|
|
Léto 2002
Jsem starý rytíř na prastrém koni,
bez sluhy smutně táhnu krajinou,
po cestách klikatých zas jako loni,
hledám svou paní, krásnou, jedinou.
Hledám svou růži, je to můj osud,
znám její tvář i postavu,
znám její duši jak nikdo dosud,
i její dobrou povahu.
Mockrát jsem potkal paní svou milou,
a srdce mé se zahřálo,
jen pár slov s ní, s tou mladou vílou,
málo slov, málo, pramálo.
Cestuji v kruzích, abych ji potkal,
jediným cílem ona je,
jen pro ni roucho bych brokátem protkal,
vyhrál snad všechny turnaje.
Mockrát jsem potkal paní svou milou,
a srdce moje plakalo,
neslyší slova má i když je vílou,
a vidí ze mne jen pramálo.
Trápím se, dumám, kde bych ji spatřil,
jak chvíli jen s ní mohl bych být,
kolika koňům jsem už životy zmařil,
vše dal bych za to ji v náručí mít.
Ona mne nevnímá a jen mne zdraví,
vyleštím zbroj svou až zazáří,
a až ji potkám... stav věcí pravý,
prozradí vrásky na tváři.
Proč jenom čas, ten pacholek hrdý,
úplatky mé si nechce vzít?
Pak moh bych možná jak rytíř prvý
před mojí vílou zazářit.
A tak mi nezbývá než dál chodit světem
a paní svoji potkávat
a toužit po ní a doufat že s větrem,
bude mou píseň slýchávat
Závidět šťastným co netuší štěstí,
když nablízko víly mohou být,
slzy se snažím rozbíjet pěstí,
a v lihu lásku utopit.
Když jahody ze rtů paní mé jedí,
a šampaňským vínem zapíjí,
srdce mi puká, v hospodě sedím
a lásku svoji zabíjím.
Láska se nedá tak snadno zabít,
a tak zas nemám vyhráno,
obrazu tvého se nemohu zbavit,
já miluji tě
Zuzano
Orian - další články
|
