kytici a položila ji ke košíku s dobrotami pro babičku. Měla ji od maminky pozdravovat. Dívence bylo krásně, a tak si začala libým hláskem prozpěvovat. Hopsala po louce a točila se dokola, až kolem ní sukně vířila jako velký bílý okvětní plátek. Byl přece nádherný teplý den!

Vlk ji pozoroval se stále větší chutí. Tři slepice nebyly marné, ale ta Karkulka? Zvažoval své možnosti a došel k závěru, že snadnější kořist dosud nepotkal. Už ani nečekal, že na takovou kořist narazí. No co? K večeři přece také něco potřebuje a zítra bude chtít jíst také. Tuhle nečekanou příležitost, setkání si nesmí nechat uniknout! Vstal a přikrčil se. Ptáci zlověstně ztichli.

Opatrně se blížil k holčičce. Točila se vesele dokola, nastavujíc slunci milou světlou tvář se zavřenýma očima.

„Ještě kousek a skočím,“ běželo vlkovi hlavou. „Jen se toč, děvenko!“

Karkulka se však zastavila a pohlédla přímo na něj. Mile se usmála. „Ty jsi ale krásný pejsek! Skoro jako ten, co jsem ho viděla před chvílí.“

Vlk se zarazil. Skoro jako tamten? Dělá si legraci? Co si ta holka myslí? Tak vypelichaný a starý přece nejsem! Zatřepal hlavou a nasadil milý tón: „Copak tu děláš tak sama, holčičko? Nebojíš se?“

Karkulka se vesele zasmála. „Ale milý pejsku, čeho se mám bát?“

„Ty nevíš, že takové malé holčičky by neměly nikam chodit samy?“ Vážně se snažil tvářit jako hodný milý pes. Šlo mu to silně proti srsti, není přece žádný pes! Jenže co by pro svůj žaludek neudělal?

„A proč ne?“ smála se vesele. „Ty mi přece neublížíš. Není tu nikdo, kdo by mi ublížil.“

„To se pleteš, Karkulko,“ ujistil ji a skočil.

Karkulka ani nehlesla, když dopadl. Minul. Zmateně se rozhlížel, kde ta holka vězí. Pomalu se vracela před něj z pravé strany. Na tom jejím úsměvu mu něco nesedělo. Kdo ví proč, se mu naježila srst. Všude bylo mrtvolné ticho, což ho děsilo. Opatrně se odlepil od země a couval. Karkulka na něj upírala ten divný pohled ze své bledé tvářičky, která mu z nějakého důvodu přestala připadat tak nevině.

Vlk ztěžka polkl. Co se to děje? Něco mu unikalo. Jenomže co? Prohlížel si to děvče bedlivě, na nic nepřišel. Jen ten pocit… a její pravá ruka za zády. Zavrčel. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Děvče se usmálo víc, až odhalilo zuby. Vlk měl najednou dojem, že její oči zčernaly a zuby nepatrně povyrostly, zvlášť dva horní špičáky.

Zachechtala se příšerným hrdelním smíchem. Znělo to jako vrčení dravé šelmy! Vlk zděšeně vyvalil oči, nohy měl ztuhlé, jako by mu vrostly do země. Pak holčička vytáhla ruku zpoza zad. Svírala v ní sekyru! Vlk vyjekl, bleskově se otočil a utíkal ze všech sil pryč. Bylo jedno kam, hlavně co nejdál od ní.

Ohlédl se. K jeho hrůze běžela za ním naprosto tiše a doháněla ho! Vlk zakňučel a přidal, ač myslel, že to víc nejde.

„Ale no tak! Neutíkej, pejsku!“ volala za ním s jedovatým smíchem. Kde byl ten libý dívčí hlas? „Já zrovna dostala na něco dobrého chuť. A teplá kožešina se v zimě také hodí. No tak! Neutíkej!“

Vlk sotva dechu popadal. Stále se mu držela v patách! Honila ho kolem stromů, kolem jezírek i skal. Unikal, síly mu však docházely.

„Já… mám… svoji kožešinu… rád. Nedám ti ji!“ vyrážel ze sebe a pelášil dál.

„Takový velký pejsek a bojí se malé holky!“ smála se. Švihla po něm sekyrou, ale vlk svižně uhnul. Obloukem oběhl buk a hnal se dál.

„Jen se směj!“ vyštěkl. „Já tvým obědem nebudu!“ To mám dnes ale den! Kdyby nelapal po dechu, zavyl by. „Pak že jsou vlci zlí!“ hudroval sám pro sebe. „Prý žereme malé holky. To určitě! Už nikdy se na žádnou ani nepodívám!“ sliboval si.

Karkulka si chvilku něco vesele mumlala. „Tak ty jsi mě chtěl sníst! No, jen počkej!“ chechtala se děsivě a zvedla sekyru výš.

„Ne, nechtěl,“ zapíral vlk vehementně. „Jen jsem tak žertoval, chtěl jsem si hrát."

„Ať jsem lesní víla, jestli tomu věřím!" smála se škrobeně.

„Jsi stvořená jako lesní víla!“ volal zadýchaně a raději se neotáčel. Doufal, že ten sarkasmus v jeho hlase přeslechne.

„Lichotky ti moc nejdou,“ zachrčela divným hlasem, tak nepodobným dívčímu.

„Tvoje bystrost mě přímo ohromuje,“ zamumlal a chvátal dál kolem mohutných stromů s jazykem vyplazeným téměř u země. Přál si, aby mu na kořenech a vlhkém mechu nepodjely tlapy.

„Za ten strom se neschováš!“ houkla na něj.

„Říká se, kdo ví jestli,“ zabrumlal. Zastavovat se neobtěžoval. Minul statný starý dub, div se nepřerazil o jeho silné kořeny. „Ty, holčičko, proč máš tak velké oči?“

„To abych vše lépe viděla,“ zachichotala se, až se mu zdálo, že to znělo příliš blízko.

„A proč máš tak velké zuby?“ hodil po ní další otázku. Byl zvědavý, co odpoví.

„Abych mohla lépe kousat,“ zavrčela. Zdálo se, že se jí tím dotkl. Mohly jí ty velké zuby překážet jako vada na kráse? „Na uši se pro své vlastní dobro raději neptej!“ varovala ho. Nezněla vůbec unaveně.

„Proč? Máš snad strach, že bych si tě mohl splést s oslem?“ Sám se lekl toho, co vypustil z tlamy. Karkulka zafuněla a vlk jen o vlásek unikl sekyře.

„Sám jsi osel!“ prskla.

„To nepochybně jsem. Koho jiného by napadlo motat se kolem mrňavé holky držící sekyru?“ Zamžikal očima, když ho do hrudi zasáhla tenounká větvička ostružiníku, který míjel. Zatracené trny!

„Zpomaluješ a dýcháš tak ztěžka! Moc často neběháš, viď?“ popichovala ho. Tmavé vlasy za ní vlály společně s červeným pláštíkem a bílou sukní.

„To se ti jen něco zdá,“ odvětil zadýchaně. „S příšerkami se honím strašně rád!“ S chutí je přežvykuji, aby neotravovaly. Mručel si pod vousy a hnal se dál kolem jezírka s vysokým rákosím.

„Pejsku, pejsku!“ její hlas dostal trochu káravý nádech. „Na honěnou vypadáš strhaně. Do tebe by ani nebyla radost se zakousnout.“

„A kdo říká, že chci do sebe nechat kousat, zubatá nádhero?“ vyjel na ni. Ohlédl se. Byla tak blízko! A stále svěží! Kéž by jí toho „psa“ mohl vytmavit!

Zachechtala se. „S tebou není legrace,“ znělo to trochu zklamaně.

„Raději nechci vědět, co si pod tím pojmem představuješ.“ Znovu se rychle nadechl a přidal. Vše se kolem něj míhalo jako rozmazané barevné šmouhy. Srdce mu zběsile tlouklo a plíce ho pálily.

Děvče za ním se jen smálo. Zastavilo se. „Běž si! Já budu mít jinou kožešinu!“ Znělo to zlověstně. „Ten chudák neví, co ho čeká.“

Vlk pomyslel na toho druhého vlka. Už teď ho litoval.

Nezastavil se. Doběhl ke svému doupěti a vyčerpaně sebou praštil. Byl rád alespoň za ty slepice. Co se děje s tamtím vlkem, raději vědět nechtěl. Červená Karkulka nebyla žádné neviňátko. Určitě ho někde honí kolem stromů nebo kolem té chalupy se starou babkou a máchá nad ním sekyrou.

Pousmál se, když si představil ohromného vlka, jak utíká před malou holčičkou mávající sekyrou. Kdyby jeho samotného předtím neštvala po lese, asi by se té představě řádně zasmál.

„Brr,“ vlk se oklepal. „Nic pro mě. Ještě, že mě nechala!“ Netrvalo dlouho a spal. Červená Karkulka s milou tváří a sekyrou ho ve snu pronásledovala ještě dlouho a křičela na něj: „To máš za to, že jsi byl nespokojený s tím, co jsi měl. Tři slepice ti nestačily? … Měl ses od lidí držet dál.“

Jak by asi vypadal příběh, kdyby ho vyprávěla Červená Karkulka?

Autor:
E-mail: krat.jitka@gmail.com
Vloženo: 19:54:07  28. 11. 2015


Hodnocení:
4 (1 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.