Spal. Spal a snil:
Chrámem se nesly zvuky boje. Sténání raněných, mísící se s křikem bojujících. Veřeje hlavní brány katedrály byly jakousi záhadnou silou vyvráceny a válely se na zemi. Magické znaky, kterými byly pokryty však stále žhnuly nezmenšenou mocí. Nejeden neopatrný, nebo nešikovný voják se symbolů dotkl a vzápětí se proměnil v živoucí pochodeň.
Kdyby zde nyní pobýval nezúčastněný pozorovatel, usoudil by nejspíš, že jsou síly bojují-cích stran vyrov-nány. Dalším pohledem by si však všiml neustálého přívalu posil proudících hlavním vchodem do chrámu. Po-stavení obránců bylo neudržitelné. Každý zabitý nepřátelský muž byl okamžitě nahrazen dvěma dalšími. Přesto se však kněží-válečníci pouštěli do útoční-ků s takovou zuřivostí a silou, že jí nebylo rovno. S modlitbami na rtech se vrhali na nepřátele znovu a znovu. Tato svatá zlost je však nikdy nazaslepila. Onen divák by si všiml dvou zvláštních věcí. Prvním překvapením by bylo to, že mezi bojujícími obránci byly i ženy. Dru-hou by byla chladná preciznost kněží a kněžek. Vrhali se vpřed, aby se vzápětí stáhli a vyčkali další příležitosti způsobit pro-tivníkovi co nejtěžší ztráty. S vojáky však přišli také černí má-gové. Koncentrace kouzel zde byla velice silná, vzduch doslova praskal uvolněnou energií. Na této svaté půdě však měli duchovní obrovskou výhodu. Magie černých zde byla oslabena tak, že i pro ty nejmocnější z řad nepřítel bylo nesmírně těžké zde seslat i to nejjedno-dušší kouzlo. Kněží tak mohli neustále přivolávat na pomoc síly jim svěřené jejich bohyní. Nejzáři-vější Trish, jedné z mocných bohyň světla.
Nejvyšší velkněží se však do bitvy nezapojili. Měli úkol. Úkol, který byl důležitější jejich vlastních životů. Seděli kolem kruhu moci v nejvnitřnější svatyni. Uvnitř bylo stříbrem zná-zorněno Slunce za úsvitu, ozařující nebesa a zatlačující věčnou noc. Kdyby se náš pozorovatel díval o maličko déle a pozorněji, spatřil by, jak Slunce ožilo a jak se pomalu a s velkým maje-státem šplhá na nebe. Ozařuje louky a lesy, řeky a říčky, meze a stráně. V jeho světle vše vzkvétá. Květiny se rozbují a nastavují tvář jeho světlu, přízraky temnoty ustupují a jsou na-hrazeny krásou pravdivého dne.
Okolo tohoto výjevu sedí osm nejmocnějších žen a mužů Řádu. Všichni jsou oblečeni v bílých řízách bez ozdob. Uprostřed Kruhu stojí překrásná žena a na jejím vznešeném hrdle se skví nádherný šperk. Je to náhrdelník, Trishin náhrdelník. Stříbro se na něm prolíná s jediným smaragdem. Na tisících jeho ploškách se třpytí světlo života a divák vidí, že vyza-řuje z ženy, která náhrdelník nese. Je oblečena v nebesky modré roucho. Má pozveduté ruce a volá svoji Bohyni. Stejně činí i osmero duchovních. Nejvyšší Trishina kněžka Takra přijímá sílu uvolněnou jejich modlitbami a přidává ji ke své vlastní. Její hlavou však i teď krouží zne-pokojivé myšlenky. Toto je konec Řádu bohyně Trish. Dávné proroctví pravilo: „Až nastanou časy ohně,slz a smrti Řád Modré zanikne. Ne však navždy. Skrze nejsvětější drahokam bude zachována naděje na znovuzrození. Pro mnoho generací bude Nebeská Trish ztracena, avšak až nastane správná doba a zrodí se bytost, hodná nosit šperk božsta, vrátí se Světlo zpět do myslí smrtelníků a znovu se pokusí vzdorovat temnotě.
Kolem kněžky se začala náhle hromadit bílá zář, sílící s každým proneseným slovem zú-častněných. Když dosáhla jasu slunce, nastalo uctivé ticho. Takra pronesla svou vlastní mod-litbu. Její melodický hlas prořízl nastálou odmlku: „Naše nejsvatější a spravedlivá Trish. Světlo našich životů. Vyslyš naši modlitbu. Ve velké tísni Tě voláme a prosíme Tě. Vyslyš nás. Pocti nás svou přítomností, neb po noci vždy příjde úsvit a Slunce osvítí nebeskou klen-bu. Tvá ponížená služebnice Tě prosí, přijď a přines nám osvícení.“
Slova dozněla. Záře, kterou byla kněžka obklopena se pomalu vznesla. nad její hlavu a výš. Její světlo zjasnělo a rozprostřelo se. Tu se však zjevila temnota. Přišla odnikud a rostla, světlo pohaslo. Brána do Říše bohyně se uzavřela. Takra ustoupila z prostředku Kruhu, kde se začalo formovat cosi temného. Něco temnějšího než noc, temnějšího než cokoliv na tomto světě. Prostorem zaduněl hlas a s sebou přinesl pocity zkázy, zmaru a zoufalství. „Nemůžeš vyhrát Trish! Nikdy! Schovej se do toho svého malého vězení. Jednou Tě zničím navždy, a až se tak stane, stanu se pánem tohoto světa. Všechny strážce Brány jsem již zničil, či uvěznil. Ostatní bohové jsou drženi v šachu mými spojenci a ty to dobře víš!!! Až tvé světlo vyhasne, proniknu na tento svět a stanu se jeho svrchovaným pánem. Vysaji z něj všechen život, který ty ve své slabosti ochraňuješ a podporuješ. Nakonec se ze mne stane nejmocnější bůh světa. Všichni mi budou sloužit a jejich utrpení nebude znát mezí.“
„Tak to by stačilo!“ Ozval se neznámý hlas. Vyšel sice z úst nejvyšší kněžky, ale všem, kteří ji znali by zněl odlišně. Jen samotná slova měla sílu rozdrtit kámen v prach, změnit tok řek, nebo pohnout horou stejně tak, jako oživit mrtvé, uzdravit nemocné a snad i přinést pokoj duši. Temnota se pokusila vzdorovat moci toho hlasu, ale marně. „Jednou zničím i tebe Kaa-dore!!!“, nechalo se slyšet zlo a zmizelo.
Takra padla na kolena a nemohla se pohnout. Stále v sobě cítila mizící přítomnost boha. V místnosti se opět objevilo světlo. Zářilo měkce a vlídně. Sneslo se k nejvyšší kněžce a do-dalo jí sil. Takra se napřímila a se znovunalezenou důstojností vzala náhrdelník do rukou a vyzvedla ho nad hlavu. Místnost zalilo zelené světlo. Jak byla přestálá temnota vyloženě zlá a páchla rozkladem, přineslo toto světlo šumot horského potoku, vůni růží a zpěv skřivanů a slavíků. Oproti této nádheře se však strašlivě blízko ozval úder beranidla. Velekněží se otřásli a rozvzpomněli se na právě probíhající bitvu. Takra počala odříkávat modlitbu a ostatní se přidali. Zelené světlo náhrdelníku neustále sílilo. Takra byla ozářena jeho paprsky. Stále stála ve svatyni, ale duchem opustila své tělo. Prošla stěnami a spatřila strašlivý obraz. Kdyby měla tělo, padla by k zemi a svíjela se v agonii. Její milovaný chrám se změnil v jatka. Krev byla všude. Zrudly alabastrové sloupy, nádherné koberce i mramorové stěny. Bitva však stále pro-bíhala. Ve vnitřní svatyni stále bojovalo několik nesmírně statečných kněží. Byli však zatla-čováni stále více ke stěnám a nemohli vydržet dlouho. Byla to poslední stráž. Nejmocnější z kněží-válečníků. Jedna ze sester právě spálila jednoho útočníka na popel a druhému pro-bodla hrdlo dýkou. Takřino vidění se však neustále rozšiřovalo. Již viděla celý chrám z vnějšku, nyní mohla spatřit celé město. Její mysl stoupala ke hvězdám. Pronikla Bariérou Světů a ocitla se v Říši bohů.
Všude kolem cítila mocné bytosti. Nemnoho jich bylo přátelských a nemnoho nepřátel-ských. Většina z nich ji naprosto ignorovala. Pocítila zde i přítomnost Kaadora, boha zákonů a vědění. Dříve než mohla rozeznat cokoliv dalšího, ocitla se náhle ve víru barev a světel. Zá-řily zde všechny barvy spektra. Červená se mísila s modrou a zelenou. Bílá zářila všemi smě-ry. Takra si připadala, jako by se ocitla v zemi duhy. Barvy se zformovaly v mlžný obraz. Každou vteřinou jasněl a získával formu. Celá energie tohoto místa se smršťovala v postavu podobnou člověku. S konečným zábleskem intenzivního světla se v prostoru vznášela její bo-hyně. Již mnohokrát ji spatřila ve svých snech, nyní však překonala veškeré její představy. Její krása byla nepopsatelná. Trish promluvila a její hlas zněl jako ta nejkrásnější hudba. „Dě-kuji Ti má dcero. Jsem navždy zavázána tobě i všem mým služebníkům na světě. Lituji rizika, které budeme spolu muset podstoupit, neboť ty budeš odedneška až do konce Věků mou sou-částí tak, jako já budu součástí tvou.“
V dálce se rozsvítil zelený drahokam. Jeho záře se natáhla skrze všechny bariéry a rychle se blížila. Takra se přiblížila k Trish a najednou cítila, že má opět tělo. Bohyně se na ni smut-ně usmála. Vzápětí je zasáhlo smaragdové světlo a obě je spojilo. Na moment neexistovalo nic jiného, než zeleň té záře, potom již necítila vůbec nic.
V tu samou chvíli Trishin náhrdelník zazářil nejintenzivněji. Zazářil tak silně, že i velekně-ží museli odvrátit oči. Když světlo pohaslo, nebylo již v místě, kde Takra stála vůbec nic. Vytratil se i magický Kruh růstu. Kněží i kněžky se zvedli. Rituál byl dokončen a nyní se v duchu modlili za naději, která, jak doufali, zůstala zachována i pro příští generace. Všichni se na sebe zadívali, dva zvedli ruku a zmizeli. Měli ještě poslední poslání.
Ostatní se obrátili směrem ke dveřím. Ty se otevřely a odhalily bojiště. Několik statečných obránců stále bojovalo. Uchýlili se za k oltáři a odráželi útoky. Jeden z velekněží si vzal svou obřadní hůl, kterou před tím odložil u dveří a máchl jí směrem ke kněžím-válečníkům. Zaha-lila je bílá záře a zmizeli. Teď neměli nepřátelští válečníci s kým bojovat. Spatřili šest postav v bílých pláštích a vrhli se na ně. V následujících okamžicích zažili ty nejhorší chvíle v životě. Když do svatyně vkročili první černí mágové, nebyl zde nikdo z vojáků. Pouze šest kněží v bílých, neposkvrněných róbách. Nastala obrovská magická bitva, ve které byl zničen celý chrámový komplex a v požáru, který následoval zahynulo celé město.
Farmář byl velice překvapen, když se na jeho poli jednoho odpoledne objevila skupinka unavených lidí. Jejich šat byl zničen, ale měli nějaké peníze. Nechal je přespat ve svém dom-ku a když mu nabídli pomoc při sklízení úrody, přijal. Poslední obránci chrámu se zde usadili natrvalo. Neměli již za co bojovat. Založili vlastní farmu a docela se jim dařilo. Využívali slábnoucích sil, které po sobě zanechala bohyně, ale její jméno již nikdy nevyslovili.
Po třech uplynuvších staletích si již téměř nikdo nevzpomene na Trish a modrý řád.
Ne! Vydralo se Ravimu z hrdla, když procitl a posadil se.
