Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Nečekaná cesta (část 1/3)

Opět musel tasit zbraň. Ten kovový zvuk při vytažení meče z pochvy byl tak známý! Sluneční paprsky zatančily na hladké ostré čepeli. Vratislav oděný ve zbroji čekal na první soupeře. Přijdou brzy. Jejich řady stojí proti nim. Mnoho nepřátel proti malé hrstce, kryjící ústup svého chráněnce do mocné pevnosti. Pevnosti, kam se mnozí již nedostanou.

***

O několik dní dříve.

Vratislav snědl misku ovesné kaše se špekem a zapil to pořádným lokem piva. Nebyl unavený, ale hlad ho donutil chvíli zastavit. Vlastně neměl, kam spěchat. Otec ho sice očekává, ale nikdo neurčil den, kdy se setkají. Přemýšlel, zda má přenocovat, nebo pokračovat v cestě. Uplynul již týden, co byl na cestě. Stejně tak dlouhou dobu nespal. Nechtělo se mu. Zato jeho kůň odpočinek potřeboval a také strážce před vlky a nenechavci, zloději. Tohle hlučné místo bylo k zastávce stejně dobré jako každé jiné. Když se tak rozhlížel, uvědomil si, že je tu něco zajímavého i pro něj. Nebo někdo.

Malý hostinec stál jen kousek od cesty, spojující dvě velká vzdálená města. Prachovec a Brod byly od sebe asi dvacet dní cesty daleko. Ovšem, jen pokud jel člověk na koni. Pěšky to trvalo mnohem déle. Prašná cesta nebyla příliš udržovaná. Teď na podzim se z ní stalo blátivé lepidlo, lapající každého nebohého pocestného. Vroubily ji různé stromy a místy les. Listnáče se nádherně barvily do žluta, oranžova a červena. Spousta listí už ležela na zemi a často ukrývala bahnitou cestu. Svěží vlhký vzduch se točil kolem hostince a přinášel vůni listí a pryskyřice z jehličnanů.

Hostinec s břidlicovou střechou a bíle natřenými zdmi se krčil pod ohromným dubem, kolem kterého musel každý projít, aby se dostal ke vchodu do ne moc čisté místnosti. Dřevěné trámy podpíraly nevysoký strop. Hrubé dřevěné stoly a lavice nesly známky velmi častého používání. Stály po obvodu malé místnosti a několik jich bylo uprostřed. Výčep se nacházel kousek od dveří do kuchyně, odkud se linula vůně jídla. Hostinský podal děvečce korbely s pivem a nakázal pacholkovi, aby přiložil na oheň do velkého krbu u zadní stěny hostinské místnosti. Byl už večer a sem přišlo několik pravidelných návštěvníků ze vsi, vzdálené asi dvě minuty chůze odtud. Odpočívalo tu také několik pocestných.

Skupinka místních mladíků popíjela už notnou chvíli. Seděli u stolu uprostřed místnosti. Jejich hlasy se nesly nad okolní ruch. Vychloubali se svými zážitky a skutky. Janovi už jejich slova splývala. Říkal si, že neměl tolik pít. Měl pocit, že víc nesnese. Ztěžka se opíral o stůl. Houpal se mu žaludek a pachy z kuchyně to ještě zhoršovaly. Znechuceně odsunul korbel stranou.

„… to jsi neviděl, jak se tvářil!“ mumlal jeden, asi dvacetiletý, mladík u stolu. Zbytek nedopověděl, protože s rachotem spadl pod stůl. V tu chvíli ostatní propukli v hurónský smích.

Další ze smějících se mladíků neúmyslně smetl na zem několik prázdných korbelů a misku s jídlem. Jiný sklouzl z lavice a padl do uličky mezi stoly. Ostatní to, kdo ví proč, pobavilo ještě víc. Jan se pokusil vstát. Zapotácel se a dopadl zpět na lavici. Toužil po své posteli víc, jak po další pitce s kamarády. Všem bylo kolem dvaceti. A každý se živil tím, čím se živil jeho otec před ním. Jan byl truhlářem. Všichni dnes měli volný den.

Jan zamžoural po místnosti. Na výrazy lidí se nějak nemohl soustředit. Matně si uvědomoval, že hlavními dveřmi zmizel nějaký muž v dlouhém tmavém kabátě s kapucí. Nikdy dřív ho tu neviděl. Zatřepal hlavou. Marně se pokoušel probrat opilou mysl. U výčepu zahlédl štíhlou blonďatou ženu středního věku. Stála tam, už když s kamarády přišel. Nakrčil nos, vypadá stejně hrozně jako před tolika korbely piva. Jeho pohled však poslední půl hodinu poutala jiná postava. Vzadu v rohu zády ke zdi, tak aby viděl na okna a dveře, seděl vysoký statný muž v šedém plášti s kápí. Jeho kožené nohavice mizely ve vysokých pevných botách. Jan postřehl, že se pod pláštěm skrývá meč. Moc by za to nedal, že ten muž měl pod hnědým koženým kabátcem i kroužkovou košili. Jan v šeru neviděl muži do tváře s krátkým tmavě hnědým vousem, vnímal však jeho zkoumavý pohled. Ten muž ho trochu děsil. Co je vůbec zač?

„Hej!“ dopadla mu na rameno ruka jednoho z kamarádů, až se lekl. „Proč nepiješ?“ blábolil. „Kam pořád zíráš?“

Jan nemínil odpovídat. Trhaně se nadechl. „Musím na vzduch,“ vypravil ze sebe.

Znovu se pokusil vstát. Povedlo se! Smějící se kamarádi zůstali kdesi v hlučné mlze za ním. Nevnímal jejich zkomolená slova. Vrávoravě zamířil ke dveřím. Cestou zavadil o roh stolu naproti dveřím, pak zas o židli, na které seděl místní kovář. Ten začal nadávat a vstávat. Jan chvátal ze dveří, div se nepřizabil o zárubeň a dveře samotné. Neviděl, že se kovář znovu posadil, ukonejšen svými spolustolovníky.

Zvedl se také někdo jiný. Muž s mečem. Klidným krokem prošel místností a vchodem ven. Ocelově modrým pohledem bloudil po okolí. Neunikl mu žádný detail.

Jan se ramenem opřel o dub a zhluboka dýchal. Chladný vzduch mu dělal dobře. Najednou vnímal rozepnutý teplý hnědý kožený kabát a potem zvlhlou bílou plátěnou halenu. Šero se pomalu měnilo v tmu. Odstrčil se a dopotácel se na roh stavení, kde stála kůlna na dřevo. Musel si ulevit. Sotva byl hotov, zaslechl jakýsi zvuk. Jako heknutí. Slyšel něco dopadnout na zem.

Vydal se za zvukem. Obešel roh kůlny k malému zákoutí se zahrádkou paní hostinské. Jakési rychlé kroky se od něj vzdalovaly, ale on nikoho neviděl. Dokud se nepodíval k zemi.

Zůstal hledět na tělo muže v tmavém kabátě s kapucí. Z hrudi mu trčela dýka. Muž lapal po dechu a třásl se. Jan pomalu vystřízlivěl. Jeho světlá tvář zbledla. Dřív, než se stačil pohnout, odstrčil ho muž s mečem a poklekl u sípajícího raněného. Umírající se mu snažil něco říci, pochopil Jan.

„Varujte… zrada… útok…“ prsty, křečovitě sevřené na Vratislavově plášti, povolily. Muž zemřel. Vratislav mu zatlačil oči a rychle se zvedl.

„Viděl jsi někoho?“ zatřásl s Janem. Ten jen zavrtěl hlavou a zíral na mrtvého. „Jsem Vratislav. Pojď!“ táhl mladíka za sebou. „Tady zůstat nemůžeš. Ti zvědavci tě obviní. Vrah to na sobě nenechá.“

Jan se ohlédl. Nad mrtvolou se sklánělo několik lidí. Někteří se dívali za nimi. Vratislav našel koně mrtvého muže. Věděl, který to je, protože ho na něm viděl přijíždět. Odvedl ryzáka kousek dál, odvázal svého černého koně a rychle se vyhoupl do sedla. Natáhl k Janovi ruku.

„Nasedej!“ vyzval mladíka. „Viděli tě samotného u mrtvoly. Dělej!“

Jan sebou trhl a podal mu ruku. Černý kůň vyrazil, sotva mladík dopadl za Vratislava. Nějak se nedostal k myšlence, zda může muži s mečem vůbec důvěřovat. Prostě udělal, co mu řekl. Připadal si jako loutka.

„Kdo jsi? A proč ho zabil?“ vyptával se Jan, zatímco se kůň hnal tryskem do lesa.

Vratislav se soustředil na jízdu. Tušil, že je začnou pronásledovat. Les znal, věděl, jak se pronásledovatelům ztratit. Doufal, že mladík nespadne.

„Nevím, kdo ho zabil,“ řekl rychle přes rameno. „Ten mrtvý byl posel. Jmenoval se Baltazar. Měl doručit důležitou zprávu. Někdo si to nepřál.“

„Kdo? Od koho je ta zpráva?“ zajímal se Jan a snažil se potlačit nevolnost.

„To jsem nejdřív nevěděl, pak jsem u něj našel list s pečetí paní Daniely.“ Vratislav umlkl. Země pod vysokými stromy si vyžadovala jeho pozornost. Musel koně zpomalit. „Pokud věděli, že poslala varování,“ pokračoval, „mohli ji odstranit stejně jako posla.“

Janovi přeběhl mráz po zádech. „Co v něm je? V tom listu,“ vyzvídal. Je možné, aby si nevšiml, že Vratislav Baltazara prohledal? Patrně je. Může mu vůbec věřit? Ten muž ho děsil, ale Jan mu z nevysvětlitelného důvodu důvěřoval.

„Nevím. To zjistíme.“ Chvíli se zas soustředil na jízdu. „Umíš jezdit na koni?“ zeptal se zdánlivě mimochodem. Od hostince byli již dost daleko. Tmavý les je objímal a tišil zvuky.

„Já?“ vyhrkl Jan, vytržený ze svých myšlenek. Obraz umírajícího se mu nedařilo dostat z hlavy. „Umím. Naučil mě to kamarádův otec už jako kluka.“

„Dobře, vezmeš si Baltazarova koně a pojedeš za mnou.“ Vratislav zatím zastavil a poskytl Janovi čas dostat se do sedla rychlého ryzáka.

Les byl klidný. Mírný vítr se tiše proplétal mezi stromy. Vratislavův sluch zachytil vzdálený dusot kopyt. Věděl, že Jan ho neslyší. Jezdci byli daleko a nejspíš neviděli na stopy, které ryzák s vraníkem zanechali.

„Pospěš!“ pobídl Jana. „Mají psy. Brzy naši stopu najdou. Pozor na větve, Jane!“

„Ty znáš mé jméno?“ vykulil Jan ve tmě oči. Muže před sebou sotva rozeznal, natož nějakou větev.

Vratislav ho ze sedla vraníka tiše pozoroval. „Tvoji přátelé nadělali mnoho hluku. Nešlo neslyšet tvé jméno.“

„Aha.“ Jan se usadil a chopil se otěží. Trochu sebou trhl, když odněkud shora zahoukala sova.

Opět se proplétali mezi stromy, jak nejrychleji to šlo. Což moc rychle nebylo. Jan netušil, kam ho Vratislav vede. Krčil se nad ryzákovým krkem a snažil se ho navádět za zvuky, které vydával vraník. Divil se, že Vratislav vůbec ví, kam jede. Poznal pár dřevorubců, kteří v tomhle lese mohli chodit poslepu a vždy věděli, kde jsou. Je možné, aby Vratislav znal tenhle les stejně dobře?

Vratislav tento les opravdu znal, ale nepotřeboval se pohybovat poslepu. Viděl v té tmě celkem dobře a jeho vraník Ron se už dávno naučil povelům, které ho vedly tmou skrze překážky i tryskem. Jeli pomalu kvůli Janovi a ryzákovi. Zatím to nevadilo. Ještě okamžik a dorazí ke skále. Šum lesa ho uklidňoval, vnímal ho téměř jako vlastní tep. Vlčí volání se rozléhalo a jako hudba povznášelo Vratislavova ducha. Mraky se pomalu roztrhaly a propustily měsíc ze svého sevření. Stříbrná záře pronikla skrze větve až k jezdcům.

Janovi běhal mráz po zádech, když slyšel vlčí vytí. Měsíční svit přivítal téměř s radostí. Alespoň trochu už viděl na cestu necestu.

Skála se před nimi objevila náhle. Jako stín z hloubi temnoty. Vratislav zašeptal jakási slova, kterým Jan nerozuměl. Ozval se rachot a skála se otevřela. Vratislav vjel dovnitř. Jan zaraženě hleděl za ním. S tisícem otázek na jazyku pobídl ryzáka. Kůň nejprve nechtěl do ohromného temného prostoru vejít. Janovi se ho však povedlo přesvědčit.

Skála se za nimi se zaduněním uzavřela. Jan znovu slyšel, jak Vratislav cosi šeptá. Náhle na stěnách chodby vzplála postupně jedna pochodeň za druhou. Cesta s kamennými stěnami se mírně svažovala dolů do hloubi země. V Janovi se probudilo poznání. Bájná chodba Lesního lidu noci! Díval se na vzdalující se Vratislavova záda. Vždycky se toužil setkat s velkými ochránci lidí. Jeho matka mu o nich vždy vyprávěla s takovým nadšením! Jenže Lesnímu lidu noci nikdy nerostly vousy. Jan už si byl jistý tím, koho má před sebou. Na vraníkovi jel potomek obou ras. Napůl člověk, napůl Lesní člověk noci.

„Ty jsi Noční chodec, viď?“ vyhrkl trochu roztřeseně. Noční chodci, tak se říkalo míšencům obou ras. Prý neztráceli schopnosti Lesních lidí noci, naopak získávali to nejlepší z obou ras. Byli výjimeční. Jejich život byl dlouhý stovky let, pokud nebyli zabiti.

Vratislav se zastavil a obrátil se v sedle. „Ano, jsem.“

Jan nevěděl, co říci. Radost mu svázala jazyk.

Vratislav se pousmál. „Pojeď!“ řekl jen, otočil se a vyrazil ostrým klusem vpřed.

Jan ho následoval.

„Neboj se, brzy zastavíme, abyste si ty i koně odpočinuli.“ Vratislavova slova nesla zvláštní, jako by měkká ozvěna.

Jan se držel v sedle dobře, přestože na něm byla patrná únava a známky po hýření s korbelem v ruce.

Mladík přikývl. „To bude asi dobrý nápad.“

Přibližně po hodině jízdy se chodba rozšiřovala. Vratislav zastavil. „Tady si odpočinete,“ oznámil.

Jan si ho nyní mohl v klidu prohlédnout. Noční chodec již neměl na hlavě kápi a tvář mu osvětlovalo mnoho pochodní. Tmavě hnědé vlasy v mírných vlnách spadaly na Vratislavova široká ramena. Vysoká štíhlá a svalnatá postava působila mohutně. Přestože byl Jan sám velmi urostlý a jako truhlář i pevné svaly nepostrádal, připadal si vedle něj jako malý kluk, co musí svou sílu teprve pobrat. Vratislav měl rovný nos a krásné řezané mužské rysy ve tváři, i když působily trochu drsně. Krátký plnovous a pronikavě modré oči dodávaly jeho světlé, ale opálené, tváři působivý výraz. Jan by mu hádal tak třicet pět let. Jenže u Nočních chodců a Lesních lidí noci to bylo opravdu jen zdání. Mohl mít za sebou desítky, ba i stovky let.

„Proč mi pomáháte?“ napadlo náhle Jana.

Vratislav se zarazil v půli pohybu. Držel v rukou sedlo a upíral ocelově modrý pohled do Janova zeleného. Pak jím rychle přejel od mladíkových černých ošoupaných kotníčkových bot přes silné bavlněné kalhoty tmavě modré barvy až po rozčepýřené zrzavé vlasy a pihovatý nos. Vypadal už jako dospělý muž, děvčatům se jistě líbil. Nebyl vůbec ošklivý. Vratislav ho chránil rád. Stejně jako členy jeho rodiny dříve.

„Chráním ty, kteří to potřebují a mou pomoc si zaslouží. Včetně tebe,“ dodal vážným hlubokým hlasem. Trochu drsným stejně jako jeho majitel.

„Vždyť mě neznáte, nic o mně nevíte,“ kroutil hlavou Jan. „Jak si tedy mohu Vaši pomoc zasloužit?“

Vratislav sklonil pobaveně hlavu. „Víš… svou rodinu chráním vždy.“

Jan na něj zíral s otevřenými ústy. „Svou rodinu?“ nechápal.

„Tvůj otec je truhlář Petr a matka švadlena Jana, že?“ nečekal na mladíkovu odpověď a pokračoval: „Před sto osmdesáti lety se narodila dvojčata v jedné lidské rodině nedaleko odtud. Bratr a sestra. Bratr se jmenoval Hubert a tvá matka, Jane, je jeho pra…, několik pra…, pravnučkou. Hubertova sestra Dana byla moje matka. Jsi tedy můj příbuzný. Toť vše.“ Položil sedlo a šel obsloužit koně.

V Janovi se střídaly všechny možné pocity, byl zmatený, ale nadšený. Jeho unavený mozek se pokoušel sčítat roky a znovu hodnotit vše, co Noční chodec řekl.

„Kolik ti vůbec je?“ vypadlo z něj po chvíli, kdy stál jak socha s vířícími myšlenkami v hlavě.

„Sto šedesát let,“ odvětil Vratislav nevzrušeně, aniž se odtrhl od své práce. Koně už měl téměř vytřeného a vyhřebelcovaného. Ještě jídlo a bude hotov.

„Tolik bych ti vůbec nehádal.“ Jan obsloužil svého koně a usedl vedle Vratislava, který zatím vytáhl dopis. „Ty chceš porušit pečeť? To se adresátovi líbit nebude.“

„Souhlasím,“ přikývl Vratislav. „Jenže na něm není uveden. Podle obsahu bych ho mohl určit.“

Jan se snažil nevypadat moc zvědavě. Teď by se ale klidně vsadil, že se mu to vůbec nedaří. Pozoroval, jak Vratislav rozlomil pečeť a rozložil tuhý zažloutlý list. Naklonil se, aby viděl na text. Moc mu to nepomohlo. Číst sice uměl, ale téhle řeči nerozuměl. Jistě to byl Tajný jazyk Lesního lidu noci. Z živých lidí ho neznal nikdo. Ten list tedy nepsal obyčejný člověk.

„Co tam stojí?“ vyzvídal Jan.

Vratislav mlčel. „Paní Daniela to nepsala,“ pronesl tiše po chvíli. „Psal to její strážce, Noční chodec. Chtěla, aby to napsal v Tajné řeči. Patrně si nepřála, aby si to přečetl nějaký člověk.“

„Proč? Co tam je?“ nedal se Jan odbýt. Ticho skály kolem nich působilo na mladíka zlověstně.

„Ta zpráva je pro člověka jménem Tibor. Je to pán východních údolí této země a navazujícího pohoří. Jak víš, Wikar má mnoho částí a těm vládnou rody, které je mají spravovat.“ Zatímco Vratislav vysvětloval, Jan se snažil v paměti vyhrabat vše, co o své zemi zná. Věděl, že se jmenuje Wikar, jak by nevěděl? Jeho vesnice, Doubek, ležela v kraji jménem Dlouhý zábor. „Arly leží až za Brodem,“ pokračoval Vratislav v popisu umístění území patřícího Tiborovi. „Touhle cestou tam budeme během šesti dnů, když pojedeme tryskem. Míříme k pevnosti zvané Vlčí Doupě. Víš, kde to je?“

„Ano, na úpatí toho pohoří v Arly. Paní Daniele, myslím si, patří Prachovec a přilehlé okolí.“

„Máš pravdu, Jane. Té oblasti se říká Rovina. Dopis psal Benedikt, znám ho už čtyřicet let. Nikdy nelže a nemluví do větru. Varuje Tibora před útokem Danielina manžela. Jeho jednotky jsou již na Tiborově území. Vojáci prošli maskovaní jako pocestní, kteří míří z Wikaru do Povodí, tedy do sousední země. Tenhle útok nikdo nečeká. Evžen, Danielin manžel, je Tiborovým přítelem celá léta. Proto zvolila Tajný jazyk, aby si to přečetl i Simon. To je Tiborův strážce a přítel, jeden z princů Lesního lidu noci. Kdyby dopis napsala sama Daniela, Tibor by jí nemusel věřit a mohl by dopis zahodit jako nesmyslný.“

„Proč by jí nevěřil?“ skočil mu Jan do řeči.

Vratislavovi to nevadilo. Pokusil se mu vysvětlit, proč by Tibor nedůvěřoval jejím slovům. „Daniela a Tibor se nikdy příliš nemuseli. Nebylo mezi nimi vyloženě nepřátelství, prostě si nepadli do noty. Kdykoliv se viděli, došlo dříve či později na hádku. Podstatné je, že jsou to oba čestní lidé. Ani jeden nikdy nikoho nepodrazil a pomáhali komukoliv, když bylo třeba. Myslím si, že právě proto se snaží Daniela Tibora varovat. Ta zrada jí musela otřást do morku kostí. Simonovi se Evžen nikdy nelíbil, neměl ho rád a zrazoval Tibora od toho přátelství. Teď znáš důvod volby Tajné řeči. Simon by tento dopis nikdy nebral na lehkou váhu. Připravil by vše k obraně. A kdyby s tím Tibor nesouhlasil, přesvědčil by ho, ví jak. Vždycky věděl.“

„Jak?“ neodpustil si Jan otázku.

Vratislavovi se na tváři mihl úsměv. „Přeci přes Tiborovu milovanou ženu Sávu.“

Jan vykulil oči a začal se smát. „Ona Evžena taky nemusela?“ napadlo ho.

Noční chodec zkroutil jeden koutek úst v neurčitém úšklebku. „Sávě byl naprosto ukradený. Chovala se k němu vždy jako dokonalá hostitelka. Nic víc, nic míň. Jako k ostatním hostům jejího manžela. V dopise ale stojí ještě něco,“ vrátil Vratislav pohled k listu. „Daniela varuje Tibora, že se Evžen pokusí dostat k tajným chodbám Lesního lidu noci. Chce z nich útočit a získat postupně celý Wikar, aniž kdokoli dostane čas a šanci vůbec proti němu povstat. Z těch chodeb lze zaútočit tak, aby během jediného dne či týdne získal celé území Wikaru. Je smůla, že má Evžen největší vojenskou sílu v zemi. Kdyby měli ostatní čas se spojit, bylo by jich víc. Daniela píše, že Evžen jednou při své návštěvě tajně poslouchal Tiborovu a Simonovu poradu v síni Vlčího Doupěte. Simon pak šel do tajné chodby, o které Tibor zažertoval, že z ní vede vchod do chodeb Lesního lidu noci. Tibor tomu nevěřil, ale Evžena napadlo, že to tak může být. Benedikt připsal svou poznámku pro Simona. Varuje ho, ať tajný vchod z tajné chodby zapečetí.“

„Takže tam ten vchod opravdu je,“ vydechl Jan.

„Je a Evžen se tam nesmí dostat,“ pravil pevně a složil list. „Po cestě dáme zprávu Lesnímu lidu noci a Nočním chodcům, aby vyšli z lesů a přišli na pomoc. O jejich počtu a síle Evžen nic netuší.“

„Stačíme pak přijet včas?“ strachoval se Jan.

Vratislav se záhadně usmál. „Stihneme to.“ Sám sobě v duchu poznamenal, že otec na něj bude muset ještě nějakou dobu počkat.

O šest hodin později byli na cestě. Odpočinuli si, jak jen to šlo, než vyrazili. Jeli tryskem temnými prostornými chodbami osvětlenými řadami pochodní. Vzduch byl překvapivě čerstvý, jen trochu cítili kouř z pochodní. Jan si říkal, že tu musí být dobrý systém odvětrávání. Vratislavův statný vraník Ron běžel vytrvale, pevnýma nohama bušil rytmicky do země. Ten zvuk se rozléhal, ale ne tolik, jak by Jan čekal. Poslův, nyní Janův, Ryzák byl vraníkovi neustále v patách. Jan měl pocit, že koně spíš zdržuje, než aby mu pomáhal.

Před nimi byl úsek chodby, kde po jedné straně ležely zvláštní mušle. Mušle? Jan hleděl ke stěně, kam se tryskem blížili. Vážně tam ležely mušle. Odhadoval, že jsou velké jako lidská hlava. V tom šeru svítily bíle, občas na nich zahlédl nějaký tmavý pruh. Ne, nebyly přímo u stěny, uvědomil si, nacházely se od ní dost daleko. Měly stočený uzavřený tvar, jak si všiml okamžik před tím, než kolem nich proletěl Vratislav. Sehnul se ze sedla tak rychle! Hbitě sebral jednu z nich, aniž kůň zpomalil. Přetočil se zpět do sedla a na tu mušli zatroubil. Táhlý tón se rozlehl chodbou, odrážel se od stěn a rozechvíval zemi. Šířil se jí. Vratislav troubil dál a střídal tóny. Znělo to jako zvláštní melodie. Zdálo se, že sama země a místy vykukující kořeny stromů odpovídají a chvějí se. Bylo to zvláštní, jako nějaké kouzlo. Letěli přízračným zlatavým svitem pochodní a tóny s nimi.

„Co se to děje? Co to děláš?“ vypadly z Jana dvě z mnoha otázek, které mu vířily hlavou. Využil okamžiku, kdy Vratislav ustal v hraní na mušli. Snažil se mluvit nahlas, aby mu Noční chodec přes dusot kopyt vůbec rozuměl. Nemusel se však tolik namáhat, Vratislav ho slyšel velmi dobře. Noční chodci a Lesní lidé noci slyšeli i to, co člověk nikdy nezaslechne.

„Posílám zprávu a žádám o pomoc,“ odvětil přes rameno jezdec na černém koni. „Země a stromy ponesou můj hlas dál. Až k těm, co naslouchají.“

Jan zalapal po dechu. Držel se v sedle a snažil se přimět jazyk zformulovat nějaká slova. „Vy vážně mluvíte se zemí a stromy? Já si vždy myslel, že jde jen o báchorky.“

„Nejen s nimi,“ odtušil Vratislav rychle a soustředil se na jízdu i další hraní na lasturu.

Celých šest dní strávili v těch chodbách, které se různě větvily. Den za dnem ubíhal stejně. Odpočinek, rychle se najíst, ulevit si ve zvláštních místnostech, na které stavitelé nezapomněli, a zas letět v sedlech za doprovodu tónů z mušle. Kdyby Vratislav Jana neinformoval o běhu času, mladík by netušil, zda je venku den či noc. Párkrát překročili podzemní řeku a doplnili zásobu vody do vaků u sedel. S jídlem to bylo horší. Vratislav neměl čas zabalit si jídlo v hostinci. Takže zbývalo to, co si vzal Baltazar z hostince, než zemřel. Jeho vak s jídlem byl doplněný ovesnými plackami, jablky, sušeným masem a chlebem. Bylo toho akorát na týden pro jednoho muže, pokud by se příliš nepřecpával. Ale pro dva… Krmení pro koně také neměli mnoho, avšak v chodbách byly zásobárny na suché seno a obilniny. Lesní lid noci je pravidelně doplňoval.

Tryskem projeli zatáčkou. Jan zamrkal. Měl dojem, že v dáli vidí šedou clonu.

„Zpomal!“ houkl na něj Vratislav.

„Je tam stěna?“ ptal se hloupě. Jistě, že to byla stěna. Konec chodby.

Jan na ni kulil oči, když se dostal až k ní. Neviděl žádný spár, nic, co by prozrazovalo východ. Musel tu však být, jinak by sem Vratislav nezahnul.

„Sesedni!“ přikázal Vratislav a slezl z koně. „Musíme koně vést.“

Jan beze slova následoval jeho příkladu. Noční chodec odložil lasturu, dotkl se šedého chladného kamene a pronesl tichá slova. Skála zarachotila a rozestoupila se. K zemi se snesl prach. Ryzák nervózně zafrkal. Vratislav vešel do nízkých dveří a Ron za ním. Jan a Ryzák je následovali.

Octli se v ohromné vlhké jeskyni. Kamenné dveře se za nimi se zaduněním zavřely. Nerovná podlaha byla pokrytá jemným pískem a místy se nacházela malá čirá jezírka, do kterých kapala voda ze stropu. Velkým otvorem sem zvenčí pronikalo sluneční světlo. Chvilku jim trvalo, než se k okraji jeskyně dostali.

„Nenarazíme tady na Evženovy muže?“ obával se Jan.

Vratislav k němu stočil modrý pohled. „Tohohle místa se bojí i místní. Nepotkáš tu žádného člověka.“

„Proč? Co je tu tak děsivého?“ rozhlížel se Jan. Viděl jen les s pořádně mohutnými stromy, keře u skal a na světlejších místech a také popínavé rostliny, které byly snad všude, včetně kmenů stromů.

Vratislav s tajemným úsměvem sešel z vyvýšeného vchodu dolů mezi keře a skupinu dubů a buků porostlých břečťanem. Ron přitom třepal hlavou a strkal jí do Nočního chodce před sebou. Patrně se mu zdálo, že jde moc pomalu. Vratislav ho pobaveně plácl přes nos. Načež Ron zatřepal hlavou a zařehtal.

Jan se zamyšleně mračil. Noční chodec mlčel, proč? Mladík se rozhlížel a opatrně sestupoval před Ryzákem.

„Skála. Samá skála,“ mumlal sám pro sebe. „A stromy, keře. Nic, čeho by se člověk musel bát,“ huhlal si pro sebe.

Vratislav to jeho mumlání samozřejmě slyšel. „Rozhlédni se ještě jednou,“ poradil mu.

Jan se na něj podíval, jako by hledal odpověď v jeho tváři, a pak udělal, co mu radil. Napadlo ho zvednout oči trochu výš do korun vznosných stromů. Leknutím vyjekl, udělal krok zpět, zapotácel se a zapadl mezi keře. Ryzák se vzepjal, jak se snažil vytrhnout mu otěže z ruky, aby mu nezatáhl hlavu mezi změť větví křoví. Povedlo se to na první cuknutí. Jan bolestí vykřikl a spustil neopakovatelnou tirádu nadávek na trnité rostliny obecně.

Vratislav se smál, ale snažil se, aby to Jan neslyšel. „Podej mi ruku!“ řekl zdánlivě vážným hlasem. Snažil se Jana vytáhnout z trnitého keře.

„Děkuji,“ pravil se syknutím Jan, když ho Vratislav vytáhl z trní. „Zpropadeně! Hloupé keře!“ ulevil si. „Jsem samý šrám.“

„Není to tak zlé,“ culil se Vratislav. „Máš štěstí.“

„Štěstí?“ nechápal Jan.

„Rány po těchto trnech nemusíš ani čistit. Keř roní šťávu, která léčí. A ty trny jsou jí celé pokryté. Už teď máš rány vyčištěné.“

„To je dobré vědět,“ zahuhlal. „Pěkně štípou.“

„To vždycky.“ Vratislav ho nechal stát a nasedl na Rona.

Jan znovu zdvihl pohled do korun stromů. „Tfuj! To jsem se tě lekl!“ mluvil k obří hadí hlavě vytesané do šedé skály. Had měl otevřenou tlamu a zlostně cenil dva dlouhé jedové zuby, ze spodní čelisti mu čněly další dva zuby. Rozeklaný jazyk ležel zatažený na spodním patře tlamy. Byl černý, stejně jako svislé úzké čočky žlutých hadích očí. „Vypadá jako živý. A je tak velký!“

„Je živý,“ pronesl ze sedla Vratislav.

„Cože!?“ vykulil na něj Jan poplašené oči. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím to naprosto vážně. Drží ho tu mocné kouzlo Lesního lidu noci.“

„Proč ho nezabili?“ nechápal Jan. „Ze stejného důvodu, jako se snaží bránit válkám mezi lidmi? Z úcty k životu a mírumilovnosti?“

„Ne,“ chmuřil se Vratislav. „Rádi by ho zabili, protože je to nebezpečný tvor a vraždí, na co přijde. Ale nejde to. Má dar věčného života.“

„V tomhle případě bych spíš řekl, že je to prokletí. Pro nás určitě,“ mrmlal. Jan se strachem a nevraživostí střetl svůj pohled s hadím. „Je možné, aby to kouzlo zlomil?“

„Sám to nedokáže. Pojď, máme jiný úkol!“ otočil koně a vyrazil mezi změť silných kořenů a spadaného žlutého a hnědého listí.

„Co když mu někdo pomůže omylem?“ volal Jan a nasedal.

„Pak bude ztraceno mnoho životů, než ho znovu uspí.“ Víc k tomu Vratislav neřekl. Nebylo třeba.

Jan se ještě jednou ohlédl za zkamenělým hadem a chvátal za Nočním chodcem.

„Je víc takových příšer?“ zeptal se Jan jen tak mimochodem, když už byli hluboko v lese.

„Ano, také spí.“ Doufal že to tak zůstane.

„To je hrozné!“ otřásl se Jan. „Kdy byly ty příšery naposled vzhůru?“

„Je to strašně dávno. Mnoho tisíc let.“ Vratislav si snažil připomenout lidské příběhy a báchorky, kde hadi figurovali. „Znáš příběh o statečném Leonovi a baziliškovi?“

Jan okamžik přemýšlel. „Ano. Lid sužoval zlý bazilišek. Jendou k nim přišel Leon a vydal se ho hledat,“ vyprávěl Jan, zatímco se proplétali mezi spletitými kořeny pod bohatou klenbou větví s opadávajícím listím. „Lidé pak několik nocí slýchali táhlý smutný zpěv a vlčí vytí. Leon se pak vrátil a řekl, že baziliška s přáteli přemohli. Vše dobře dopadlo. Počkej,“ rozsvítilo se Janovi v hlavě, „chceš říci, že ten příběh není báchorka? No jasně, že ne,“ odpověděl sám sobě.

Vratislav neznatelně přikývl. „Leon byl Lesní člověk noci a spolu s několika dalšími zakleli baziliška do té kamenné podoby. Nebyl to zrovna tenhle. Lidé dali velkému hadovi jméno bazilišek, ale mezi Lesními lidmi noci a Nočními chodci se těm hadům říká jinak.“

„Jak?“ přerušil ho Jan.

„Hadí vládci.“ Vratislav se ušklíbl. „Vím, není to moc originální.“

„Ne,“ pokyvoval Jan hlavou, „je to trefné.“

„Taky bych řekl.“

„Proč jsme nejeli tajnou chodbou až do Vlčího Doupěte?“ ta otázka ho už hodnou chvíli hryzala, Jan jí nedokázal odolat a zeptal se.

Vratislav se otočil, aby na něj viděl. Z Jana čišela zvědavost. „Protože tam Tibor nebývá, většinou se přes den zdržuje ve vsi Pod Pevností. Jmenuje se tak, ale není přímo pod ní.“

„Kde tedy je?“ přerušil ho Jan netrpělivě.

Vratislav se pousmál. „Z Vlčího Doupěte ji vidíš jako na dlani. Dojít k ní však zabere asi čtvrt hodiny.“

„Co tam Tibor dělá? Proč není v pevnosti?“ kroutil hlavou.

„Koukej, kam vedeš koně!“ Jan nadskočil, jak se lekl Vratislavova náhlého zvolání.

Ryzák se vzepjal a uskočil stranou dřív, než Jan stihl zareagovat na Vratislavova slova. Kůň se vyhnul husté spleti kořenů mizejících v tůni. Z kořenů na něj zasyčel zvláštní černý ještěr. Byl samý osten a rychlostí blesku zmizel v tůni. Jan měl co dělat, aby nespadl. Ryzák minul silný kmen a přejel do Ronových stop.

„To bylo o fous!“ oddychl si Jan.

„Máš štěstí, že ten kůň dává pozor.“ A že si nezlomil nohu, dodal v duchu Vratislav. „Tiborovi se líbí mezi lidmi, tak jim chodí do vsi pomáhat. Nejčastěji se zdržuje v kovárně a u řezbáře. V pevnosti je mnoho jeho výtvorů. Moc pěkné práce.“

„Ty řezbářské bych rád viděl. Vyučil jsem se truhlářem i řezbářem a není nikdy na škodu, poučit se z práce druhých, jak říká táta.“

„V tom má pravdu,“ rozhlédl se Vratislav. „Tam za těmi stromy je cesta ke vsi. Uvidíš ji hned, jak vyjedeme z lesa.“

„Co když už tam nepřítel je?“ mračil se Jan.

„Uvidíme,“ víc to Noční chodec nekomentoval.

Minuli poslední stromy a octli se na cestě. Jan opravdu viděl celou vesničku, a to pěkně svrchu. Rozkládala se na nejnižším místě mezi kopci. Vzadu na jednom z nich se tyčila mohutná bílá pevnost. Vlčí Doupě. Na tom kopci nebyl jediný strom či keř, dokonce ani před tím kopcem nic takového nerostlo. To aby měli obránci lepší rozhled. Kamenná parkánová zeď za velkým valem, obtáčející celý kopec asi v polovině jeho výšky, ukrývala hradní příkop plný ostrých kůlů, čnících vzhůru a čekajících na dobyvatele. Čtyři obrovské válcovité věže stály mezi další silnou zubatou hradbou o něco výš. Střežily hradby i obytné budovy uvnitř pevnosti, rovněž zásobárnu vody s pevnou válcovitou citadelou na vrcholu kopce. Malá ves Pod Pevností se díky ohromné stavbě Tiborova sídla zdála být ještě menší. Kamenné a dřevěné domky se těsnaly kolem prašné cesty rozježděné četnými povozy a koupaly se v podzimním slunečním svitu.

„Poklidný obrázek, který se brzy změní,“ prolétlo Nočnímu chodci hlavou.

Autor:
E-mail: krat.jitka@gmail.com
Vloženo: 20:02:27  28. 01. 2016


Hodnocení:
4 (1 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.