Vnitřní
cesta stále více klesala do temných hlubin Dulrie. Chlad a mráz vystřídalo
horko a vlhký vzduch. Každá věc navíc se nyní zdála přítěží. Cesta se
spirálovitě spouštěla po vnějším okraji ohromné a snad bezedné propasti. Nebylo
žádných opěr, které by zabránily pádu přímo do chřtánu Temnot. Dgulk, Bert a
Fao, museli jít v řadě za sebou, aby se vešli a nepřekáželi jeden druhému. Čas
jakoby se zde zastavil. Ač ušli mnoho, stále bylo vše stejné jako předtím. Jen
horko se stupňovalo.
"Ta
cesta snad nemá konce," stěžoval si unavený Dgulk.
"Neboj,
někde přece musí mít ta propast dno. Nemůže klesat do nekonečna," utěšoval
ho Bert a utíral si pot z čela. "Co takhle zkusit nějaké kouzlo a zjistit,
jak je ta propast hluboká?"
"Proč
ne," odvětil Fao a máchl holí. Řekl pár slov a při druhém máchnutí se
rozzářilo jasné bílé světlo, které začalo rychle klesat dolů. Jak pomalu mizelo
v nedohlednu, začal pochybovat už i on.
"Jsme
ztraceni! Je bezedná!" vykřikl Dgulk a sedl si na cestu, která nyní spíše
připomínala skalní převis. Nohy měl ve vzduchu přímo nad propastí a ztrácel
naději v návrat na sluneční paprsky.
"Někde
tu přece musí být nějaký vchod, vždyť jich tu dělali trpaslíci stovky,"
řekl Bert a prohlížel si spirálovitou cestu jak mizí v šeru.
"Pokud
tu někde má být, pak jedině ve stěně," řekl Fao a přejížděl rukou drsnou
skálu. Na jednom místě náhle ucítil, jak se skála stává hladší a příjemnější na
dotyk. "Pojďte sem!" zavolal na Dgulka a Berta.
"Našel
jsi něco?"
"Nevím
jestli nám to pomůže, ale na tomto místě je skála nějak opracována,"
ukazoval Fao na plochu velkou asi jako dlaň.
"Počkat,
co když je to nějaká značka!" řekl Bert a nechal osvítit celou stěnu.
Náhle se jim naskytl pohled na desítky takovýchto značek. Byly různě rozmístěny
a každá nesla jednu runu. "Fao, dokážeš přečíst ty runy?" zeptal se
Bert.
"Pokusím
se," odpověděl a zahleděl se na stěnu.
"Začíná tam hluboko dole, skryto v kameni je touhou
mojí, budu kutat v tomto dole, získám dar pro duši svojí," četl Fao.
"Nějaká
hádanka? Ale proč?" řekl Dgulk.
"Počkej
Dgulku," zarazil ho Bert, "pokračuj Fao."
"Mám již jedno, chci jich více, má mysl jde v
nedohledno, uhasíná života mého svíce. Odcházím již, všichni sbohem, kutejte
níž, cesta je za rohem!" Fao
se zamyslel a poté se podíval na Berta.
"Za
rohem? Jak muže být cesta za nějakým rohem? Kruh přece nemá roh!" divil se
Bert.
"A
co když to není roh jako spojení dvou stěn, ale opravdový roh, jako třeba
támhle ten!" ukázal Fao na protější stěnu na níž byl zlatou barvou
namalován bílý býk s jedním rohem uprostřed čela.
"Jak
se tam ale dostaneme? Je moc vysoko," řekl Dgulk a otočil se na Berta,
očekávajíc odpověď.
"Nyní
přijde na řadu magie, Dgulku," řekl a pohlédl na Faa. "Zkusíme se
magií Mysli dotknout toho rohu a uvidíme, zda se něco stane." Bert si
přiložil dva prsty na spánek a společně s Faem pronesli: "Lathi munull
lomniestra ollte almia rimini munull."
"Asi
to bylo slabé kouzlo," podotkl Dgulk a opět si sedl. Nic se nedělo.
"Lomnie...llmnie...limnie,
už v tom mám zmatek. Zřejmě jsem to popletl, myslím že to bylo...," říkal
si Fao. Pokusil se tedy znovu o kouzlo. "Lathi munull lamniestra ollte
almia rimini munull." Náhle se roh býka promáčkl do stěny a ozvalo se
klapnutí. Celý obraz býka se rozdělil na dvě půlky a ty se od sebe začaly
vzdalovat. Po otevření tajných dveří se vysunul dřevený most.
"Já
to tušil! Tajná chodba," zaradoval se Dgulk a vběhl jako první na most.
Jakmile
vešli do dveří, most se začal pomalu vracet a dveře se zavíraly. Po zadunění
dveří se všichni ocitli v naprosté tmě. Za chvilku Bert vykouzlil menší světlo
a ozářil dlouhou chodbu. Jak postupovali vpřed, chodba se zvětšovala a mírně
stoupala. I horko již polevilo a dokonce byl cítit slabý závan čerstvého
vzduchu. Náhle však chodba prudce zatočila vpravo a čekalo je nepříjemné
překvapení, voda! Vetší jezírko, jenž zatopilo cestu klesající pod jeho
hladinu. Nebylo výběru, jediná cesta vedla skrz vodu pod hladinou. Voda byla
příjemně vlažná a mírně nasládlá.
"Berte
to z té lepší stránky, alespoň se pořádně umyjeme," smál se Dgulk a skočil
bez rozmyslu do vody.
"Jen
aby ta chodba nešla stále do hloubky a my už pak neměli čas na návrat,"
strachoval se Bert a pomalu se namáčel. Fao se jen nadechl a ponořil se také.
Ze začátku šlo vše celkem dobře. Mírný proud unášel naše přátele chodbou a
zjednodušoval jim tak namáhavé plavání v šatech. Za chvilku se objevili v malé
jeskyňce. Nadýchali se vzduchu, který proudil spletitým tunelovým systémem a
pokračovali v cestě. Když už se zdálo, že chodba nemá konce, vyplavali v jedné
velké síni. Byla velmi široká, ale vysoká tak akorát na sezení. Ze stropu ještě
vyčnívaly ostré krápníky, jenž znemožňovaly rychlý pohyb. Nic však
nenasvědčovalo tomu, že právě zde bude nějaký život či dokonce východ ven. Všichni
se proto rozhodli zkusit ještě jednu cestu pod vodou. Tato volba však byla
osudná!
Poté
co se potopili, strhl je náhle silný proud a unášel velkou rychlostí. Každý již
věděl, že nastala jeho poslední hodina a nikdo se nepokusil o odpor. Ani kouzla
nepomohla, neboť se nevědomky blížili k Morteonu, trpasličímu posvátnému
pohřebišti, kde je veškerá magie zakázána. Dgulk již lapal po dechu, Fao upadal
do spánku a Bert, ten hledal cosi na svém krku. Nic jej však již nemohlo
zachránit. A tak naši přátelé plují k Morteonu, který se má stát i jejich
vysvobozením z nelehkých údělu života, které jim byly dány.
Ale
co to? Bert nahmatal na krku jakýsi šperk a začal jej rozepínat. Ještě před
tím, než Fao upadl do bezvědomí, připnul mu Bert šperk kolem krku. V ten okamžik
se celé jeskyně otřásly a zaznělo: "Živle modrý, živle vodní, vydej
vězně, vězně vody! Já káži větru, vodě, ohni, nechť oprostí se od vězňů
vodních! Ni Smrt, ni Zmar! Vězně vydej, sic byl by Žal!" Po těchto
slovech se voda uklidnila. Poté se utvořil vír a mohutný gejzír vyvrhl naše
přátele přímo na okraj Morteonu.
"Berte,
co to bylo?" ptal se udivený Dgulk, který ještě lapal po dechu.
"Dar,
byl to dar, Dgulku," řekl Bert. I Fao se pomalu probíral. Náhle Dgulkovi
blesklo hlavou jejich rozloučení v Esirii.
"Orr,
to on nám dal tyto medailony! Díky ti, Orre! Nebýt tvého daru, nebylo by ani
nás," pronesl smutně Dgulk a prohlížel si svůj medailon.
"Myslím,
že mám něco tvého, Berte," řekl Fao a podal mu medailon, "jsem rád,
že vás opět vidím." Bert si navlékl zpět medailon.
"Bude
nejlepší, když si teď na chvíli odpočineme. Načerpáme sílu a budeme moci
pokračovat," řekl Fao a ulehl na tvrdou zem. Bylo slyšet slabé šplouchání
vlnek jezírka o okraj a již ne tak slabé podřimování Dgulkovo. Jakoby v ohromné
hrobce, odpočívali všichni v klidu a bez obavy z neznáma. Ani zde však nebili
zcela v bezpečí, jak si mysleli.
Berta
probudil slabý hlásek, jakoby šepot. Nechtěl budit ostatní, a tak jen tiše
naslouchal. Z počátku moc nerozuměl, ale pak již rozeznával slova.
"...
musím .... aby nepoznali ... rychlejší ... už jen kousek ... brzy se bude ... a
oni přijdou ... skryt v tmách Morteonu!" zněla slova neznámé postavy.
Ihned si dal vše do souvislostí a byl si jistý, že ví, s kým to má tu čest.
Pomalu se plížil směrem k podřimujícímu Dgulkovi.
"Dgulku,"
šeptal, "vzbuď se. Nejsme tu sami!"
"Co?"
řekl polohlasně ospalý Dgulk.
"Tiše!!!"
okřikl ho Bert.
"Co
se děje, proč mě budíš?" ptal se již tichým hlasem.
"Grimm!
Grimm je tady!" řekl.
"Cože?
Tady? Pust mě na něj ať...," nedořekl a Bert ho zastavil. Hlas té neznámé
postavy se nejednou změnil. Začal se více odrážet od stěn, jakoby postava
přecházela na jiné místo.
"Jak
to, že Grimm vidí v té tmě jako kočka?" ptal se Dgulk.
"Zřejmě
dar od jeho Pána."
"Musíme
vzbudit Faa," navrhl Dgulk a snažil se jej najít. "V téhle tmě ho asi
nenajdeme. Musíš posvítit, Berte."
"To
ne, všiml by se nás. Přece nemůže být Fao tak daleko." Oba se snažili Faa
najít, ale marně. Najednou je oslnilo ostré světlo, které se před nimi objevilo.
"Á,
tak vy už jste vzhůru? Našel jsem cestu, možná vede na povrch," říkal
Fao.
"Kde
je? Kam se ten Grimm ztratil?" řekl Dgulk, "Ještě před chvílí tu
byl," nevěřícně kroutil hlavou.
"Grimm?
A tady? Kde by se tu vzal. Vždyť už je na cestě do Nekry, tedy alespoň
myslím," ujišťoval ho Fao a pro jistotu prosvítil celou jeskyni. Byla
velká a na jihu se zužovala do menšího tunelu.
"Někoho
jsem ale slyšel. Když to nebyl Grimm, tak kdo tedy?" ptal se Bert. Fao se
zarazil a zamyslel se. Dříve než však stihl vyřknout svou myšlenku, ucítil na
temeni velmi dobře známý chlad. Chlad jenž mu naháněl strach, obával se, že
jeho nepřítel se znovu vrátil. Na místo Zurga však spatřil obyčejného člověka,
tedy přesněji řečeno Temného elfa.
"V
těchto končinách se málokdy vidí takový zástup zvědavců," řekl jasným a
suchým hlasem. "Jsem Eolars, strážce Morteonu."
"Já
jsem Bert. A tohle jsou mí přátelé Dgulk a Fao. Cestujeme za Dračím lidem,
nevíš náhodou, kudy se dostaneme z tohoto bludiště?" zeptal se Bert a
zpozoroval slabý úsměv na elfově tváři.
"Ale
jistě, žiji zde už staletí a nikdy jsem se tu neztratil. Ale obávám se, že vás
budu muset k východu dovést, neboť cesta již není bezpečná."
"Není
bezpečná? Co se změnilo, že již není bezpečná a kde jsou trpaslíci?"
vyptával se Fao.
"Je
tomu již několik let, co jsem zde viděl poslední trpaslíky. Všichni utekli ze
strachu. Báli se, že zde zůstanou uvězněni navěky. Báli se Strážce
mrtvých!" řekl a sundal si zlatý přívěšek, jenž měl na krku. Podal jej
Bertovi a pokračoval. "Strážce mrtvých je jeden z nich. Je, nebo spíše
býval to trpaslík, ale za jeho hříchy byl odsouzen k doživotnímu trestu v cele
smrti! Zde se z něj stával pomalu jen stín bez života. V den jeho narozenin
zemřel. Byl pochován zde, v Morteonu, ale odděleně od ostatních. Od tohoto dne
se začaly dít divné věci. V noci bylo slyšet dětský pláč a celá země se slabě
třásla. Svědci prý viděli temnou postavu s jasně zářícíma očima. Každý, kdo
vešel do Morteonu, již vícekrát nepromluvil. Oněměl." Bert si prohlížel
postavu vyrytou na přívěšku. Byla tvořená z jakéhosi dýmu a směrem k hlavě se
zhmotňovala. Nad hlavou měla nápis: Keneper Li Morta - Strážce mrtvých.
"Tento přívěšek mě má chránit před tímto stvořením, ale já na něj stejně
nevěřím. Za tu dobu jsem ho ještě neviděl," řekl a vzal si přívěšek zpět.
"Divím
se, že nechali trpaslíci hlídat své posvátné místo elfem, a ještě k tomu
Temným!" řekl tázavě Fao a v plném světle si prohlížel Eolarse. Byl
oblečen v černé kůži, z ramen se mu spouštěl dlouhý tmavomodrý plášť a na
černých kožených rukavicích měl zlatý prsten s drahým kamenem. Vlasy měl taktéž
černé jak havran a oči byly zasazeny hluboko v obličeji, čímž dodávaly celkový
výraz tajemnosti. Nejvíce však Faa upoutal velký meč, který okamžitě rozpoznal.
Byl to ten samý meč, kterým se ho pokusil usmrtit Zurg, jenom byl o něco menší.
Ponechal si však svou sílu a ledový chlad z něj pomalu sálal. Ostří bylo jemně
vybroušeno. Rukojeť byla bohatě zdobena a ve středu měla lebku s rohy.
"Temné
elfy povolali až jako poslední, nejdříve samozřejmě zkoušeli své nejbližší
přátele. Ti však všichni zklamali. Nebyli dost odvážní a hlavně nedokázali žít
ve tmě. Proto nakonec poprosili nás, a my pomohli."
"A
ještě jednu otázku bych měl," řekl pomalým hlasem Fao, "kde kovají
tak překrásné meče, jako je tento?" Eolars se pousmál.
"V
samotném srdci Khel'Mondu, pokud však víte, kde hledat," odvětil a pohlédl
na tunel za sebe. "Myslím, že můžeme vyrazit," řekl. Vešli tedy do
tunelu a na chvíli je opět pohltila tma. Na druhém konci se opět rozhostilo
světlo, které jako i před tím vyprodukoval magický krystal, jenž měl Fao na
straně své hole.
"Vítejte
v Morteonu, trpasličím pohřebišti," zvolal Eolars a pokynul Faovi, aby
pohlédli vzhůru. V ten okamžik se jim naskytl úžasný pohled. Ze stěn se
spouštěly hedvábné závoje, tisíce let staré a přesto nedotčené. Po celé ploše
byly roztroušeny menší hrobky s jmény mrtvých. Směrem ke středu se země
zvyšovala, až se proměnila ve stovky schodu, vedoucí k ohromnému chrámu. V
tomto chrámu bez zdí, podepíraném mramorovými sloupy, byl pochován Dogrin
Milostivý, první král trpaslíků, jenž zemřel před 1200 lety. Celý chrám byl z
ryzího zlata a jeho hrobka pak ze zlata bílého. Byla to pocta nejvyšší.
"Raději
na nic nesahejte," připomínal Eolars, "toto svaté místo nesmí být
znesvěceno. Pouze projdeme." Dgulk jen zíral a stále jej přitahoval pohled
na zlatý chrám.
"Rád
bych se podíval blíž. Jen abych viděl tu nádheru tam z hora," prosil a
stále se nemohl odtrhnout pohledem. Eolars však trval na svém. Dgulk jen
sklopil hlavu a v mysli se mu rodila zloba a zášť. Zpomalil a nechal všechny
kus odejít. Nenápadně se oddálil od cesty a vyběhl po schodech ke chrámu.
"Dgulku,
ne!" zakřičel Fao, když se otáčel, aby se ho na něco zeptal. Dgulk však
nedbal a pokračoval v cestě.
"Co
se může stát, jen se dotknu toho drahého kovu, který již nikdy neuvidím,"
říkal si v duchu a předstoupil k Dogrinově hrobce. Setřel prach a četl:
"Zde leží Dogrin Milostivý, král Khel'Mondu a dědic Druhé Koruny Osudu,
Zášti." Více však již nepřečetl, neboť to už bylo písmo trpaslíků, které
zná jen málo lidí.
"Dgulku!
Na nic nesahej, nevíš co se muže stát!" volal Bert. Dgulk si náhle
uvědomil, co by se mohlo stát a nechtěl přivést své přátele do nebezpečí.
"Moc
se omlouvám, už jdu." Než však vstoupil na první schod, v oku se mu
zaleskl překrásný zlatý štít. Neodolal a přejel po něm rukou. Kdyby uměl tehdy
trpasličí runové písmo, raději by se ničeho nedotýkal. Nápis totiž dál říkal: "Morteon
jest město mrtvých, zde živým je vstup zakázán. Dotkni se však prstu mrtvých a
bude kontakt navázán. Buď tak na pozoru, tvore lidský, život smrti nesluší!
Proviníš-li se, najdi misky, misky vah, jenž prokletí tvé naruší."
"Hlupáku!
Seslal jsi na nás Pohromu! Pohromu, jenž spala tisíce let a nyní se probouzí.
Ona se probouzí!!!" křičel Eolars a padl na kolena. "Odpusťte mu jeho
hříchy, nevěděl co činí! Chybovat je přeci lidské, tak ať netrpí jiní!"
pronesl do vzduchu. Jeho slova však náhle pohltil stín a již nebylo smilování.
Pohroma byla zde! Vchodový tunel, kterým naši přátelé přišli, se zhroutil pod
vahou stvoření, jenž stále vyčkávalo. "Musíme pryč! Ona je nyní volná a
před ničím se nezastaví!" volal elf a utíkal směrem ke skalnímu průsmyku.
"Kdo
je Pohroma? Co je to za stvoření?" ptal se Fao v běhu.
"Byla
to kdysi obryně, jenž vystavěla Morteon, ale trpaslíci ji odmítli zaplatit. Ona
se rozzlobila a stovky jich pobila! Za své činy byla uvrhnuta v ledový kus
kamene a měla tak zůstat až do konce věků. Dříve než však byla změněna v kámen,
tak vyřknula kletbu. Ta byla zaznamenána na hrobce Dogrina a měla sloužit jako
varování! Její síla se vyrovná stovkám armád. Musíme utéct, dokud je čas!"
"Utéct?
A kudy?" divil se Bert. Eolars se zastavil a rychlými pohledy si změřil
průsmyk.
"Při
troše štěstí ji zde chytíme do pasti," a otočil se. Naskytl se mu hrůzný
pohled. Obryně již byla na půlce cesty za nimi. Jak se přibližovala, celý
Morteon se třásl. Byla ohromná a rozložitá. Kůži měla vrásčitou a zbarvenou
dozlatova. V pravé ruce svírala velké kladivo. Sněhově bílé vlasy jí vlály ve
vzduchu, jakoby byla ponořená ve vodě. Ohnivé oči jí svítily do tmy. Nikdo
nečekal a všichni se rozeběhli průsmykem. Ta stvůra běžela za nimi a už je
doháněla. Když už byla na dosah, napřáhla se a vší silou udeřila kladivem do země.
Ohlušující rána se rozletěla celým Morteonem a otřásla jeho základy. Bert a
Dgulk při ráně upadli na zem a nemohli již pokračovat. Bert si zlomil nohu a
Dgulk měl ošklivě poraněný kotník.
"Utíkejte!
Nechte nás tu, hlavně se zachraňte!" křičel bolestivě Bert a svíjel se na
prašné zemi. Dgulk naříkal a každým okamžikem čekal, že ztratí vědomí.
"Co
to říkáš! Vezmeme vás a utečeme jí společně. Nemůžete tu zůstat, je už
blízko!" volal Fao a přiběhl k Bertovi. Eolars, zády k nim, vyndal svůj
meč z pouzdra a pronesl: "Já říkal, že za soumraku přijdu, Fao. Právě
zapadá slunce!" a otočil se. Fao nemohl uvěřit svým uším.
"Zahoď
ten meč! Ovládá tvou mysl! Je v něm duše toho démona." Eolars však nedbal
jeho rady a rozeběhl se na Faa. Ten ještě vyčkával a doufal, že Eolarsovo srdce
přemůže zkorumpovanou mysl. Nestalo se tak.
Pozvedl
tedy hůl a vznesl se do vzduchu. Prudkými pohyby stále ve vzduchu zmátl elfa a
zasadil mu velmi bolestivou ránu do hrudníku. Eolars se chvilku vzpamatovával,
ale pak se zvedl a vrhl meč na Faa. Ten se snesl na zem a nastavil pravou ruku přímo
před sebe. Meč spočinul v jeho ruce bez zranění.
"Někdy
je mysl silnější než hmota!" řekl a vytvořil čistě mentální energii, jenž
vrhla Eolarse daleko za Berta s Dgulkem, přímo pod nohy obryně.
"Né!
To se nemělo stát...," úzkostlivě křičel elf, když viděl, jak se na jeho
nebohé tělo snáší plnou rychlostí kladivo.
"Sám
vás nemohu oba vzít, musím nějak zastavit tu obryni," řekl Fao a šel přímo
k ní. Ona však na nic nečekala a dvěma kroky se dostala až k Faovi. Pohlédla
pod sebe na ležící zraněné a Faa s mečem. Zhluboka se nadechla a zařvala tak,
že způsobila menší vichřici. Poté zvedla nohu a hodlala Faa zašlápnout jako nějakého
brouka. "Okus ostří Stínu Goreatu," zvolal a nastavil meč na její nohu.
Jeden dotyk stačil a dříve, než by noha spočinula na zemi, tak raději ucukla a
zařvala bolestí. Malá ranka, kterou způsobil meč, se začala rozrůstat a obryně měnila
barvu. Celá zmodrala a začala slábnout. Během chvíle se proměnila v led a s
ohromným rachotem se řítila dolů. Fao se vznesl a vyhnul se tak nepříjemnému
setkání s kladivem. Potřetí a naposledy se Morteonem rozletěl hukot a dunění.
Pohroma byla zničena, zbyl jen meč Zurgův. Fao pohlédl na jeho jílec a spatřil,
jak se lebka mění v cosi jiného. Za chvíli již měl jasno, byly to váhy. Váhy,
které podle kletby měli jako jediné narušit prokletí Pohromy. Fao už nechtěl
mít s tímto mečem nic společného. Uchopil jej pevně obouruč a vrhl do šera. Jak
meč letěl, začal celý modrat a proměnil se v led. Při dopadu se roztříštil na
tisíce kousků. Stín Goreatu byl definitivně poražen.
"Fao,
Dgulk už dlouho nevydrží při vědomí," volal Bert. Fao k němu přiběhl a
sklonil se.
"Vezmu
ho a pokusím se nalézt východ. Až najdu vhodné místo, vrátím se pro tebe, přísahám!"
řekl a viděl v Bertových očích pochopení. Vzal Dgulka do náručí a jakoby náhle
nevážil téměř nic, s ním Fao zmizel ve tmě.
Bert
se náhle ocitl sám. Sám v Morteonu. Pokoušel se usnout, ale nemohl. Myslel
stále na Dgulka, zda se mu nic vážného nestalo. Také si vybavoval příjemné
chvíle strávené s Molmem. Kdyby tu tak byl, měl by alespoň někoho do společnosti.
Teď tu však leží sám a jeho osud je nejistý. Hodiny plynou a nikdo nepřichází.
Bolest již slábne a začíná se šířit chlad. Je mu zima na nohy i ruce, ale nemá
se čím přikrýt. Snad Faa nepotkala nějaká zlá příhoda, snad alespoň on a Dgulk
nalezli útočiště u dobrých a hodných lidí. Ač nechtěl ještě spát, oči se mu
zavíraly únavou. Chlad sílil a Bert vcházel do říše snů. Říše, kde je možné
vše. Byli tu všichni jeho přátelé, Fao s Dgulkem, Molmo s Grufem a také jeho
otec. Byl to však jen sen, ale zato krásný. Bert usnul.
"Moooeestaaa?" ozvalo se ve tmě. Bert stále spal.
Zprvu slabé světlo se náhle rozjasnilo a ozářilo spícího Berta. Dvě
postavy, jenž na něj hleděli, se mezi sebou domlouvali jazykem, který byl
starší než hory Khel'Mondu.
Byl to jazyk Drakonittů, Dračích lidí. Byl rozvážný a velmi táhlý. Tímto
jazykem již nikdo jiný v Endorii nemluví. "Leemaaa tuuusssi, naaah
moooo. Baaar!" zakřičel jeden a tím Berta probudil.
"Kdo, kdo jste?" divil se a mžouravým pohledem si je prohlížel.
Zdálo se, že mu nerozumí.
"Baaar, Baaar! Ni moooolteee, Baaar!" odpověděl jeden
z nich.
"Já vám nerozumím. Neznám vaši řeč," řekl Bert a nechápavě
hleděl na oba.
"Ale já ano," ozvalo se odkud si z šera. Bert již po hlase
poznal, že je to Fao a rychle se zvedl ze země. "Omlouvám se, že jdu
tak pozdě. Nebylo snadné je najít," říkal Fao když přicházel do světla.
Jeho tvář však naznačovala smutek.
"Stalo se něco Dgulkovi?" strachoval se Bert a přiběhl k
Faovi.
"Ne, ne. On je v naprostém pořádku," a Faův hlas potemněl,
"ale vyskytl se zde menší problém," řekl.
"Problém? Jaký?"
"Nerad bych tě tím teď zatěžoval," odpověděl Fao a opět
se mu rozzářil úsměv, "pojď, ukáži ti něco, co se jen tak nevidí,
opravdové draky!" Bert se jen pousmál a šel s Faem. Za nimi šli pomalým
krokem Drakonitté. Bert ani nepostřehl, že je již jeho zlomená noha zcela
zdravá. Mohli za to právě Drakonitté, kteří jsou zároveň dobrými léčiteli.
Legendy praví, že léčí už pouhým slovem.
Po pár hodinách došli konečně k východu. Bert se rozeběhl a radostí
padl do čerstvě napadlého sněhu. Slunce svítilo a jeho paprsky se odrážely
na stříbrném sněhu. Brzy se však Bert zvedl, neboť mráz, který mu začínal
zalézat za nehty, mu připomněl svoji sílu a neslábnoucí moc.
"Teď je řada na našich přátelích," zvolal Fao a ohlédl
se na Drakonitty. "Daaaanra, hoos nooomul!" řekl jejich jazykem a oni
jen kývli na souhlas. Oba si sundali mohutné minotauří rohy, které celou
dobu nesli na zádech a zaduli na ně. Ozval se mocný tón, který málem zapříčinil
lavinu. Nastalo hrobové ticho. Bylo slyšet i sněhové vločky dopadat na
promrzlou zem. Fao stále hleděl kamsi do oblak.
"Siuaaa leeenam, siuaaa leeenam, Goradoor!" volali Drakonitté.
"Už letí, už letí, draci!" překládal Fao a ukazoval
prstem na zvětšující se tečky na obloze. Během chvilky již bylo možné
rozeznat dva středně staré draky. Jeden byl hubenější, s ostrou hlavou,
plochým ocasem a byl zbarvený domodra. Ten druhý byl více robustnější,
hlavu měl dvakrát tak větší, zakončenou límcem a byl zbarvený do červena.
První drak byl také mnohem rychlejší a obratnější. Přistál dříve a byl připraven pro Drakonitty. Po příletu
druhého draka se ten první vznesl.
"Ten je pro nás?" ptal se s úžasem Bert.
"Ano, je to Červený drak, sloužící pro významné události,
cestování na přátelské setkání a také pro uvítání hostů. Ten druhý
je bojový typ Modrého draka. Byl vyšlechtěn pouze pro boj a záleží na
jeho rychlosti. Létat s takovým drakem mohou jen zkušení mistři!"
"A jak se na něj dostaneme?" ptal se Bert.
"Musíme vylézt po ocase. Pojď za mnou," řekl Fao. Drak
spokojeně dýchal a ani se nehýbal. Po namáhavém výstupu na drakovo tělo,
se Fao a Bert uvelebili na jeho zádech v připraveném sedle.
"Kdyby tu byl Molmo, jistě by mu připadal jako přerostlý kůň.
Snad se na něj taky nevolá hyjé a pr," usmíval se Bert.
"To ne, ale stačí když na něj promluvíš jeho jménem a řekneš
mu ať letí," usmíval se také Fao. "Jmenuje se Lortar a 'leť'
se řekne 'leeen'."
Bert se nadechl a zvolal na draka: "Leeen, Lortar! Leeen." V
tom se drak zvedl a roztáhl křídla. Pomalu došel k příkrému srázu,
klesajícímu do hlubokého údolí a skočil! Jak padal, přitáhl křídla k tělu,
aby dosáhl ještě větší rychlosti.
"Neměl by už začít mávat křidly?" obával se Bert přikrčený
k sedlu.
"Neboj, sám ví, kdy je ten správný čas, tedy alespoň doufám."
V tom drak roztáhl křídla a mocný odpor vzduchu jej téměř zastavil.
Lortar nyní vznešeně plachtil vzduchem. Po chvíli začal mávat křídly a
vznesl se trochu více do oblak. Bert si oddechl a sledoval, jak pod nimi ubíhá
zem. Viděli, jak se dole probíhají Sněžní jeleni a připadali jim nesmírně
vzdálení. Cesta vzduchem rychle ubíhala a již se blížila ke svému konci.
Nespoutaná příroda však měla svůj vlastní názor na návštěvníky z cizích
krajů.
"Je nějaký neklidný, něco se mi nezdá," říkal Fao a stále
se ohlížel.
"Co to je? Letí nám na proti?" ptal se Bert, když zahlédl před
sebou dalšího draka.
"To není drak! To je Anrulská Chiméra!" křičel Fao. Chiméra
se rychle přibližovala. Lortar byl připraven chránit Berta s Faem i za cenu
svého života. Zpomalil a vyčkával. Chiméra zaútočila jako první. Z chřtánu
jí vytryskl proud jedu a zasáhl draka do krku. Lortar však překonával
bolest a ohnal se po Chiméře. Jeho ostré zuby se jí zakously do boku. Zařvala
a ztratila výšku. Lortar nečekal a vrhl se střemhlav dolů. Bert se jen držel
sedla a přál si, aby to už skončilo. Chiméra se však skryla v hustých přízemních
mračnech a napadla Lortara ze zadu. Jen kousek zbývalo a přetrhla by pás,
který držel sedlo na Lortarově hřbetu. Fao se pokoušel o kouzla, ale Chiméra
byla moc rychlá! Opět se skryla v mracích.
"Je pryč? Už odletěla?" ptal se Bert, stále se křečovitě
držící sedla.
"Snad, snad už odletěla," odpověděl Fao a jakoby se snažil
prohlédnout skrz husté mraky. Lortar se opět vznesl a i s nepěkně vypadající
ránou na krku pokračoval dál. Když už vylétávali z neprostupných mraků,
ozval se za nimi známý řev.
"Chiméra!" křikl Bert a zacloumal s Faem. "Letí přímo
na nás!" Fao se nadechl a zvolal: "Fesssteee nimm! Laaatnaam
noolcheee, miaaatrisss!" a přikrčil se. Lortar se prudce vznesl a velkým
obloukem se dostal přímo za Chiméru. Při tomto manévru se museli Bert a Fao
velmi pevně držet sedlových otěží, aby nevypadli. Než se Chiméra stačila
vzpamatovat, otevřel Lortar tlamu a začal chrlit dvě neznámé látky. V
bezpečné vzdálenosti od jeho hlavy se obě spojily a vznítily se. Chiméra
jen zaskučela a padala na zem jako ohnivá koule.
"Musíme okamžitě přistát," volal Fao a sledoval, jak
Lortar stále více krvácí z otevřené rány na krku. Drak se pomalu snášel
dolů. Přistání však bylo velmi tvrdé. Lortar ztěžka dýchal a bylo vidět,
že pomalu odchází do říše Smrti.
"Obávám se, že nás hned tak nenajdou," řekl Fao a hleděl
na mohutnící a hlavně černající mračna, která symbolizovala blížící
se sněhovou bouři.
"Budeme se muset někam schovat!" snažil se Bert překřičet
prudký vítr. Nebylo však vidět ani na krok.
"Musíme se schovat k Lortarovi! Snad se to brzy přežene!" křičel
Fao a odolával stále silnějšímu větru. Nakonec se jim podařilo dojít až
k drakovým křídlům a schovat se pod ně. Jeho tělo bylo stále horké a
poskytovalo tak zásobu tepla na pár hodin. Bert si připadal jako v nějaké
obří živé jeskyni. Lortar stále dýchal, ale už se ani nepohnul. Po nějaké
chvíli vydechnul naposledy. Nastalo ticho. Nikdo nemluvil. Jenom skučící vítr
se proháněl po chladem sužované zemi a ubíral našim přátelům tak potřebné
teplo. Nevěděli, co se děje venku. Nevědí ani, co se stane s nimi. Ví
jenom to, že musí věřit a neztrácet naději. Každá bouře jednou skončí.
Plynuly hodiny, čas ubíhal. Konečně se počasí umoudřilo a na malou
chvíli vysvitlo slunce. Slabý proužek slunečního svitu dopadl i na Bertovu
tvář. Ihned se probudil a pokoušel se nadzvednout Lortarovo křídlo. Bylo však
moc těžké a ještě promrzlé.
"Fao, probuď se! Venku svítí slunce," volal na něj Bert.
"Slunce říkáš," odpověděl polohlasně Fao, "tak to
se na to podívám."
"Nevím jestli se na to podíváš, protože náš drak je již pěknou
řádku hodin mrtvý a s jeho křídly nikdo nehne." Fao se jen pousmál a
nahmatal svou hůl.
"Někdo ano, milý Berte." Fao se upřeně zadíval na drakovo
křídlo a zavíral oči. Za chvilku se už křídlo pohnulo. Přesně podle
toho, jak Fao zavíral své oči. Jakoby nějaká vyšší moc uchopila draka a
vdechla mu na okamžik sílu. Sílu, jež osvobodí Berta s Faem. Čím více se
křídlo zvedalo, tím více zářilo slunce na naše přátele a dodávalo jim
odvahu a naději.
"A je to!" řekl vítězně Bert a vyběhl ven. Nebe bylo téměř
bez mráčků a jen tu a tam se pohupovaly kousky sněhových vloček unášené
slabým vánkem. Fao nečekal a vyběhl na Lortarovo tělo přímo k sedlu. V kožené
kapse našel menší roh. Zatroubil na něj a doufal, že jej někdo uslyší. A
netrvalo dlouho a na obloze již bylo možno rozeznat blížící se dva draky s
jezdci. Nyní již nepotkali žádné nebezpečí a v klidu doletěli až do města
Dračího lidu, Alathasu.
"Alathas!" řekl s úžasem Bert, který se o tomto legendárním
městě učil pouze z moudrých knih. Vyrůstalo z vysokých hor a ztrácelo se
v šedavých mracích. Kolem věží létali menší draci. Město bylo bílé
jako čistě padlý sníh. Kolik mramoru bylo zapotřebí na tak mohutné
stavby. Když se blížili k bráně, bylo již slyšet uvítací rohy, jejichž
zvuk se nesl celým městem. Všichni lidé, kteří byli právě něčím zaměstnáni,
všeho hned nechali a běželi za stínem draků, prolétajících bránou. Na
vyvýšeném místě přistáli a byli přivítáni Corviciem, místokrálem Dračího
lidu.
"Vítejte, cizinci z dalekých krajů," pronesl Corvicius a ani
se neobtěžoval o nějaké přivítací gesto. "Jistě víte, že náš král
je dočasně," na chvíli se odmlčel, "dočasně neschopen vládnout,
a proto jsem se ujal úřadu já. Musel jsem však změnit pár pravidel a především
urovnat vztahy s našimi sousedy, které král narušil." V Bertových očích
se jevil tento sebelibý člověk, jako lhář a podvodník. Již způsob přivítá
