Síla věrnosti I.díl
Jestřáb rozvážně přelétal nad lesy a loukami, přes mýtiny a říčky. Očima pečlivě prohledával podrost a hledal sebemenší známku po nějaké kořisti, neopatrně se pohybující travou. Jedinkrát mávl křídly a za pomoci vzdušného proudu se vznesl o desítky metrů vzhůru. Opět se zadíval dolů a ostrým zrakem zaznamenal malého hraboše. Jeho smysly vmžiku instinktivně přešly do stavu nejvyššího nasazení. Začal pomalu klesat a dál sledoval oběť. Myš náhle nastražila uši. Vytušila snad jeho pohled a rychle se schovala do své blízké nory. Dravec maličko zklamaně máchl křídly, vyhledal sloupec stoupajícího vzduchu a začal opět opisovat dlouhé, táhlé kruhy nad zemí. Ve světle letního slunce se jeho perutě leskly jako vzácné drahokamy.
Znenadání něco zpozoroval. Nebo spíše někoho, i když jestřábi příliš nerozlišovali mezi živým a neživým. Toto ale zaujalo jeho pozornost natolik, že se spěšně natočil proti směru právě vanoucího vánku. Natočil křídla, nabral vítr a vykreslil ve vzduchu elegantní oblouk. Nyní měl onu věc takřka před sebou. Na vzdálenost několika set metrů byl schopen rozeznat i jednotlivé detaily. Byl to člověk, nebo to alespoň jako člověk vypadalo. Každopádně byla ta bytost příliš velká, než aby to mohla být kořist. Část jeho mysli tudíž ztratila veškerý zájem ,ale vyzařovalo z ní něco povědomého. Snad nějaká aura. Dravec se instinktivně snesl ještě níž.
Mohl vidět, že z lidských měřítek to byla žena asi třicet let let stará, oblečená v lovecký šat, s lukem na zádech a toulcem šípů přehozeným na rameni. Její hnědý lovecký plášť za ní vlál. Pospíchala. Běžela. Utíkala. A utíkala tempem, které by roztrhalo člověku srdce na kousky. Za dobu, co jí dravec sledoval, překonala vzdálenost několika mil a nevypadala vůbec unaveně. Hnala se velkou rychlostí přes meze i stráně. Přeskakovala potoky, padlé kmeny i balvany, jež se jí postavily do cesty. Náhle se do směru ženina putování postavil velice rozsáhlý les. Jestřáb to mohl z výšky dobře posoudit. Uvědomil si najednou, že není sám. V oblasti několika set yardů kolem se prolétali ptáci. Orli, havrani, poštolky, vrány i krahujci. Nikdo z nich nebyl dost blízko aby jej dravec začal považovat za hrozbu, přesto si ale od všech udržoval velký odstup.
Před stromy se překvapivě lehce zastavila. Chvíli si prohlížela les a potom se jí zrak náhle zvedl k obloze a zaměřil se právě na zvědavě pokukujícího jestřába. Mysl ptáka zahltilo několik pocitů najednou. Nejsilnějším z nich bylo přání prchnout. Nečekala tady žádná kořist, neměl zde hnízdo ani družku. Nechybělo mnoho a dravec by odletěl a nechal vše být. Ženin pohled ho ale vmžiku opustil a zanechal za sebou pouze zvědavost. Vkročila do lesa a jestřábův pohled pronikl hustým listovím, aby spočinul na míhajícím se stínu, takřka nerozeznatelnému mezi stromy. Jestřáb mával křídly a snažil se zachytit vzdušných proudů, kterých tady nebyl rozhodně dostatek pro pohodlný let. Tak tedy usilovně mával křídly.
Dravému ptáku již začaly docházet síly, když žena dosáhla rozlehlé mýtiny, prostírající se v lese. Tam zastavila a posadila se na vichřicí vyvrácený kmínek. Byl porostlý mechem a houbami. Mírně oddychovala a na tváři jí hrál záhadný úsměv.
Pozorovatele by napadlo, proč se raduje z toho, že zůstala trčet na mýtině uprostřed lesa kdesi v zapadlé části světa. Přesto se zdálo, že se žena cítí velice šťastně. Jestřáb zatím kroužil v krátkých obloucích a vyčkával. Sledoval tu podivnou bytost a část jeho mysli se snažila uhodnout, čím jej tak přitahuje.
Po chvíli odpočinku se postavila a zanechala padlý kmen mladého stromku opuštěný tak jak byl. Ze zad si sundala luk a šípy. Oboje položila na zem. Poté si sňala plášť z ramen a rozprostřela jej na trávu. Vzala ze země svou zbraň i se střelami a položila na látku. Přetáhla si loveckou tuniku přes hlavu, složila ji a také ji položila na plášť. Rychle pokračovala a zanedlouho stála na hřejivém letním slunci úplně nahá. Umně sbalila plášť tak, aby se v něm schovaly všechny její věci a zastrčila ho pod kmen, na němž ještě před chvíli seděla.
Nebyl zde ale nikdo, kdo by ocenil tu krásu, jež se objevila na tomto neobydleném místě. Žena se postavila doprostřed mýtiny a zůstala na místě. Prolétávající jestřáb zaostřil zrak na stojící postavu, ze které bylo náhle cítit obrovskou vnitřní sílu a světlo. Prozařovalo skrz její nebesky modré oči, plné rty, nos a z celého dokonalého těla.
Světlo zahalilo její celou postavu v přízračný oblak, ve kterém se obrysy ženy jen matně rýsovaly. I za plného slunečného dne se z tohoto zapadlého kouta lesa stal na krátkou chvíli maják světla v moři temnoty okolního světa. Odkudsi se přihnal prudký vítr a jestřáb musel ve vzduchu udělat několik ryze akrobatických kousků, aby mu neušlo ono vyjímečné představení.
Z krásné ženy se stal mrak zlatého světla, měnící se a roztahující se po celé mýtině. Když se záž začala zdát být nesnesitelná, vyšlehl na všechny světové strany pištivý zvuk. Lidským uchem neslyšitelný, ovšem ne citlivými ptačími smysly. Jestřáb se po zásahu prudce zakymácel ve vzduchu a musel několikrát zamávat křídly, než se mu nakonec podařilo nalézt ztracenou rovnováhu. Celou mýtinou se prohnal vichr, ozvalo se třesknutí hromu, i když na obloze nebyl jediný mráček a světlo se v okamžiku rozptýlilo.
Uprostřed lesa již nestála žena. Jestřáb jadně rozeznával postavu mistra. Jednoho z Pánů vzduchu. Nejmocnějšího tvora tohoto světa. Na mýtině se vypínala do výšky dvaceti metrů bytost, která byla záhadou takřka pro všechny inteligentní rasy. Vznešená dračice pozvedla hlavu k nebi a zadívala se do slunce. Po šupinaté tváři stekla jediná slza dojetí a štěstí.
Zlatá křídla se zaleskla v odpoledním světle. Meliniah se rozhlédla po obloze a spatřila velkou spoustu ptáků. Přítomnost králů vzduchu, draků, ostatní létající tvory přitahovala přímo magickou silou. To Meliniah věděla. Jestřáb, který pozoroval celou proměnu i ve chvíli, kdy se dokonce i mocní orlové zmítali ve větru, se snesl níže a obratně dosedl na větev smrku, který stál poblíž sedícího draka.
Meliniah pozorovala přistávajícího dravce se zaujetím. Byl něčím zvláštní. Něčím, co nedokázala identifikovat a s čím se za svých dvou tisíc let nesetkala. Nebo snad setkala. Jak se tak dál dívala do očí toho ptáka, začalo se velice pomalu dostavovat uvědomění.
V jestřábův mozek pracoval naplno. Seděl tady v klidu před obrovským tvorem, který by ho mohl ve vteřině chytit a pozřít. Dobře si všiml jejích téměř stopových drápů na předních i zadních spárech, půl lokte dlouhých tesáků i kostěného hřebenu na hlavě. Dlouhá křídla rozprostírající se přes velkou část mýtiny dokázala jistě předhonit i rychlého a obratného dravce, jakým byl on. Jednou částí mysli zmítala panika. Primitivní zvířecí instinkt utéct nebezpečí. Jestřáb roztáhl křídla a přichystal se ke zběsilému úprku. Ale byla zde i druhá část. Ta, která mu přikázala přistát, ta, co mu kázala zůstat na místě. Místo okamžitého úprku jej křídla zanesla těsně před draka, který stále klidně seděl v trávě a pozoroval jej.
Jestřáb zůstal před Meliniah stát a jeho vyděšené oči těkaly z místa na místo a hledaly sebemenší příležitost k útěku. Dravec již nepopřával sluchu té části mozku, která mu přikazovala zůstat. Strach a vnitřní boj ptáka ochromil. Dračice sklouzla pohledem výš a viděla, že se všichni ostatní draví ptáci drží v uctivé vzdálenosti. Bylo jich mnoho, příliš mnoho. Mohli by přilákat pozornost, uvědomila si Meliniah. Z plazího hrdla se vydralo několik hlásek, které by člověk nikdy nedokázal zopakovat a její křídla se nadzvihla, jakoby se připravovala vzlétnout. Hejna ptáků se v příštím okamžiku roztrhla. Vyděšený jekot poplašených létavců se vytratil a nahradil jej hlasitý tlukot křídel, jak každý z nich prchal z dosahu obřího dravce, který je honil.
Melininy oči se opět klesly k jestřábovi, který se ustrašeně krčil před jejím obrovským stínem. Dračí pohled následovala myšlenka, jak se pokusila chvějící se zvíře uklidnit. Jemné zaklínadlo ale narazilo na stěnu. Odrazilo se zpět a ztratilo svou sílu. Před zlatou dračicí Meliniou se začala udávat fascinující proměna. Ještě úžasnější než její vlastní transformace, neboť tu zastíralo jemné dračí kouzlo světla. Všechna kouzla těchto magických bytostí byla komplexní a a promyšlená. Počítala tak s možným odporem sledování proměny.
V jednu chvíli se jestřáb zdál naprosto normálním, potom ale pozvedl hlavu a křídla během chvíle zmohutněla. Rostla a rostla. Zobák se zmenšil a hlava narostla. Prsty na pařátech se zkrátily, ale samotná noha se zvětšila. Za moment tady stála postava stále připomínající jestřába, ale velikostí se blížila člověku. Z křídel se staly ruce. Z jejich pernatých konců vyrazily prsty, připomínajíc hady. Na hlavě se zobák se vytratil a začala se formovat ústa. Z obličeje vyrostl nos a pernatá postava nabrala hrubé lidské podoby. Peří se začalo kroutit okolo těla a vytvářet jakýsi obal. Prodloužilo se a zakrylo dokončující se postavu šaty s pláštěm a kapucí. Proměna proběhla neuvěřitelně rychle. Neznámý člověk shodil kapuci a odhalil tak aristokratické rysy, hrdý výraz a moudrost vrásek ve tváři. Meliniah si řekla, že se při nejbližší příležitosti zeptá, jak se dokázal proměnit s oblečením.
Dračice ho znala. Její bystrý zrak zachytil poslední známku proměny. Oči, kterými se muž díval na svět měly svislé panenky, jako u dravců. Příchozí ale krátce zamrkal a i tento poslední ptačí znak se vytratil. Lehce usmál a stejná byla i jeho následná dvorná úklona.
Meliniah začala jako první mluvit a její zvučný hlas protrhl nastanuvší ticho: „Přeji krásné odpoledne Gállone, tvůj způsob příchodu byl sice působivý, ale vcelku zbytečný. Mohla jsem tě přijmout na Icanském panství. Tam, kde by člověk tvého významu byl přivítán se všemi poctami a….
Muž ji přerušil: „Není nutné být formální, zdá se, že tě pobyt mezi lidmi odnaučil obvyklé dračí přímosti. Musím ti složit poklonu“, prohlásil. „Najít tvé tajné místo mě stálo poměrně mnoho úsilí. Potřeboval jsem s tebou mluvit naprosto o samotě Lady Melliniah. Tvé působení mezi lidmi se pomalu chýlí ke konci. Tvůj bratr potřebuje pomoc. Svolává draky do Gieraminia. Budeme zanedlouho čelit hrozbě a já byl vyzván, abych pomohl. A protože zde mám ještě nějaké záležitosti, které musím nutně vyřídit,“ po tváři mu přeběhl bolestný výraz, ale pokračoval: „Čas zkoušek nadešel. Budeš přijata mezi dračí mágy, pokud je splníš. Proto se musíš vydat na pouť do Gieraminia a zúčastnit se velkého Sněmu, čeká tě tam jisté poslání.“ Po celou dobu proslovu udržel tak kamennou tvář, že se Meliniah neodvážila nic říct, i když se nad ním tyčila do výšky téměř dvaceti metrů, cítila se jak malé dráče na první výpravě z doupěte. Tento „člověk“ s ní byl když poprvé vzlétla. Stál vedle rodičů a staršího bratra, když ulovils prvního jelena. Byl tam i v tu dobu, kdy použila své první zaříkadlo a všechno kolem zamořil bodavý hmyz. Po bratrovi, matce a otci to byla Meliniina nejbližší bytost. Zároveň ale i ta nejzáhadnější.
Meliniah jej neviděla od té doby, co začala žít mezi lidmi a začala přijímat jejich vzezření. Je to již tak dlouho co žiji mezi nimi, alespoň z lidského hlediska, uvažovala tiše Meliniah“.Udržování podoby ženy nestálo takřka žádnou energii, v každém draku ale vždy začala růst netrpělivost. Když se stala nesnesitelnou, uchýlila se na Tajné místo, kde se přeměnila zpět a mohla tak alespoň na chvíli přijmout své vlastní vzezření a nabrat sílu v uklidňujícím letu.
Gállon, zahalen ve svém černém plášti ji upřeně pozoroval. Síla jeho pohledu jakoby pronikala do Melinianina nitra a odhalovala skryté myšlenky. „Hlavně měj na paměti, Mel, že když přijímáš lidskou podobu, získáváš tak částečně i její omezení. Tak jako já musel přijmout omezenost jestřábí mysli a instinktů, a proto bylo udržení ptačí podoby nemožné, neboť bych nad ní ztratil i onu omezenou kontrolu, kterou jsem měl po dobu letu.“ Muž se usmál. „Bylo to krásné. Někdy vám, drakůmm trochu závidím vaše křídla.“ Jeho hlas náhle opět zvážněl, když říkal: „Nedávno jsem nějakou dobu strávil v Icansu. Máš mnoho nepřátel, dcero. Nenech si je přerůst přes hlavu. Někteří by se mohli na tvém pohřbu radovat i přes slzy na svých tvářích.“
Meliniah chtěla něco namítnout, ale Gállon se otočil. „Shledáme se o příštím úplňku v Gieraminiu na Sněmu. Tam zodpovím všechny tvé otázky,“ pronesl záhadně a rozběhl se. Meliniah ho sledovala. Jak utíkal, začala se jeho postava zmenšovat a zmenšovat. Tvar končetin se změnil a Gállon obrostl srstí. Během několika okamžiků se do lesa vnořil šedivý vlk. Ani větvička za ním nezapraskala. Dračice dlouhé minuty seděla v naprostém tichu a přemýšlela.
Náhle roztáhla křídla. Mocně se odrazila a vznesla se do vzduchu. Největší dravec světa vyrazil na lov.
Pokud se vám zdá, že tam je málo násilí tak se nemýlíte. :) Ovšem násilí snad není to hlavní.(doufám) :)))
