„ Sakra jak dlouho tady ještě budeme tvrdnout ? " zasyčel potichu kouzelník Kelvin.
„ Už jenom chviličku, " snažil jsem se ho utěšit.
Leželi jsme v příkopu, vedle něhož pochodovali hnusní Jargové. Tiskli jsme se k sobě ve smradlavém bahně a ani nedýchali, aby nás nevyslídili. Kdyby jsme jim padli do pařátů moc by z nás nezbylo. Po dlouhých dvou hodinách Kelvin zašeptal:
„ Už jsou pryč? "
„ Běž se podívat, " odsekl jsem.
„ Jdi ty, jsi mladší, "
Potichu jako moje krysa Luisa, jsem se vyplížil ze smrdutého příkopu a opatrně vykoukl.
„ Nikdo tu není, " sykl jsem směrem k bahnu.
Kelvin se s hlučným mlasknutím odlepil od té břečky a začal hlasitě nadávat. Když mě proklel do sedmého kolena a sebe politoval, začal vybalovat svůj ranec.
„ Saly padej pro dřevo, " zavrčel, „ usušíme se. "
Ano já jsem Saly. Jsem sluhou mého pána a mága Kelvina. Je to malý, svalnatý děda s bílými vlasy a vousy. Já jsem vyšší, štíhlejší a mám tmavé vlasy. Zatím. Jsme oblečeni jako obyčejní tuláci, ale naše poslání je velké.
Druhý den ráno jsme procházeli překrásným hvozdem přeplněným jarem. Ptáci lehounce švitořili, slunce padalo skrze čerstvé jarní lístky dubů a bříz. Ranní opar se líně povaloval mezi stromy. V dálce se tyčilo pohoří Adur. Na jeho vrcholcích se ještě držel sníh. Blížili jsme se k cíli naší cesty. Šli jsme v pohodě a celkem bezstarostně, protože už jsme věděli, že Jargové se pohybují pouze v noci, nebo v temných lesích.
„ Už tam brzy budeme, " snažil jsem se zapříst rozhovor. Nic. Žádná odezva. Kelvin se mnou totiž od večera nepromluvil.
„ Já jsem se opravdu hrozně lekl, " omlouval jsem se.
„ Jasně, " syčel na mě, „ ale jenom hlupák bude řvát tak hlasitě že na nás poštve všechny Jargy z Ištarského lesa. "
„ Tak promiň, ale ty ses taky lekl, když na nás ten Pavoukovec vyskočil. "
„ No jo, no jo, " bručel Kelvin už trochu mírněji.
Pavoukovec je sice býložravec, ale jak jste asi poznali podle jména, vypadá jako pavouk. Je celý porostlý tmavě fialovou srstí, má v průměru tři metry a vysoký asi půldruhého metru. K tomu má krabí klepeta, pět červených očí na stopkách a žere jako moucha. To znamená, že potravu natráví vně svého těla a teprve pak ji sní. Z tohoto důvodu mu z huby pořád odkapává jasně žlutý sliz. Kdo by se potom nelekl? Já teda jo.
Po dobrém obědě se konečně Kelvin začal usmívat na svět, a sem tam dokonce i na mě. Cesta ubíhala dobře takže jsme se večer utábořili asi deset mílí od hor Aduru. K večeři jsme si dali každý kus dobrého sýra, sušené maso, nekvašený chléb a čerstvé ovoce, které jsme si natrhali cestou. Vtom jsem zaslechl z okolní noci zapraskání, jako když se někdo prodírá lesem. Někdo jde, signalizoval jsem směrem ke Kelvinovi a rozkopl jsem ohniště. Vrhl jsem se ke svému batohu, kde jsem měl ukrytý meč, ale to už se na naši mýtinu napochodoval bojovník. Byl oblečený v černé kůži, která se mu napínala pod mohutnými svaly, div nepraskla. Špinavý a rozedraný, ale zbraně měl čisté a udržované. Těch měl požehnaně.
„ Brej večír, " pozdravil. Znělo to jako když zařvete do jeskyně.
„ Mám hroznej hlad. Dobře zaplatím, " zahromoval a vysypal před nás hrst zlatých mincí.
„ Schovej si to a najez se s námi, " řekl Kelvin, " jak se jmenuješ? "
„ Robert, " zamumlal už s plnou pusou obr.
„ Já jsem Kelvin a tohle je můj sluha Saly. Kde se tu bereš? "
„ Ále, nechal jsem se najmout vod jednoho kupce z Kvardu, jako vochrana, no a ten mi potom nezaplatil, "
řekl s významným posuňkem.
„ A nechceš se přidat k nám? Teda jestli chceš. "
„ Vo co de? " zavětřil Robert.
„ Řekni mu to Saly, " poručil mi Kelvin.
„ Jdeme hledat kouzelný strom. Tady můj pán a já jsme totiž z města kouzelníků Nove. Každých pět let je vyslán jeden aby se stal plnoprávným mágem. Výcvik trvá velmi dlouho a získání kouzelného proutku je jeho vyvrcholením. Proutky rostou pouze na kouzelném stromě v údolí mezi horami Aduru. Z nich se potom vyrábějí kouzelné hůlky. "
Když jsem domluvil, Robert se začal živě zajímat co za to bude.
„ Máš u mě jedno přání, jakékoli, " navrhl mu Kelvin.
Poté co si plivli do dlaní a podali si ruce, jsme se uložili ke spánku. Hlídku jsme nedrželi, protože Robert tvrdil, že Jargy ucítí na tři míle. Docela bych mu věřil, Jargové totiž strašně smrdí. Uprostřed noci mě probudil strašný řev. Když jsem vyskočil, uviděl jsem Roberta jak tancuje po své přikrývce a svým těžkým mečem se ji snaží propíchnout. Pak jsem uviděl co se snaží propíchnout a zastavilo se mi srdce. Byla to moje krysa Luisa. Skočil jsem se k ní, abych svého miláčka zachránil. Odstrčil jsem toho barbara a přitiskl si Luisu na prsa. Nic se jí naštěstí nestalo, byla jen hrozně vyděšená. Chudinka.
„To jsme to s ním chytli, " řekl jsem směrem ke Kelvinovi, který seděl na místě kde spal a hrozně se chechtal, „takovej svalovec a bojí se krys.“
„Už ji ke mě nikdy nepouštěj, " ječel náš hrdina, zatímco se soukal pod pokrývku i se svým mečem.
Za další dva dny jsme se konečně vyškrábali k onomu tajemnému údolí. Otevřel se nám nádherný pohled na divokou říčku která se vinula středem, lemována hustým tmavým lesem. Na všech stranách se hrdě vypínalo pohoří Adur. Pomalu jsme začali sestupovat k lesu. Čím blíže jsme byli, tím více na nás padala podivná tíseň. Krajní stromy měly úplně holé větve, které se ostře rýsovaly proti šedému nebi. Už po nás natahuje svoje odporné, křivé pařáty - napadlo mě. Podíval jsem se po ostatních. Vypadalo to, že se svými pocity jsme na tom stejně. Když jsme se ponořili mezi první stromy bylo to ještě horší. Byla tam tma jako v nevymeteném komíně. Temnota spolu s pokroucenými kmeny a větvemi na nás padala a obepínala, jako chapadla gigantické chobotnice. Co bylo ale nejvíc deprimující, bylo to TICHO! Nebylo slyšet nic, ani ptáčka pípnout, les šumět, spadnout šišku. Jediné co porušovalo toto neskutečné a nepřirozené ticho, byly naše plíživé kroky. Mimo to jsem slyšel na dva metry jak Robertovi pracují střeva. To budou asi ty včerejší fazole, kmitlo mi hlavou. Mezitím Kelvin vytáhl magický kompas a aktivoval ho dvěma modrými jiskrami které vypustil z konečků svých prstů. Poté na nás kývl ať ho následujeme. Zhruba po třech hodinách kradmého pochodu Kelvin zaklapl kompas a mávl rukou doleva. Až teď jsem si uvědomil, že od vstupu do lesa nikdo nepromluvil. I Robert jindy tak výřečný jen koulel očima a nervózně si rukama kontroloval zbraně.
„Už tam budeme ?“ nevydržel jsem to a zeptal se co nejtišeji Kelvina. Účinek mého nejapného dotazu byl ohromující. Bylo to jako když si hlasitě uprdnete ve ztichlém kostele. Robert se zmenšil dobře o půl metru a Kelvin mi věnoval takový pohled z kterého se dala vyčíst smrt. Později mi důvěrně sdělil, že kdyby se nebál, že u toho budu řvát, tak mě na místě uškrtí. V té chvíli jsem se chtěl ocitnout kdekoliv jinde jen ne tam kde jsem byl. Nejenom z toho důvodu, že moji společníci mne chtěli zadupat do země, ale hlavně proto, že po mém hlasovém projevu se ozval zvuk. Velmi zvláštní zvuk. Viděli jste někdy makový rohlík ? Tak si představte ticho posypané tímto zvukem. Zvuk rozvlnil vzduch. Stromy se začaly vytrhávat z kořenů a sápat se na nás. Naše reakce byla okamžitá a naprosto stejná. Ne neposrali jsme se. Dali jsme se na útěk. V ten okamžik se z okolí stal normální les. Slunce normálně svítilo, listí šumělo ve větru, stromy stály pevně na svém místě. Všichni jsme se zarazili, jen Robert ještě chvilku zmateně pobíhal kolem s otevřenými ústy.
„ Co to bylo ? “ zeptal jsem se udiveně Kelvina.
„ Nevím, “ odpověděl a strčil si malíček do pusy. Pak opatrně sestavil pátrací kouzlo a bez efektů ho nenápadně vypustil. „ Já hlupák, “ zařval po chvíli, „ zdrháme ! “
„ To všechno byla jen velmi šikovně utkaná iluze, “ vysvětloval mi, když jsme vedle sebe sprintovali, „ a tvým blbým dotazem se aktivovala a následně potrhala. “
„ A kdo to všechno udělal ? “
„ Gerla a její hordy. A jsou už za náma, tak se hlavně neohlížej ! “
Co jsem asi tak udělal ? Hned po tom jsem zrychlil tak, že jsem předběhl i Roberta. Naštěstí nedaleko už byla věčně zelená paseka s kouzelným stromem. Jediným kouzelným stromem ve známém světě, který nebyl obývaný driádou. Hned jak jsme vpadli na paseku, Kelvin v běhu vytáhl ostrý nůž a skokem přistál na spodní větvi, kde začal okamžitě řezal kouzelný proutek. My jsme s Robertem zatím pod stromem zaujali obrané postavení. Na Roberta jsem neviděl, ale slyšel ho jak hlasitě polkl když poprvé spatřil Gerlu a její hordy. Hordy to byla smečka poskládaná z nejhoršího odpadu lidstva a ostatních ras. To by vlastně nic nebylo kdyby se s nimi neblížila Gerla. Světlo se v jejím okolí jakoby ztrácelo. Temnota by mohlo být její jméno, ale tím bych urazil tmu. Její tělo se vlnilo jako bez kloubů, měnilo tvar a ztrácelo perspektivu. Věčně zelená tráva v jejím okolí zešedla a taky někteří její společníci už dlouho nebyli živí. Říká se jí taky Požírač života.
„ Sakra nevím jestli to moje přání bude za tohle stát, “ prohlásil Robert.
„ Dělej, “ zaječel jsem na Kelvina a schoval Luisu do kapuce. To se na nás zrovna vrhli. Musím říct, že Robert se umí se svým nádobíčkem pěkně ohánět. Po chvilce se kolem kutálela osamocená hlava skřeta a vzápětí se z bojiště plazil trup s několika metry pocuchaných střev. Ale já a můj meč jsme taky nezaháleli. Pár škubajících končetin se mi už svíjelo u nohou, ale tlačilo se na mě čím dál tím víc nepřátel. Koutkem oka jsem zahlédl Gerlu jak tiše stojí a saje unikající životní energii. Tuto chvilku nepozornosti jsem krutě zaplatil. Z levé strany na mě zaútočil temný elf. Prudce jsem couvl a uklouzl ve spleti vnitřností a krve a upadl. Okamžitě ke mně přiskočil smradlavý Jarg se sekerou v pařátech a chtěl mě ji zatnout do břicha.
Stihnul jsem ránu odvrátit mečem a jakoby zpomaleně už jen pozoroval jak se břit těžké bojové sekery pomalu blíží k mé pravé noze. Zprvu jsem nic necítil, ale jakmile jsem se pohnul vystříkl gejzír krve a bolesti z mého pahýlu. Ještě než jsem se ponořil do milosrdných mdlob, zahlédl jsem Kelvina jak plavně seskakuje ze stromu s kouzelnou hůlkou v ruce.
Probudil mě nepříjemný pocit, že mi někdo žužlá ucho. Opatrně jsem otevřel oči a uviděl Roberta jak se na mě culí všemi svými jedenácti zuby. On mi samozřejmě ucho nežužlal. Byla to moje milovaná krysa Luisa. Pomalu jsem si sedl a rozhlédl se. Byl jsem ve svém pokojíku, ve městě kouzelníků Nove.
„Jak jsem se sem dostal ?“
„Už jsi nám naháněl strach, že se neprobudíš,“ zahromoval svým hlasem Robert a otočil se ke dveřím do kterých zrovna vcházel Kelvin, „on ti všechno vysvětlí.“
„Tak tě vítám zpátky hochu,“ usmál se na mě Kelvin, „musel jsem tě uspat magickým spánkem abys nevykrvácel a mohli tě dopravit domů.“
Sevřelo se mi hrdlo, jak jsem si vzpomněl na svoje zranění a prudce strhl přikrývku. A tupě jsem zíral na jasně růžovou novou nohu. Vypadalo to dost divně jak moje chlupaté stehno navazuje na holou jakoby novorozeneckou pokožku.
„Jak jsi to dokázal,“ zablekotal jsem.
„To víš ještě je čerstvá a silná,“ vytáhl Kelvin svoji kouzelnou hůlku.
„Děkuju,“ zašeptal jsem a uvědomoval si co ho to muselo stát.
„A co Gerla?“
„Taky s ní přišla do styku,“ pokrčil rameny Kelvin a mávl hůlkou. „Už nikoho nebude obtěžovat,“ dodal.
„To je dobře,“ ulehčeně jsem vydechl, pomalu si lehl a zavřel oči. Potřeboval jsem si ještě odpočinout.
Už teď se docela těším až dokončím výcvik a půjdu si pro svou kouzelnou hůlku. Ještě asi tak 82 let.
A že nevíte jaké měl Robert přání, co mu slíbil Kelvin ?
