Fahd-al-Amir, velitel chrámové stráže, vztekle rázoval po modře a bíle dlážděné podlaze široké chodby a v mohutné pěsti drtil jílec svého meče. Na jejím konci se nacházel přijímací sál samotného velmistra řádu, který byl zároveň i veleknězem Mitrova kultu. Fahdovi muži, střežící vchod, se po něm neodvážili ani podívat, protože by je byl schopen uškrtit holýma rukama. Ale za posvátnou relikvii – Mitrovo žezlo, které vypadalo jako necelé tři stopy dlouhé kopí vykované z paprsku světla, ručil svou hlavou veleknězi Isharlikovi jen on sám.
Konečně se na prahu sálu objevil velekněz, vysoký muž přísného vzezření, jehož až chorobně vyzáblé tělo nemohly zakrýt ani široké záhyby prostě střiženého roucha, ozdobeného jen insigniemi, které náležely k jeho postavení. Pokynul Fahdovi, aby vstoupil. Pak zůstal stát vedle měkce polstrovaného divanu, na jehož nádherně vyřezávané opěradlo dopadaly paprsky odpoledního slunce.
Ani nezkušenému pozorovateli by neušlo, že na něm nikdo nesedá, ačkoli to byla jedna z mála oku lahodících věcí ve veleknězově komnatě. Ta byla totiž jinak velmi stroze a účelně zařízená. Velekněz sám dosud nepromluvil ani slovo, jen bedlivě studoval výraz na tváři mladého muže a v hlavě se mu míhaly myšlenky rychlostí blesku.
Nikdo netušil, jakým způsobem se ďábelským silám podařilo zmocnit se jednoho z nejlépe střežených tajemství řádu. Že se Dharka, jeden z temných služebníků hadího boha Setha a jeho lidští přisluhovači chystají provést strašlivý obřad, při kterém chtějí srovnat se zemí všechny Mitrovy chrámy a vyhladit jeho kněze a věřící, to Isharlik věděl. Věděl i to, že démona lze zneškodnit právě jen Mitrovým žezlem.
Ale než stačili uspořádat výpravu do démonova doupěte, držel již Dharka žezlo ve svých pařátech. V Ashnapuru nebyl Mitrův kult nijak rozšířen, jen toto místo bylo samotným Mitrou požehnáno, tak tu žezlo uschovali a na jeho ochranu vybudovali mohutnou chrámovou pevnost.
Na oklamání vetřelců zde založili řád Shan-e-Sorkhu, pojmenovaný kdoví proč, podle jedné bezútěšné, bohem zapomenuté pustiny ve východním Shemu, které se raději vyhnuli i ostřílení žoldáci, které si najímaly kupecké karavany. Členové tohoto řádu si časem vydobyli pověst tvrdých, neúplatných bojovníků.
„Ne, Fahde, nejdřív musíš najít Aki-washu. Nebude to jednoduché, je to jeden z nejlepších zlodějů v Ashnapuru“ zarazil ho Isharlik, ještě než velitel promluvil. Nebylo těžké uhodnout, na co právě myslí, na to ani nemusel být nejvyšším Mitrovým knězem. „Zloděje? K čemu nám bude zloděj?“ opovržlivě zasykl Fahd.
„Každý má své místo na tomto i na onom světě, Jestřábe. Jen dobrý zloděj může odhalit a zneškodnit pasti, které Dharka připravil na nevítané návštěvníky a získat Sethův černý amulet, který otevře portál do jeho jeskyně“
„Sám bych si poradil lépe, ctihodný…“ zavrčel Fahd skoro neuctivě.
„Dost řečí, veliteli, najděte toho zloděje a vraťte toho netvora zpět do pekel, než zapříčiní největší katastrofu, jaká kdy hyborské země postihla“ s těmito slovy se od něj velekněz odvrátil, slyšení bylo u konce.
Když druhý den navečer přiběhl velící důstojník ke svému veliteli s čerstvými zprávami, dozvěděl se, že jejich dobrý informátor, Zarúkh, na něj čeká u Barakovy krčmy. Fahd-al-Amir odmítl doprovodnou hlídku, shodil ze sebe těžkou zbroj v modré a stříbrné, barvách řádu a nechal si jen lehkou kroužkovou košili, nechtěl budit více pozornosti, než bylo nutné. S trochou štěstí ho mohli považovat za žoldnéře, hledajícího nového pána, pro kterého by nesl svou kůži na trh. Nechtěl ztrácet čas, tak se ihned vydal do jedné z nejvykřičenějších čtvrtí města, kde si dávali dostaveníčka nájemní vrazi, náhle zchudlí šlechtici, kteří doufali, že si zde opět dopomohou k majetku, prodejné děvky a vandráci nejrůznějších národností.
Fahd věděl, že Barakova krčma nepatřila k těm nejšpinavějším a že Barak Zingařan, jak mu stálí návštěvníci říkali, bývalý králův osobní strážce, si ve své hospodě udržuje určitý řád. Nemalou měrou k tomu přispěla i jeho stále impozantní postava s mohutnými svaly, která dokázala nejednoho pijáka udržet na uzdě.
Do poměrně široké uličky dopadalo kalné, mihotavé světlo z několika pochodní, zaražených do masivních železných držáků na kamenných zdech.
Proto viděl už zdálky zkroucenou postavu, ležící jen několik kroků od vchodu do krčmy a u ní skloněnou městskou stráž. Měl z toho špatný pocit, tak zbývající metry přeběhl dlouhými skoky.
Poznali ho a nechali ho jít blíž, byl to doopravdy Zarúkh. Ještě žil, když se k němu Fahd nahnul a v jeho zakaleném pohledu blýsklo světélko poznání, skrz krvavou pěnu, která mu vytékala z úst, zašeptal několik přerývaných slov: „Aki-washu najdeš… v chrámu Thakat… je jako….“
Už toho z něho víc nedostal, tak se vyptal stráží. Ti viděli, jak ho napadl nějaký pobuda, že ho stačili sice zranit, ale že se mu podařilo zmizet. Fahd znal i trochu z khorshanského nářečí, takže si přeložil, že Aki-washa znamená něco jako smaragdová kobra. Víc ale nevěděl, tak jel nejdříve hledat do chrámu bohyně Thakat.
Ale nikoho podezřelého tam neviděl, tak brzy vyšel zase ven a jel pomalu zpátky k Barakově krčmě. Když projížděl koňským trhem, zaujala ho shrbená postava jednoho poutníka, který si vybíral mezi lacinými herkami. Když ho pozoroval, jak odchází s hnědým valachem, neušly mu jeho pohyby, zvláštně plíživé a mrštné na obyčejného poutníka. Napadlo ho, že to jeden z mnoha ashnapurských zlodějíčků, tak ho chtěl přinutit, aby ho dovedl k Aki-washovi.
Ačkoli si ale myslel, že ho nemůže ztratit z očí, najednou zjistil, že už ho nevidí. Hrubě zaklel a vynadal si do hlupáků. Ale ani když prozkoumal každičkou píď ve svém okolí, nic nezjistil, žebrák byl pryč. Pak zahlédl na ztemnělém nebi první hvězdy a mimoděk pobídl Raváha, svého čtyřletého hnědáka, ke klusu. Měl plnou hlavu plánů na polapení toho zloděje, takže jen jeho sedmý smysl ho varoval před útokem ze tmy. Stačil se ale jen trochu sehnout, když spíš než cokoli viděl, vycítil závan vzduchu, jak tmou cosi zasvištělo. Ucítil ostrou bolest, jako by mu ramenem projel žhavý drát, ale ocel se naštěstí po klíční kosti jen svezla. Zároveň jeho kůň hlasitě zaržál a vzepjal se, aby se zbavil tmavé postavy v dlouhé kápi, která na něj bezhlesně dopadla těsně za Fahda.
To už byl plně ve střehu a mocným úderem do slabin shodil útočníka z Raváhova hřbetu. Neslyšel sice, jak dopadl na zem, ale temné, bolestné vyheknutí mu prozradilo, jako dobře zasáhl. Svezl se ze sedla v právě včas, aby zahlédl záblesk čepele a tak tak stihl úder vykrýt záštitou svého meče. Jeho oči si už na naprostou temnotu stačily zvyknout, postřehl, že ten chlap je viditelně ozbrojen jen tou jednou zbraní, patrně dlouhou dýkou, meč nikde neviděl. Ustoupil o pár kroků a získal tak potřebnou vzdálenost, aby mohl využít výhodu, kterou mu skýtal jeho meč.
Musel uznat, že pokud by ten pobuda meč měl, asi by mu nastaly větší problémy, neboť se pohyboval s kočičí mrštností a šermířskou obratností. Takhle mu stačilo při další ráně dýku vyrazit z ruky a přitisknout ho na zeď. Pak o krok poodstoupil a držel ho v šachu špičkou svého meče, a donutil ho tak popojít až k nejbližší dohořívající pochodni.
„Nemáš žádnou šanci, vzdej se a Mitra tě ušetří“ vyzval ho povýšeným tónem. Naučil se sice nepřítele nepodceňovat, ale rozhodně si s tou chátrou nechtěl špinit ruce.
Odpovědí mu bylo naprosté ticho, přerušované jen namáhavým dýcháním toho špinavého lapky. Tak do něj rýpnul ostřím, až se mu z malé ranky na krku vyřinulo pár kapek krve.
„Zbláznil jsi se? Ty jedna hloupá Mitrova ovce! Zabiju tě dřív, než se stačíš pomodlit!“ zasyčel na něho najednou ten lotr výhrůžně.
Překvapeně si uvědomil, že je to ženský hlas. Zároveň s touto urážkou se po něm ta zvláštní ženská zuřivě ohnala pěstí, při tom ho cosi škráblo na tváři a trochu se jí svezla kápě. Fahd zahlédl nenávistný pohled jejích očí, šlehl ho jako zelený plamen. Zelené oči? Je možné, že by Smaragdová kobra říkali právě téhle? Že by to byla ona, ke které ho chtěl dovést Zarúkh?
Aby si byl jist, bleskově po ní sáhl. I v šeru úzké uličky viděl, že je zraněná, na tmavé látce byla vidět rychle se rozšiřující temná, lesklá skvrna od krve a že se zoufale snaží potlačit chvění z vyčerpání. Nestačila uskočit dost rychle a jemu se podařilo strhnout jí kutnu z pravého ramene i s halenou a odhalit tak pod její klíční kostí znak hada, stočeného kolem žezla. Opravdu to byla zlodějka a dokonce z vyhlášeného cechu Angkarských kober.
Takže proslulý Aki-washa byla žena? Když sebou trhla pod jeho hrubým, necitlivým dotekem, protože jí vrazil loktem do nechráněné rány, svezla se jí kápě až na záda a Fahd spatřil nějakými, jemu neznámými, tmavě zelenými symboly pomalovaný obličej mladé ženy s pronikavě zelenýma očima, lemovaný pletenci kaštanových vlasů.
Znovu opakoval svoji výzvu:
„Pokud se ihned vzdáš, možná bude Mitra tvé ubohé zlodějské duši milostiv. Chce s tebou mluvit můj představený, velmistr Shan-e-sorkhu!“
„Lžeš, jsi jen chamtivý žoldák, takové ubožáky, jako jsi ty, by řád Shan-e-sorkhu nikdy nepřijal“ ohrnula opovržlivě rty, ale tušila, že ten bídný červ, co ji vyslídil na trhu, nespíš mluví pravdu.
Neměl na sobě sice válečnou zbroj, ale jeho modrá tunika z té nejjemnější keshanské vlny, kroužková košile a meč s mistrně cizelovanou čepelí od Kaila-ashe, nejlepšího ashnapurského zbrojíře, společně s jeho arogantním chováním a přemrštěným sebevědomím dávaly tušit, že to není žádný městský povaleč. Nejspíš to byl syn nějakého významného šlechtice, kterému se dostalo té cti, že ho přijali do řádu Shan-e-sorkh.
Přimhouřil oči, ale rozhodl se její urážku ignorovat. Vytáhl si rukáv a obrátil k ní hřbet levé ruky. Spatřila tam vytetovaného útočícího jestřába propleteného se svatou insignií řádu a na krku zahlédla stříbrného jestřába s třemi zlatými pery.
Pronikla do tajů jejich řádu tak daleko, aby věděla, že před ní stojí velitel stráže samotného velmistra řádu, jeden z nejlepších bojovníků Shan-e-sorkhu, proslulých Mitrových „Jestřábů“.
Boj s hlídkou, která přispěchala na pomoc Zarúkhovi, kterého měla zlikvidovat na příkaz velmistryně Diandry, ji stál více sil, než si byla ochotna připustit. Od dost hluboké rány mečem jednoho z nich ji již začalo ošklivě tuhnout rameno a střela z těžké kuše druhého, která se jí zabořila do stehna, jí na hbitosti také příliš nepřidala. Cítila, že z té velké ztráty krve slábne každým okamžikem, pokud hned něco nepodnikne, brzy bude pozdě.
Když střízlivě odhadla svoje šance, musela si přiznat, že nejsou nijak velké, ale měla na paměti znění kodexu svého řádu, že pokud má Kobra zemřít, tak musí vzít co nejvíce nepřátel sebou.
Fahd viděl, k čemu se rozhodla. Její odhodlání třeba zemřít, ale jeho vzít s sebou, bylo na její tváři dobře čitelné.
„Ty jedna špinavá děvko. Měla by jsi to skončit, dokud jsi nikoho nezabila“ zavrčel, netuše, že má na svědomí Zarúkhovu smrt. Nenechal ji vytáhnout další, malou dýku, patrně s otráveným hrotem a nemilosrdně ji srazil k zemi. Když se omámeně zvedala, škubl jí za vlasy, až se jí bolestí zatmělo v očích a udeřil ji jílcem meče do spánku, aby ji omráčil.
Svázal jí zápěstí jejím vlastním opaskem a trochu ji nadzvedl, aby odhadl její váhu, byla překvapivě menší, než předpokládal. Uvědomil si, že už když byla přitisknutá ke zdi, zarazilo ho, jak je na ženu nezvykle vysoká, ale teď pod rukama cítil její spíše chlapeckou postavu a na hubeném těle se rýsující svaly. Proto ji snadno dotáhl až k Raváhovi a přehodil ji poněkud nešetrně přes jeho sedlo jako pytel se zásobami.
Je toho pouze kousek, pokud bude zájem, bude toho víc. Vaše připomínky a komentáře ráda uvítám na e-mailu: Ellinor.el@seznam.cz
