|
Procitlo do prostoru, v němž
nebylo ničeho jiného. Bylo jedinou hmotou v celém tom nekonečném vesmíru
prázdnoty a nemělo jedinou vzpomínku na cokoliv, co bylo předtím. Paměťový
efekt jeho matrice byl při jeho procitnutí odstraněn a tak veškeré vjemy,
které jeho vědomí tvořené elektronovým plynem získávalo, byly jen kratičkými
nanosekundovými impulzy, které mizely stejně rychle jako se objevovaly. Přestože
nemělo vzpomínky, jeho vědomí již bylo od počátku schopné formovat myšlenky
– submikronové sítě drah elektronů pohybujících se určitým směrem.
Začalo s budováním paměťové
matrice a s ukládáním prvních vjemů. Začalo si uvědomovat samo sebe. Bylo
definovaným a prostorově omezeným tělesem v okolní nicotě. Složené z
protonické mříže – to bylo jeho tělo – a
elektronového plynu volně se pohybujícího mříží – to byla jeho
duše, jeho mysl a vědomí. Mohlo být v jednom okamžiku jedním nebo druhým,
ale i obojím současně. Bylo vším a zároveň ničím v nekonečnu
neexistence kolem něho. V okamžiku, kdy uložilo tyto poznatky do paměťové
matrice, uvědomilo si, že je, zatímco
jeho okolí také je, ale jinak. Jak jinak, to nevědělo.
Jeho myšlenky se vyvíjely
– od prvotního usměrněného pohybu elektronů po potenciálové sítě
pulzující aktivitou. Vše během okamžiku, neboť neexistoval ani čas, ani
rozměr jenž by ho omezoval. Ten okamžik mohl trvat mikrosekundy nebo miliardy
let, v mikroměřítku nebo naopak v astronomických rozměrech. Nepátralo po
tom, co a jak, kde a kdy – pro něj to bylo zbytečné.
Jeho existence byla dána
shodou okolností a stejně tak i tyto okolnosti byly zbytečné. Existovalo – a to stačilo. Vše ostatní leželo mimo
jeho chápání. Zkoumalo své tělo a budovalo si vědomí – vědomí svého
bytí. Přestože bylo jedinečné, neznalo nic, co by bylo možné nazvat
samotou. Mohlo se rozdělit do mnoha samostatných segmentů, mohlo být každým
segmentem těla i vědomí a přesto bylo stále samo sebou. Jeho tělo skrývalo
tolik možností, tolik voleb stavu bytí. O mnoho řádů více jich pak nabízelo
jeho vědomí, kde každá změna potenciálu přinášela nové vjemy, nové
objevy. A možných změn se zdálo být nekonečně mnoho. Přesto se jeho paměťová
matrice rychle plnila a její struktura se stávala stále více a více
organizovanější. Volných elektronů rapidně ubývalo.
Jednou prostě ten čas
musel přijít. Nakonec nezbyl jediný volný elektron, jehož by mohlo využít
k získání nového vjemu. Vše bylo uspořádáno ve struktuře s absolutní
dokonalostí a stabilitou. A pak odkudsi přišel impuls, který během
nepopsatelně krátkého okamžiku jeho paměťovou matrici rozrušil a vymazal.
Singularita se zhroutila a
v ten okamžik vznikl nový vesmír.
Procitlo do prostoru, v němž nebylo ničeho jiného. Bylo jedinou hmotou v celém tom
nekonečném vesmíru prázdnoty a nemělo jedinou vzpomínku na cokoliv, co bylo
předtím. |