"Vstávat! Vstávat!" ozvalo se šepotem z polootevřeného okna.
"Cože? Kdo mě to teď budí...," řekne polospící postava a snaží
se rozpoznat tvář zahalenou tmou, "Molmo...jsi to ty Molmo?"
"To se ví že jo! Kdo jiný by Vás teď budil, můj Pane," řekne a
vyškrábe se již otevřeným oknem dovnitř.
"Co se stalo? Snad ne nic
zlého?" zeptá se a zapálí svíčku jenž osvětlí celou místnost
tlumeným světlem. Je to velká čtvercová místnost potažená červeným
suknem po stěnách. Na zemi je rozprostřen kruhový koberec a všude po stěnách
visí velké obrazy se zlatými rámy. Molmo chvíli nehnutě sedí s otevřenou
pusou a dívá se kolem sebe. Pak opět promluví.
"Můj Pane...,"
nedořekne ani větu a je přerušen.
"Kolikrát jsem ti, Molmo,
říkal, že mě nemáš oslovovat Pane! Jsem obyčejný člověk jako ty a mám
i obyčejné jméno," dopoví a vstane z postele.
"Já vím, já vím,"
začne se omlouvat Molmo, "ale Vy...totiž ty, Berte jsi jediný Pán, kterému
bych sloužil s radostí a za kterého bych položil i svůj život!"
"Jsem rád, že si mě tak vážíš, ale bude mi stačit jen tvoje přátelství.
Pokládat život za mě nemusíš a ani bych to po tobě nechtěl," usmál
se Bert a pohlédl skrze okno na jasně černou oblohu se zářícími hvězdami.
"Je to už tolik let co jsem se vrátil z Esirie," promluvil polohlasně,
zavřel oči a poté se otočil zpět k Molmovi.
"Ááách ta moje hlava, málem
bych zapomněl proč jsem přišel!" vyjekl Molmo a vzpřímil se.
"Musíš jít ihned se mnou, Berte! Tvůj otec a další mocní mágové
svolali na dnešní půlnoc moc důležitou radu. Myslím, že tam bude i něco dobrého
k snědku!" zaradoval se a podíval se na malý stoleček vedle něho.
Byl tam hnědý talíř plný nějaké bílé kaše a sklenka vody. "Tak
koukám, že by sis dal taky něco lepšího, ne?" otočil se tázavým
pohledem na Berta, který se mezitím převlékl.
"Možná. Víc mě ale
zajímá ta sešlost. Říkáš můj otec, mág Nostimus? Tak to musí být
opravdu něco důležitého. Půjdu a vzbudím mého strýce. Je to dobrý přítel
a určitě se u otce přimluví aby nás tam pustili."
"Blázníš!" vykřikl Molmo. "Nikdo o nás nesmí vědět! Tam
by nás nepustil ani tvůj otec! Musíme se tam dostat nepozorovaně. O to se už
postarám. Následuj mě," dořekl a vyskočil oknem ven.
Bert se ještě
chvíli rozmýšlel ale pak se zhluboka nadechl a řekl: "Když to zvládneš
ty, Molmo, tak já taky," a vyskočil oknem do chladné noci. Venku naštěstí
nebyl skoro nikdo, a tak oba proběhli nepozorovaně po klikatých cestičkách
a dorazili až k velkému keři před chrámem Rkooa. Jakmile spatřili stráže,
tak neváhali a skočili do keře a vyčkávali chvíle, kdy vniknou nepozorovaně
do chrámu.
"Tak jsme tady. Všichni ještě nejsou uvnitř, pár jsem jich zahlídl cestou, ale neviděli nás...doufám," pronesl vítězně Molmo a pozoroval
dál stráže.
"Jak se tam chceš dostat? Přes ty stráže to asi nepůjde...leda
že by...ale ne, to nejde!" řekl Bert.
"Co? Co nejde? No tak Berte,
že ty máš na mysli kouzla? Ha, já si to hned myslel, že si užijeme nějakou
srandu! Tak do toho, jen je pěkně postraš!" jásal Molmo jako malé dítě
když dostane hračku.
"Ty jsi pořád stejný, Molmo. Jeden velký hračička.
Tak dobře, ale ne abys to někomu říkal!" pohlédl přísně na Molma.
"Jako hrob, Berte, jako hrob. Slibuji ti na všechny mé rodinné příslušníky,
na známé i neznámé, že to nikomu neřeknu!" prohlásil a už se těšil
na tu podívanou.
"Vždyť máš jen nevlastního otce?" řekl udiveně
Bert.
"To nevadí! Aspoň v tom budeš mít přehled." Bert vystoupil
z keře a šel přímo ke stráži. Nikdo ho však nemohl vidět, byl totiž nyní
neviditelný.
Bert
navštěvoval již pátým rokem Univerzitu magie v Asgarasu, která leží na
soutoku dvou velkých řek: Fertia a Ervíla.
Na Univerzitě se již naučil Elementární magii až na Oheň, ale ten ho
potají doučoval Gruf, syn arcimága Hertenma, který je vrchním rektorem a učitelem
na katedře Elementů. Poté co dostudoval na Univerzitě Elementy, rozhodl se,
že se pokusí i o tzv. Vyšší magii. Zde se mu povedlo získat pouze základy
každé z magií a poté musel, z rodinných důvodů, ukončit studium.
Nyní,
když dosáhl Bert potřebné vzdálenosti od stráží, začal odříkávat
magické formule a pohybovat rukama. Pro Molma to byla velká legrace, protože
viděl jen jak Bert rozhazuje rukama sem a tam a přitom blábolí nesrozumitelná
slova, a k tomu všemu se tváří ohromně důležitý. Je to divné, že právě
Molmo může Berta vidět, ale jemu to nevadí a je spíše rád, protože jeho
strýc říká, že přítel by se neměl schovávat před přáteli. A má
pravdu. Molmo mu vždy záviděl jeho kouzelnické schopnosti ale jen v tom dobrém
slova smyslu. A navíc, Bert mu slíbil, že až přijde čas, tak Molma naučí
všemu co učili jiní jeho. To však není důvod přátelství Molma s Bertem.
Ten je prostší, Molma prostě těší přítomnost hodného a moudrého člověka
a rád se o něj stará i když se Bertovi to oslovení Pán moc nezamlouvá.
"Talminar rente asiusi estin rimini talminar!" dořekl Bert a představení
začalo. Ze země, přímo tam, kde stála stráž, se začala řinout jasně
modrá tekutina. Nejprve si toho stráž nevšímala ale pak se najednou lekli.
Pod sebou měli otevřené moře a nutno podotknout, že bylo pořádně rozbouřené!
Jeden ze stráže se ohnul aby se dotkl hladiny. V tom zvedl Bert ruku a v ten
okamžik proletěl oblohou blesk a z hladiny vyrazila ohromná hlava velryby
a...a spolkla hlídače i s halapartnou. Ten druhý nečekal a dal se na útěk.
Bert ihned udělal krouživý pohyb ukazováčkem pravé ruky. Najednou, jako by
měl v ruce křídu, se začala tvořit za jeho prstem světélkující čára.
Jakmile se kruh uzavřel ozvalo se zatroubení mohutného rohu a hlídač běžel
na místě. Ať se snažil sebevíc, nepohnul se ani o kus. Nohy mu kmitaly ve
vzduchu a ve tváři měl jen jediné: Strach! Viděl totiž jak se z dáli žene
stádo rozzuřených býků...přímo na něj! Právě v okamžiku, kdy byl hlídač
v největším záběru, udělal Bert rychlý a trhaný pohyb prstem, čímž
kruh přerušil. Hlídač se rozběhl takovou rychlostí, že by byl vytvořil
nový rekord kdyby nezakopl o první kámen, který potkal cestou a nenatáhl se
přímo před samotného Ferklama, arcibiskupa a vládce Nerunské říše.
"Ale ale, pan Dgulk!" řekl Ferklam a přísně se podíval na chudáka
Dgulka, který se právě probíral. "Netušil jsem, že se s vámi potkám
právě při této příležitosti. Ještě si vás pořád pamatuji jako malé
a nemotorné, a ještě k tomu uřvané dítě. Jak je tomu už dávno, že?"
usmíval se a pokynul svému sluhovi aby Dgulkovi podal pomocnou ruku.
"Mě
taky těší, pane arcibiskupe, že jste navštívil naší zemi. Netušil jsem,
že si vyjíždíte na výlety tak daleko," odsekl a vytrhl sluhovi z ruky
svou halapartnu.
"Výlet? Byli jsme pozváni na důležitou radu. A byl
bych rád kdybyste mě tam zavedl," dořekl a jal se odcházet za zničeným
Dgulkem.
"To bylo světový! Berte, ten utíkal. A ta velryba, kde je vlastně ten
druhý? Sežrala ho?" ptal se Molmo když vylézal z keře.
"Ne, je na
živu a nic mu není. Jen je o pár set metrů dál," pousmál se a podíval
se směrem k východní cestě.
"Pozor, někdo přichází!" upozornil
Molmo na blížícího se arcibiskupa. "Rychle! Než se ty stráže vrátí,"
vykřikl Molmo a jen tak tak stihli zmizet ve vstupní hale.
"Hmmm, to je ale divný zvyk," pronesl Ferklam. "Necháváte vždy
otevřené dveře? To proto aby se zloděj nemusel namáhat je otevírat? Ó, jak
chytré, můj milý Dgulku!" řekl ironicky arcibiskup a vstoupil do chrámu.
Dgulk jen zavrčel a zrychlil krok.
"Tak a teď kam?" zeptal se udivený Molmo, když narazili na slepou
uličku.
"To je divné," zamyšleně řekl Bert, "vsadil bych se,
že tu někde slyším hlasy a dupot nohou. Jako kdyby za tou stěnou něco...,"
už však nestihl říci co, neboť je vyrušil spěchající Dgulk. Rychle se
schovali do velké skříně a vyčkávali.
"Já bych ho nejradši nakop! Toho arci, é arci, no to je teď jedno. Člověk
si myslí jak poklidná bude stráž strávená pod širým nebem a ono zatím
stádo býků na mě a já nevím čeho ještě. Jo, to by se za vlády mého pána
nestalo, jo ten by jim dal!" nadával pořád rozzuřený Dgulk a chodil
stále sem a tam, jakoby na něco nebo někoho čekal.
"Tak konečně! Milý
Dgulku, nesmíte tak pospíchat. Mé nohy už nejsou tak mladé a nestačí vám,"
stěžoval si Ferklam, který právě přišel i s ostatními. Jeden z mágů pozvedl
svou magickou hůl a rozkročil se. V místnosti zhasly louče a rozzářilo se
rudé světlo z hole.
"Orlumnak kisci montrophobe estin rimini orlumnak!" pronesl mág a
za silného dunění se otevřely tajné kamenné dveře ve stěně.
"Úžasné,"
zvolal obdivuhodně arcibiskup, "vy mě stále překvapujete! Ať žije umění
vašich mágů!" chválil pořád a prohlížejíc si mohutné dveře vcházel
i s družinou do úzké chodby. S velkým duněním se dveře začaly pomalu zavírat.
Dgulk ještě chvíli klel a nadával na Ferklama, a pak také vešel do chodby.
"Honem, honem, můj příteli!" řekl Molmo a vyrazil ze skříně.
"Už jsou skoro zavřené! Musíme rychle!" křičel a mával rukama
na Berta, který zřejmě něco ve skříni našel.
"Už běžím Molmo, už
běžím," řekl Bert a s knížkou v ruce se rozeběhl a proskočil již
malou skulinou mezi dveřmi a stěnou.
"To bylo jen o fous! Málem tě to
rozmáčklo, Berte," řekl Molmo a zvedal knížku, která upadla když
Bert skákal. "Co je to?" zeptal se.
"To nevím, pročteme ji až
na denním světle. Teď musíme dál!" zvolal Bert a vzal si knížku k
sobě do kapsy. Byla velká asi jako dlaň, zřejmě nějaký zápisník.
"Ách, moje nohy, moje ubohé a nebohé nohy! Koho to napadlo stavět tak
vysokou věž a tolik schodů?" ptal se mrzutě arcibiskup, který
je ze své země zvyklý na samé teleporty a portály. Na různé levitační výtahy
a jiné vymyšlenosti.
"Ale co pak, pane Ferklame?! Snad nás něco nebolí.
No jo, vy si mě pamatujete jako uřvaný děcko a já zas vás jako ufňukaného
arcisupa...he, he," posmíval se Dgulk a jako by najednou ožil a hlavně
opět zrychlil krok. "Arcibiskupa," zamumlal rozzlobený Ferklam, "jen počkej Dgulku až budeš na našem území. Pak si tě
vychutnám! Budeš žadonit o odpuštění!" vyhrožoval arcibiskup, ale
Dgulk už neslyšel, byl dávno pryč.
"Vítejte nám sousedé z dalekých krajů," ozvalo se již z dálky z
velkého sálu. Celou družinu včetně Ferklama přišel uvítat Bertův otec.
"Vítej Ferklame," řekl Nostimus a pomohl arcibiskupovi do tří
schodů, které nyní představovali pro tohoto starce nepřekonatelnou překážku.
"I já tě rád vidím, Nostime. Řekni, co je tak důležitého,
že nás zveš o půlnoci do země Asgaras?" vyptává se Ferklam.
"Teď
ne. Přijde čas. Nyní pojďte, ať se společně napijeme a najíme a oslavíme
naše setkání," řekl Nostimus a odváděl hosty dále síní až se za
nimi zavřely velké dřevěné dveře.
"Slyšel jsi to? Najíme a napijeme! Tam bude masíčka a vínečka! Pojď
Berte, jdeme na královskou hostinu!" křikl Molmo a rozběhl se ke dveřím.
Radostí a hlavně hladem úplně zapomněl na to, že jsou v chrámu na černo
a rozrazil dveře.
"Né, zadrž Molmo!" volal za ním Bert, ale už
bylo pozdě. Bert chvíli čekal, avšak poté se odhodlal a šel vstříc osudu
za svým přítelem.
"Tak ty jsi tu taky, Berte? To vy jste odlákali ty stráže? To vy jste
vzali ten deník ze Svaté skříně? No, to je velmi pěkné, můj milý
Berte!" řekl Nostimus a káravě pohlédl na oba dva. "Ale na druhou
stranu," zmírnil Nostimus a sedl si zpět do svého křesla, "na
druhou stranu jsem rád, že jste to byli právě vy dva a ne nikdo jiný. Ten
deník si nech, Berte. Chtěl jsem ti ho stejně dát. Je to deník výpravy,
která byla až v Severských močálech v zemi Cabal. Zlý osud ji však stihl
a ještě zlejší pán ji uvěznil ve své citadele. Alghot, to jméno mi nahání
hrůzu! Velekněz Alghot z Trei, Vládce Nekry, hlavní soudce, předsedající
radě Smrti a Velmistr Černé magie. Buď na pozoru před tímto tvorem, můj
synu! Jeden špatný krok a má tě ve svých drápech! Ale dost už poučování.
Chtěl jsem ti to říci až později ale když jste podnikli tak dobrodružnou
cestu až sem, tak tě zasvětím již dnes," řekl a pokynul sluhovi aby přinesl
mapu.
"Zasvětil? Do čeho? Mám se snad vydat na strastiplnou cestu a zachránit
nebohé lidi od mocných draků a démonů?" ptal se Bert.
"Draci, démoni?!!
Ó, to by bylo něco pro nás, Berte. Vzal bych z domova ty nejlepší koně a zásoby
na spoustu týdnů! Viď že pojedeme? Příteli můj, vezmeš mě s sebou na tu
cestu?" jásavě se vyptával Molmo.
"Ale no tak, no tak," usměvavě
je přerušil Gruf, který byl také pozván, "tady pan otec se ti, Berte,
snaží říct, že je třeba dopravit velice cenný dopis do Esirie do Freyelských
lesů," řekl a povstal.
"Grufe! Příteli! Tak ty jsi tu taky, jak rád
tě vidím!" dořekl a rozeběhl se ke Grufovi.
"Nyní je čas na
mapu, Berte," řekl Nostimus a položil na velký šestiúhelníkový stůl
mapu. Na každém konci ji zatížil pohárem vína aby se nerolovala.
"Tak, tady jsme my," ukazujíc na malý křížek symbolizující chrám
Rkooa, "a sem máte dopis dopravit. Je to zhruba něco kolem třiceti dnů
cesty. Nemusíš se však obávat, až
dorazíte do Korhalu, našeho hlavního města, tak obdržíte svitek s hesly na
jednotlivé portály po zemi Endorii. Jsou však omezena zaklínadlem, které vám
umožní použít jen ta, jenž vedou do Esirie. Tento svitek obsahuje i jedno
heslo do země Vertham do města Sarkuruth. Nikdy, říkám nikdy se neopovažujte
toto heslo použít a projít branou! Octli byste se v temné zemi jenž patří
Alghotovi! Odtamtud již není návratu! Pamatujte, není návratu!!! Raději
ještě pošlu urgentního posla aby bylo heslo nadobro zničeno. Není dobré mít
spojení s Temnotou! Nyní však již k věci. Říkal jsem dorazíte, neboť
nepůjdeš sám. S tebou musí jít alespoň jeden a nejvíce dva společníci,
kteří tě budou chránit a pomáhat na cestě. Nebudu nikoho určovat. Já nyní
nerozhoduji. Je to jen tvá volba, Berte! Vol dobře. Proto ptám se tě, jeden
či dva?" vyřkl Nostimus a v síni zavládlo hrobové ticho.
"Dva!" zakřičel Bert až se to rozlehlo po celém chrámu.
"A
kdo jsou ti vyvolení?" zeptal se Nostimus. Nyní nastalo opět stejné
ticho. Molmo se roztřásl, ale tak aby to nikdo neviděl. Nyní se ukáže jak
moc dobrý je přítel svého Pána. Začal slyšet i tlukot svého srdce a zdálo
se, že to už nevydrží a vykřikne.
"Dobře," řekl zcela klidným
hlasem Bert, "ten první nese jméno...," řekl a otočil se do sálu
plného lidí. "Jméno...Sirta far Moltomolmius...MOLMO..., příteli můj!
Ty jsi ten první!" řekl radostně a Molmovi vyhrknuly slzy z očí jak
byl dojatý. Tohle byl jeho životní sen. Putovat přes celou Endorii a zažít
mnohá dobrodružství. A hlavně cítil, že právě teď přijde ten čas, kdy
ho bude Bert učit mnohým kouzlům.
"A ten druhý?" opět se ptal Nostimus.
"Ten druhý nese jméno...," potřetí a naposledy zavládlo
ticho v sále. "Ten třetí je...Arlant De Ferni Grufralah...GRUF..., ani
na tebe jsem nezapomněl Grufe! Mnohé jsi mě naučil a nyní je čas abych ti
vše vrátil."
"Tak jest! Budiž toto svaté jakož i obsah tohoto dopisu," a
Nostimus pozvedl stříbrnou obálku s velkou červenou pečetí nad hlavu,
"dopis nesmí být otevřen po dobu cesty! Jen ten, kterému je dopis určen
jej smí otevřít a porušit tak Asgaraskou pečeť. Příjemcem je Orr, Vládce
Jižního moře a král mořského lidu Elfar. Bude vás očekávat za deset dnů!
Pamatujte deset! Nesmíte se zpozdit! Jinak by byla naše země ohrožena! Velmi
vážně ohrožena!" domluvil Nostimus a jakoby jej něco tížilo, se
sklopenýma očima a smutkem ve tváři si opět sedl. Nyní však vypadal
jakoby nad ním visela samotná Ruka Stínu.
"Otče," vykřikl Bert a rychlou chůzí k němu přistoupil, "co
se stalo? Je ti něco? Proč bude země v nebezpečí?" vyptával se Bert,
ale marně.
"Nemohu, nemohu ti to říci. Alespoň ne teď. Ohrozilo by to
tvou cestu. Teď již běžte ať se nezdržíte příliš dlouho. Esirie čeká...,"
domluvil a pokynul strážím aby otevřeli hlavní dveře. Ty byly přímo za
Nostimem a po dlouhém schodišti došli Bert a jeho dva společníci ven před
chrám z druhé strany.
"Tak, Berte," nadechl se Molmo chladného ale čerstvého vzduchu,
"konečně se mi splnil můj sen. A díky tobě. Děkuji ti příteli,"
a odstoupil kus stranou.
"I já ti chci poděkovat Berte. Nezapomenu na chvíle
kdy jsi byl u nás na Univerzitě. Kamarádů je spousta ale opravdových přátel
jen málo...a ty jsi přítel, Berte," řekl Gurf a poklepal mu na rameno.
Bert se pousmál a zavolal Molma stojícího opodál.
"Dnes, přátelé, jsme stvrdili naše přátelství a odhodlání jít
cestou Osudu. Vím, že mohl ten dopis donést kdokoliv jiný, ale nás vybrala
ruka Osudu. Tuším, že naše cesta nebude jednoduchá a ani krátká. Myslím,
že neskončí doručením dopisu a že uvidíme a spatříme mnoho z této země
a možná i z tohoto světa. Světa Reea, kde sen se stává skutečností. Takže
nyní, přátelé, vydejme se na cestu, která nám poskytne zkoušku našeho přátelství
a odhodlání. Dejme si slib, že dojdeme svého cíle i kdyby jeden z nás...,"
Bert se na chvíli odmlčel a byla vidět jasná a zářící slza v jeho oku,
"i kdyby jeden z nás nedošel. Myslím tím, že by nás navždy opustil.
I to je možné. A osud nic nevylučuje," řekl a setřel si slzu z oka.
"Ne, to neříkej," odvětil Molmo a nastavil sevřenou ruku jako náznak
pro stvrzení přátelství, "No tak, přátelé. Nemysleme na nejhorší.
Toto je země Života a Světla. Země Radosti a ne Smutku. Toto je Endorie a ne
temná Nekra! Na naši cestu!" zakřičel a pobídl ostatní aby také přiložili
ruku a společně tak vytvořili pečeť jenž stvrzuje tento den.
"Den Zlatavého Zítřka," řekl Gruf a položil svou ruku na Molmovu
ruku.
"Na Den Zlatavého Zítřka!" řekl radostně Bert a dal svou
ruku na Grufovu. "Ať je naším heslem a stvrzením. Nechť je DEN ZLATAVÉHO
ZÍTŘKA symbolem našeho přátelství. Přátelství Berta z Asgarasu, Molma z
Ashardu a Grufa z Angru," řekl a všichni zvedli hlavy a vzhlédli k
obloze. "Tam, daleko a vysoko, jsou tři Hvězdy Osudu, jenž vedou život
každého z nás. Jednou tam budeme i my a budeme shlížet z nebes na tento překrásný
svět. Děkuji vám přátelé a zítra nashledanou!" dořekl Bert a pomalu
odcházel k domovu.
"Nashledanou přátelé a ať žije DZZ!" vykřikl
Molmo a také pomalu odcházel.
"Nashledanou přátelé, nashledanou. A
doufejme jak ve zlatavý zítřek tak i dny budoucí. Budeme to potřebovat,"
řekl Gruf a odešel.
Ještě
chvíli byly vidět šedé stíny všech tří než se ztratily v milosrdné Tmě.
Dlouho do rána se radili moudří. Dlouho a tajně. Tak ani naši tři hrdinové
nevědí o čem vedli řeč. Jedno je však jisté. Určitě to nebylo o jejich
cestě. Ne, ta je jen jedním článkem toho velkého řetězu událostí. To spíše
obsah dopisu byl předmětem rady, ale kdo ví. Třeba se radili úplně o něčem
jiném. Jisté je, že již zítra vyrazí Bert, Molmo a Gruf na dlouhou a jistě
i nebezpečnou cestu. Potkají jistě spoustu kamarádů a dobrých lidí. Jdou
za svým Osudem a každý svou cestou i když spolu. A proto doufejme v Den
Zlatavého Zítřka.
