„Při Odinovi, Ragnar ne!“ Ticho, které panovalo po výzvě Jenwe, proťal její vyděšený výkřik. Služebná přede mnou bezradně poklekla: „Prosím, odpusťte náčelnici, jenom Vy ji můžete zachránit. Ragnar Vlčí stopa ji zabije stejně jako rozsudek rady Starších!“
Dlouze jsem se zamyslel, celý život jsem se snažil urovnávat spory ostatních a teď mají kvůli mně zabít člověka? Snažil jsem se změnit mnohdy velmi tvrdé a staré zvyky místních kmenů, ale jen málokdy se mi to podařilo, lidé na nich nepochopitelně lpěli. Otroctví jsem z duše nenáviděl. Jenže zároveň jsem věděl, že tohle je pro ni jediná možnost, jak jí zachránit život. Musel bych si pak vyčítat, že jsem měl její život ve svých rukách a nic jsem pro to neudělal. Ale možná mi to už mohlo začít být jedno, možná byl čas nechat lidi lidem…
Jenwe si mé mlčení špatně vyložila a s pláčem vykřikla: „Udělám pro Vás všechno na světě, jen ji prosím zachraňte!“
Pozvedl jsem Jenwe za třesoucí se bradu: „Vstaň děvče, nepros za její život, to musí ona sama“
Dívka popoběhla k Aelfrithě: „Paní, prosím, stojí za to žít…“ Aelfritha se konečně zvedla, zadívala se na ní, objala ji a zabořila tvář do jejích vlasů. Po chvíli, která trvala snad celou věčnost, se od ní odtrhla a přistoupila pevným krokem k Finwёmu.
„Nikdy nebudu žebrat o svůj život, nebudu se před nikým plazit a vy to dobře víte“ pohodila odmítavě hlavou, až se jí z copu uvolnily kadeře barvy tmavého medu, které místy přecházely až do ohnivých tónů a orámovaly jí přepadlou tvář. „Jediné o co žádám radu je, aby netrestala mé muže, kteří jednali na můj příkaz…“
Finwё to očekával a nijak ho to nepřekvapilo, proto souhlasně přikývl a vydal příkaz, aby ji Hogar bez prodlení sťal. Zachmuřený bojovník pomalu a bez viditelné námahy zvedal svoji obouruční sekyru a od blyštivého ostří se odrážela Aelfrithina bledá tvář. Nenáviděl jsem ty barbarské zvyky, zapříčinily již tolik zla a utrpení…
„Stát!“ vykřikl Ragnar. „Nemůžete pominout mé právo na náčelnici Aelfrithu, chci odpovědět na výzvu, která byl pronesena jejím jménem!“
Muži se po sobě podívali a jeden po druhém pokrčili rameny, nemohli mu jeho právo upřít, byl váženým členem kmene. Když Ragnar došel až k Aelfrithě a škubl za pouta na jejích rukou, aby si ji k sobě odvedl, konečně jsem se rozhodl.
„Možná dělám osudovou chybu, Aelfritho, ale můj soucit mi nedovoluje jednat jinak“ pronesl jsem k překvapené Aelfrithě.
„Finwё Moudrý, odpovídám na výzvu náčelnice Aelfrithy, která se dovolává práva fare-cáepe“ přednesl jsem pak před svědky obřadní formuli.
Vůči mým slovům se ale Ragnar okamžitě ohradil: „Já odpověděl na její výzvu dříve, ctihodný Finwё !“
Stařešina mlčky zamítavě zavrtěl hlavou, tady nebylo co řešit. I on věděl, jak by Ragnar s Aelfrithou zacházel, kromě toho jsem na ní měl přednostní právo. Ale dobře slyšel nesouhlasné mumlání mužů, kteří by náčelnici raději nechali zemřít, aby mohla odejít do Valhally se ctí válečníka, kde by jí sloužili všichni zabití nepřátelé. Také si nemohl nevšimnout nenávistného pohledu Ragnara Vlčí stopy, kterému jsem upřel pomstu.
„Přijímám za Aelfrithu z Křišťálových hor, která tak teď patří Siómeru Illúvianovi ze Sinah Illit, nyní náčelníkovi Kitazaaru!“ prohlásil pak přede všemi nejváženější z rady Starších.
Natáhl jsem se pro provaz od jejích pout. Ale než jsem se stačil přiblížit, ucukla a divoce zavrtěla hlavou.
„Raději zemřu, než být něčí otrokyní!“ vyštěkla na mě zlostně.
Náhle jsem toho měl dost, místo toho, co by mi měla být vděčná, snaží se mne neustále vyprovokovat a zkouší mou trpělivost. Skočil jsem po ní a než stačila pochopit, co chci udělat, omotal jsem si většinu jejích vlasů kolem zápěstí. Když se začala vzpírat mému hrubému zacházení, škubl jsem jí za vlasy takovou silou, až jí málem do očí vyhrkly slzy. Smýkl jsem s ní na zem a postrčil k náčelnickému domu. Ani já, ani nikdo z mužů si přitom nevšiml odpudivého úšklebku a gesta jednoho z mužů, kteří přijeli z Kutgaardu jako Finwёho doprovod.
„Chceš, abych tě tady přede všemi zpráskal jako neposlušného otroka? Odin je mi svědkem, že to udělám, pokud nedostaneš rozum“ zasyčel jsem na ni rozzlobeně. Proč jenom ta ženská nedokáže pochopit, že prohrála a přede všemi mě nutí k násilí. Když jsem pohlédl na její ponížením zrudlé tváře a chvějící se rty, byl jsem si jist, že tohle pro ni bude lekce, na jakou do smrti nezapomene….
Náhle jeden z mužů varovně vykřikl a já se ohlédl, nestačil jsem se už ale plně krýt. Střela, která přiletěla ze severu a syčivě rozrážela mrazivý vzduch, mě proto zasáhla do temene a já se zhroutil k zemi…
„Proboha! Pro všechno svaté, pomozte!“
Slyšel jsem jako ve snu vykřiknout Jenwe, která se ke mně vrhla, zatímco se Aelfritha snažila osvobodit z pout. To už jsem se sám omámeně zvedal a rukávem si setřel krev, crčící mi z rozseknuté kůže. Sebral jsem ze země vystřelený šíp. Byl to dlouhý, těžký, lovecký šíp, beze znaků kmene, bylo ale poznat, že je to práce nějakého elfa. Nikdo jiný by ho nemohl vyrobit ze dřeva petaké. Ten zvláštní keř se stříbřitými listy ve tvaru čepele rostl jen na vysokohorských stráních na odvrácené straně Křišťálových hor. Místa jeho výskytu znali jen elfové, přesněji… Měsíční elfové… Vystřelen byl ale člověkem, jinak by už i přes to varování bylo po mně. Skolili by mě jako lovnou zvěř... Zdá se, že mám více nepřátel, než jsem tušil. Ale kdo z mé krve by mohl mít zájem na mé smrti? Vrhl jsem pronikavý pohled na Aelfrithu:
„Jestli v tom máš prsty, Aelfritho…“ Plivla po mně. Byl jsem pro ni záhadou a netušila, co od mne může očekávat. Ale já jí nenechal příliš času na uvažování. Sklonil jsem se k ní a o její šat jsem si otřel ten plivanec. Pak jednou rukou popadl její spoutaná zápěstí a druhou si jí za boky nadzvedl.
Ačkoli už dávno nebyla malé děvčátko, přesto mi nedělalo žádné problémy si ji přehodit přes rameno. A přes její zuřivou snahu se osvobodit, kdy do mne bušila svázanýma rukama a kopala jako zdivočelý kůň, jsem ji odnesl do náčelnického domu. Jakkoli byla situace vážná, se zadostiučiněním jsem vnímal potlačované uchechtávání shromážděných mužů, pro které byl obrázek unášené náčelnice něco naprosto nepředstavitelného.
Došel jsem až do patra, kde přespávala a byl jsem rád, když jsem ji mohl hodit na široké, kožešinové lože. Sotva Aelfritha dopadla na lůžko, vyškrábala se na kolena a rozhlížela se po noži, pomocí kterého by se mohla osvobodit.
„Vážně si myslíš, že jsem tak hloupý, že tě jen tak nechám, najít si zbraň?“ posměšně jsem utrousil.
Pohlédla na mě jako na jedovatého hada a pohrdavě nakrčila ten svůj rozkošný nosík. Přelezla doprostřed hromady nádherných kožešin horských vlků a ovcí, přitáhla si nohy pod sebe a nasupeně na mne zahlížela. Nejspíš si myslela, že příležitostí, jak se mne zbavit, se později najde víc než dost.
Dvěma kroky jsem došel k lůžku a vyhoupl se na něj za ní: „Teď mě dobře poslouchej, Aelfritho. Zachránil jsem ti život, ať si to chceš nebo nechceš přiznat a očekávám trochu vděku“ Měl jsem již dost těch jejích malicherných vytáček.
„Zesměšnil jsi mně před celým kmenem, Illúviane, nemůžeš ode mě čekat vůbec nic, pokud nechceš skončit jako Sigurd“ skočila mi do řeči.
Byla ještě tvrdohlavější než jsem myslel, promnul jsem si klouby na rukou, až to zapraštělo, ale vztek mně přešel stejně tak rychle, jako se objevil. Takhle to nepůjde…
„Mýlíš se, Aelfritho, vděk já si představuji jinak, než myslíš. Nejsem žádný tupý barbar jako Ragnar a od tebe v tomhle směru nechci vůbec nic…“ pronesl jsem unaveně, pro jeden den toho bylo až příliš i na mě. Ale svým ujištěním jsem si nebyl tak úplně jistý. Ona by dokázala roztavit i kamennou sochu světce…
Trochu zaraženě se na mne zadívala, bylo vidět, že ji to překvapilo. Dívali jsem se na sebe, vzdáleni od sebe sotva dvě, tři stopy, napětí mezi námi houstlo každým okamžikem… Pak jsem se zhluboka nadechl a promnul si bradu s třídenním strništěm. Ještě stále mně třeštila hlava. Měl jsem ji nechat běžet po svých. Díky té námaze mi přes provizorní obvazy na hrudi a ramenou začala opět prosakovat krev…
Jsem si vědoma jistých nedostatků, ale to bych to měla v šuplíku až do smrti, takže Vám nabízím alespoň tuhle beta verzi :-)). Pište, pište… na Vaše komentáře a připomínky čeká známý mail: Ellinor
