O Aelfrithině nenávisti k půlelfům brzy vědělo celé široké okolí a žádný se tam už neodvažoval objevit. Zapřísahala se, že pomstí smrt své nejlepší přítelkyně Neesy, kterou zavinil jeden z nich, Éwar. Také o osudu Neesiny malé dcerky vůbec nic nevěděla, poté co ji ten pes Éwar odvlekl neznámo kam. Věděl jsem, že proti samotným elfům v podstatě nic neměla, ve své vznešené lhostejnosti a pohrdání lidskou rasou ji nechávali na pokoji a ona jim to oplácela stejně, dokonce spolu čas od času i obchodovali. Ale zatím každý půlelf, kterého našli její lidé, zaplatil svou opovážlivost vlastní hlavou, protože buď o Éwarovi nic nevěděl, nebo i za cenu mučení odmítal cokoli prozradit.
Má cesta původně do Kitazaaru nevedla, ale přání nejváženějšího z rady Starších jsem nemohl a nechtěl odmítnout a potom, nikdy jsem neměl ve zvyku couvat před vrtochy a rozmary místních náčelníků. Bral jsem to jako výzvu, i když jsem také trochu doufal, že už o mně slyšela a že ji dokážu přemluvit tak, jako další svrchované vládce jednotlivých vesnic. Proto jsem nakonec svolil a přešel majestátní hřebeny Křišťálových hor. Ale tři dny poté, co jsem za sebou nechal průsmyk u Tří věží, jsem celou další noc probděl a zíral na temnou oblohu bez jediné hvězdy. I tvář mého jediného boha, kterého jsem vyznával, Lunariona, byla zastřená. Bral jsem to jako varování, protože to nevěstilo vůbec nic dobrého….
Když jsem se pak před polednem zastavil na krátký oddech, měl jsem podivné tušení. Cítil jsem, že se něco velmi brzy přihodí, dlouho před tím, než mě napadli. Mohl jsem zmizet mnohem dřív, než by mě vůbec zahlédli, slyšel jsem je na míli daleko. Ale měl jsem svůj důvod, proč zůstat a postavit se zjevné přesile. Ve svých zarostlých, drsných tvářích měli jasně čitelnou chuť zabíjet, ale zřejmě měli příkaz zadržet mně živého. Takže jsem to po krátké, zuřivé bitce odnesl jen probodeným lýtkem a bezvýznamnými šrámy, než se jednomu z nich podařilo mně omráčit a spoutat.
Nebyl jsem ale v bezvědomí dlouho, nechtěli tak dlouho čekat. Proto mně sám jejich vůdce, Wulfraad mu říkali, nemilosrdnými kopanci probíral tak dlouho, až jsem se konečně sebral a byl schopen další cesty. Do Kitazaaru byly jen dva dny cesty, neměl jsem moc času na to, aby tam zkusil dorazit jako svobodný vyslanec.
Ale osud tomu chtěl jinak. Hlídali mně tak, že jsem si připadal jako nejstřeženější dračí poklad. Na noc mně sešněrovali tak, že jsem se nemohl ani pohnout. Díky pomalinku obíhající krvi v žilách jsem mrzl tak, jako bych byl úplně nahý…
Ten den, kdy jsme měli dorazit do Kitazaaru, jel jeden z Wulfraadových mužů napřed, aby náčelnici Aelfrithě oznámil, že na samých hranicích jejího panství chytili dalšího půlelfa, tedy mne. Z posledních sil jsem se křečovitě držel dlouhého řemenu, ke kterému jsem byl připoután a který byl přivázán k sedlu jednoho z jezdců. Dával jsem pozor, abych neupadl a belhal se dál po cestě. Věděl jsem, že by se nezastavili, jak už jsem se několikrát přesvědčil. Můj těžký plášť s kapucí a kožešinové kalhoty byly už celé rozedrané, špinavé od krve, plné bahna a prachu. Při každém došlápnutí jsem zatnul zuby. Tam, kde byl ještě bělostný sníh, zůstávaly rychle se vpíjející, rubínové kapky krve.
Bylo mrazivé ráno a jednotlivé vločky sněhu se lehce snášely na uježděnou, širokou cestu pro povozy. Obrys postavy, která stála na ochozu jedné ze strážních věží a shlížela na blížící se skupinu lovců, patřil určitě Aelfrithě. Nikdo jiný by mě zřejmě tak dychtivě nevyhlížel. Konečně jsme dorazili až na nádvoří poměrně velké a výstavné tvrze, obehnané kamennou hradbou, která se dala snadno ubránit. Na první pohled byla dobře udržovaná a svědčila o pevné ruce vládců Kitazaaru.
Pak jsem ji spatřil, jak sbíhá z hradeb dolů. Pospíchala, lehce a s nenucenou grácií přeskakovala jednotlivé kamenné stupně. Když jsem jí konečně pohlédl do tváře, musel jsem se zhluboka nadechnout, abych ovládl své rozčilení. Kdyby to nebylo vyloučené, přísahal bych, že je to dcera …ale ne. I když byla pravda, že o její minulosti jsem toho příliš nevěděl, stejně mi to nedávalo smysl. Ale nemohl jsem si pomoci. Stejná, smyslně vykrojená ústa a rovný, malý nos jako měla ta nejpodivuhodnější žena, jakou jsem kdy poznal, žena, která mi znovu dala smysl života. Jen oči měla Aelfritha na rozdíl od ní jasně modré, jako mé oblíbené květiny, které jsem si pamatoval z dětství. Podle hladké, jemně narůžovělé pleti jí nemohlo být víc než dvacet pět, možná dvacet sedm let. Na záda jí spadaly hedvábně lesklé vlasy barvy ohnivého podzimu. Měla je úhledně svázané do dlouhého, těžkého copu, ale po stranách se jí uvolnilo několik rozpustilých pramínků, které trochu narušovaly její přísný vzhled. Přes vrstvy kožešin, v kterých byla zahalená, nebyly křivky jejího těla příliš k poznání, spíš jsem mohl jen tušit, že budou stejně dokonalé jako její tvář.
Pohrávala si s malou, nádherně zdobenou dýkou, ale mě přímo magickou silou přitáhla její druhá zbraň, meč s obnaženým ostřím, kterým byla opásána. Tu zbraň jsem znal! Tu štíhlou, starobylou čepel s pouze jedinou řádkou run po obou stranách, na první pohled to byla jemná, precizní práce elfích kovářů ze Sinah Illit. Už to, že ji měl někdo z lidské rasy bylo zarážející, tamní zbrojíři již staletí neobchodovali s náčelníky kmenů v Quessiriandu. Mohl jsem se jen dohadovat, co se tenkrát přihodilo, že na ně Měsíční elfové tak zanevřeli, ale pravda je, že jsem nikdy neslyšel o tom, že by se jejich zbraně dostaly do rukou lidí.
Pamatoval jsem si na Sinah Illit velmi dobře proto, že jsem tam vyrůstal až do svých osmi let se svým otcem, urozeným Lёaedarem ze staré kasty elfích válečníků. Už jsem se tam s tím mečem setkal a nebylo to zrovna za nejpříznivějších okolností. Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, na mých vzpomínkách ležel temný stín, má jindy neselhávající paměť mně nechala na holičkách. Jakoby jsem si na to ani neměl a nechtěl vzpomenout. To bylo vskutku podivné…
Znovu jsem k ní vzhlédl, ale její neúprosný výraz se za tu chviličku ani trochu nezměnil. Její krvežíznivost a neochota vyjednávat začaly být trnem v oku i okolním kmenům. K tomu všemu měla velekněžka Calanthé z Měsíční hory vidění, podle kterého má Aelfritha sehrát významnou roli v budoucnosti elfů, půlelfů a lidí v Quessiriandu.
Calanthé jsem poznal, když jsem se několik let po útěku z otroctví toulal Křišťálovými horami a narazil na její malou svatyni, která byla poblíž utajeného velkého chrámu Lunariona, boha Měsíčních elfů. O existenci chrámu neměli lidé ani ponětí, se svými prosbami docházeli jen do té skromě vybavené svatyně. Calanthé mi zachránila život a zasvětila mně do takových tajů vědění, o jakých i většina elfů měla jen slabé tušení. Lunarion byl jejich nejvyšší a nejmocnější bůh a Calanthé si zvolil za své orákulum, přestože nebyla elf. Nebyla ani člověk...ani žádný trollí šaman nebo skřet. Protože nepatřila k žádné rase, po věky usídlené v Quessiriandu, tak ji kupodivu ctili také sami Měsíční elfové. A lidé proto, že o jejím nelidském původu nic netušili, až na výjimku, kterou tvořilo několika vyvolených mágů a mudrců.
Na její žádost rada poslala mně, jako svého nejlepšího vyjednavače, abych se pokusil do příštího úplňku dosáhnout příměří s paní z Křišťálových hor. Měla se podrobit rozhodnutí rady Starších a přijmout jimi navrženého muže jako nového náčelníka, nebylo zvykem, aby kmeni vládla žena.
Nesly se o ní různé zvěsti. Prý zabila svého prvního muže, Sigurda Tříprstého. Prý řádí tak, jakoby to byla převtělená dračice Zurakh, která byla podle dávné pověsti elfy uvězněna v podzemních jeskyních Křišťálových hor a teď se všem mstí. Také se ke mně ale doneslo, že vládla sice přísně, ale nikdo netrpěl hlady ani nájezdy lupičů, protože svůj lid dokázala vždy ochránit. Jen v poslední době prý šílí po krvi půlelfů. Jejich uťaté hlavy jsem viděl viset na kůlech okolo vesnice pro výstrahu a ve svraštělých tvářích měli jasně vepsanou bolest, hrůzu i ulehčení z posledních okamžiků před vysvobozující smrtí.
Na další úvahy mi už však nebylo dopřáno klidu...
Změnila jsem trochu styl (po radách Imeolly), tak jsem zvědavá, co na tento nový pokus řeknete. Ráda uvítám Vaše komentáře: Ellinor
