|
|
1.2003
Zas mi žalem srdce puká,
s ní jen chtěl bych chodit v lukách
a kytici kopretin
složit v její něžný klín.
Chtěl bych ji vzít do kina
i tak snad láska začíná.
Pak v restauraci po večeři,
bych ji svoje city svěřil.
Nechce však jít do kina,
a návrhy mé nevnímá.
Nevidí mne, jsem jen vzduch,
jen zatuchlý hnusný puch.
Tak přemýšlím jak život sám,
podoben je pohádkám.
Jak příběh jeden poučí,
že držeti ji v náručí,
chtěl bych, ale nemohu,
tak neuzřím už oblohu,
v hradě svém tom ponurém,
nikdy nevyjdu už ven.
Zabít nelze krásný sen,
ač zrcadla rozbil jsem,
svoji hroznou podobu,
změniti však nemohu.
Život svůj dám rád v sázku
pro pannu svou a její lásku.
Krásná je, něžná, milá,
jako na pasece víla.
Hýčkat, hladit bych ji chtěl
kéž bych já ji neviděl.
Kéž bych já ji nepoznal,
neměl bych teď v srdci žal,
nepoznal bych, že já jsem,
jen odporným netvorem.
Že srdce z hrudi vyrvu si,
to ona vidět nemusí.
Moh jsem jenom lovit srny,
štvát je lesy, keři, trny.
Svému panství krutě vládnout,
nechat na kolena padnout,
každého kdo ruší klid,
netvora jenž nechce žít.
Jen sluha můj svědčit může,
že rád měl jsem jenom růže.
Růže moje, barvy krve,
laně co jsem zkolil prve,
jenom ty jsem moh mít rád,
kdybych nepoznal ji snad.
Růže moje, barvy sněhu,
mají v sobě její něhu.
Jako sníh co v noci padne,
chová city ke mně chladné.
Tady končí u nás dvou,
podobnost s tou pohádkou.
Moje city ji jen baví,
asi nejsem pro ni pravý.
Nad vlasním teď já jsem v šoku,
předsevzetím v Novém roku,
že já musím, mám-li žít,
k ní lásku v sobě udusit.
Boj se sebou svádím lítý,
až jsem z toho celý zbitý.
Mozek radí drž se slibu,
má to ale jednu chybu.
Kdybych já ji potkal dneska,
tvrdý byl bych jako deska.
Tvrdý byl bych jako skála
i kdyby se na mne smála...
Ale kdyby řekla: "Chci tě",
šťastný byl bych jako dítě.
Dneska totiž jako loni,
stejně zase toužím po ní.
Orian - další články
|
