Prokletý národ, kapitola I: Zrození
Rozsáhlé sklepení Astfarské tvrze ovládalo ticho již desítky let. Od té krátké chvíle, ve které byla pevnost vydrancována, posádka povražděna a vše zachvátily plameny. Nájezdníci ze severu neměli slitování. Zanechali za sebou doutnající trosky a ohořelé mrtvoly. Pouze tmavé podzemní místnosti vytesané do skály se zachovaly. Každý považoval ruiny starodávného hradu za prokleté a lidé se jim vyhýbali širokým obloukem. Tomu však byl konec. Nedávno někdo vkročil do rozvalin. Dveře do podzemí byly nalezeny a otevřeny. Pečeť starého času byla zlomena. Pro tuto budovu začal nový věk.
A nyní, dva dny po jejich příchodu, zaplňovalo zaprašené kobky tiché syčivé šepotání. Nevlídný kámen sklepení byl vlhký a leskl se tlustou vrstvou plísně,V jedné z mnoha místností znovu, po třech staletích, zářilo světlo. Dávnou zkázu celého pokoje přežil jen těžký dubový stůl. Nedávno byl ještě pokryt vrstvou prachu a pavučin, ale i to se změnilo. Opět vydrhnuté a vyleštěné dřevo zářilo v okolní špíně a rozkladu.
Kolem stolu stáli čtyři lidé. Jejich bledé tváře se mračily úsilím a pozorností, kterou věnovali vyslovování magických formulí. Všechny bez vyjímky musely být řečeny ve správném tvaru a být přesného tónu. Zaříkávání se střídavě zesilovalo a zeslabovalo a spolu s tím se také klikatily stíny, které na zdech hrály velkolepé němé divadlo.
Jediné světlo v celém podzemí vycházelo z rubínu velkého jako mužská pěst. Byl zasazen do zlatého stojanu a tvarem připomínal kámen srdce člověka. A také ve stejném rytmu tepalo vnitřní světlo drahocenného kamene. Krvavá červeň se přelévala tam a zpátky a jak zaklínání pokračovalo, nabývala stále více na intenzitě. Tři ze zaklínačů, dva muži a půvabná žena, byli oblečeni v černo-červená vznešená roucha z drahých látek, avšak která je všechny vedla a stála v čele stolu působila zcela jiným dojmem. Byla podobna ošumnělému a otrhanému žebravému poutníku v šedivé zaprášené a místy roztrhané říze. Pouze jediná věc se k tomuto zdání nehodila a tou byly podlouhé náramky z tepaného zlata, pokryté miniaturními obrazy a výjevy. Třpytily se tak jakoby měl na každé z paží malý zlatý oheň. Mladistvá tvář muže byla nepřirozeně bílá až popelavá a kouzelná slova opouštěla jeho rty jen s námahou a přerývaně. Přesto pokračoval dál a splétal síť magických vláken, tkal cestu vedoucí kamsi do neznáma.
Zaklínání sílilo a mohutnělo. Znělo prostorem a rozechvívalo i pobořené stěny starého hradu. Otrhaný mladík položil ruku na rubínový krystal a zvolal: „Duchu noci, temnoty a zkázy, zjev se!“ následovala kratičká pauza než nabral dech a potom důrazě pronesl: „Démone nenávisti, zloby a zrady, přijď!“ Jeho hlas zněl sytě a vyzrále. Vůbec se se k jeho takřka dětské tváři nehodil.
Rubín se nato rozzářil a naplnil studenou místnost narudlým svitem. Stíny upírů se v tom světle kroutily a deformovaly. „Yllagono! Přízraku utrpení, ve jménu krve tě volám zpět. Přijď a rozbij bránu svého vězení, proklatého nebeského Malinenu! Při síle smutku, vkládám do tebe moc věků. Drahokame stvoření, slyš mne a poslouchej!“ Muž při řeči poodhrnul horní ret a odhalil tak špičáky ostré jak jehly, dlouhé skoro dva palce. Předtím temně černé oči azářily jasnou červení. Vložil ruku na rozžhavený diamant a zvolal: „Bratři a sestry, spojme nyní své síly a rozpoutejme peklo věčné noci. Démone! Rozkazuji ti! Přijď!.“
Celá tvrz se otřásla výbuchem. Ze stropu se snesla sprška drobného kamení a špíny. Skupina vampírů se zmateně rozhlédla kolem. Kouzlo ještě zdaleko nemělo takovou sílu, aby přivolalo tak mocného démona jakým byla Yllagona.
Tvář otrhaného mladíka nabyla barvy mrtvol, když přiškrceně cedil skrze zuby: „Guannaro, bylo to to, co si myslím že bylo?“ Upírka k němu natočila tvář a odpověděla: „Ano drahý. Někdo aktivoval vnější ochranu okolo zbytků tvrze,“ její sametově hebký hlas se nehodil k odstrašujícím špičákům vyčnívajícím zpoza horního rtu.
„Pokud to byli hledači pokladů nebo zloději, jsou nyní mrtví. Můžeme tedy znovu začít? Nebo si snad myslíš, že nás našli i tady?“ namítl jeden z upírů a postrašeně se zahleděl ke dveřím.
„Jsem ten poslední, kdo by chtěl zdržovat, Braine. Sám víš, že Srdce rychle odčerpává každou částečku mé moci. Nedokážeš si představit kolik energie mě stojí pouhá rozmluva s vámi.“ Mladému upíru se únavou krátil dech. Řeč byla ale jasná a pevná.
„Musíme pokračovat,“ rozhodl, „pokud to jsou právě oni, tak jim chvíli potrvá, než naleznou cestu do podzemní skrýše a ještě víc času zabere odstraňování pastí, se kterými jsme si dali takovou práci,“ řekl vůdce Spolku, ale v duchu se modlil ke všem mocnostem za tu trochu času, jež potřebovali. Ne! Nikdo je nesmí zastavit ve chvíli jejich největšího triumfu! Ale co když přijde i ona, uvažoval.
„Pojďme a pokračujme,“ vyhrkl ze sebe najednou a jeho ruka, stále položená na rubínu, se ztratila v červené záři, tepající v rytmu lidského srdce. Skupina se shromáždila a podsvětí opět ožilo ševelícími hlasy. Několik minut běželo vše v naprostém pořádku. Pak se ozval další výbuch. Ten otřásl celým podzemím a podrazil upírům nohy. Jediný, kdo vydržel stát vzpřímeně byl pobledlý mladík, který za kamenem dosloval ztrácel. „Rychle!“ zasyčel a pokračoval v zaříkání. Ostatní se rychle vzpamatovali a přidali se.
Intenzita rubínového světla začala znovu růst, jak se v diamantu hromadilo čím dál více energie. „Shann no dora. Ve jménu stínu! Ni la ylonia. Za matku noc! Yla den thi dora. Shiran ni latea. Přivádím tě v život, stíne života a smrti!“ syčivé hlasy rozezvučely místnost od podlahy až ke stropu.
V tu chvíli se okované dveře na druhé straně místnosti mohutně otřásly. Něco do nich narazilo silou beranidla. Dříve, než se stačila skupinka vampírů vzpamatovat, se dveře se otřásly podruhé a s rachotem se zřítily dovnitř. Zvedla se oblaka prachu, který se na zemi usazoval celá staletí. „Hina kha tha ne duira!“ zvolal vůdce upírů. V překladu znamenalo přibližně: „Zastavte je, rituál je již téměř hotov!“
Guennara cosi zasyčela, natáhla ruku s drápy ostrými jako břitva a aktivovala poslední z připravených pastí. Rám dveří se rozzářil zlatavým světlem. V okamžiku se přelilo do celé místnosti a během vteřiny byli oslepeni mocnou bílo-zlatou září. Srdce nestačilo ani jedenkrát udeřit a světlo se změnilo v temnotu. Inkoustovou čerň. Jakoby si tímto kouzlem sklepení vybralo svou dávku světla na sto let dopředu. I pochodně, které si přinesli útočníci pohasly, utlumeny magií. Tři upíři se s dýkami a ponurými výrazy v tvářích vrhli kupředu. Pohybujíc se ve svém přirozeném prostředí se z nich stali mocní dravci. Jen rubín stále zářil krvavým a nejasným přísvitem, navzdory veškeré moci kouzla temnoty.
Ozvaly se první zvuky boje, jak vampíři bleskurychle útočili a zase se stahovali. Někdo zaječel bolestí a k zemi se skácelo první bezvládné tělo. Ocel třeskala o ocel a i když měli útočníci početní převahu, byli oslepeni tmou a vyděšeni míhajícími se stíny bytostí noci. V místnosti bojovalo proti postavám v černém více než deset mužů, oblečených v hnědé kožené zbroji. Dalších několik se nevidíc potácelo z chodby, zakopávajíc o poražené dveře.
To ale jen viděli upíři, nikoliv útočníci. Vojáci tápali ve tmě kolem, a nechápajíc co se děje se stali snadnými oběťmi divokých a zoufalých výpadů obránců.
Žoldák, který se příliš přiblížil k dubovému stolu padl s proseknutým krkem. Další ležel na zemi omráčen a s ranami od dlouhých drápů na obličeji a hrdle. „Shann straoh no dora Yllagona. Nia borom hi kheth,“ ozval se odkudsi hluboký mužský hlas. Ale jakoby v odpověd protrhl vzápětí temnotu vysoký hlas ženy: „Shilla mi jan, shann ni Isil, karamtea! Ve jménu Hairona, zmiz!
Následovalo ohlušující zahřmění, které donutilo vojáky i upíry zakrýt si uši a přikrčit se pod silou toho zvuku. Temnota po celém podzemí zmizela jak mávnutím kouzelného proutku a nahradilo ji přirozené matné světlo pochodní odhozených na zem. Těch, co si vojáci přinesli s sebou. Vzplála ale ještě jedna záře. Rudý drahokam, netlumen magií, přímo vybuch ostrým jasem. Divoce tepal a kroutil se a upír vzhledu mladíka se rozplýval v jeho jasu. Pomrkávající útočníci zaváhali. Před nimi stáli tři užaslí vampíři, z dýk jim odkapávala krev. Jí se leskly jejich drápy a špičáky. Po vyceněných zubech stékaly kapičky životadárné tekutiny a dopadaly na zem.
Obě strany dlouhé vteřiny stály na místě a vzájemně se sledovaly. V tom napjatém okamžiku prošla dírou po dveřích žena, či spíše dívka, v lesknoucí se zlato-bílé kroužkové zbroji. V pravé ruce nesla runové kopí. Byla to krásná zbraň, přesná a smrtící. Tak jako ona. Dala zamítavý pokyn vojákům, kteří byli připraveni vrhnout se znovu na tři postavy pokryté krví, ze které větší část nebyla jejich vlastní. Jeden z upírů držel svou bezvládnou ruku a z velké otevřené rány blízko ramene proudilo nepřirozeně málo krve. Přesto krvácel. Tak jako člověk.
„Zanechte nečistého zaříkání a já vám slibuji, že vaše smrt bude rychlá a bezbolestná. Na to přísahám tak jak tady stojím, ve jménu Hairona,“ zaznělo od dívky ve zlaté zbroji.
„Ach, Diano, přišla jsi. Tak dlouho jsem tě neviděl a nemohl se potěšit tvou krásou,“ ozval se jakýsi unavený hlas. Vycházel zpoza rubínu, ale nikdo tím směrem nemohl pohlédnout a spatřit mluvčího, neboť by je záře oslepila. „Štveš nás již dva a půl strašlivého roku. Na své výpravě jsi zabila již tolik nevinných. Stále tě to nepřestalo bavit?“
„Rychle! Rychle je všechny zabte, byl to Iernův hlas!“ zakřičela kněžka a zaútočila svým kopím na nejbližšího z vampírů. Při tom zařvala k temné postavě rýsující se na pozadí z rudé záře: „Nebyli nevinní! Žádný vampír není nevinný! Ani když ještě nepozřeli jedinou kapku krve, touha by je stejně nakonec dohnala k vrařdění! Jejich smrt světu jen prospěla!“
„Nih herra trei,“ pronášel v odpověď veleupír Iern poslední věty zaklínadla. „Sía netára, ka dea na strahan nosferatu.“
Boj zuřil naplno a nelítostně. Hlava veleupírovy milované manželky Guennary se skutálela kamsi pod stůl. Jeden z vojáků ji jediným sekem sťal. Ukončil tak život, který mohl trvat ještě mnohá staletí. Zničil její paměť, city, vzpomínky a myšlenky.
„Iro neia zah trio,“ řekl Iern a hlas se mu slyšitelně třásl hněvem a potlačovanou bolestí, které se zmítala jeho duše. Diana svým zářícím kopím propíchla přítele Sípájího. „Síó, ty festi queri.“ Poslední ochránce padl po nesčetnými ranami nepřátel a sama kněžka se rozeběhla vstříc rudé záři diamantu. „Drul, ni dia, ty ta reinoma deia. Staniž se,“ pronesl a zvedl druhou ruku, aby ji položil na obrovský rubín ve tvaru srdce a tak dokončil kouzlo.
„Hairone!“ uslyšel jakoby z velké dálky kněžčin výkřik a vyhrknutí, jak hodila svou zbraň přes celou místnost. Magické kopí probodlo Iernovu otrhanou řízu a zanořilo se hluboko do upírovy hubené hrudi. Iern se otřásl. Hlas se mu zadrhl na rtech. Pohlédl směrem dolů a uviděl třesoucí se ratiště vyčnívající z vlastního těla. Vnímal nějaké chroptění a uvědomil si, že vychází z jeho vlastních úst. Z posledních sil napřáhl ruku a pokusil se dotknout rubínu.
„Tiriano thi deor,“ vydralo se z hrdla Dianě místností prosvištěl paprsek bílého světla. Mysl těžce zraněného veleupíra instinktivně a bezmyšlenkovitě vytvořila protikouzlo. V levé ruce se zformovala temnota, která přitáhne a pohltí vyslanou energii. Hřbetem ruky nechtěně zavadil o šarlatový diamant. V tu chvíli dorazil blesk čisté energie vyslaný Heironovou svatou kněžkou. Odkloněn z původního směru narazil s tříštivým zvukem, rozbíjejíc se o rudý drahokam. Z rubínu jako ozvěna vyšlehl neuvěřitelně ostrý záblesk světla a v následujícím okamžiku, tak krátkém, že jej mysl nemohla pojmout a pochopit, drahý kámen Srdce explodoval. Výbuch otřásl i mocnými základy prastarého hradu a smetl takřka všechny přítomné na podlahu, kde byli v bezvědomí nebo mrtví zasypáni špínou padající na vše kolem. Pouze kněžka, chráněná vlastní magií zůstala po celou dobu kataklyzmatu stát vzpřímeně. A když se usadil prach, naskytl se jí pohled na jeden z nejpodivnějších a nejfantastičtějších výjevů, jež kdy mohly spatřit oči nízkého smrtelníka.
