Srazili mně na kolena.
Když Aelfritha došla až k mně, škubla za řemen takovou silou a zvrátila mi hlavu dozadu tak, že jsem jen přidušeně zachrčel. Než jsem zase se sípáním nabral dech, smetla mi rukavicí vlasy z tváře, aby viděla na mé uši. Věděl jsem, proč to dělá. Míšenci lidí a elfů mohli vypadat různě, často nebyli od lidí k poznání na první pohled, ale jejich uši, ty je vždy prozradily. Ušklíbl jsem se, tohle nebylo uvítání hodné vyslance vážené rady Starších.
„Jsi pěkný hlupák, ty míšenecký bastarde, čmuchat tady kolem, když se určitě i k tvým špičatým slechům donesly zprávy o tom, koho hledám“ pronesla znenadání posměšně Aelfritha. Hlas měla jasný a zvučný, uvyklý velet.
Vyškrábal jsem se pracně opět na nohy a ačkoli byla Aelfritha vyšší než většina žen v okolí, převyšoval jsem ji ještě téměř o šest palců.
„Jsem Siómer ze Sinah Illit a jako vyslanec rady Starších žádám o slyšení“ donutil jsem se vyslovit obřadní formuli, přestože bych jí nejradši napráskal. Zjevně ji to pobavilo, protože jí zacukaly koutky pyšných úst.
„Mí lidé mi řekli, co u tebe našli, ušetříš si mnoho bolesti, když mi prozradíš, kam jsi ukryl tělo toho nebohého vyjednavače, kterého jsi zavraždil“ pokračovala, zjevně nehodlajíc věnovat mé žádosti pozornost.
„Mluvím pravdu, Aelfritho z Kitazaaru, pošli své muže k Finwёmu Moudrému do Aarghadu, zjistíš, že jsem skutečně ten, za koho se vydávám“ zkoušel jsem to ještě trpělivě.
„Než by se vrátili, uplynulo by mnoho vody v řekách Křišťálových hor a jeho vrah by zůstával nepotrestán“ vysmála se mému pokusu o odklad neodvratné smrti Aelfritha.
„Děláš velkou chybu, Aelfritho, nemůžeš jen tak zabít vyslance rady Starších“ varoval jsem ji důrazně,.
Bylo vidět, jak ji rozzlobilo, že jí kladu odpor, očividně nebyla na takové chování zvyklá. Sklonila se ke mě a zasyčela mi do tváře: „Nemysli si, že mi neřekneš, co chci slyšet, ty špinavý pse. Umím dostat pravdu jak z lidí, tak i z takových jako jsi ty“.
„Utápíš se ve vlastní nenávisti, Aelfritho. Chováš se jako malé dítě“ zavrtěl jsem hlavou, překvapen, jak ten záštiplný úšklebek změnil jemné rysy její tváře k nepoznání.
Prudce se vztyčila a hřbetem ruky mě udeřila přes ústa, až mi z rozraženého rtu vytryskly slaně chutnající kapky krve. Rozkázala mě odvést do kovárny. Nalézala se zřejmě blízko stájí, protože údery kladiva o kovadlinu a zvonění tepaného železa přicházely ze stejného směru jako ržání ustájených koní. Mezi zuby procedila výhrůžku: „To tě bude velmi, velmi mrzet…“
Údery pěstmi a kopance mě provázely až ke vchodu a z tmavého nitra kovárny na mě dýchl takový pach utrpení a smrti, až jsem se otřásl… Nikdy si na něj nezvyknu…
Ačkoli jsem se vší silou snažil osvobodit a Aelfrithiným mužům uštědřil několik tvrdých ran, podařilo se jim zkroutit mi ruce a nasadit těžké, krví zrezlé okovy. Za ně mě pak vytáhli k jednomu z nosných trámů střechy tak vysoko, až jsem se špičkami nohou téměř nedotýkal hliněné, udusané země. Cítil jsem každou kost a sval, nezamhouřil jsem oči téměř tři dny a tohle mi na náladě nepřidalo.
Aelfritha pak všechny i s kovářem vyhnala ven, asi nechtěla, aby viděli, že nedokáže ovládnout svou nenávist. Na stěně jsem zahlédl těžký karabáč, pokrytý tmavými skvrnami, jejichž původ mi byl nad slunce jasný. Strhla ho ze skoby. Ani jsem se po ní neotočil, ačkoli jsem svými jemnými elfími smysly velmi dobře slyšel, jak ke mně přistoupila.
„Máš poslední šanci umřít rychle, když mi prozradíš, co víš o Éwarovi…“ přimhouřila oči jako podrážděná kočka.
„I pokud bych něco věděl, tobě bych to určitě neřekl. Ty máš přijmout podmínky rady Starších, ne klást otázky“ loupl jsem po ní očima. Za mojí upřímnost se mi odměnila tvrdou ranou do žeber.
„Není mi být jasné, proč rada Starších tak dlouho vyčkávala s novým náčelníkem. Je nad slunce jasné, že ty nad sebou potřebuješ pevnou ruku muže“ pokračoval jsem v hovoru, aniž jsem čekal, co na to odpoví. Kvůli jejím náladám přece nebude trpět celý Quessiriand.
„Jako třeba tvoji?…“ uklouzlo Aelfrithě zvědavě.
„To bych se raději vyspal s nějakým špinavým skřetem…“ zlostně jsem polohlasně sykl, protože jsem se nemohl moc nadechnout. Zřejmě mi pohmoždila žebra, ona nebo její muži.
„Ty jeden mizerný bastarde…“ zaskřípala zuby a divoce přitom potřásla hlavou, až jí volné prameny kolem hlavy zavlály jako rezavý liščí ohon. Zdálo se, že mi nemůže přijít na jméno a v souvislosti se mnou ji napadá jen bastard, jak primitivní...tihle lidé…
Naklonila se ke mně a strhla mi cáry tuniky ze zad. Tohle bylo to poslední z mého jinak už úplně rozervaného oděvu. Slyšel jsem, jak na chvíli zadržela dech, asi při pohledu na má záda. Bylo na nich ještě dobře poznat tenké, světlé čáry dávno zahojených stop po bičování, kterému jsem neušel, když jsem se po prvé nešikovně pokusil o útěk z otroctví.
„Aelfritho …“ chtěl jsem ji ještě naposledy oslovit. Nenechala mě domluvit, otočila se ke mně a znovu udeřila, nebylo kam uhnout, tentokrát mně zasáhla přímo do nosu. Něco se stalo a rozhodně to nebylo to, že by mě překvapila prudká bolest a vytrysklá krev. Viděl jsem na ní, že rozhodně není při smyslech, její modré oči se šíleně leskly, rty měla zkřivené do ohavného úšklebku a zuby vyceněné jako nějaké chycené, vzteklé zvíře.
„Žebráš o slitování, bastarde? Těmi několika šrámy ve mně lítost nevzbudíš! “ křičela a pak začala něco nesrozumitelného mumlat. Zpozorněl jsem… přes její zjevné pomatení smyslů mi to začalo něco říkat… Něco, co jsem neslyšel už hodně dlouho, tím jazykem už nikdo celá staletí nemluvil, kromě… Než jsem si ale začal skládat ta slova dohromady, tak zmlkla.
Pak se plnou silou rozpřáhla a já zaskřípal zuby. Každá rána zanechávala na mé zjizvené kůži další dlouhý, krvavý pruh. Znovu a znovu se zakusoval karabáč do mých zad, až jsem cítil, že mi po nich začínají stékat první pramínky krve. Rozpouštěly špínu a pot a pálily do ran jako sůl. Myslel jsem, že mě chce ubičovat k smrti a vnímal jsem pak už jen její ošklivý, hysterický smích. Ale pak najednou ta palčivá bolest ustala. Že by mně chtěla přece jen nakonec ušetřit? Pche…spíš se chtěla přesvědčit, jestli jsem už nevypustil duši příliš brzy.
Odlesky záře kovářovy výhně črtaly na stěnách bizarní obrazce a i přes její žár mně spíš mrazilo v zádech. Zpod clony špinavých, zcuchaných, jako uhel černých vlasů jsem na ni vrhl zkoumavý pohled. Se sarkasmem sobě vlastním jsem si vzpomněl, jak mi matka říkala, že jí mé tmavé, šedé oči připomínají otce a jak mně ženy kvůli nim budou milovat. Na tuhletu krvežíznivou lítici ale zřejmě žádný dojem neudělaly, protože si mě jen podezřívavě změřila, když jsem se jí vysmál. Dával jsem jí najevo, že hrubé násilí nemůže otřást mým přesvědčením.Viděl jsem, že ač teď zkrvavený a v hadrech, moje hrdost, nezlomená její zuřivostí, v ní chtě nechtě vzbudila obdiv. Povýšil jsem snad v jejích očích z pouhého pěšáka na protivníka hodného pozornosti?
Sledoval jsem, jak se rozhlížela po kovárně a jak jí padl zrak na připravené nářadí kováře Aalea. Musela dostat nějaký zvrácený nápad, protože přistoupila k malému ohništi vedle hlavní výhně. Nechala v něm do běla rozpálit hrot dýky, kterou tam měl Aale kovář zřejmě na opravu. Když se ke mně opět obrátila a já spatřil tu dýku v jejích rukou, nekontrovatelně jsem se zachvěl. Celé tělo se mi mimoděk napjalo, měl jsem sakra dobrý důvod, proč nenávidět šlehající plameny. Zachmuřeně jsem sledoval, jak se ke mně přibližuje. Raději bych ten karabáč...
Slíbila jsem trochu víc akce, doufám, že jsem vás nezklamala. Ráda uvítám Vaše komentáře: Ellinor
