Když jsem se ráno probudila, vše se zdálo být normální. Nic se nevymykalo normálu. Byl ponurý podzimní den. Cítila jsem, že brzy již přijde zima. Vzala jsem psa a šla ven. Byl víkend. Měla jsem už celkem dost přes týden a tak jsme vyrazila do lesa. V hlavě se mi honily různé myšlenky. Mezi nimi nechyběly ani moje skryté, jež jsem nikomu neříkala, ale i přesto je ostatní z mého chování vytušili. Všichni mě měli za blázna, to mi bylo jasné. Kdo by taky toleroval puberťačku, která sice žije mezi ostatními, ale v mysli je stále ve svém světě? Samozřejmě nikdo, mysleli by si, že nejsem normální. I teď o tom jistě všichni pochybují. Tím jsem si byla jistá.
Dorazila jsem hluboko do lesa a kráčela po zapomenuté lesní stezce. Ještě nikdy jsem zde nikoho nepotkala. Většina lidí seděla doma u televize a neměla čas na zkoumání lesních stezek. Já ano. Jedině les a knihy mě držely při životě. Bylo mě těch lidí líto. Jsou závislí na médiích a nepoznají krásu života. Pak se najednou můj názor změnil. Začala jsem všechny nenávidět a v mysli jsem toužila po pomstě, že se mnou všichni za zády opovrhují, ale přede mnou se se mnou baví. Až nyní jsem si uvědomila, co pro všechny znamenám. Nic. Toto zjištění mělo trpkou chuť. Toužila jsem se někde zahrabat a domů se již nevrátit, ale byla jsem si vědoma toho, že to asi nebude tak lehké. Nevěděla jsem co mám dělat. Proč jsem pochopila pravdu? Poznala jsem, že je lepší nic nevědět, jenže co teď, když to už nejde vrátit?
Stezka se začala svažovat. Klopýtala jsem dál a táhla za sebou psa. Nechápal, co se se mnou děje. Jak by to mohl pochopit? Vždyť to nechápu ani já. Listí pod nohama šustilo. Do mé tváře se ostře opíral chladivý vítr. Byla mi zima, ale nějak mi to nevadilo. Proč taky? Co se stane, když dostanu zápal plic, nebo podobnou nemoc? Nic. Akorát si budou mít lidi o čem povídat. O nic jiného nejde.
Stezka se téměř ztrácela a já ani nevím, proč jsem postupovala hlouběji do lesa. Pes se vzpíral, dál nechtěl. Nevěděla jsem proč to dělám, ale táhla jsem ho za sebou. Kňučel. Bylo mi ho líto a tak jsem ho pustila. Cestu domů jistě najde.
Dál jsem tedy šla sama. Neměla jsem s sebou nic, kromě malého černého nožíku v kapse. Měřil asi 3cm a kdybych se jím potřebovala před někým bránit, byl by mi k ničemu. Přemýšlela jsem o tom, co vše se může stát. Vždycky jsem si přála, aby můj život nebyl jednotvárný, abych zažila nějaké dobrodružství, ale tady v lese jsem vlastně ani přesně nevěděla, co chci. Ani nevím, jak dlouho jsem šla, byla jsem ponořena v myšlenkách. Znovu jsem si přehrávala vše, co jsem zažila a co naznačovalo tomu, že si o mě všichni myslí, že nejsem normální. Začala jsem je vlastně chápat, vždycky jsem byla jiná než oni. A celá dlouhá létá mi tajili, co si o mě myslí. Proč mi to neřekli hned na začátku? Možná by bylo lepší, kdyby mi to řekli přímo do očí, než abych musela tuhle skutečnost zjistit sama.
Už jsem ani nevěděla, kde jsem. Bylo mi to stejně jedno. Do očí se mi začaly vrhat slzy. Nemohla jsem se pláči ubránit, i když jsem chtěla. Začalo se stmívat. V lese jsem byla už celý den, ale vlastně mi to bylo jedno. Otočila jsem se a vydala se směrem k domovu. Nic jiného mě nenapadlo. Nikdy jsem nic nedotáhla do konce a asi se už nezměním. I když si řeknu, že z domova uteču, tak neuteču. Nemůžu. Šla jsem zpět po listím pokryté stezce. Jenže ta se svažovala. Nevzpomínala jsem si na to, že bych šla po takovéto cestě. Ale říkala jsem si, že si mi nic nemůže stát. Nevím proč, ale stále jsem si to myslela.
Nechápala jsem, co se stalo. Najednou jsem byla někde jinde, než jsem měla být. Prostě jsem nebyla v lese, v němž jsem se nacházela. Nevěděla jsem, kde se nacházím. Připadalo mi to vše jako sen, možná jako noční můra, nedokážu ten pocit popsat. I přesto jsem šla dál. Zahnívající listí stále šustilo.
V dáli jsem zahlédla dům. Vlastně ani ne tak dům, spíš stavení, chýše, prostě něco, v čem by dnes žádný člověk nechtěl bydlet. Dnes? Kdy je vlastně dnes? V lese už znám každičký kamínek,strom a tuto chýši jsem zde přesto ještě neviděla. Je dnes takové dnes, které bylo než jsem vyšla z domu? Na tuto otázku jsem neznala odpověď. Ani mě nezajímala. Už mi bylo všechno jedno. Blížila jsem se ke stavení a začal se mě zmocňovat strach. I přesto jsem šla dál. Nechápala jsem co dělám. Šla jsem k chýši a zaklepala na stlučené desky, připomínající dveře. Nic. Zabouchala jsem znovu. Zase nic. Zatlačila jsem na dveře, ale neotevřely se. Obešla jsem chýši. Okna byla zabouchaná, takže v ní asi nikdo již delší dobu nebydlel. Šla jsem dál po pěšině. Neviděla jsem téměř nic, slunce již zapadlo a na nebi se objevili červánky.
Už jsem nemohla dál, rozhodla jsem se tedy, že si lehnu. Na nebezpečí jsem ohled nebrala. Co by se mi asi tak mohlo stát?? Jestli se nic nestane, tak ráno vstanu a půjdu dál. Jestli se mi naopak něco stane, tak už jednoduše nevstanu. Nic složitějšího v tom není. Zalezla jsem si tedy do velké hromady listí a snažila se usnout. Nedařilo se mi to. Hlavu mi zaplňovaly myšlenky. Nedokázala jsem se ponořit do říše snů a celou noc jsem probděla.
Ráno jsem s vysílením vstala a vydala se na cestu zpět. Jenže, cesta tam nebyla. Nechápala jsem, co se to mohlo stát. Pobíhala jsem po lese celá zmatená. Zmocnilo se mě zoufalství, strach, beznaděj. Chtělo se mi brečet. Brečet a řvát. Zakopla jsem. Zůstala jsem ležet na zemi. Neviděla jsem žádný důvod k tomu, abych vstala. Jen se zbytečně unavím. A k čemu mi vlastně bude to, že nebudu unavená? To jsem nevěděla, ale vůli vstát jsem neměla. Zabořila jsem obličej do listí. Ucítila jsem známou vůni hlíny. Byla pronikavá. Za chvíli jsem se vzpamatovala a vstala. Nevím, proč, ale šla jsem dál. Pak jsem běžela. V nekonečném, zlověstném tichu, přerušující jen občasný poryv větru, se hlasitě ozývaly mé kroky. V tom jsem zakopla o kořen a zase spadla. Teď jsem už vstát nemohla. Nic mě nedokázalo přimět k tomu, abych vstala, abych se pokusila bojovat za svůj život. Abych se vrátila domů a zase si hrála na někoho, kdo nechápe, že není nikde vítaný. Nedokázala jsem už nic. Jen ležet. Obličej jsem položila na zem. Poslouchala jsem vítr, hvízdající mezi stromy. Občas jsem slyšela listí, které vítr nadzvedl a teď si jen poletovali ve vzduchu. Zavřela jsem oči, stejně jsem viděla jen tmavě hnědou zem, na níž jsem ležela. Přestávala jsem vnímat okolní svět. Byla mi zima, ale vstát jsem už nemohla. Vítr nyní hlasitě pištěl. Přinášel s sebou první sněhové vločky. Prolétla mnou chabá radost. Sníh mi trochu zpříjemnil náladu, ale neviděla jsem ho, jen cítila. Přestala jsem vnímat okolí, a sněhové vločky, hustě padající z oblohy, byly to poslední, co jsem v životě cítila…
