Po hřbitově se převalovala těžká mlha, která zahalovala vše do podivné ztichlosti. Kamenné náhrobky a starodávné krypty vyprávěly své příběhy, aniž by se do nich kdokoliv zaposlouchal. Dusnou atmosféru podtrhovala podmračená noc, nepropouštějící téměř žádné světlo měsíce.
Zvuky kroků, dunících po dlažbě obrostlé lišejníky, se dutě odrážely od hřbitovních zdí. Mezi kříži náhrobních kamenů procházela temná postava. Zdálo se, že každým jejím krokem mlha houstne a nabývá na síle.
Rozhodně to nebyl obyčejný člověk. Nikdo z měšťanů se na toto místo v noci neodvážil. Vyhýbali se mu dokonce i zloději a lapkové, kteří by zde bývali měli ideální skrýš. Byla to nejtemnější část města. Kněží s mágy už dlouhá léta zápasili s nemrtvými, kteří obývali toto místo, nikdy se jim ale nepodařilo odstranit zdroj oné nákazy, sužující toto místo posledního odpočinku lidí z Baraky.
Ukrývali se tady ghoulové, zombie a ti nejnebezpečnější upíři, kteří byli k nerozeznání od lidí. Napůl nemrtvé bytosti, šílené touhou po krvi. Vyvrhelové jak lidské společnosti, tak i spolků jejich rodu. Ve vyhnanství žili na pochmurném hřbitově a živili se vším živým, co našli.
Někteří jiní vampíři se dokonce stali váženými občany i přesto, že se všeobecně vědělo o jejich původu. Ovládli svou krvelačnost, žádný z nich nehodoval na lidských bytostech.
Jako kompenzaci však museli sníst obrovskou spoustu nejrůznějšího jídla, neboť jejich tělo spotřebovávalo obrovské množství energie.
Kráčející neznámý kolem sebe viděl mnoho větších či menších potenciálních hrozeb. Všude kolem se ozývaly výkřiky nemrtvých. Snažili se přinutit zahaleného k bezhlavému útěku, při kterém by byl snadnou kořistí. Šel bez povšimnutí dál a ignoroval všechny nadávky, výhružky a sliby.
Jeho schopnosti mu dávaly vnímání nepodobné smyslům smrtelníků. I ve tmě viděl naprosto jasně. Plně se soustředil na okolní prostor. Viděl a cítil kolem sebe víry a proudy magických energií. Kam až jeho zrak dohlédl viděl zdroje síly. Od malých až po omračující síle zvedající se z centra pohřebiště. Uprostřed hřbitova se jako sloup temně oranžového světla zvedala energie zla. Síla strachu a zloby, vyvěrající přímo ze země.
„A ti hlupáci si tady postavili hřbitov,“ pomyslel si nekromant, když se rychlým krokem přiblížil ke kruhu symbolů moci, které ohraničovaly pramen energie. I přes svou zjevnou zašlost stále jevily nepřehlédnutelnou sílu.
Nečekaně se před ním objevila jedna ze zombií. Nedokázal odhadnout, zdali to v minulém životě byla žena nebo muž. Nyní z těla plného života a vitality zbyla pouze rozkládající se hromada shnilého masa a kostí. Rozpřáhla se hnusnou pařátou, na níž visely kusy masa. Nekromanta do nosu udeřil strašlivý puch rozkladu a smrti. Zombie sekla rukou a vrhla se kupředu.
Blýskl po ní svýma tmavě šedýma očima zpoza černé kápě. Chodící mrtvola vydala strašlivé zavřeštění a skácela se k jeho nohám. Z úst, uší i nosu se jí kouřilo, jak ji vnitřní plameny stravovaly. Spalovaly vše. Kosti, maso, šlachy ale i prokletí, nutící ji k děsivému životu nemrtvého.
Bez zájmu překročil nyní již bezvládné tělo a zvolna došel k místům, odkud cítil nejsilnější vibrace magických sil.
Ocitl se na okraji kruhu. „Ish terra dan ato morra tha,“ vyslovil. Cítil jak ho obalilo kouzlo, činící ho pro bariéru neviditelným. Vykročil přes symboly bez jediného zaváhání.
Vlna energie ho smetla i s ochranným zaříkadlem pryč. Dopadl na záda a vyrazil si dech. Dostavil se šok a bolest. Téměř ho opustilo vědomí. Vší silou se snažil zůstat při smyslech. Ukázat slabost na tomto místě znamenalo ortel smrti.
Nejistě vstal, napřímil se a přinutil se ke klidu. Oprášil si oblečení od prachu a špíny. Sice to příliš nepomohlo, ale dosáhl vnitřní rovnováhy potřebné k magii.
Pohlédl na kruh, ale znovu neviděl nic, co by mohlo způsobit odpuzující výboj. Posunul tedy své vnímání až na hranice svých schopností.
To co uviděl ho ohromilo. Vysoko nad jeho hlavu se tyčila ochranná bariéra obrovské síly. Užasle ji studoval. Bránila jistě něco velice mocného. Zdálo se, že ale nechrání pouze proti zásahu zvenčí, ale i zevnitř.
S úžasem si uvědomil, že je to magické vězení. Zanedlouho byl schopen spatřit malé trhlinky, ze kterých unikala síla, která, dychtíc po svobodě, deformovala všechen život i smrt kolem.
Určitě to byla temná moc, avšak byla cítit závany dobra a světla. Jako by se změnila teprve před několika okamžiky. Nikdy ještě nic takového neviděl. A to už pracoval s bytostmi tak zlými, že by při pohledu na ně hrůza rozmetala všechen rozum a inteligenci normálního smrtelníka. Srdce by se mu zastavilo a hrůzou by vmžiku zemřel.
Černý kouzelník si sňal kápi a odhalil tak hřívu slámově žlutých vlasů, pohlednou tvář s rovným nosem a takřka bezkrevné rty. Na jiném místě, v jiný čas a v jiném oblečení by to mohl být kněz některého z bohů světla.
Tento dojem byl ale okamžitě smazán pohledem do jeho očí. Byly temné a studené jako dvě studně. Jejich tmavá šeď jakoby vstřebávala všechno okolní světlo. Nekromant se rozhodl bariéru prorazit stůj co stůj.
Nahromadil v sobě sílu. Nemrtví vykřikli bolestí z přítomnosti temné magie. Barva noci se změnila z černé v inkoustovou. Temný mág rozhodil rukama do vzduchu. Tmu rozrazilo několik slov v prazvláštním jazyce. Hlásky syčely a prskaly. Byla to slova moci. Slova magie. Slova, která měla moc měnit nic v něco, život ve smrt, světlo v temnotu.
Černý plášť se rozvlnil a mlha zhoustla natolik, že nebylo vidět nakrok. Od jednoho z náhrobků se odloupl osamocený stín. Vznesl se a připlul k nekromantovi. Jakoby tázavě se přízrak rozhlédl kolem. Už nebyl sám. Byly jich stovky. Když se ale přiblížili, ucítili kouzlo, které jim zabránilo zabít toho, kdo je vyrušil z jejich věčného spánku.
Poháněny nenávistí kroužily přízraky kolem mága, který zde stál s pažema pozdvihnutýma a se zavřenýma očima. V duchu splétal mocné a složité formule prastarých kouzel. Vzájemně je spojoval v jedno jediné zaříkání strašlivé síly. Magie stínů tiše kvílela jak na ni působil a posiloval ji. Přízraky teď vytvořily temnou, zmítající se stěnu smrti.
Jeden z ghoulů se náhodou připletl příliš blízko, byl vtažen do víru a jeho tělo pozřela nicota.
Za nedalekou zídkou, vedoucí od krypty bohatého obchodníka, se krčilo několik vystrašených upírů, nechápajících, co se děje na většinou poklidném a bezpečném místě.
Nekromantovy vlasy se vlnily ve větru. Prostor se otřásal uvolněnou magií. Rukama namířil přímo k bariéře moci. Měl dost schopností aby ji překonal. Byl Mistrem. Nikdo, kdo se mu postavil ještě nevyvázl se zdravou kůží. Ovládal nevídané síly.
Celou svou energii vložil do pokusu na proražení štítu. Oči mu zářily nesmírnou mocí když pronášel: „Tu eroth ken na dataraka, nim tel´ka tasid dei ny kya tan d´doora kchal neb.“
Stíny se sešikovaly do řad a zaútočily na bariéru. První kteří se dostali příliš blízko kruhu se prostě vypařily. S jekotem se rozpadly v nicotu. Byly jich ale tisíce a narážely na štít ve vlnách temné síly, která trhala samotnou strukturu vzduchu.
Symboly rozložené po obvodu ochranného kruhu žhnuly a odrážely každý jednotlivý stín. Nejeden z nich byl roztrhán mocí protichůdných sil, zápasích v tomto temném boji. Bariéra neustále slábla. Vypadalo to, jako kdyby ji cosi ničilo i zevnitř.
Se zahřměním se ještě naposledy pokusily obranné magie vzdorovat. Několik stínů se rozpustilo v síle toho zvuku. Vzápětí byla bariéra smetena silou temného kouzla. Nekromant sklopil ruce a pousmál se. Vítězství ho vždy potěšilo. Radost však v příštím okamžiku vystřídalo překvapení.
Vzduch prořízl magický poplach, který zde zanechali městští arcimágové. Byla to vlna čisté energie, která se šířila do prostoru kolem. Vzduch praskal uvolněnou energií. Přeživší stíny se potácely, trhaly a rozbíjely v neviditelném větru kouzla.
Mistr temnoty byl ovšem na něco podobného připraven. Natáhl ruku a sevřel ji v pěst. Ozvalo se tiché zasvištění jak se znějící poplach vstřebal do jeho těla.
Tím to mělo skončit, ale magie se nevzdala bez boje. V hlavě mu vybuchla omračující bolest, jak se ho kouzlo snažilo zbavit rozumu a pozřít mu duši.
Napřel všechnu svou vnitřní sílu, sebeovládání a koncentraci. Veškerou moc, která mu zbyla a zkusil potlačil smrtící magii, kolující jeho žilami. Bolest se na moment zmírnila, aby vmžiku udeřila znásobenou silou.
Křičel. Nic z toho, co uměl nepomáhalo. Byl naprosto bezmocný proti zkáze vycházející zevnitř. Nikdy by se nenadál, že bude mít poslední ochrana takovou strašlivou sílu. Třásl se po celém těle a jen matně si uvědomoval, že leží na zemi a kolem něho se stahuje kruh nemrtvých, které toto představení ani v nejmenším neuchvátilo.
Byly tam skoro všechny druhy oněch zrůdných existencí. Zombie natahovaly shnilé ruce a kvílely. Ghůlové blýskali ostrými zuby a drápy. Duše mrtvých kolem sebe šířily záhrobní chlad. Jedinými nezúčastněnými byli upíři. Nejchytřejší z té odporné havěti tušili, že by se jim to nemuselo vyplatit.
Jeho pláště se dotkl jakýsi pařát. Slabě se ohnal po chodícím mrtvém, který se po něm ale sápal dál. Jedna z rukou ho chytila za pravou nohu a roztrhla mu nohavici, jakoby to nebyl těžký černý samet, ale obyčejné plátno. Drápy po sobě zanechaly krvácející šrámy.
Vnější rány mu ani nepřipadaly tak důležité. Zevnitř ho ničilo kouzlo, které sám přijal v domnění, že ho ovládne. Hlavou mu prolétaly myšlenky jako závodní koně. Snažil se na něco přijít, na cokoliv. Strašlivá muka mu spalovala mysl.
Něco se dotklo jeho čela. „Tak to je konec,“ prolétlo hlavou temnému mágovi. Odevzdal se osudu. Na světě již neexistovalo nic, co by ho zajímalo. Topil se v bolesti a čekal na smrt. Na vysvobození od té příšerné trýzně, kterou cítil.
Nevnímal, jak se jeho spánků dotkly jemné dívčí ruce a nějaký hlas zazpíval prazvláštní píseň. Zněla jako slunce za úsvitu a přitom pohladila jeho rozpálené a zmučené tělo jako chladný vánek. Neviděl, jak před tou písní ustupují všichni nemrtví. Klopýtají od děsivého jasu melodie. Vampíři se ustrašeně krčili za zdí.
Hlas náhle změnil tóninu. Již nezněl jako pohlazení. Třeskal vzduchem podoben uragánu. Jako kopí se zaryl do jeho těla. Vyhledal a zničil smrtelnou nákazu způsobenou magií poplachu.
Píseň se změnila již potřetí k nepoznání. V sytém ženském hlase, který ji zpíval zazněl samotný život. Ta hudba měla takovou sílu, že kosti opět srostly, rány se zacelily a přestaly krvácet Hučení v mozku utichlo a nekromant mohl opět přemýšlet. Melodie utichla.
Pomalu otevřel oči. Rozhlédl se okolo a pokusil se uklidnit srdce, tlukoucí takovou silou, že málem vylétlo z hrudi.
Nad ním se skláněla překrásná žena v modrém rouchu. Nikdy ještě neviděl nikoho tak nádherného jako byla ona. Přímo ho uchvátila. Její krása zářila do tmy. Sehnula se k němu a odhalila tak ještě krásnější tvář. Pomohla mu vyškrábat se na nohy a usmála se. Cizincova duše nad tím plesala radostí a štěstím.
Nebesky azurové roucho se zatřpytilo, když se jí pouštěl. Neobvykle krásná postava i tvář by jistě mohla zmámit každého muže na světě. Její tvář byla nepřirozeně přívětivá.
„Mé jméno je Takra,“ představila se žena. „ Velice vám děkuji za Vaši pomoc má paní. Váš ponížený služebník jménem Ravi se Vám klaní,“ odpověděl nekromant a poprvé v životě se cítil ztracen. Utopen v jejích zelených očích. Zadíval se na ní zkoumavěji a opět posunul své vnímání.
Ta přízračná postava, co se zde zjevila nebyla skutečná. Byla tvořena energií, kterou vysvobodil. Z dívky před ním však vyzařovalo dobro a láska, kdežto síla, kterou věznila bariéra byla jednoznačně silou smrti a rozkladu.
Takra, jak se dívka představila, na něj náhle cosi zakřičela. Oči se jí zatřpytily odraženým světlem. Vzápětí přišlo poznání. Ona se nedívala na něj, ale za jeho záda.
Rychle se otočil a spatřil obrovského démona, tyčícího se do výšky plných třiceti stop. Z očí mu šlehaly blesky a plameny. Ďábel byl blízko. Příliš blízko. Máchl ohnivou tlapou. Dříve, než mohl nekromant jakkoliv reagovat, dostal se spár až k němu. Chtěl uskočit, ale nohy mu vypověděly službu. Nemohl se ani hnout. Vše se odehrálo ve vteřině, ale Ravimu se to zdálo jako věčnost. Otočil se k dívce. Chtěl ji varovat, chtěl, aby utekla. Nestihl to však.
Poslední co spatřil byla ona záhadná kráska, jak v rukách třímá smaragdový náhrdelník a znovu zpívá. Pak ho netvor zasáhl. Raviho poslední vzpomínkou bylo, jak letí vzduchem. Pak ho náhle zem prudce udeřila a on upadl do sladkého bezvědomí.
