"Tak
Dgulku, máš poslední možnost si to rozmyslet. Opravdu ses tak rozhodl?"
zeptal se Bert, když vcházeli do branky, jenž dělila chrám Rkooa od okolních
plání a louk.
"Já svoje rozhodnutí nezměním! Pryč od Ferklama!" A tak
se naši hrdinové vydali na první delší cestu. Po pár hodinách se dostali na
Královskou cestu a odtud měli namířeno přímo do Korhalu. Jenomže cesta
neprobíhala zdaleka tak hladce, jak si představovali.
"Já mám hlad," bručel
celou cestu Dgulk.
"Říkal jsem ti, že se najíme až támhle za tím stromem," ukazoval Bert na velmi vzdálený strom.
"No tak, Berte.
Vždyť je to moc daleko. Prosím, zastavme už tady. Nebo snad umřu hlady,"
žadonil Dgulk.
"Já bych taky něco snědl, ale jestli..." nedořekl Gruf.
"Tak dobrá, odpočineme si," řekl Bert a naznačil Molmovi aby
sundal z Pírka zásoby jídla a pití. "A když už jsme u toho, začneme i s
učením."
"Proč ne, ale já až po jídle," mumlal Dgulk
s plnou pusou.
"Tak teda ty, Molmo," a posadil se vedle něj.
"Nejdříve bude třeba získat představu o druzích magie a magii jako celku.
Poté se zaměříme na jednoduchá kouzla.
"A nešlo by kouzlit hned?"
vyptával se Molmo.
"Nešlo! Pro každou praxi musíš mít i teorii a ta bývá
někdy velmi zdlouhavá a únavná," řekl Bert a došel pro svou knihu a začal
číst. Za tři hodiny, když Dgulk dojedl a řádně si odpočinul, byl Bert s
výkladem hotov. Díky tomu, že Dgulk pozorně poslouchal, nemusel již tento
výklad znovu slyšet. "Měli bychom už vyrazit, ale ještě před tím nějaké
kouzlo, jak jsem slíbil," řekl Bert a zalovil v paměti. "Á, už to
mám. Zkusím kouzlo z magie Země. Pozorně poslouchejte a opakujte po mně: Orlumnak
kae entre mi tios tull rimini orlumnak." Po dořeknutí posledního slova
se před každým vytvořila magická bublinka a ta stoupala stále výš, pohupujíc se
ve větru. Dgulk nevydržel a dotkl se jí. Po jejím prasknutí z ní vyletěl
překrásně zbarvený motýl. Poté praskly i zbylé dvě a opět z nich vyletěli
motýli.
"Co to bylo?" řekl udiveně Dgulk.
"Skoro nic, prostě
iluze. Ten motýl byl jen shluk magické energie. Za chvilku se rozplyne. Pro začátek
by to šlo," pousmál se Bert a nasedl na koně. Dgulk s Molmem ještě chvíli
pozorovali posledního motýla. Ten si sedl Pírku přímo na hlavu. Než jej stihl
Molmo odehnat, rozplynul se za slabého zvuku připomínající otevření lahve vína,
jenž byla dobře zazátkována.
Cesta vesele ubíhala a Molmo s
Dgulkem pořád zkoušeli své první kouzlo. Za pár hodin dorazili k rozcestí s
velkým a starým stromem.
"Tady se utáboříme," zvolal Bert a uvázal
koně ke stromu.
"Já Pírka neuvážu! Cítil by se moc omezený. Nechám ho kousek
od toho kamene. Pírko neuteče," namítl Molmo a šel s Pírkem kousek dál.
"Kam taky. Nedaleko odsud jsou Mokřady a tam by se mu asi nelíbilo,"
řekl Gruf.
"Nevím, ale raději bych se jim vyhnul. Prý tam není
bezpečno," strachoval se Molmo.
"V Mokřadech? Cha, ty jsou už skoro
celé vyschlé! Nedávno sem tam byl kvůli nějaké nehodě a je to jen tvrdá a
nehostinná zem," odvětil Dgulk a šel rozdělat oheň. Po dobré večeři všichni
ulehli na měkkou trávu a až na Molma usnuli. Ten si šel lehnout ke svému
koníkovi. Na oválný kámen si dal hlavu a spokojeně odpočíval. Nevydržel dlouho
a víčka se mu únavou zavřela.
Druhý den časně ráno, když ještě
slunce nevyšlo, pocítil Molmo vtíravý chlad na zádech. Otočil se a přitom
pootevřel jedno oko. Pohlédl před sebe a strnul. Otevřel obě oči. Začal vát
slabý vítr. V jeho očích se odrážel nejasný obraz nějakého tvora, jenž právě
vylézal z vody. Molmo se pomalu zvedal aby si jej nevšimnul. Marně! Jak se
Molmo zvedal, zatáhl nohou za otěže Pírka a ten zařehtal. Tvor se prudce otočil
a přímo tam, kde byl Molmo, vyrazila silná ruka zakončená ostrými drápy. Jen
tak tak Molmo uhnul. Drápy se zaryly do kamene a vytvořily hluboké stopy. Tvor
zařval mohutným a strašidelným hlasem. Ihned následoval druhý útok, tentokrát
vedený přesně! Ruka zasáhla Molma na lýtku a drápy se chytla jeho nohy. Molmo
se snažil překonávat ostrou bolest, ale ta neustupovala. Tvor jej začal
stahovat do vody. Molmo stihl ještě naposledy zakřičet na své přátele a pak již
bylo ticho. Tvor jej stáhl pod vodu.
Bert
se vzbudil jako první a okamžitě probudil Dgulka a Grufa.
"Něco sem
slyšel! Jako by někdo volal," řekl a běžel za Molmem. Ten seděl na
kameni
a sotva dýchal. Nad ním stála vysoká postava v modrém plášti a točila holí nad
vodou.
"Kdo jste! A co jste udělal mému příteli!" zakřičel Dgulk.
"Ale ne, on mi nic neudělal. Zachránil mě!" řekl s těží Molmo.
"Zachránil? Před čím?" zeptal se Bert.
"Monrol, Stín bažin a
mokřadů. Býval to vysoce postavený člověk, ale byl zaživa pohřben!" řekla
postava a Dgulk se s odporem podíval na hladinu vody. "Nyní zde žije a
loví vše, co mu vstoupí do jeho říše, do Mokřadů," dořekla postava a
máchla holí přímo do vody. Zvedla se ohromná vlna a vše co bylo v tu chvíli ve
vodě odnesla kamsi daleko.
"Já
jsem Fao, arcimág a velmistr umění Qeuaylkar. Jdu do Univerzity magie, mám tam
nějakou práci. Pokud by vám to nevadilo, cestoval bych kus s vámi," nabídl
Fao a pomohl vyčerpanému Molmovi vstát.
"Jak víte, že jdeme vaším
směrem?" zeptal se Gruf.
"Váš přítel mi to řekl. A myslím, že přes
Mokřady nebude zrovna bezpečný průchod."
Dgulk se zamyslel a pak namítl.
"Ale vždyť mají být vyschlé. Ani zde by neměla být voda."
Fao pohlédl
na Dgulka a poté pravil: "Byly, můj příteli, byly vyschlé. Od té doby, co
se u Antalpiru usídlil ten podivínský čaroděj, se začaly opět zavodňovat a
přinášet jen přítěž." Bert se sklonil nad kámen, na kterém spal Molmo.
"Od čeho jsou ty rýhy?" zeptal se Molma.
"To, to je od něj!
Nebýt tady pana Faa, tak už jsem mohl být krmením pro ryby."
Gruf
přistoupil k Faovi a promluvil jazykem, jenž ostatní neznali:
"Aeam nas lotha thiue er
Antalpir? -Co je zač, ten podivín u Antalpiru?"
"Gotha?
Luen sam nirale menti. Femia nor muo tis lasta bona eam lelua Dostien magica.
Kesnama telte Dormo Lora eam nas non postan unra hemi lokao. Germes telko side
raton pesman. -Ten? Bývalý žák
našeho mistra. Neshodl se při poslední zkoušce a opustil Univerzitu magie.
Bohužel propadl Temnému Pánovi a je již částečně pod jeho vlivem. Nečiní však
zatím žádné větší problémy."
"Side raton pesman? Nir maa tu
leaf! -Žádné větší problémy? Měli bychom ho hlídat!"
"Nantaha
ea sih fornak toe marenal. -Navštívím ho až dorazím do univerzity."
Ostatní jen přihlíželi rozhovoru dvou mágů.
"Tak," řekl Fao, "a
můžeme pokračovat. Raději vyrazíme, abychom přešli Mokřady do soumraku. Znám
tento i jiné kraje velmi dobře, a proto, pokud nebudou nějaké návrhy, vás rád
povedu tou nejbezpečnější cestou," dořekl a položil dva prsty pravé ruky
na spánek. Za okamžik již přiklusal překrásný kůň. Byl celý bílý až na hřívu,
jenž byla mramorově zbarvena. "To je můj věrný přítel Třpyt Hvězd na Nebi
Požehnaném Pánem Všemohoucím Života Dávajícím, jinak mu ale říkám
Hvězdotřpyt," a pohladil koně. Molmo jen udiveně zíral.
"Je nádherný.
Víte, já mám taky koně a dal jsem mu jméno, jmenuje se Pírko. Snad budou dobří
přátelé." Dgulk se jen pousmál.
"Přátelé určitě, ale asi mu ten tvůj
nebude stačit. Běhá tak rychle, že si ho ani nevšimneš a není vůbec slyšet!
Jeho podkovy jsou ukovány z legendárního Elfího zlata. Je to kov, jenž nedělá
hluk a nikdy se neopotřebí." Molmo stále jen žasl.
"To musel být ale
hodně drahý koníček, že?" Fao se jen pousmál a nasedl na Hvězdotřpyta.
"Byl to dar, milý Molmo," a pomalu se nahnul k Molmovi. "Dar od
samotných Stvořitelů," a opět se narovnal. Poté se všichni sbalili a
usedli na své koně. "Dávejte cestou pozor na vodu! Je jako zrcadlo. Když
se do ní díváte, vidíte jen dobré věci, ale uvnitř, kdesi v hlubinách, kam
nedohlédnete, je skryto zlo, jenž čeká na svou příležitost. A tou, mí drazí
přátelé, tou jsme všichni, jenž odmítáme Stín a Temnotu. Jděte proto za mnou.
Hvězdotřpyt dohlédne až na nejhlubší dno a včas nás upozorní." A tak se
vydali na cestu Mokřady.
Den se přehoupl a slunce již
pomalu zapadalo. Naši přátelé však zdaleka neunikli prokletí Mokřádů, jak si
mysleli.
"Ale ne! Zase ten stejný strom. Tudy už jdeme po třetí,"
rozčiloval se Dgulk a na protest sesedl z koně.
"No tak, Dgulku. Tímhle se
nic nevyřeší," přesvědčoval ho Gruf a otočil se na Berta. "Snad jsme
nezabloudili? Co říkáš, Fao?" a také sesedl.
"Zdá se, že nás Monrol
jen tak nepustí." Molmo popojel k blízkému keři a zastavil.
"To je
zvláštní," řekl, "tenhle keř si vůbec nepamatuji. Ten tu rozhodně
nebyl." Dgulk popošel k Molmovi a prohlédl si keř.
"Ale, keř jako
křoví! Vždyť je to jedno. Tohle nám teď nepomůže," a vrátil se zpět.
"Buď jsme si toho keře předtím nevšimli a nebo..." a Fao se zahleděl
do dáli.
"A nebo?" zeptal se Bert.
"A nebo se někdo spletl.
Umístil keř tam, kde předtím nebyl. Zřejmě byl zbrklý," dořekl a zakřičel
hlubokým a velmi jasným hlasem: "Noea moa! Melor at moa!" Najednou se
keř ztratil, prostě se rozplynul. Pak i ostatní keře a stromy a nakonec se celý
ráz krajiny změnil natolik, že se i samotný Fao udivil.
"Co to bylo?"
zeptal se Molmo.
"Kouzla, nic než kouzla," odpověděl Gruf.
"No
tak, ukaž se! Nemáš se před čím skrývat," volal Fao do větru. Za okamžik
se před Dgulkem začala objevovat postava. Po chvilce již byla zcela viditelná.
Fao nečekal a dlouhými a rychlými kroky k ní přistoupil.
"Já
to věděl! Grimm!" řekl.
"Grimm Moudrý!" zasyčel Grimm.
"Tvá
Moudrost tě již dávno opustila, zbabělče!" odvětil Fao. "Proč strkáš
nos do cizích věcí? Tobě už se nelíbí u Antalpiru?" Grimm přešlapoval na
místě a každého si prohlížel. Zvláště se pak zastavil u Pírka.
"Co
pak vezete v té brašně? Snad ne nějaký cenný d..." Grimm nedořekl větu a
Gruf mu skočil do řeči.
"Tak tohle je ten podivín? Vypadá jak žebrák, ten
nám neuškodí." Grimm se prudce otočil na Grufa.
"Žebrák?! Kdybyste
jen věděli jaké bohatství mě čeká! Jen co najdu ten do..." zase nestihl
doříci větu.
"Tvá magie nám překáží na naší cestě. Budu tě muset poslat
zpět do tvého domu. Buď půjdeš sám, nebo ti pomůžu!" Grimm se přihrbil.
"Nebude třeba, Fao," při vyslovování Faova jména zpomalil řeč a
škodolibě se usmál, "já cestu znám." Otočil se a začal se ztrácet.
"Ještě není všemu konec!" zasyčel, když byl již skoro pryč.
"Budeme si muset dávat větší pozor. Něco mi říká, že náš Grimm neodešel
zase tak daleko." Fao přikývl na souhlas.
"Ale ještě jedna věc mě
zaráží." řekl.
"Zaráží? A která?" zeptal se Gruf.
"Co to
ten Grimm hledal? Říkal, že ho čeká bohatství až najde něco. Nemáte snad s
sebou nějakou cennou věc, pro kterou by byl schopný cestovat tak daleko od
domova, že ne?" V tu chvíli si Dgulk vzpomněl na dopis.
"On chtěl
určitě ten dopis a..." Bert chtěl Dgulka zarazit ale zbytečně.
"Dopis? Jaký dopis?" a Fao pohlédl
na Berta.
"Mělo to být tajemství, ale už není. Prosím vás, neříkejte to
nikomu. Nikdo o tom nesmí vědět," prosil Bert.
"Na mě se můžete
spolehnout, ale co je na tom dopise tak cenné pro našeho Grimma," řekl
Fao.
"To bohužel nevíme, dopis smí přečíst jen sám Orr!" vložil se do
řeči Molmo.
"Dobrá tedy, nyní musíme pokračovat, je již skoro večer. Až
dorazíme do Korhalu, poptám se na Grimma a také se podívám k Antalpiru. Něco se
mi nelíbí. Byl vždy bojácný a ze svého domku nechodil dál než k plotu."
Fao ještě chvíli přemýšlel a pak se vydali dál. Nyní již po správné cestě. K
večeru dorazili na rozcestí, kde se na Královskou cestu napojovala Jasná cesta.
Kousek odsud se utábořili. Jelikož nechtěli být Grimmem nepříjemně překvapeni
ve spánku, střídali se ve strážích. Byla chladná a jasná noc.
Druhý den ráno vyrazili opět na cestu. Královská
cesta se zde již rozšiřovala a začala být pevnější než ta u Mokřadů.
"Ještě jsme ani nesnídali, co se takhle zastavit na menší odpočinek?"
ptal se Dgulk Berta.
"Teď je naším vůdcem Fao, zeptej se jeho. To já bych
pokračoval," řekl Bert a zrychlil. Dgulk popojel k Faovi a zeptal se ho.
"Ale proč ne, alespoň se porozhlédnu kolem," řekl Fao a poslal Dgulka
k Pírku pro zásoby. "Já se zatím podívám na jedno místo. Za chvilku jsem
zpět," řekl a pobídl Hvězdotřpyta.
"Tak, když jsme opět na zemi, tak
byste se mohli naučit nové kouzlo, co říkáte?" a Bert pohlédl na Dgulka,
který měl opět plnou pusu. "Dobrá, tak se alespoň dívej, Dgulku, ať pak
víš co a jak," dořekl a otevřel knihu. Po pár slovech úvodu začal Bert
odříkávat. "Opakuj po mně, Molmo. Shifir isaker lamentas miall estin selter
shifir." Po vyslovení této věty začal vát slabý vánek. Ten se změnil
na vítr a za okamžik již tu byla pěkná vichřice. Dgulk jen koukal a přidržoval
si snídani aby mu neuletěla. Poté se vítr uklidnil a kouzlo pominulo. "To
byla magie Vzduchu. Pomocí kouzla Vánek a jeho zesílení a zvětšení počtu cílů,
jsme dosáhli této vichřice," řekl Bert a zavřel knihu.
"To byl ale
pořádný vánek," pochvaloval Gruf Molma. "Myslím, že už bychom
mohli
jet. Kde je Fao?" zeptal se Gruf. Náhle se odkudsi přihnaly černé mraky a
obloha se zatáhla. Z nebe šlehaly blesky a burácely hromy. Při jednom z úderů
hromu se před našimi přáteli objevila již dobře známá postava.
"Grimm!" zakřičel Dgulk.
"Náš Moudrý Grimm se vrátil," řekl Gruf.
"Ano, vrátil, ale tentokrát z toho nevyváznete tak
hladce! Fao je pryč a vy nemáte šanci!" řekl a sápal se na Pírka.
"Ještě krok a budeš mít co dočinění s mým mečem!" a Molmo tasil.
"Ha! Zbraně vám nepomůžou. Můj Pán mi dal moc, která předčí i tvé umění,
mágu!" a pohlédl na Grufa.
"Jak myslíš," řekl
Gruf a začal odříkávat kouzelné formule. Grimm byl však rychlejší a seslal
mocné protikouzlo, jenž Grufovi ale i Bertovi zakázalo magii.
"Ták, a co
teď? Bez magie, bez Faa, bez Života!!!" se slovem Života se Grimm rozeběhl
a máchaje rukou ve vzduchu zaútočil na Molma. Jak se přibližoval, v jeho ruce
sílila energie až vytvořila ohromnou kouli. Tu vrhl přímo na Molma a ten
odletěl až za Pírka. Dopadl tvrdě na zem a nemohl se zvednout. Ihned po tom se
vzpamatoval Bert a chtěl ukončit Grimmův život jednou pro vždy, ale co to? Meč
přece dal Dgulkovi, řekl, že si vystačí s kouzly. Byl v pasti. Grimm se jen
zasmál a srazil Berta na zem ještě silnějším kouzlem než před tím. Před Pírka
se postavil Gruf s Dgulkem, odhodláni bránit dopis za každou cenu.
"Ustupte
a vaše životy budou ušetřeny!" křičel Grimm.
"Nikdy!" odpověděl
Dgulk a rozeběhl se na Grimma. Ten pozvedl obě ruce a mezi nimi vytvořil silný
paprsek. Když už byl Dgulk na dosah meče, zasáhl jej paprsek. Padl silně
zraněn.
"Poslední smrtelník, jenž vzdoruje síle Ernathánské říše!"
řekl Grimm a počal tvořit nové kouzlo. "Ty jsi ale jiný, já to vím. Můžeš
mi ten dopis vydat dobrovolně a spočinout v rukách Stínu a Temnoty. Můj Pán by
tě jistě obdaroval za takový čin. Dal by ti život věčný a sílu o jaké se ti
nesnilo. Rozmysli dobře, jsi už jediný, kdo z téhle povedené výpravy zbyl," navrhoval Grimm spojenectví Grufovi. Ten však odmítl a z posledních
sil se pokusil seslat alespoň slabší kouzlo. Nepovedlo se! "Jak chceš!
Vybral sis sám," a udeřil vší silou vytvořeným kouzlem do Grufa. Ten padl
jako ostatní silně zraněn a nebyl schopen dalšího odporu. "A to jsem kdysi
patřil k této slabé rase! Nyní je tomu však jinak. Nechť vládnou silní a
moudří," řekl a připravoval se na poslední kouzlo, jenž ukončí trápení
všech, které zde zranil.
"Již
jednou jsem ti řekl, že tě tvá Moudrost opustila!" a za Grimmem se objevil
Fao na Hvězdotřpytovi. "Byl jsem k tobě moc shovívavý! To dneškem
končí!" zvolal Fao mocným hlasem, jenž zněl jako mohutné zvony. Grimm jen poposkočil
a než stihl seslat své kouzlo, vytvořil Fao tak mocnou bariéru, že už i Grimm
nemohl kouzlit. "Tak, a teď jsi i ty bez kouzel. Jaké to je? Nemáš se jak
bránit a ani jak utéct! Ukončeme to!" řekl Fao a máchl holí vzduchem.
"Já ne, ale můj Pán ano. On mě zemřít nenechá! Grosror Shazare Dull
Rhoug!" zakřičel Grimm a Faova hůl se zastavila ve vzduchu. Země se
rozevřela a rudý oheň pohltil Grimma. "Tak vidíš, ani ty mi nezabráníš v
útěku..." smál se hlas Grimma.
Fao sesedl z koně a pohlédl na zraněné.
Bylo jich moc, zvládl vyléčit zranění na noze Molma, ale toto je i na takového
mága hodně. Potřeboval pomoc nějakých léčitelů, mocných a znalých svého umění.
Přemýšlel. Čas neúprosně běžel. "Narnrill!," zvolal, "ano, snad mi
tam pomohou." Ihned vytvořil portál a přenesl se do města. Za chvíli se
vrátil i s veleknězem místních léčitelů a ponechal ho jeho práci.
"Těla tvých přátel jsou již
vyléčena, mágu. Ale obávám se o jejich duše!" řekl velekněz.
"Jak to
myslíš, obávám se?" zeptal se Fao.
"Magie, jenž je poranila, byla
magií Smrti. Ta, jak je známo, zasahuje tělo i duši nepřítele. Mohlo by se
stát, že tví přátelé budou pomalu ale jistě propadat Temnému Pánovi." Fao
se vzpřímil.
"Jako Grimm?" řekl.
"Ne, on byl zasažen samotnou Vůlí
Alghota. Tví přátelé by dopadli hůř. Po duševní smrti by z nich byli jen
chodící těla bez jakéhokoliv uvážení a vše by jim bylo jedno. Poté by
následovala i tělesná smrt a zůstal by jen Stín!" Fao pohlédl na
probírajícího se Berta a ostatní.
"To se nesmí stát! Kde, kde je zbaví
toho prokletí?" Velekněz jen pokrčil rameny.
"To již není můj obor.
Nemohu ti radit, snad Pán Korhalu by věděl," řekl a odcházel zpět
portálem. "Spěchej však! Duše tvých přátel dlouho vzdorovat
nevydrží!" a zmizel.
"Co to říkal o těch
duších?" ptal se Molmo.
"Nerad to říkám, ale pomalu se z vás stávají
Stíny." Gruf se zvedl a nemohl uvěřit svým uším.
"Stíny? Z nás?"
ptal se.
"Teď to nebudu vysvětlovat, neboť čas je naším nepřítelem. Musíme
rychle sehnat někoho, kdo umí léčit prokleté Duše," a nasedl na
Hvězdotřpyta.
"Pak neztrácejme čas! Nerad bych se stal tím...Stínem,"
řekl Bert a také nasedl na koně. Jeli bez přestávek. Ani Dgulk už neměl hlad, a
tak dorazili před brány Korhalu ještě před setměním.
"Kdo
žádá vstupu do města?" ozvalo se z hradeb.
"Já, Fao, žádám vstupu a
také mí přátelé, Dgulk, Gruf, Molmo a Bert." Na hradbách bylo chvíli
ticho.
"Bert, říkáš? Pak vstupte! Již tu na vás čekáme," a velká
brána se začala otevírat. Fao šel první, za ním Bert, Gruf, Dgulk a poslední
Molmo. Hned na nádvoří je přišel přivítat Senka, velitel stráží.
"Vítej,
Senko. Je to již dávno, co jsme se naposled viděli," a Fao sesedl z
Hvězdotřpyta.
"I ty vítej, příteli. Jsem rád, že jsi doprovodil Berta a
jeho přátele až sem," řekl Senka a přikázal sluhovi aby ustájil koně.
Hvězdotřpyta však neodvedl, nechal jej volně pobíhat na Velké louce.
"Já,
já jenom...jestli by nemohl Pírko taky běhat s Hvězdotřpytem. Necítí se ve
stájích dobře," ptal se ostýchavě Molmo.
"Jen ať se proběhne,"
řekl Fao a Senka odvedl Pírka na Velkou louku.
"Náš Pán vás již očekává.
Pojďte za mnou," řekl Senka a vstoupil do menší brány. Všichni jej
následovali.
"Můj
Pane, Bert z Asgarasu právě dorazil." Fao vešel do místnosti jako první.
"Ale, ale, náš starý přítel Fao. Co tě k nám přivádí?" Fao poklekl a
poté vstal.
"Rád tě vidím, Maltae. Přišel jsem žádat o radu." Maltaus
se udivil.
"O radu? Vždyť jsem tě o radu vždy žádal já?" řekl.
"Ano, a nyní máš možnost mi mé služby vrátit," odvětil Fao.
"Ale
rád, jen řekni co tě trápí." Fao počkal až vešli do haly všichni.
"Zde, tyto postihla zlá příhoda. Jejich Duše byly proklety magií Smrti a
já se obávám o jejich životy." Maltaus vstal z křesla a pomalu šel vpřed.
"Tak tě konečně poznávám, Berte. Tvůj otec mi o tobě hodně vyprávěl."
Bert a ostatní poklekli. "Bohužel, ti tentokrát nepomohu, Fao. Prokletí
není mým oborem, ale snad by ti mohli poradit Vysocí Elfové z Esirie, kam mají
tví přátelé namířeno." Bert a ostatní vstali.
"Oni jdou do Esirie?
Pak se již nemusím obávat, Pán Ess jim jistě poradí. Já tedy ukončím své služby
a odjedu do Univerzity Magie. Musím ještě něco vyřídit. Zatím sbohem, mí
přátelé," řekl Fao a odcházel.
"Sbohem Fao, a snad se brzy
potkáme," odpověděl Bert.
"Ještě jednu otázku mám. Je dopis v bezpečí?
Neví o něm nikdo kromě vás a Faa?" zeptal se Maltaus.
"Nikdo,"
řekl Bert, ale pak se zarazil, "vlastně někdo o něm ví, ale ne naší vinou.
Už mu to musel někdo říct. Grimm, Grimm Moudrý." Maltaus při vyslovení
toho jména znervózněl.
"Cože? Grimm? Jak se to jen mohl...? Musím ho
neprodleně navštívit a pokud bude klást odpor, pak ho dám na nějaký čas do
izolace, aby vše neprozradil," řekl Maltaus a chodil po místnosti. "Zatím
se ubytujte a prohlédněte si město. V našem hostinci se vám bude určitě líbit.
Já se vrátím snad zítra. Po dobu mé nepřítomnosti, bude vaším průvodcem a
strážcem tady Senka," řekl.
"Tak, nejprve vám ukážu pokoje a pak
půjdeme do města," řekl Senka a odvedl Berta a jeho přátele pryč.
"Grimme, Grimme. Co pak teď asi děláš?" říkal si v duchu Maltaus.
Dlouho do noci jedli a pili
naši přátelé v hostinci U Zlaté hvězdy. Poté odešli do dvou pokojů. Bert a
Molmo do jednoho, Gruf a Dgulk do druhého.
"Myslel jsem, že si chtěl
navštívit Univerzitu magie?" řekl ospalý Dgulk.
"Chtěl, ale Fao vyřídí tu
věc za mě. Alespoň si odpočinu." A poté Gruf usnul.
"Berte?
Spíš?" šeptal Molmo.
"Jak bych mohl, když ti musím odpovědět že
ne." Molmo vstal a šel k oknu.
"Nevím, ale měl jsem radši dát Pírka
do stájí. Teď, když je Hvězdotřpyt pryč, nemá ho kdo hlídat." Bert otevřel
oči a posadil se na postel.
"Ale vždyť mu tu nic nehrozí. Jsme v opevněném
městě plném stráží," řekl Bert.
"Hm, stejně je tam ale sám," řekl Molmo a sedl si taky na postel. "Víš, bez Faa se mi zdá, že
nebezpečí číhá na každém rohu. Vždyť už nás dvakrát zachránil. Cesta bez něj
nebude asi snadná." Bert se podíval na Molma.
"My to zvládneme. Teď už
jenom projdeme portálem do Esirie, odevzdáme dopis a vrátíme se domů."
Molmo ještě pohlédl skrz okno na hvězdy a pak ulehl.
"Nevím co, ale něco
mi říká, že naše cesta bude delší než si umíme představit," řekl potichu
Molmo.
"Nemusíš se bát, jsme v dobrých rukou." A Bert také ulehl.
"Včera se mi zdál zase ten stejný sen. Jsem někde v zeleni a kolem je
slyšet divný hluk. Po chvíli rozeznávám nějaká slova a je jasné, že to je hlas.
Jak nabírá na síle, vše kolem se točí a rozmazává. Pak je najednou vše čisté a
já vidím tvůj obraz jak něco volá. Nerozumím ti. Pak najednou vše utichne a je
tma. Jsem někde daleko od všeho co jsem znal. Divná stvoření, jenž jsou tvořena
jen tmou a stínem mluví cizí řečí a hádají se. Pak vše utichne a oni zmizí.
Nebe rozsekne rudá zář a oslepí mě. Před sebou vidím postavu zahalenou Tmou.
Jediné na co si vzpomínám je, že má na hlavě korunu se sedmi výstupky, ale
jeden je v polovině zlomen. Postava se ke mně nahne, něco řekne a poté se
probudím." Bert si lehne a zapřemýšlí.
"Je to jen sen, Molmo. Nesmíme
je brát vážně." Poté pomalu usne.
Molmo si jen v duchu řekne: "Snad
pane Berte, snad je to jen sen," a usne také. Dnešní noc je plná hvězd a
měsíc je v úplňku.
Časně
ráno už byl Molmo vzhůru a obstaral pro své přátele řádnou snídani, takovou na
kterou byli zvyklí z domova. Zabrala jim tolik času, že se ani nevšimli návratu
Maltaa.
"Dívejte, to je Senka. Asi jde taky na snídani," řekl Dgulk a
šel mu naproti.
"Je mi líto, mí přátelé, ale budete muset ihned k
Maltaovi. Přinesl znepokojující zprávy." Dgulk pobral ještě pár kousků
čerstvého chleba a slaniny a rozloučil se se svou snídaní.
"Co se stalo?
Něco důležitého?" vyptával se Gruf. Maltaus už zase přecházel po místnosti.
"Byl jsem navštívit Grimma. To, co jsem však u něj našel, mě velmi
znepokojilo," a podal Bertovi kus zmačkaného pergamenu.
"Je to dopis
z Ernathánské říše. Nikdo však tímto jazykem neumí, a tak jsme jej nerozluštili.
Jisté však je, že je sluhou samotného Alghota," řekl zdrceně Maltaus
a ukázal na Algotovu pečeť.
"A co jste udělali s ním?" zeptal se Bert.
"Nic, nenašli jsme ho tam," řekl a usedl na své křeslo. "Nyní je váš úkol v ohrožení!
Alghot zřejmě ví o dopise a pokusí se ho získat za každou cenu. Musíte proto
neprodleně odcestovat do Esirie a vše říci Pánu Ess." Molmo začal být
nervózní.
"Říkal jste za každou cenu?" Maltaus se otočil.
"Ano,
Alghota nic nezastaví!" řekl.
"Pak jistě ví, že dopis mám já a bude
se mě snažit najít a pak..." nedořekl Molmo.
"A právě proto musíte
spěchat! Rád bych počkal na Faa, ale nemáme čas. Ještě dnes před polednem
musíte projít portálem." Dgulk jen přežvykoval své kousky chleba a
pozoroval oknem Velkou louku.
"To je zvláštní," řekl, "jako by se
mi zdálo, že támhle ten kůň je tvůj Pírko, Molmo. Asi ho vedou napást nebo
co?" Molmo se zastavil.
"Co? Napást?" a běžel k oknu. Viděl jen
jak nějaká postava, malá a shrbená, šla houpavým krokem a táhla za otěže
nějakého koně. Ten však odmítal a snažil se jít zpět. V tom Molmo poznal Pírka
podle jeho zařehtání. "To je Pírko! Někdo ho krade, odvádí ho pryč i
s..."
Bert se jen podíval na Molma a dořekl: "I s dopisem!"
Všichni urychleně vyběhli na nádvoří. Začala se otvírat velká brána, ale moc
pomalu. Molmo už nevydržel a proplazil se pod ní. Bohužel už svého koníka nikde
neviděl. Byl pryč! Hledali až do pozdního odpoledne ale nikde ho nenašli.
"Selhali jsme!" řekl smutně Bert.
"Můj Pírko," volal Molmo.
"Ještě není všemu konec. Třeba to byl jen nějaký tulák a bude chtít Pírka
prodat. Zítra se vypravíme do okolních vesnic a najdeme ho," řekl Senka.
"Pokud se ten kůň dostane do špatných rukou, pak bude zřejmě naše
tajemství odhaleno," řekl Gruf.
"Jen ať ho nechytí ten podlý Grimm!
Určitě by mu ublížil," křikl Molmo a pořád se díval do dáli, jestli
náhodou někoho neuvidí. Ale marně.
"Je už čas! Alespoň řekněte
Essovi o této nešťastné události a třeba nám pomůže. Portál je již aktivován.
Sbohem přátelé," rozloučil se Maltaus a sledoval jak mizí v magické bráně.
Poslední šel Molmo, který ještě čekal, kdyby náhodou někdo přišel. Nic však
neviděl, a tak se otočil a byl rozhodnut vstoupit. Vtom uslyšel slabé
zařehtání, jako by to byl Pírko. Myslel, že se mu to zdá, a tak se ani
neotočil. Když však slyšel tento známý zvuk podruhé a silněji, už mu to nedalo
a otočil se. Před ním se rozrazily dveře a vyběhl Pírko. Molmo se radoval a
běžel mu naproti. Za ním kráčel Fao a nesl cosi v ruce.
"Fao, Fao!
Zachránil jste mi Pírka?" vyptával se Bert.
"Máš štěstí, že jsem se
vracel po stejné cestě jako ten zbabělec!" řekl a pohodil na zem náramek.
"To je přece Grimmův náramek! Kde jste ho vzal?" Fao se jen na chvíli
zamračil.
"To je vše co z toho bídáka zbylo! Zbytek se vypařil jako pára z
lesa. Zase utekl." Molmo hladil Pírka a současně si prohlížel Grimmův
náramek.
"Já věděl, že to byl on, kdo ukradl Pírka. Ale hlavně že jste ho
našel. Jsem vám za to moc vděčný. Zachránil jste naše poslání," řekl Molmo
a otočil se zpět k portálu.
"Já tu ještě pár dní počkám, kdyby se Grimm
vrátil a pak se za vámi přijdu podívat," řekl Fao. Bert se rozloučil s
Faem a vstoupil do brány. Esirie je již čeká.
Molmo vyšel na druhé straně
portálu a jeho přátelé už na něj čekali. Vše jim o Pírku a Grimmovi řekl a
ještě se ujistil, zda je dopis na svém místě. Nemuseli chodit daleko. Brána
byla přímo u Krystalových Síní, kde se měli setkat s Orrem. Neváhali tak a
vstoupili do Brány Vysokých Elfů. Byla překrásná, ostatně jako vše v
Esirii. Po
vstupu do brány následovala přímá cesta do Síní. Byla jakoby posypaná zlatem,
leskla se a třpytila. Celý les zpíval různé písně, které však splývaly v
příjemné melodie. Bert, Molmo, Gruf a Dgulk postupovali stále dál až se ocitli
před zlatavým závojem. Ten se před nimi odhrnul a oni spatřili poprvé krásu a
majestátnost Krystalových Síní. Mohutné mramorové sloupy podepíraly těžkou
střechu z jednoho velkého krystalu, skrz který byla vidět obloha. Sluneční
paprsky se na tomto krystalu rozkládaly na duhové barvy a osvětlovaly střídavě
celou místnost. Na stranách byli lidé, jenž přišli přivítat vzácné hosty. Bylo
jich mnoho, stovky snad tisíce. Uprostřed byl překrásný červený koberec se
zlatými ornamenty. Po stranách koberce stáli kněží Vysokých Elfů a na druhém
konci byl sám vznešený Pán Esirie, Ess. Vedle pak byla jeho dcera, sličná
Monsion a Velekněz Vysokých Elfů, Leas Di'Ama. Jakmile naši hrdinové vykročili vpřed, různorodé
písně ustaly. Na malý okamžik byl naprostý klid. Poté se rozezvučely mohutné
zvony a počal zpívat velký chorál o stovce Elfů. Byla to oslavná hymna pro
hosty, jenž přicházejí do Esirie. Byla tak mocná, že se Dgulk na chvíli
zastavil a přemýšlel co se děje. Poté dohnal své přátele a volným krokem
pokračovali. Jak hymna nabírala na síle, ze samého vrcholku Síní se začaly
sypat květy Zlatých a Rubínových růží. Jako kdyby sněžilo.
Po
příchodu před Pána Ess, se hudba utišila a on promluvil. Byl to hlas míru a
souznění. Lehce se nesl a odrážel od stěn Síní.
"Vítejte přátelé Světla
Věčného. Má země vaším domovem nyní jest a vy jste pod ochrannou rukou
vznešeného národa mého. Nechť nyní zříme Osud pravý, který určen byl nám i naší
zemi. Klekněte nyní před tím, jenž vládne mnohým mořím a jemuž byl určen Svatý
dopis. Král Elfarů a Vládce Jižního moře, Orr." V tom se otevřely znovu
dveře, kterými vstupoval Bert se svými přáteli a všichni se poklonili králi.
Byl vysoký a na tváři neskrýval radost z tohoto setkání. Byl oblečen v
tmavěmodré látce s ornamenty, provedené ve světlejších barvách. Z ramen se mu
spouštěl dlouhý plášť a v ruce měl, a také se o ni opíral, hůl ze slonoviny
posázenou modrými démanty. Jakmile vkročil do Síní, rozezvučely se opět velké
zvony a Elfové začali zpívat. Tentokrát však mnohem majestátněji než předtím.
Všichni se otáčeli za procházejícím Orrem. Když byl zhruba v polovině, začaly
padat květy růží, ale tentokrát sněhově bílé.
"Rád
tě vidím, Essi. I tebe Monsion a Leas Di'Ame. A samozřejmě zde vítám i vás, přátelé a poslové z
dalekých krajů. Vážím si vaší odvahy a také ji plně ocením. Nyní však nadešel
čas na rozlomení Asgaraské pečetě. Kdo z vás nese dopis?" V tom se Molmovi
rozklepaly nohy a snažil se skrýt za Berta.
"Myslím, že to ty jsi tím
poslem. Není-li tomu tak?" podíval se na Molma. Ten se ihned zadíval do
země a snažil se vyhýbat Orrovým pohledům.
"Nemusíš se mě bát. Jen předlož
to, kvůli čemu jsi ty a tví přátelé podnikl cestu," a natáhl pravou ruku.
Bert popostrčil Molma a ten pohlédl poprvé přímo do očí Orra.
"Tady, tady
je ten dopis. Snad nese jen dobré zprávy," řekl a poodstoupil.
Orr
rozlomil pečeť. Rozevřel list papíru. Začetl se.
"Svobodný lide endorský,
věz, že tímto dopisem odhaluji poslední tajemství, jenž jsem před tebou
skrýval. Toto tajemství muselo být odhaleno, neboť na něm závisí naše další
existence. Nebudu zde psát žádné moudré věty či učené pojednání, řeknu to přímo.
Kdysi dávno, za časů Yaweise a Wyrnreů, bylo vyřknuto proroctví. Jelikož jich
bylo na tomto světě mnoho a některá se nikdy neudála, nebyl na něj brán zřetel
a bylo zapomenuto. Tak ubíhal čas a proroctví O Stínové Legii se stalo bájí.
Jaký byl však můj údiv, když jsem nedávno spatřil znamení! První ze sedmi.
Měsíc byl na malou chvíli zahalen Temnotou a Stínem! Právě v den, kdy od
vyřknutí proroctví uběhlo 2000 let. Ihned jsem vyhledal učence a mocné mágy a
svolal je na poradu. Všichni jsme se shodli, že nastal čas! Znamení se začínají
objevovat všude! Musíme proto neprodleně jednat." Orr otočil list a znovu
se začetl. Četl stále jen pro sebe.
"Ty, Orre, Vládče Jižního
moře, musíš ihned odcestovat do Sarei a informovat císaře dokud je čas a dokud
je na naší straně! Dále pak vyřiď Pánovi Ess, nechť neprodleně svolá své
nejlepší léčitele a mágy. A nakonec, až bude vše připravené, pošli mého syna a
jeho společníky zpět do bezpečí do mé země. Od dnešního dne až do odvolání,
dávám ti já, mág Nostimus, s požehnáním veleboha Nastrea, právo na řízení celé
této události a také zodpovědnost za uchování tohoto dopisu u tebe. Za dva dni
vás navštívím a poradíme se jak dál. Mág Nostimus, chrám Rkooa." Orr
složil dopis a vložil jej zpět do obálky. Všichni s napětím čekali na
Orra, ale
ten byl myšlenkami mimo. Chvíli stál a poté zase chodil do kola. Dgulk to už
nevydržel a vykřikl.
"Prosím vás, tak už nám řekněte, co tam bylo."
Orr se zastavil a upřeně se podíval na Dgulka.
"Jak myslíš," řekl Orr
a nadechl se na delší řeč.
"Tento dopis je varováním.
Varováním před vzestupem Stínů a naším pádem!" dořekl.
"Stínů?"
zeptal se Ess a pokračoval "Ale to přece není možné! Všichni víme, že bez
Tyrkysové věže se nikdy nezhmotní, nebo ne?" otočil se na Orra.
"Máš
pravdu, ale věž, jenž byla na věky ztracena v hlubinách věků, bude nyní
obnovena!" řekl Orr.
"A kým? Kdo má takovou moc?" zeptal se Leas
Di'Ama.
"Zatím nikdo, ale pokud bude naplněno
proroctví O Stínové Legii, pak zde bude ten, jenž obnoví věž a tím i Stíny,
které čekají v Temné zemi." Monsion se zarazila a přistoupila k Orrovi.
"Tak přeci, Prorok měl jen pravdu. Nastane den, kdy znamení se začnou
udávat. Měsíc v Temnotě bude pohlcen, obloha hořeti začne, země pukati bude,
voda vařiti se počne, vzduch rázem hustý a smrtelný se stane, slunce skryje
svou tvář a z nebes začnou hvězdy padat," pronesla Monsion a jako by ji
něco tížilo, usedla na otcovo křeslo.
"Ano, sedm znamení se stane, než
proroctví bude naplněno. Na této zemi je jeden jediný smrtelník, který zatím nic
neví, ale již brzy bude polapen do spárů Smrti! Poté co zemře, bude jeho duše
odsouzena za nejhorší hřích, který spáchá ještě před svou smrtí. Soudce však
bude sám Prorok a on naplní věštbu a stvoří tak Pána Stínové Legie. Toho již
nic nezadrží v cestě do Nekry, kde obnoví Tyrkysovou věž. Poté svolá Stíny a ty
budou celé dva dny čerpat sílu z věže. Budou opět hmotní! Dále již není radno
zamýšlet," dořekl Orr a pohlédl na Essa.
"Řekni tedy, kde je ten,
jehož život je nám tak drahý?" řekl Ess a přistoupil k Orrovi.
"To
bohužel nevím. Musím počkat na příchod tvého otce," a otočil se na
Berta, "který nám snad poví více," a zamyslel se.
"Náš úkol tedy
skončil, není-li tomu tak?" zeptal se Gruf.
"Ano, zítra budeš ty i
tví přátelé teleportováni do chrámu Rkooa. Zde již nebude bezpečno,"
řekl Orr a pohlédl na portál. "Essi, doufám že...," na moment se
odmlčel, " ale ne! Teď jsem to zapomněl! Hmmm, snad mi pomůže čerstvý lesní
vzduch. Zatím sbohem. Co sem to jen chtěl...," a odešel ze síní.
"Tak,
přátelé! Zapomeňme nyní na trápení a pojďme se veselit. Dnes bude přizván k
hodovnímu stolu každý!" řekl Ess a pobídl všechny k odchodu do hodovních
prostor.
Ten
večer nebylo Molmovi dobře, a tak pouze přihlížel slavnosti a nejedl.
"Ty
nebudeš?" zeptal se udiveně Dgulk.
"Ne, dnes nemám hlad. Jestli
chceš, vemzmi si i můj díl," nabídl Molmo Dgulkovi.
"To se ví že jo.
Přece to tu nenecháme, takovou dobrotu," pochvaloval si esireiské jídlo,
které okusil poprvé v životě.
"Jdu se projít," řekl Molmo.
"Kam?"
zeptal se Bert.
"Nevím, jen se tu chci porozhlédnout. Půjde někdo?"
Dgulk jen zamumlal nesrozumitelná slova a jal se pojídat již třetího bažanta.
Gruf byl právě u Monsion a naslouchal jejím příběhům o Vysokých Elfech.
"Běž napřed, já tě pak doženu," řekl Bert a přidal si ještě kus masa.
Molmo tedy vykročil.
Chvíli se procházel po rozlehlých loukách, pak zase v
hustém lese, ale nakonec došel ke Krystalovým síním. Chtěl se ještě jednou
podívat na tu nádheru.
"Tak tady jsi," udýchaně vyhrkl Bert.
"Víš, zdá se mi, jako by mi něco říkalo, že je tato noc něčím
zvláštní." Bert se podíval na Molma.
"Zvláštní?" zeptal se ho.
"Jako by tu bylo něco, co nechce a zároveň chce abych si ji užil. Jako by
měla být poslední, nebo tak něco," řekl a prohlížel si síně kolem dokola.
"Moc ti nerozumím. Pojď, raději se vrátíme," řekl Bert. V tom se
Molmův pohled zastavil na jednom místě. Směřoval přímo k portálu.
"Co se
takhle podívat, kam asi vede?" řekl a šel k němu.
"Kam by, určitě je
již připravený pro naši cestu do Asgarasu. No tak, raději na to nebudeme
šahat," nervózněl Bert a začínal mít obavy.
"Když říkáš
Asgaras, tak
proč bychom se měli bát? A co na tom, jestli budeme tady nebo třeba u samotného
Alghota! Země jako země. A já to chci vyzkoušet! A nikdo mi už nebude bránit!
Ani ty ne! Rozumíš!" a Molmo najednou změnil své chování.
"Co to s
tebou je? Takového tě neznám. Myslím, že máš asi horečku. Pojď, lehneš si a
zítra ti bude líp," řekl Bert.
"Zítra?! Ne! Dnes musím jít, já musím.
Cože? Kdo to je? Já tam nechci! Ale ano! Ty musíš, rozumíš! Ne, prosím vás,
nechte mě! Berte!" V ten okamžik Bert pochopil, že tady nebude něco v
pořádku. Molmo jakoby se rozdělil na dvě osobnosti. Ta první jej lákala do
portálu a když mluvil, tak měl zlý výraz ve tváři. Ta druhá byl on sám, snažil
se bojovat, ale marně. Měl výraz strachu a nejistoty.
