Byl krásný zimní podvečer krátce po Novém roce. Vzduch voněl čerstvě napadaným sněhem a mráz lehce štípal do tváří. Některým obchodům ve městě svítily výlohy ještě vánoční výzdobou. Městem vládl klid. Po ztichlých ulicích bloumalo jen pár chodců. U nedalekého kostela se sešli milenci na schůzku…. Přivítali jsme se polibkem a pak se chvilku domlouvali, co dnes podnikneme a zamířili jsme směrem k metru. Karel se rozhlížel kolem sebe, jako by něco hledal. Ulice byla prázdná, jen ve stínu stromů stál hlouček mužů. Nevšiml si jich. Muži se tiše vydali za námi. Ozvalo se zlověstné cinknutí kovu narážejícího na jiný. Někde v dálce zaštěkal pes. Pak se zastavil čas. Když nás ti muži dohnali, zastoupili nám cestu. Na první pohled bylo patrné, že nemají ani trochu přátelské úmysly. Nejstarší z nich měl ošklivou zjizvenou tvář. Nejmladší byl docela hezký mladíček. Zbylí dva si byli velice podobní. „Bratři“ napadlo mě. Úporně jsem se snažila nemyslet na to, co přijde dál. „Á tak tady ho máme“ líně pronesl ten nejstarší. Měl stejně ošklivý a drsný hlas, jako tvář. „Měli jsme dohodu, vzpomínáš?“ pokračoval, „a TY! jsi ji porušil! zařval. „Šéfovi se to nelíbí fízle. Zklamal jsi ho, moc jsi ho zklamal. Víš co to znamená? Neber to osobně hochu, je to jen práce.“ Vykročil směrem ke Karlovi. „Ale někdy to může být i zábava“ dodal a ošklivě se rozchechtal. „Co uděláme s ní“ zeptal se starší z bratrů. „Zabte je, zabte je oba dva, je to fízlova děvka a svědek k tomu.“ Rozšířili se mi oči hrůzou. Dopadla první rána. Můj přítel padl na koleno, po nárazu kovové trubky na jeho nohu bylo slyšet, jak praskla kost. „UTEČ!“ zařval na mě. Jen stěží jsem vydechla „ne, to nikdy“. Moje oči naplněné hrůzou dostaly výraz divoké šelmy, šelmy co brání svá mláďata. Zuřivě jsem se vrhla na útočníka, cítila jsem v kapse chladnou rukojeť malého vystřelovacího nože. Bodla jsem muže se zjizvenou tváří do nohy, zapotácel se, ale neupadl. Mezi tím se na nás vrhli i ostatní tři muži. Rozpoutala se divoká bitka, ve které měli útočníci jasnou převahu. Karel byl policista, byl zkušený v boji na blízko, ale byl už zraněný a ti grázlové toho uměli patřičně využít. Tloukli ho do poraněné nohy stále znovu a znovu. Dopadala jedna rána za druhou těžkými železnými trubkami. „Proč nás prostě nemohli zastřelit?“ šeptám si pro sebe, nechápala jsem takovou krutost. Stále ještě se snažím bojovat, nevzdávám se, nevidím co se děje s mým přítelem. Mám oči zalité slzami po těžkém úderu do obličeje. Pak dopadla další rána na záda, cítím jak mi praská několik žeber najednou, nemůžu dýchat. Pak popadám dech a přes veškerou bolest se zvedám na nohy, pořád ještě svírám v ruce nůž, zahlédnu jen ruku zdviženou k další ráně, tak bodnu muže do břicha. Zhroutil se k zemi se strašným výkřikem. Padám s ním. Když to uviděl ten mladík s hezkou tváří, vzal nohy na ramena a dal se na útěk. Klečím na kolenou a rozhlížím se kolem sebe. Vidím špatně přes krev, která mi stéká po obličeji. Někdo zařval „Ty čubko! Zabila‘s mi bráchu!!! Než se stačím otočit po hlase, zasáhne mě tvrdý úder do hlavy, který mě téměř omráčí…téměř. Zůstala jsem při vědomí, cítím jak se po mě někdo sápe se zuřivým funěním, jeho dech je odporně cítit žumpou. Najednou je mi strašná zima a dojde mi, že mě ten muž svléká, chce mi ublížit tím nejhorším způsobem. Zavalil mě svoji mohutnou váhou, téměř se nemůžu hýbat. Zburcovala jsem poslední zbytky vědomí a sil a prudce jsem vykopla kolenem. Muž s řevem odskočil, řve na mě, nadává. Nerozumím mu. Nevnímám ho, bolest mi prochází celým zmučeným tělem. Začal do mě kopat, kopal mě do břicha, do zad, do obličeje, všude. Pak sebral ze země kovovou tyč a mlátil do mě jako do pytle. Necítím už nic jiného, než strašlivou bolest a zimu. Bolest kterou jsem si nedokázala představit větší a přesto se stále stupňovala a rány nepřestávaly. Konečně jsem ztratila vědomí…. Probudila jsem se, nevím jak dlouho tady ležím, pokouším se vstát, ale nejde to. Rozhlížím se kolem sebe a ten pohled mě naplnil nekonečným žalem. Kousek ode mne leží můj přítel, ještě žije, vidím jak se pokouší pohnout. Doplazím se k němu a beru jeho hlavu do dlaní. „Odpusť mi“ zašeptal, „nepomohl jsem Ti, miluju Tě“…. Byla to jeho poslední slova. Skláním se nad ním a pláču. Jsou slyšet sirény ambulance. Nevnímám je, nevnímám ani rozruch kolem sebe, úsečné povely, křik, spěch.
…
Stála jsem tiše na mostě nad řekou a čekala na první červánky ranního úsvitu.Tma mě zahalovala jako mlžný závoj a hladila moje holé ruce, jako by mě chtěla utěšit v bolesti. Oči nepřítomně upřené na vodní hladinu a pohled ztracený jakoby hrozně daleko. Oči, které se dříve smály jiskrami ohně když jsem tančila, nebo se těšila z přítomnosti své rodiny. Nyní vyhasl můj pohled a já jako bych zůstala jedinou bytostí na celém světě. Srdce, které kdysi jásalo z přítomnosti milované osoby, bylo nyní studené a rozbité na tisíce kousků jako střepy zrcadla. Konečně začalo svítat a mezi temnými mraky se objevily červánky drobné jako kapky krve. Nepohnula jsem se, jen jsem dál sledovala nyní se čeřící hladinu a zdála se být duchem nesmírně vzdálena této překrásné raní scenérii. Ten, koho jsem milovala, nedávno zemřel a já ztratila to nejvzácnější co jsem mohla najít na světě, který považuji za místo zkázy a utrpení. I přes sílu, kterou jsem zdědila, přes moc kterou mám, nedokázala jsem ochránit ten vzácný lidský život. Nejsem už stejná jako před několika dny a nikdy už stejná nebudu. Nelituji. Vím, že jsou tu stále i jiní, kteří touží po mojí přítomnosti a po tom abych žila.Tedy s nimi budu hrát hru. Smát se a radovat jako dřív a nikdo se nedoví, že v srdci mě při každém úsměvu zabolí, jako bych měla v hrudi dýku. Nikdo se nedoví jaká je pravda, protože by se smáli. Smáli by se, jak jsem naivní a hloupá, že jsem věřila a milovala. Ale teď už na tom nezáleží. Rozhodla jsem se.
Konečně jsem se pohnula, krátce jsem se podívala na východ slunce a chladně se odvrátila. Přehodila jsem si kabát přes ramena. Šla jsem zdánlivě bez cíle, ale věděla jsem, kam chci dojít. Zastavila jsem se na kopci u smutného průvodu. Věděla jsem, že mám právo tady být, ale přesto jsem zůstala stát opodál. Kolik dní už trvalo mé osamocení. Kolik dní byl každý okamžik jen dítětem toho předcházejícího a rodičem budoucího. Kolik smutku se muselo vylít do mého srdce, kolik bolesti ho svíralo. Všechno však pomine. A tak pominul i smutek z pomíjení. Život se stával jediným okamžikem bez minulosti a budoucnosti. S tímto poznáním přišla i úleva. Ne bujará a divoká jako dítě, ale hluboká a moudrá. S ní přišla i ona. Setkaly jsme se již jednou. Měla jsem k ní tenkrát velmi blízko. Měla tisíce podob a zároveň žádnou. Byla krásná i nehezká, byla mladá i starší než celé světy, byla lákavá i děsivá. Jako by oči musely přeostřit a mozek si vytvořil vlastní představu toho, co vlastně vidí. Její oči byly černější než temnota a hluboké jako věčnost. Když jsme se setkaly, chytila mě za ruku a můj pohled se opřel do jejích očí. Zářily v nich dva modré body, které se zvětšovaly a hrozily, že mě pohltí a stáhnou do neznámých hlubin. Jen pouhý pohled stačil, aby se mi srdce rozskočilo. Hlava se mi točila v náhlém opojení, věděla jsem, že je to ona. Má smrt. Světlo zmizelo, zmizela místnost, zmizel dům a já seděla před náhrobním kamenem, na kterém bylo stříbrným písmem vytesáno mé jméno. Pod ním datum narození a za ním křížek. Za křížkem prázdné místo. Nechápavě jsem na něj hleděla. „Může to být třeba zítra, nebo i dnes,“ ozvalo se z míst, kde v mém srdci sídlil strach. „Ano jsem to já, Tvůj strach a když mě pustíš dál, pomohu Ti. Podívej, za malou chvíli už bude nápis čitelný, neváhej. Můžeš zapomenout!“ A já přikývla. Náhrobek se rozpadl v prach. Byl to sen? Nevím. Je to už dlouho. Teď tady stojím uprostřed hřbitova. Nebylo nic. Jen prázdno plné bolesti z prohry. Začalo sněžit a na mě dolehl pocit zimy. Byla jsem mu vděčná. Zvedla jsem se a odcházela. Na kraji hřbitova stála skupinka lidí a několik z nich právě spouštělo rakev. Kněz žádal boha o přijetí duše nebožtíka do jeho komnat. Skoro všichni ostatní prosili s ním. Věděla jsem, že prosí spíše o své duše a tak jsem se přidala k nim.
Obřad skončil. Všichni už odešli. Stála jsem dál tiše u čerstvého hrobu. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si nenápadného staršího muže v šedém kabátě. Nějak jsem si nedokázala uvědomit, jestli tam byl celou tu dobu. Stál dva kroky ode mne. Chvíli jsme se na sebe dívali. Promluvila jsem jako první. „Známe se?“ zeptala jsem se spíše ze zvědavosti. „Měl jsem ho rád,“ odpověděl muž. „Vy jste…“ raději jsem nechala otázku nevyřčenou. „Prosím žádná jména slečno,“ řekl rychle. „Proč jste tady?“ zeptala jsem se. „Byl jsem o to požádán“ odpověděl. „Kapitán?“ „Ano“ přikývl. Chvíli jsem přemýšlela. „Mohu odmítnout?“ zeptala jsem se a prohlížela si jeho tvář. Nebyl v ní ani náznak emocí. „Nedoporučoval bych to,“ řekl mírně, ale s přízvukem, který vyloučil jakýkoliv odpor. „Kolik mě to bude stát?“ zeptala jsem se přímo. „Tolik peněz nemáte slečno,“ odpověděl a trochu se pousmál. „Co tedy budete chtít?“ Začínala jsem být nervózní. „Protislužbu,“ řekl a pak ještě dodal, „jednou, až přijde čas.“
„Mám vůbec možnost volby?“ zeptala jsem se ho. Muž mlčel. Pochopila jsem, že to byla zbytečná otázka.
„Budete svědčit?“ zeptal se mě po chvíli a já jen přikývla. „Pak tedy budete naši pomoc opravdu potřebovat“ pokračoval. „To vím“. Nechala jsem slova dopadnout krátce a tvrdě. Nějakou chvíli visela ve vzduchu. Muž v šedém kabátě řekl už jen: „vítejte do rodiny,“ otočil se, spíše ze zvyku se rozhlédl kolem a odešel.
Stála jsem tam ještě dlouho, než jsem se vydala směrem do centra. Došlo mi, že přestože jsem si ho důkladně prohlédla, nemůžu si teď vybavit tvář muže, se kterým jsem předtím mluvila. Ptala jsem se sama sebe, proč mám z toho rozhovoru pocit, jako bych už nikdy v životě neměla mít radost. Pak jsem na to přišla. Právě jsem uzavřela smlouvu s ďáblem.
Už jsem se s ním později nikdy nesetkala. Věděla jsem, že je stále někde nablízku, ale zároveň jako by nikdy neexistoval.
…
Život se formálně vrátil do starých kolejí. Navenek by se mohlo zdát, že se nic nezměnilo. Přesto se pro mě změnilo úplně všechno. Dívala jsem se teď na vše jinýma očima. Byly to oči někoho cizího, někoho koho jsem doposud neznala. Začala jsem pomalu poznávat sama sebe, svoji temnější stranu, která je ukryta v každém z nás. S událostmi, které přicházely jsem se vyrovnávala po svém. Cítila jsem se jako pozorovatel zvenčí a dívala se, jak kolem mě proudí můj vlastní život. Neměla jsem tu moc ho zachytit a poslat ho směrem, kterým jsem si přála aby se můj život ubíral. Neměla jsem moc zabránit událostem a činům, které se přese mne přehnaly jako smršť. Můj život připomínal větrné tornádo, v jehož víru jsem se točila a nestačila se divit, co se se mnou děje. Byla jsem vyčerpaná, jako by na mě spadly všechny tíhy a problémy světa. Podlehla jsem. Podlehla jsem tlaku, který na mě působil a nechala se strhnout do hlubin pekla.
Peklo. Jestliže někde existovalo peklo, pak pro mě bylo už zde na Zemi. Peklo a očistec horší než ty nejděsivější představy. Peklo, kde nebyla žádná jistota kromě zatracení a smrti. Všeobecně zde byla smrt považována za vysvobození. Byla součástí každodenního života. Zvykla jsem si na její přítomnost. Po čase jsem se na ni dokonce začala těšit. Toužila jsem po smrti jako po čerstvém vzduchu. Možná právě proto jsem přežila. Má mysl a srdce se zocelily a zatvrdily. Stala jsem se součástí celého systému, stala jsem se součástí samotného Pekla. Abych dokázala přežít, stal se ze mě ďábel s chladným srdcem, bez slitování, bez emocí. S přijetím tohoto osudu přišlo i nečekané poznání. Poznání, že se mu můžu vzepřít. Přijetím všeho zla, jsem poznala jeho podstatu. Zároveň jsem pochopila, jak proti němu bojovat. Najednou tu byla jakási naděje na záchranu. Ostrůvek světla v nekonečné temnotě. Bylo to světlo slabé a jen skomíralo, ale bylo tam a dalo mi sílu bojovat proti sevření pekla, ve kterém jsem se ocitla. Ta naděje mě udržela při zdravém rozumu. Věděla jsem, co musím udělat. Čerpala jsem sílu z nenávisti a zoufalství. Nenávist se stala mým motorem, mou společnicí, mým přítelem. Stala se mojí nadějí. Dokud jsem cítila nenávist, věděla jsem, že jsem schopna aspoň nějakého citu. Nenávist mě probudila a stala se mým vysvobozením z ledového sevření prázdnoty a lhostejnosti. Byl to počátek obrození mojí duše. Duše o které jsem si myslela, že je nadobro umlčená a ztracená. A pak se ozvalo svědomí…
Po dlouhém a těžkém dni přicházím domů a s těžkým srdcem kradmo a se strachem zabodnu svůj pohled do zrcadla, ale rychle jej zas odvrátím. Začas se odhodlám ještě k jednomu pohledu, tentokrát již neucuknu. Dívám se na nemilosrdný odraz tvrdé skutečnosti a vidím úplně cizí obličej. Oči neznámé tváře se samy přes protest jejich majitele zavírají, nemohouce se už déle dívat na to, co se děje. Rty jsou popraskané a vypadají jako by se už dávno zapomněly smát. Déle už se do zničené tváře dívat nedokážu. Zavírám oči, které se nyní spíše podobají dvěma vyprahlým dírkám. Utéci jen na okamžik od všech a všeho. Není mi však dovoleno tak lehce uniknout. Stále se ozývá temný hlas mého svědomí postiženého tím největším hříchem. Zdá se, že již vyřkl ortel a mým trestem má být nesnesitelná bolest. Rozlézá se mým tělem jako mravenci, kteří mě užírají zevnitř. Zakusují se mi do masa, jako kdybych už vydechla naposledy a byla jejich poslední nadějí na přežití. Bolest mě ničí zaživa a já už se ani nesnažím bojovat. Jako tichý stín do mě vstupuje beznaděj, všechny snahy, boj a úsilí jsou zbytečné. Zcela mě ovládá bolest stále silnější. Jsem bezmocná jako odsouzenec před popravou, který nemá tu nejmenší šanci na přežití. Náhle mě zasáhne ta nejhorší bolest. Připadá mi, že jsem zasažena přímo do srdce vinnou člověka, jemuž jsem věnovala veškerou svou důvěru. Slyším nářek, paniku a zoufalý pláč lidí, kteří si uvědomují, že jsou odsouzeni k smrti, přestože je jejich duše neposkvrněná stejně jako duše novorozeněte, jež má být obětováno černým silám. Vše se mísí s vítězným, bezohledným a nesmlouvavým smíchem toho nejkrutějšího tyrana. Už nemůžu dál a hroutím se. Z posledního úsilí zavírám oči s touhou už nikdy nevidět a zakrývám si uši, abych neslyšela to, co mi znova a znova působí další bolest. Svědomí bylo to nejhorší s čím jsem se kdy musela vyrovnat. Bylo to těžší než vyrovnat se se smrtí. Víc… bylo to těžší než vyrovnat se se životem. Svědomí mě málem porazilo. Vzpomínky mě pronásledovaly jako rozzuřené včely a bodaly mě svými žihadly přímo do mozku. Pamatovala jsem si tvář každého, kdo uvízl ve spárech tohodle pekla, stejně jako já. Mnoho z nich se z něj nikdy nedostalo. Hodně jsem jich viděla umírat. Někteří si za to mohli sami. Podlehli vábení drogy a zpečetili si tak svůj osud. Někteří prostě přestali sloužit… byli popraveni. Já i mnoho dalších, jsme byli nuceni dívat se, jak umírají ti, kdož zradili zájmy společenstva. Někteří prosili o milost, dodnes slyším jejich nářek. Jiní stáli hrdě a až do poslední chvíle přijímali svůj osud s důstojností. Někteří přijali smrt s klidem odsouzence a s vědomím, že je nemůže po smrti potkat nic horšího, než za života. Nezáleželo na tom. Nezáleželo, jak smrt přijímali. Všichni skončili stejně. S rozbitou, nebo prostřelenou hlavou. Měla to být výchova k poslušnosti těch, kterým bylo dovoleno žít. Jednou za čas dali někomu z přihlížejících do ruky zbraň a přikázali mu, aby popravu vykonal. Když odmítl a měl štěstí, zbili ho a vymáchali mu obličej v krvi popraveného. Pokud štěstí neměl, byl popraven jako druhý, většinou mnohem pomalejším a krutějším způsobem, protože odmítl poslušnost. Život nás všech závisel jen a jen na tyranovi, který nám vládl. Nebylo úniku, nebylo záchrany. Jediná možnost, jak se z toho vymanit, byla zabít tyrana, nebo se draze vykoupit. Tak se zoufalství a bezmoc obrátily v nenávist a sílu. Vzepřela jsem se celému systému a odmítla poslušnost. Odmítla jsem zemřít a odmítla jsem platit za svoji svobodu. Podepsala jsem si tím rozsudek smrti a bylo jen otázkou času, kdy bude vykonán. Dostalo se mi však nečekané pomoci od člověka, do kterého bych nikdy nevkládala své naděje a svou důvěru. Byl jediným skutečným přítelem, kterého jsem v tom pekle našla. Obětoval se, a stal se mým ochráncem. Zpočátku jsem ani nevěděla, jakou úlohu na sebe vzal. Zabíjel, abych přežila. Moje cena byla stanovena vysoko. Zaplatil za mojí svobodu. Prodal peklu svůj život a své služby. Jeho nabídka byla přijata, avšak jako protihodnotu získal jen poloviční svobodu pro mě a pekelnou výheň pro sebe. Nikdy jsem nedostala možnost, splatit mu jakýmkoliv způsobem jeho věrnost a ochranu. Jediné, co jsem pro něho mohla udělat, bylo mlčet. Mlčet o všem, co jsem věděla, a o všem co jsem kdy viděla. Mlčet o strašných nočních můrách, ve kterých se mi vše vracelo, jako neodbytný jedovatý hmyz, který pomalu trávil mojí duši. Mlčela jsem tedy a dostála svému nahlas nikdy nevyslovenému slibu tak, jako on dostál své povinnosti, kterou si sám uložil. Chránil mě. Byl mi nablízku a chránil mě. Jen nebesa věděly proč. Poprvé mi to došlo ten den kdy jsem měla někomu předat zprávu a on na schůzku nedorazil v určenou dobu.
Noční obloha byla plná bolesti a trápení, dusící a všeobjímající svou černotou a chladem. Tak vzdálená a tak přítomná, rozhodující o dění, které skrývala a chránila svou mocí. Tak temná, tak studená. Pršelo. Stál ukrytý ve stínu a čekal. Stál, záda přitisknutá na vlhkou hrubou zeď domu. Stín ve stínech ještě hlubších. Čekal na muže, o kterém věděl, že dnes přijde. Nebylo důležité jak dlouho už čekal, věděl, že se dočká. Dláždění liduprázdné ulice se lesklo ve světle pouličních lamp, vyřezávajících do tmy kužele mdlého světla. Noc byla temná, na obloze skrze mraky zářil jen bezvýznamný srpek měsíce. Černé kočky hodovaly na mršině ptáka ležící uprostřed ulice. Ostré zoubky rvaly maso se zuřivostí pravých šelem. Náhle hostinu přerušily a zvedly hlavy. Naslouchaly. Jejich černé hřbety se nahrbily, do tmy zle blýskly jejich oči.Vzaly do tlam ještě poslední sousto a zmizely.Tiše jako duchové.
Uličkou kráčel muž. Zahalený do černého pláště s kloboukem na hlavě. Šel dlouhými, ráznými kroky, které se rozléhaly na desítky metrů. Spěchal. Pak se náhle zastavil a skryl se do stínu jen kousek od čekajícího muže. Chvíli se nic nedělo. Pak oba muži uviděli mladou dívku, jak pomalu přichází ulicí. Nespěchala, věděla, že je tu dříve než by měla. Oba vykročili ve stejnou chvíli. Stačili tři rychlé, tiché kroky. Bezvládné tělo s proříznutým hrdlem se sesunulo na mokrou dlažbu. Vykřikla jsem leknutím. Muž přiklekl k mrtvému a rozepnul mu plášť. Byla tam. Měl v kapse obálku nacpanou bankovkami. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Pořád jsem tam ještě stála a dívala jsem se na mrtvé tělo s vytřeštěnýma očima. „Proč jsi ho zabil?“ zeptala jsem se ho se staženým hrdlem. Nic neřekl, jen mi podal obálku s penězi. Pochopila jsem. Byla to léčka. Než jsem mu stačila poděkovat, rozloučil se se mnou rychlým kývnutím hlavy a zmizel ve tmě. Bylo už dlouho po půlnoci. Stála jsem uprostřed ulice a po tvářích mi stékaly slzy, které se mísily s deštěm. Neplakala jsem ze strachu, ani z vědomí, že jsem mohla před chvílí zemřít. Plakala jsem nad mužem, který dostal rozkaz a nevykonal ho, plakala jsem i pro toho druhého, který mě zachránil, protože se zmýlil, jestliže si myslel, že toužím po životě. Plakala jsem ze vzteku, protože ten první nesplnil svůj úkol. Černé kočky se potichu vrátily ke své hostině. Stála jsem tam a dívala se jak hodují. Otřela jsem si rukou tvář a nechápavě jsem hleděla na svoji mokrou dlaň. Neplakala jsem už celou věčnost. Tu noc se ve mě něco zlomilo. Ten muž zemřel jen kvůli mě. Nezáleželo na tom, že to byl vrah. Měl být řešením něčího problému a ten problém jsem byla já. Věděla jsem, že to nebylo osobní. Cítila jsem na svých rukou krev, jako bych to byla já, kdo mu zasadil smrtelnou ránu. Dívala jsem se do jeho prázdných očí a viděla jsem v nich… sebe. V jeho tváři byl znát výraz překvapení. Nečekal, že takhle skončí. Měl jen splnit svůj úkol stejně jako kdokoliv jiný. Tak jako já. Byla jsem stejná jako on. Stejná jako ti, kdož rozhodli, že mám dnes zemřít. Ale dnešní noc to bylo jiné. Něco jsem pochopila. Pochopila jsem, že nechci být jako on, nesmím být jako on. Za žádnou cenu už nesmím být člověkem, kterému je lhostejné, zda bude žít, či nikoliv. Člověkem bez úcty k životu ostatních. Tak, jako kočky hodovaly na mase mrtvého ptáka a obnažily ho až na kosti, tak tato noc obnažila můj strach. Strach ze smrti, strach ze života, strach ze sebe a z toho, čím jsem. Věděla jsem, že když budu pokračovat stejným způsobem jako doposud, už nikdy nenajdu cestu zpět. Už jsem téměř zapomněla, jaká jsem bývala dříve. Zapomněla jsem, že se umím smát. Zapomněla jsem, co je soucit, lítost a že mi kdysi na ostatních záleželo. Zapomněla jsem, že mi záleželo na tom, co si o mě myslí moji přátelé a rodina. Teď jsem přátele neměla a z rodiny zbyly jen trosky. Tak jako jsem se předtím ze strachu podřídila, musela jsem se nyní osvobodit. Můj strach z toho, jaká bych mohla být, byl silnější, než strach z nadřízené moci a z následků, které by z takové vzpoury vyplynuly. Nechala jsem ho tam ležet a vyrazila do noci. Asi po hodině jsem došla k cíli. Byla to veliká budova. Největší v celé ulici. Dominantní. Škvírami v žaluziích v prvním patře pronikaly proužky světla. Překročila jsem louži černé vody a přistoupila ke dveřím. Zaklepala jsem ve smluveném rytmu. Dveře se pootevřely a objevil se v nich zarostlý obličej. Poznal mě, přesto chtěl slyšet heslo pro dnešní noc. Prošla jsem chodbou a dostala jsem se do haly. Bez rozvažování jsem zamířila přímo do pracovny. Jeho ďábelské veličenstvo sedělo v prostorné místnosti, kterou zařídil vkusně a přepychově.Vše, stolek, křesla, obrazy, bylo prvotřídní kvality. Skláněl se nad stolem, ruka s perem mu jezdila po papíře.Uslyšel moje kroky a otočil se. Na tváři výraz vzteku. Čekal někoho jiného. Když uviděl mě, jeho obličej ztuhl. „Tvůj poslíček je mrtev“ řekla jsem dutým hlasem. Hodila jsem obálku na stůl. „Varuju Tě, dalšího už neposílej. Mimochodem končím tady, už me nezajímají Tvoje hnusný kšefty. Nepokoušej se se mnou spojit. Neposílej za mnou svý lidi a nech mě na pokoji. Uvidím jediný pokus o mojí likvidaci a přísahám, že Tě zabiju a s Tebou všechny, kteří by Tě chtěli chránit. Když ne hned, tak časem určitě. Prostě končím.“ Otočila jsem se a odešla dřív, než stačil nějak zareagovat. Když jsem odcházela, pronesl tichým hlasem plným nenávisti, „máš pravdu, tady jsi skončila.“ Vyšla jsem ven do chladné a nepřívětivé noci. Zhluboka jsem se nadechla a povzdechla si. Tak. To by bylo. Teď už to jenom nějak přežít. Bylo skoro ráno a z věží nedalekého kostela zvony právě odbíjely čas. Měla jsem pocit, jako by v chladném zvuku zvonů byla rozehrána partitura mého osudu.
…
„Hele, nedáš si se mnou panáka?“ Sklenička s vínem se mi zastavila v půli cesty k ústům. „Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá,“ usmál se pohublý mladík s tenkým knírkem a přisedl si ke stolu. Znala jsem ho, byl nechvalně známý provozováním nekalých kšeftíků, které mu nikdy nic nevynesly. Patřil ke konkurenci. Chvástal se dál, „spousta peněz a skoro žádná práce, byla bys hloupá odmítnout něco takovýho.“ Bouchla jsem skleničkou o stůl. „Jen se koukni na mě,“ rozpřáhl mladík s knírkem ruce. „Drahý hadry a spousta peněz. Jediný co musíš, je podepsat tady tenhle papír a jít se mnou.,“ vytáhl zpod koženého pláště list papíru a podával mi ho. Zvedla jsem oči od sklenice s pitím, vytáhla z kapsy drobnou minci a podržela jsem jí muži pod nosem. „Mám pro tebe taky nabídku, která se neodmítá,“ řekla jsem šeptem. „Pokud tu budeš, až tahle mince dopadne na podlahu, přerazím ti nos!“ „Nehraj si tu s drobnýma, když ti nabízím balík,“ mávl rukou mladík. Mince vylétla do vzduchu... „Velkej balík, spoustu peněz. Tak nebuď hloupá a podepiš,“ přistrčil mi muž papír. ...mince dosáhla vrcholu své dráhy a začala padat k zemi... „Copak vypadám jako někdo, kdo by tě chtěl podvést?“ ...mince dopadla na zem. Mladík s knírkem zmlkl a podíval se na minci. Moje pěst ho zasáhla skoro ve stejném okamžiku. Hlava mu poskočila dozadu a on spadl na zem. Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. „Nabídka, která se neodmítá,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tu jsem podepsala před dvěma lety...“
Vyšla jsem ven do noci. Byl úplněk. Fascinující doba. Děsivá a vzrušující. Na většinu lidí působí negativně. Děti se budí s pláčem, mnoho lidí tupě zírá do zdi v marné snaze usnout v bezesné noci, a když konečně sen přijde, není to sen nýbrž noční můra. Děsivá noční můra podpořená podvědomě vnímaným bledým světlem měsíce, které proniká i přes naplno zatažené závěsy. Miluji úplněk. Dobu, kdy povstává spousta ve dne neviděných stínu. Sama jsem stín. Kloužu tiše nocí a naslouchám rozhovorům. Najednou jsem pocítila, že se něco v ovzduší změnilo. Moje instinkty vyburcované na plný výkon zachytily ve vzduchu pach nebezpečí. Stačila jsem jen dát ruce před obličej a už jsem ucítila ostří nože na svém předloktí. Kdybych je tam nedala, měla bych teď proříznuté hrdlo. Bleskově jsem otočila a střetla se tváří v tvář s útočníkem. Poznala jsem ho okamžitě. Stejná ošklivě zjizvená tvář, která se mi vybavovala ve snech. Tento muž zabil moji lásku, zabil mé srdce. Vzedmula se ve mě vlna nenávisti a útočníka jsem prudce odrazila. Ten parchant a srab „jeho ďábelské veličenstvo“ nemělo ani tolik odvahy, aby za mnou poslal svého muže. Raději na mě poštval druhou stranu, mého největšího a nejnenáviděnějšího nepřítele. Zrušil ochranu, kterou se kdysi zavázal a porušil dané slovo. Zrušil tím však i moje závazky. Můj vrah se na mě zašklebil a s posměšným úšklebkem pokračoval v útoku. Byly doby, kdy by mě snadno přemohl. Dnes už ne. Po dvou letech tvrdého života, který ze mě vykřesal vše, co ve mě bylo, jsem se stala soběstačnou a nebezpečnou protivnicí. Navíc nenávist, kterou jsem k tomuto muži cítila, mi dodala sílu u dívky neobvyklou. Pokoušel se mě zranit. Krvácela jsem už z několika nehlubokých řezných ran, když se mi konečně podařilo zasadit mu vážnější ránu. Padl na kolena a zrychleně dýchal. „Když zůstaneš klečet, otočím se a odejdu“ řekla jsem mu a doufala, že se nepohne. Muž jen temně zavrčel a vyřítil se kupředu. Naběhl na ostří vlastního nože, který jsem teď svírala v ruce já. Cítila jsem, jak čepel narazila na kost, sklouzla po ní a pronikla do srdce. Neměla jsem nejmenší důvod, nechat ho naživu, přesto jsem mu dala šanci. Šanci, kterou teď promarnil. Jeho bezvládné tělo se mi sesunulo k nohám. Dívala jsem se na své ruce potřísněné krví a začala se třást. Copak to nikdy neskončí? Nebylo už dost násilí a zabíjení? Uvědomila jsem si, že dokud budou určití lidé na živu, nebudu nikdy v bezpečí. Přijala jsem to s nutností člověka, kterému stejně nezbývala jiná možnost. Od tohoto dne jsem se učila neustálé obezřetnosti. Nenechám se zabít jen proto, že si to nějaký grázl přeje. Rozhodla jsem se, že musím přežít. Nikdo nemá právo na můj život, jen já sama rozhodnu, jak s ním naložím. Konečně jsem vzala život, do vlastních rukou.
…
Byla tma. Taková tma, že by se dala svázat do pytlů a prodávat. Všude bylo ticho, i noční ptáci, jako by se báli zpívat. Krajina kolem mlčela v očekávání. Bylo to ticho před bouří. Pomalu se začal zvedat vítr. Na cestě na kraji lesa, se ze zatáčky vynořilo černé auto. Jelo se zhasnutými světly tak pomalu, že nebylo téměř slyšet. Vypadalo jako nějaký podivný duch. Na konci lesa někdo čekal. Stál tu už velmi dlouho, měl ruce a nohy prokřehlé zimou a ztuhlé klouby, ve kterých se naplno hlásila o slovo bolest. Podivné místo pro podivné setkání. Auto zastavilo a všichni vystoupili. Dál se půjde pěšky. Družina se sešla na kraji lesa, kde jsem na ně už čekala. Všichni jsme byli oblečeni v černém. V té tmě jsme byli téměř neviditelní. Dlouhé pláště nám vlály ve větru kolem těla a budily zdání křídel. Pokračovali jsme dál společně v cestě, jako černí andělé. Andělé pomsty. Vítr sílil. Blížila se bouře. Prudce se ochladilo a někde v dálce zahřmělo. Noc jako stvořená pro poslední zúčtování. Ptáci se rozkřičeli jako na povel, napětí rostlo a my běželi rychle a tiše k našemu cíli. Vtrhli jsme dovnitř a bez vyčkávání a bez hlesu vykonali jsme, co jsme vykonat přišli. Jako bouře zuřící za kamennými zdmi. Náhlé, prudké a stejně krátké bylo naše tiché běsnění. Pohled na naše dokonané dílo byl hrozivý. Nikdo z těch ďáblů nedostal šanci. Stáli jsme tam, dívali se na sebe a počítali ztráty. Ve skutečnosti nikdo z nás nepočítal s tím, že by přežil. Stejně jsme už byli mrtví, protože když se jednou dostanete na seznam budoucích nebožtíků, není mnoho prostředků, jak to změnit. Ale zoufalí lidé, činí zoufalá rozhodnutí. A nám se podařilo to, na co se desítky jiných ani neodvážili pomyslet. Dokázali jsme nemožné. Teď jsme nějak nemohli pochopit, že stále žijeme. Zůstalo nás pět, ale jeden z nás, ten nejstarší, teď stál nad zraněným mužem a celý se třásl. Podíval se na nás, pak zpátky na něho, pak zase na nás. Nikdy jsem neviděla něčích očích tolik zoufalství, kolik se odráželo v těch jeho. Pomalu zvedl zbraň. Přiložil ji ke spánku a vystřelil. Nikdo z nás ho nezastavil. Nikdo z nás ho neodsoudil. Padl na muže, který mu ležel u nohou a zemřel společně s ním, se svým synem, kterého vlastní rukou zabil. Brzy mělo začít svítat. Měli jsme už málo času. Uklidili jsme po sobě a vrátili jsme se domů. Domů ke svým rodinám, ke svým životům a ke každodennímu boji se svým svědomím.
…
Myslela jsem na svou minulost. Byla jako zlý sen. Myslela jsem na svou budoucnost a čím dál, tím víc mi připadala bezvýchodná. Moci tak zapomenout na minulost a neplánovat budoucnost, která se zdála být jen děsivějším obrazem minulosti. Spálit minulost, zapálit své myšlenky a zapomenout na všechno, jako by to byla jen snůška prašivých lží a budoucnost jen absurdní fikcí vyplývající z mých zkušeností, vzniklých na základě vlastní bídné existence v tomto světě, která dala vznik ještě bídnější přítomnosti. Přítomnosti neustále se měnící v temný dým, ztrácející se v nedohlednu mojí mysli a propadlišti myšlenek. Tak nějak v našich myslích vzniká přítomnost, minulost a budoucnost v jednom děsivém okamžiku. Vždyť minulost je vyplněna jen pamětí, která zaznamenává skutečnosti, které se staly, stejně jako lidské sny, přání a skutky, které se ani stát nemusely. Paměť je prostředek učení a zaznamenávání zkušeností, ale je to i lhavý prostředek k zotročení mysli, neboť z něho vychází představa o budoucnosti a jejích možnostech. Je to jenom velký snový spánek, kde by se měly zhmotnit naše vize a přání. Spánek, který je neustále zaplavován dokonalou neschopností našich mozků ukládat veškeré získané informace. Budoucnost ani minulost neexistuje. A přítomnost? Ta je stejně prolhaná jako prozřetelnost, ta náhoda, co chce všechno řídit. Stará panna posedlá kontrolou svých nezhmotnělých vnoučat. Je to pouhá představa v chaosu a amorfnosti světa. Každý přítomný okamžik se stává ještě před svým zrodem minulostí, ano, tou neexistující minulostí. Jak potom může existovat přítomnost, když se mění v něco, co vlastně ani neexistuje? Přítomnost je jenom pouhý pocit krátké minulosti. Pocit, sen, fikce, nic víc. Vyšumělá pára.
Můj život je pouhý zlý sen o věcech, stavech, činech... A s tupou neschopností se poučit, dělám pořád stejné hlouposti: sním. Minulost kreslí budoucnost, vše z pomíjivého pocitu přítomnosti. Vše pokrývá prach naší mysli. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Absolutní nicota. Neboť nicota jest formou umožňující vznik a existenci všech věcí. Pochopením jediného okamžiku jsem poznala minulost i budoucnost současně v jediném celku. Musela jsem sáhnout až na dno svých sil, abych si uvědomila, že teprve skrze toto poznání mám nějakou naději odvrátit nepříznivou budoucnost, která mě tak děsila. Začít znovu od nuly. Zpřetrhat provazy minulosti, které mě spoutaly s beznadějnou budoucností.
Zkusila jsem to. Zkusila jsem začít od nuly. Vymazat vzpomínky a všechny bolesti ze svého srdce. Teď bylo ticho. Moje srdce bylo tiché, plné prázdnoty. Svoje svědomí jsem někde zahodila a už ani nevím kde. Je tak těžké z prázdnoty a z ničeho stvořit něco. Znovu stvořit sebe. Bylo by tak lákavé napsat, že když jsem prošla nemilosrdným ohněm pekla, mrazem spalující lhostejností, větrnou smrští výčitek svědomí a kamennou tíhou nejtěžších rozhodnutí, tak se rozbouřené vody ustálily a najednou jsem pocítila hluboký klid a hladina mé duše se zaleskla jako zrcadlo, že kdyby jste přiložili ucho k mému srdci, slyšeli by jste šumět oceán. Že jsem zpět. Vyrovnaná s minulostí, silná ve své bolesti. Že jsem se stala skálou, co láme mořské vlny, přístavem, kam se může bezpečně vrátit i ta nejzbloudilejší loď. Že temnota, jež ovládala mou duši, ustoupila. Poslední zbytky kamenného srdce se rozbily na prach a nové začalo znovu tlouci. Že jsem svá nejhlubší tajemství uzamkla na dně oceánu svého srdce. A z popela mé sežehnuté mysli vyrostla nová, pronikavá a ostrá jako dýka, přesto mírná jako jarní vánek. Že jsem znovu objevovala kouzlo smíchu. Z počátku nesměle a s opatrností, ale byl to smích. A jen v očích by jste mohli čas od času zahlédnout zvláštní lesk, který je důkazem hluboko ukrývaného tajemství. Poslední připomínka minulosti.
Nebyla by to pravda… Takto to obvykle nekončí… Není v silách jediného člověka, aby něco takového dokázal bez pomoci a já se neměla kam obrátit. Nebyl nikdo, kdo by mě vedl a ukázal tu správnou cestu. A i když by byl, i když by stokrát chtěl, tak by to nikdy nedokázal. Tápala jsem tedy sama. Tápala jsem zmatená sama sebou, utopená v nekonečné prázdnotě a snažila jsem se zachytit alespoň nějaký pevný bod ve své mysli, kde bych mohla stanout a znovu začít stavět. Kdyby existovalo něco jako umění výstavby duší a osobnosti, byla bych naprostým nováčkem ztraceným v neprozkoumaném vesmíru složitostí vlastních emocí. Vesmíru plného cest a špatných či správných rozhodnutí. Stále jsem hledala. Snažila jsem se vrátit zpět do doby, kdy jsem se ještě cítila úplná. Snažila jsem se vrátit samu sebe ve vzpomínkách a v čase, abych znovu nalezla to, čím jsem kdysi byla. Mívala jsem nadání. Mívala jsem moc a sílu ho uplatnit. Měla jsem v srdci světlo i tmu. Rovnováhu. Ano, to je to správné slovo. Rovnováha byla to, co jsem opět musela nalézt. Ale světlo se někam vytratilo a zůstala jen tma. Tma a bolest. A vědomí, že všechny moje snahy jsou zbytečné, že nic z toho, co hledám, vlastně už neexistuje. Není žádná minulost, přítomnost, ani budoucnost. Jediné co se nemění a co je stálé, je bolest. Bolest, která prostupuje vše a skrze kterou teprve poznáváme, že žijeme. Člověk se rodí v bolesti a v bolesti také umírá. Celý jeho život je jí provázen, přerušován jen chvilkami zapomnění na ni, které tak hloupě nazýváme štěstím. Bolest je jedinou stálou veličinou lidského bytí. Jedinou konstantou. Jediným skutečným vládcem.
