Byl jednou jeden kraj, v tom kraji jedno velké město a v tom městě jeden docela malý pes. Neměl sice žádné jméno, protože psi žádná jména nepotřebují, ale dvounozí lidé mu říkali různě – podvraťáku, vořechu, čokle i jinak – mohl si tedy vybírat. Věděl o sobě , že je vzácným a ušlechtilým psem, s tolika jmény tomu ani jinak být nemohlo, a byl na to patřičně pyšný. Když běhal ulicemi, rychlý jako vítr a silný přinejmenším jako vlk, dobře si všímal závistivých pohledů ostatních psů. Byl rád, že není jedním z těch chudáků , co musí nosit směšný obojek a spát v ošklivém zděném domě. Jistě by všichni chtěli být volní jako on, jíst pochoutky, které si sám najde , pít z kaluží, které si sám vybere a spát tam, kam ho znavené tlapky zanesou. O tomhle přemýšlel ten nejšťastnější pes pod sluncem, když o samotě usínal, schoulený mezi popelnicemi. A tak míjely dny a měsíce toho skvělého života našeho samolibého pejska. A nebýt jedné události, žil by tak s pýchou až do konce svých dnů.
Stalo se to jednoho sychravého podzimního rána. Náš pejsek cupital liduprázdnou ulicí, špinavý a prokřehlý , hledaje něco k snědku. Toho rána byl ochoten připustit, že možná není tím nejšťastnějším psem na světě – byla mu zima a měl strašný hlad . Ale pořád byl pyšný na svou záviděníhodnou svobodu. Zrovna zkoumal, zda by nebylo něco jedlého v hromadě odpadků na jednom z chodníků, když se otevřely dveře protějšího domu. Se zájmem pozoroval vykrmeného a upraveného psíka vycházejícího z budovy. Určitě chce utéct a být svobodný jako já, blesklo mu hlavou. Ale pejsek se na ulici nijak nehrnul, naopak, zdálo se, že ven nechce. O chvíli později vyšel z domu malý chlapec, na sobě teplou bundu a kulicha, a sklonil se k pejskovi. Co to dělá, přemítal pejsek pozorující dění přes ulici, určitě ho chce uhodit. Ale kdepak, místo aby cizí pes začal vystrašeně couvat nebo alespoň kňučet, dychtivě se vrhl do dětské náruče a vesele vrtil ocáskem. Náš pes jen nechápavě štěknul, vždyť on je nejlepší pes na světě a takovému chudáčkovi se dostává více lásky než jemu. Pomyslel si , jaké to asi je, to láskyplné pohlazení. Rozhodl se vydat se k hrajícímu si chlapci a dostat taky takové pohlazení. Rozběhl se k domu.
Malý Honzík si hrál na verandě s Pajdou, když uslyšel kvílivý zvuk brzd. Ohlédl se a uviděl na ulici dodávku. Řidič se vyklonil z okénka a spatřil za svým autem nehybné tělíčko malého psa. Zdálo se, že je mu to jedno. Klidně zavřel okénko a odjel , za chvíli tmavá dodávka zmizela za obzorem. Honzík pustil Pajdu a vydal se k ležícímu tělíčku. Sebral ze země klacek a štouchl jím do psa. Nic. Ztratil zájem o mrtvého psa a vrátil se na verandu. Uslyšel maminčino volání, snídaně byla na stole. Vzal Pajdu do náruče a vešel do domu.
Ucítil na své hlavě teplou lidskou ruku a potěšeně zavrtěl ocáskem. Tak tohle je pohlazení, pomyslel si spokojeně. Ruka patřila mile se usmívajícímu starci, oděnému v dlouhém bílém hábitu. Stařec se narovnal a naznačil , aby šel pejsek za ním. Společně se vydali ke vzdálenému lákavému světlu.
