Píše se 24. rok Krtečkovy vlády a na obydleném světě čítajícím 104 a půl planety žije přes 332 triliard obyvatel. Pouze jedna třicetimiliontina z nich není závislá na žádné látce. Toto nevalné číslo způsobilo, že se výraz přirozený přírůstek obyvatelstva stal nejdříve archaismem, čili zastaralým výrazem, málo užívaným v řeči a poté byl vymazán ze slovníků, encyklopedií a jim podobným zařízení.
Po mnohém smíchávání ras se rozplynul rozdíl mezi černou, žlutou a bílou rasou. Rasy se začaly dělit podle kmenové příslušnosti. Lidé – nejpočetnější, těsně za nimi co do počtu obyvatel jsou Hadriáni, pak Jutové a Elevové, pak dlouho nic a nakonec směska těch ostatních… (asi 1050 ras pro které se snad ani nenašly názvy). Nakonec se ještě výjimečně dodávají Archandělé a Psi, ale jsou to rasy bájné, tudíž v ně nikdo nevěří, ale pro úplnost se jmenují.
Současný vládce korporace se nazývá Krteček a vládne již 24 let. Tím se zařadil na třetí místo v žebříčku dlouhovládvů. Druhý je Plutrikos, který vládnul 55 let a první je Lenin, který je nesmrtelný. Přesto pro jeho stálou nepřítomnost v úřadě byl dočasně nahrazen císaři.
Nejužívanější omamnou látkou se stala tmavá tekutina, pro kterou se zachoval název z dob, kdy ještě lidé chodili do bank pomocí mobilního telefonu, CocaCola. Druhá látka nese název Trajler a třetí nejužívanější drogou je Karamel. Členové ProPostNukleárního světa ještě preferují jakousi Marihuanu, ale přísně tají její složení, způsob užívání i účinky.
Na nynějším světě existuje pár pevných organizací. První je organizace podsvětí, s Bossem v čele. Další jsou bytosti vyznávající ProPostNukleární svět, tvrdě bojující proti Podsvětí, třetími nejznámějšími organizacemi jsou Hippies a Vyvolení. Vyvolení jsou lidé nezávislí na drogách, říkají si také Čistí. Hippies je spolek bojující za svobodu, volnost a nezávislost. Občas chodí sázet květiny a stromy na vytěžené planety jako památku na Greenpeace a na Zemi. A pak jsou tady také Archandělé a Psi, ale jsou to organizace bájné, tudíž v ně nikdo nevěří, ale pro úplnost se jmenují.
Největší a nejodpornější planeta je Lochna. Na ní je Sídlo vlády, všech organizací, všech národů, všech ras a všech náboženství. Je to planeta častých sporů, bojů, válek a mírových setkání. Nejlidnatější a nedůležitější planeta. Další všeobecně známá planeta je Veterán. Je to často zmiňovaná půlplaneta. Něco někdy způsobilo, že se z krásné, kulaté planety polovina utrhla a rozdrobila do vesmíru. Ještě by vás mohlo zajímat, co stalo se Zemí. Dvě stě let po čtvrté světové válce se utopila ve vlastních výkalech, zvratcích a odpadcích. V atmosféře se vytvořily plyny, které zabránily úniku metanu a jiných látek do vesmíru až nakonec planeta díky jedné z mnoha chemických reakcí explodovala. Protože lidé ukládali přebytečné odpady i na okolní planety, není divu, že i ony nakonec podlehly zkáze. Ze sluneční soustavy nezůstalo téměř nic a vědci se teď jen stěží mohou domnívat kde se nacházelo pověstné Slunce. Greenpeace a organizace ProPostNukleárního světa tenkrát z obavy z konce světa kolonizovali některé planetky mimo sluneční soustavu. Planety Futura a Nový svět byly počátky dnešního gigantického světa. Ani ony však již neexistují.
To by bylo co do seznámení s dobou vše… a teď příběh J
“Kolik je hodin?” Ozval se ustrašený hlásek ze zadní části trupu. Nikdo neodpověděl.
“Máte tady někdo čas? Prosím kolik je hodin?” Byl to ženský hlásek, roztřáslý zimou a strachem. Ale ani teď nikdo neodpověděl.
“Můžete mi alespoň říct, jestli je den nebo noc?”
“Kurva ženská… mám ty posraný hodinky v kapse, ale sakra nikdo mě nedonutí pro ně šáhnout!” Ohromně veliký muž ležící poblíž pilota naháněl strach i když nemluvil.
„Asi bude den, podle odhadu… spíš večer.“ Promluvil mladý odvážný blonďák se sexy rankou nad levým obočím. Když kamera zabírala jeho obličej, několik děvčat v sále zavřeštělo nadšením. Virtuální kino patřilo mezi jednu z nejoblíbenějších zábavních atrakcí na Lochně.
„Ještě že ty máš rozum…“ Horodus nechápavě zakroutil hlavou a ještě pevněji sevřel koleno své krásné společnice.
„No, Horode, já jsem rozhodně na tenhle film nešla, abych se dívala na hysterickou ženskou v transportéru.“ Pelopona zamrkala na jednu z virtuálních ploch.
„A proč teda…“ A nebyla to otázka, byla to výzva.
„No přece kvůli jednomu krásnému, odvážnému, chytrému, božskému chlapíkovi.“ Děvče se usmálo, ale stále zíralo na nesmrtelného sexy blonďáka se zakrváceným obočím.
Horodovi začalo bít srdce tak hlasitě, až se bál, aby to Pelopona nezaslechla. „Já tě taky chci Pelopone.“
Dívka na něj upřela překvapený zrak. „Co to povídáš? Já jsem mluvila o Trentovi!“ Ukázala na Blonďáka, který právě opravil transportér.
Horodus chtěl něco říct, ale nakonec jenom sklapnul čelisti a zabořil se hlouběji do křesla. Bylo zbytečné vymlouvat mladé pěkné holce, mladého pěkného Trenta. To už věděl, přesvědčil se o tom, když chodil s Reginou, Belisandou i Poly.
„Shit!“ Ušklíbnul se nakonec a odešel. Čekal co Pelopona udělá, ale ta si ani nevšimla, že místo vedle ní najednou zeje prázdnotou.
„Virtuální kino…“ Odplivnul si. „Příště ho zbořím!“
Procházel tmavými ulicemi Lochny a přemýšlel. Horodus Katz, největší playboy na střední škole teď soupeří s virtuálním Trentem. „Do Fucku!“
Zastavil se před laciným barem s pětilistou rostlinkou ve znaku.
Prošel téměř prázdnou výčepní místností a zamířil do sklepa. Setkání členů ProPostNukleárního světa na Lochně, kterou mělo pod palcem Podsvětí byly na veřejnosti nebezpečné. Ono to nebylo bezpečné ani v utajení, nicméně některým členům to dodávalo duševního klidu. Když vstoupil do speciálně upraveného sálu, všechno najednou ztichlo. Horodus Katz, vůdce ProPostNukleárního světa měl velkou autoritu. Když pomalu procházel k řečnickému stolci, místností se s narůstajícím aplausem začínalo rozléhat jeho jméno. Cestou někomu vyrval z ruky cigaretu marihuany a umným pohybem ji zapálil. Bylo všeobecně známo, že Katz je ten nejlepší vůdce téhle organizace, ovšem jen když si šlehne.
„Sunt certi denique fines!“ Zařval najednou do mikrofonu, přilepeného lepicí páskou k držadlu pokojové lampy, jako ke stojanu.
Dav okamžitě ztichnul a nechápavě na Horoda zíral.
Katz chvíli vychutnával ticho a pak se zamračil. „To bylo latinsky vy nevzdělanci! Řekl jsem ‚všechno má své meze‘! “
V davu to zahučelo.
„Inu dobrá… Nový odbojový program! Za prvé, zničit místní virtuální kina! Za druhé, budete se učit latinsky! Za třetí… konec schůze! Nějaké otázky?“
Postavilo se pár jedinců. Většinou to byli Hadriáni. „Není barbarské zničit virtuální kina?“ Ptali se sborem. Horodus neměl rád Hadriány…
Usmál se a potáhl poslední šluk z jointa. „Né! Barbarské by bylo zabít Trenta. A odveďte ty zelené slony. Tady nemají co dělat!“ Ukázal do zadního rohu místnosti. Všichni se tam překvapeně podívali, leč zelení sloni nikde. Opět všichni pohlédli zpět na vůdce a setkali se s jeho nepřítomným pohledem. Nepřirozeně roztáhlé zorničky jim nepověděly, že právě prožívá jeden z nepřeberného množství účinků marihuany.
„É… pane Katzi!“ Dav se rozestoupil a odhalil tak křehké tělíčko vůdcovy sekretářky. Nikdo se jí neprosil aby se stala sekretářkou PPNS, nikdo ji nepřijal, ale všichni ji akceptovali a tolerovali. Až na jednoho jedince. Horoda ten vysoký uječený hlásek naprosto probral.
„Agónie!“ Vykřikl ve změti hysterie a beznaděje. Dívka s roztomilým obličejem a ještě roztomilejším jménem přistoupila blíž a odhodlaně pohlédla Horodovi do očí. Ty na ni nepřítomně zamrkaly.
„Pane Katzi…“ Vždycky ji to ‚i‘ na konci vypísklo do astronomických výšek. „Vy jste zase mimo!“
Horodus zakroutil hlavou. „Ne ne… Jenom jsem jim dával čas, aby odvedli ty zelené slony.“ Ukázal do rohu místnosti. Agónie se tam zamračeně podívala.
„Nic tam není…“
„No právě… Už je totiž odvedli.“
Agónie na vůdce chvíli zírala pak mu vrazila do rukou složku s papíry. Účetnictví, pomyslel si Horodus. Ona dělá účetnictví neoficiální organizaci, o které se neví kolik má členů ani na kolika planetách funguje…
„A ještě jsem vám přinesla dvě zprávy pane Katzi.“
„Tak ven s nimi.“
„Měl by jste je říci všem… jedna je o Krtečkovi a druhá o Podsvětí.“
„Tak jim je řekněte Vy, Agónie.“ Katz se zašklebil.
„Já? Opravdu můžu, pane Katzi?“ Agónie se rozzářila nedočkavostí.
„Vítej u řeznického… tedy, ehm řečnického stolce.“
Agónie přistoupila s veškerou vážností k mikrofonu. „Tak tedy, ehrm, dámy a pánové, členové ProPostNukleárního světa. První zpráva, kterou vám chci sdělit je, že nynější vládce Krteček první náhle onemocněl a nevypadá to, že se ještě někdy uzdraví. Situace je taková, že pokud do osmačtyřiceti hodin nepojde sám, bude utracen. Další zpráva je, že se podsvětí rozhodlo uzavřít dočasný pakt o usmíření a rádo by s PPNS obchodovalo…“
Horodovi na tváři zmrznul úšklebek.
Agónie pokračovala… „Taky mezi nás přišel jeden ze společníku Podsvětí osobně, aby potvrdil, že dostojí svému slovu. Je to sám pan Wox…
„To snad nemyslíš vážně!“ Zavřeštěl Katz a odstrčil Agónii od mikrofonu. Překvapeně zamrkala nepřiměřeně dlouhými řasami.
Z řad přívrženců PPNS se vynořil Elev a nikdo nepochyboval o tom, že právě on je pan Wox. Byl ověšen tolika zlatem, kolik by nakrmilo hladovou Čínu. „Chci Vás ujistit pane Katzi, že s organizací ProPostNukleárního světa sympatizuji a…“
„…To je mi jedno.“ Horodus pokynul na nedaleko stojící svalnaté muže a ti se okamžitě postavili po boku pana Woxe. Vůdce samotného překvapilo že z posledních dvou vět vynechal nadávky a vytřídil urážející a sprostá slova. „Pane Woxi, sympatie si mějte ke komu chcete, ale jelikož jste právě viděl cestu sem a vůbec jste viděl a slyšel hodně toho, co jste rozhodně nikdy slyšet a vidět neměl, musím vám s politováním oznámit, že budete popraven.“ Ušklíbnul se.
„Pro páníčka..!“ Vyvřískla Agónie.
„Myslím, pane Katzi, že táhneme za jeden provaz a tudíž… musím vám oznámit, že Vyvolení chystají útok a pochybuji, že se proti němu ubráníte…“ Pousmál se Wox.
„Vždycky jsme se ubránili.“ Zašklebil se vůdce. „My a naše poměrně moderní zbraně proti jejich kopím vždycky zvítězí.“
„To určitě, ale Podsvětí nedávno dostalo velmi výhodnou nabídku. Právě od Vyvolených. Za ty nejmodernější zbraně jsme dostali jedny z nejproduktivnějších dolů na olej, jaké existují.“
„Vyvolení prodali svoje doly za zbraně, které se snaží použít proti nám?“
„Přesně tak. Vymyslel to Andrej. Vysvětili ho na Krále a povýšili se na sektu.“
„Opravdu? Hm hm… To mě zajímá pane Woxi. Možná si to s vámi ještě rozmyslím. Říkáte, že Andrej Papugin vede SEKTU Vyvolených? Byl můj přítel…“ Horodus se zamyslel.
Pan Wox posmutněl. „Můj také.“
Ještě dlouho do noci si Horodus Katz, vůdce PPNS povídal s panem Woxem, vysoko postaveným členem Podsvětí.
Pár dnů na to se opravdu uskutečnilo sepsání paktu o dočasném míru. Podsvětí se dohodlo na tom, že se uspořádá veřejné vystoupení, kde promluví vůdcové obou organizací. Měla to být důležitá událost. Vše se mělo odehrát v obrovské síni Lochenského soudu za přítomnosti samotného místovládce, soudce Ahawa.
Agónie utáhla Horodovi kravatu.
Horodus ze sebe vydal téměř vše a pousmál se na ni. Rukou zašmátral v kapse nového saka a vytáhl poslední cigaretu marihuany, kterou u sebe měl. Když to Agónie zahlédla, vytrhala mu ji z ruky.
„Ne, pane Katzi. Tohle je důležité setkání. Nemůžeme si dovolit aby jste tam, až budete řečnit, viděl ty své zelené slony.“
„Agónie dejte to sem!“ Vrhnul se na ni Horodus. V leknutí si joint hodila do výstřihu. To Katze zchladilo.
„Víš že z něho nic nevypadne, když si nezakouří.“ Vmísil se do hovoru Kurt, Horodův dobrý přítel, něco jako poradce vůdce PPNS.
„Obdivujeme vás pane Katzi. Zvládnete to i bez rizika, aby jste zase začal vidět barevné zvířata.“
„Zelené slony.“ Nenávistně ji opravil.
Agónie chtěla ještě něco říct, ale v tom se z jevištního mikrofonu ozvalo zaskřípání a hluboký hlas pana soudce Ahawy. „Vážení, sešli jsme se zde abychom byli svědky uzavření dočasného míru generála Poua a vůdce ProPostNukleárního světa pana Horoda Katze. Jak jistě víte, tito dva pánové se neměli příliš v lásce. Ale doba se mění a s ní se mění i názory. A proto jsem jen rád, že mohu přihlížet této radostné události. Tímto jim dávám slovo.“
Generál Pou, boss Lochenského podsvětí mírumilovně pokynul Horodovi, aby se ujal slova jako první. Horodovi se orosilo čelo potem. „Zapomněl jsem, co jsme si nacvičili, že mám říct.“ Bezmocně se ohlédl po Kurtovi a Agónii.
„Nic jsme si nenacvičili, pane Katzi. To zvládnete.“ Agónie na něj zamrkala svými přes příliš dlouhými rasami.
Cesta k jevištnímu mikrofonu připadala Horodovi jako věčnost. S každým krokem cítil jak se víc a víc potí, s každým krokem se mu zdálo, že se od jeviště vzdaluje. Pozorovaly ho tisíce důležitých očí, kterým stačilo si ukázat prstem a dotyčný označený zmizel ze světa. Podíval se na oblohu. Umělé slunce žhnulo a on cítil jak mu začínají doutnat vlasy. Začínal propadat panice.
Probralo ho, až když zavadil o schodiště na pódium.
Došel k mikrofonu a setřel si z čela pot. „Ehm… takže. Dámy a pánové a bisexuálové a… tedy sakryš. Předně bych chtěl poděkovat soudci Ohawovi … tedy Ahawovi za jeho… jeho… ehrm… jeho…“ nastala chvilka ticha. „…slova!“ Horodus si konečně vzpomněl na to zatracené slovo. Nadechl se, že bude pokračovat, když v tom vběhla na pódium jeho sekretářka.
„Omluvte prosím pana Katze, ale udělalo se mu trochu nevolno.“ Zajíkala do mikrofonu. Ten před výškou jejího hlasu rezignovaně zapískal. Pak objala Horoda kolem pasu a odvedla ho z pódia.
Přihlížející lidé nervózně zahučeli. Na pódium se vykolébal pan Wox a začal číst řeč, připravenou právě pro případy nouze.
„Co jste to tam prováděl, pane Katzi! Jste v pořádku? Není vám špatně?“ Agónie mu setřela z tváře pot.
„Já, já budu v pohodě Agónie, jen mi dejte chvilku.“
„Ach pane Katzi, vypadáte hrozně. Kdo teď bude řečnit?“ Začala zmatkovat.
„Agónie, vyndejte toho jointa.“ Přikázal jí.
„Eh…pane Katzi, já bych ráda, ale já jsem ho vyhodila.“ Trapně se usmála. Horodus upadl na vteřinu do nádherně uklidňujícího bezvědomí. V tom se z davu vynořil Kurt a nesl podivně zbarvenou cigaretu. Horodovi se rozzářily oči.
„Já budu řečnit, drahá Agónie!“ V agónii políbil Agónii na čelo, zapálil si cigaretu marihuany a odhodlaně se vydal zpět k pódiu. Pan Wox si toho všiml a ukončil svůj zkrácený projev. Horodus šel pomalu. Vychutnával si každé potáhnutí.
U mikrofonu chvíli stál, a dokuřoval, a pak se jal slova.
„Dámy a pánové, vážený soudce Ahawo. Omlouvám se, za své chování, udělalo se mi poněkud nevolno, ale bylo to pouze z toho slunečního žáru. Nezdá se vám, že je zde příliš horko? No nic. Musím přiznat, že mě výzva generála Poua poněkud překvapila, ale zároveň potěšila. Jsem si jist, že vztahy mezi organizací ProPostNukleárního světa a organizace tak zvaného PODSVĚTÍ se povýší alespoň na to, že si nebudeme zbytečně vraždit a pronásledovat přívržence.“ Dav znervózněl. Podle gestikulace Horodus poznal, že se jeho projev generálu Pouovi nelíbí. To ho pobídlo pokračovat. „Jsem zavázán soudci Ahawovi, že nám umožnit toto vystoupení a sám nás poctil svou přítomností. Chtěl bych mu touto cestou popřát mnoho štěstí v jeho novém úřadu vládce světa. Jak totiž všichni víme, Krteček, budiž mu hlína lehká, byl utracen a na jeho místo přišel, byť zatím neoficiálně pan soudce Ahawa.“ Soudce Ahawa se usmál. Horodus věděl, že si tohoto pána musí vážit aby mu stranil v případném sporu s Podsvětím. „Jsem si jist, že obchodovat budeme. Máme mnoho technologií, peněz i zdrojů, pro obchod. Bohužel nemáme jedny z nejproduktivnějších dolů na olej, jako měli Vyvolení, kteří je prodali za moderní zbraně právě Podsvětí. Jsem si jist, že naše obchodní vztahy budou přinejmenším tak pružné, jako s Vyvolenými.“ Horodus se usmál, jak se mu daří dráždit Podsvětí.
Už se chystal skončit, když tu se dveře síně otevřely a dovnitř vpochodovali nejdříve dva malí, svalnatí, zelení sloni a za nimi velký vypasený zelený slon v zeleném obleku a s buřinkou, jak se to nosilo za dob existence Země. Přišli až do předních řad a velký zelený slon si sednul těsně vedle soudce Ahawy. Horodus se na něj podíval, ale soudci to zřejmě nevadilo. Slon se usmál a zamával na Horoda. Katzem projela vlna vzteku, ale ovládl se a pevně sevřel mikrofon.
„Nakonec bych chtěl poprosit soudce Ahawu aby si sednul jinam, jestli je mu přítomnost jeho spolusedícího nepříjemná.“
Soudce se zmateně podíval, ale sedadla po jeho bicích byla z bezpečnostních důvodů prázdná. Postavil se a pohlédnul na Horoda. „To má být nějaký hloupý vtip pane Katzi?“ Rozzlobil se.
Slon se uchictnul a zamával ušima na Horoda. Pak se zvedl a vyplázl na něj jazyk. To už Horodus nevydržel.
„Taky ti si ze mě budeš dělat srandu? Ty zelený tlustokožče!“ Vykřikl směrem k soudci.
Soudce sebou trhnul. Slon se také zarazil.
„Mluvím s tebou ty ohavo! Stojíš jako by si snad nevěřil svým obřím plandavým uším!“ Křičel do mikrofonu Horodus. Pak si uvědomil, že soudce také stojí. Otevřel pusu a chtěl mu říct, že to bylo mířeno tomu zelenému slonovi, že by si nedovolil urazit samotného vládce světa, ale to už byla na pódiu soudcova ochranka a co Horoda štvalo nejvíc, poskakovali kolem i zelení sloní strážci. Chtěl s nimi přinejmenším mluvit, ale nestačil, protože mu tělem projela ukrutná bolest, to jak na něj ochranka použila uklidňující prostředky víc než bylo zdrávo…
