„Tak dobrá, ještě jednu, ale už poslední“ řekla mladá maminka svému nezbednému vřískajícímu děcku u malého stánku s cukrovou vatou snažíc se svého milovaného potomka jakkoli uklidnit nebo mu alespoň maximálně nenásilným způsobem zavřít pusu, a to i za cenu dnes již třetí porce cukrové vaty. Dítě, jakoby nechápalo, dál bušilo malinkými pěstičkami do ramene své rodičky. Těžko pochopit, kde se v tak droboučkém, jindy roztomilém tvorečkovi bere tolik energie k vyprodukování tolika decibelů zvuku, zvláště když pro to nemá- alespoň podle nás dospělých- žádný logický a vlastně ani žádný jiný důvod. Teď bych se mohla rozepsat o duševních pochodech, které probíhají v hlavičkách novorozenců, kojenců a batolat, ale o tom psát nebudu, neboť toto není mým oborem a neumím si představit, co se může takovému dítěti honit hlavou, když provádí to, co provádí.Navíc si myslím, že tohle nevědí ani ti nejodbornější odborníci psychologové a psychiatři dětští, ani žádní jiní. Spíše mě teď bude zajímat to, nad čím přemýšlí jeho maminka, která by bez dcerušky (soudě podle růžového oblečku - podle ničeho jiného pohlaví u dětí tohoto věku nerozeznávám) v náručí zdaleka jako maminka nepůsobila. Hádala jsem jí tak dvacet let, problémy s manželem a taky problémy v práci, pokud ovšem nějakou měla. Zkusíme jí teď nakouknout do mozku a zjistíme, jestli jsem se při popisu alespoň trošku přiblížila pravdě:
„Proboha, už zase! Zdá se mi to, nebo poslední dobou pořád jenom řve? Tohle už se nedá vydržet, rychle tu vatu, hlavně ať už je zticha! Asi se mi rozskočí hlava, a to je teprve dopoledne. Že jsem s ní vůbec někam chodila, člověk chce někomu udělat radost… Vlastně je to ale lepší, než tvrdnout doma s ním. –Konečně jsme na řadě. ‘Dvakrát cukrovou vatu, prosím’ ‘Ano, chvilinku...tady to máte’- Bože díky, sladké ticho… Ničema jeden, je to normální sprostý buran. Že já jsem si s ním vůbec kdy něco začínala. Byl takový už když jsme se potkali, nebo se za ten rok a půl tak strašně změnil? Těžko říct, možná jsem si jen přes růžové brýle zamilovanosti nedokázala povšimnout i těch záporných stránek jeho osobnosti. Jistě, nikdo není dokonalý, ale když to špatné v charakteru člověka začne převažovat nad tím správným, mělo by to nejen jeho okolí, ale hlavně jeho samotného zalarmovat, že něco není v pořádku. Ale kdo dokáže říct, co je správné a co naopak špatné? Nutí mě zůstat doma s dcerou a nechce mi dovolit pracovat. Je tohle špatné? V úplném prazákladu téhle jeho myšlenky je určitě dobrý úmysl, ale proč mi potom pořád otlouká o hlavu, že se mám jako královna, nic nedělám, jenom si hraju s miminem?Jenom nadává, vzteká se, bije mě.A já nemůžu dělat v podstatě nic.Jsem na něm úplně závislá. Garsonka, auto, účet v bance-úplně všechno je napsáno na něj. Tvrdí, že nás dokáže uživit sám, vždyť je přece muž. Ta chlapská ješitnost- jak já ji nenávidím, jako by neviděl, že každý týden před výplatou doslova živoříme a šetříme každý halíř na jídlo. Kdyby aspoň nekouřil, za cigarety měsíčně utratí majland, ale když si jednou koupím novou rtěnku, už je oheň na střeše a velký pán má najednou doma marnotratnou lehkomyslnou manželku. Kdo mu dennodenně vyvařuje, pere, uklízí a ještě se stará o dítě, v tu chvíli jaksi pozapomene. Všechny moje kamarádky z gymplu teď buď cestují, nebo studují vysokou. To jenom já si vždycky nějak úžasně musím zkazit život. Proč jsem mu tehdy neřekla sbohem hned, když jsem zjistila, že něco není v pořádku? Pořád jsem čekala a čekala a když jsem se konečně odhodlala, zjistila jsem, že jsem těhotná. Pak už to šlo všechno ráz naráz. Zasnoubení, slzy dojetí rodičů, svatba, miminko… Vždyť jsi to přece chtěla, tak co si stěžuješ? Vzala sis ho dobrovolně, potrat jsi taky odmítla, myslela sis, že to bude lepší, že až se vezmete, tak se to spraví. Chyba lávky, naivko! Tohle mi každý den, den za dnem běhá v hlavě. Jakoby se mé podvědomí rozhodlo, že tohle mi pomůže smířit se s realitou. Ale já vím, že ať už jsem udělala cokoliv, TOHLE jsem rozhodně nechtěla. A s tím, co nechci se přece nemůžu jen tak smířit.Nebo ano?Možná musím. A malá pořád pláče a pláče, jakoby vycítila, že v rodině není něco v pořádku. Možná to ví lépe, než kdokoliv z nás. Mám ji sice ráda,ale… Proč mi jí není líto když brečí a jen si přeju, aby byla zticha? Proč jsem tak ráda, když si ji na pár dní půjčí babička? Proč se netěším, až ji znovu uvidím? Tohle přece správná matka nedělá. -Aleluja. Cukrovou vatu už dojedla,zatím je v klidu, tak jedeme domů, než ji to zas chytne,ať mám v autě klid.- A co doma? Rychle uvařit oběd,nakrmit malou,umýt nádobí, vyluxovat v obýváku, pověsit prádlo, uvařit večeři, uklidit nádobí po večeři a pak do postele se svým „milovaným“ manžílkem.Když na to pomyslím, je mi z toho na nic. Takhle to přece dál nejde. Je mi jednadvacet a cítím se tak na sto…“
Zajímavá exkurze. Tedy alespoň pro mě určitě ano. Myslíte si, že si za to může sama?Nebo prostě jen smůla v životě? Pro jinou jednadvacetiletou dívku může tohle být ideálem šťastného života: manžel-mateřská dovolená-dítě. Ovšem s takovým „typem“ muže asi těžko. Ale přesto – i kdyby oním manželem byl ten nej- muž pod sluncem, kolik takových slečen v tomto věku by se asi našlo?
Když jsem tak pozorovala tuhle dívku tam u toho stánku, velice mě zaujala. Působila podřízeně, utrápeně a sklesle, ale přesto svým způsobem sebevědomě. Bylo mi jasné, že se jí její role poslušné manželky a matky ani v nejmenším nezamlouvá. Její tvář se mi vtiskla do paměti tak jasně, že jsem na ni v nadcházející době ještě mnohokrát myslela.
Nevím, co se v jejím životě událo potom, co odjela z té pouti. Co vím ale docela určitě, je to, že asi za po půl roce jsem ji znovu viděla na jednom veledůležitém firemním večírku a málem jsem ji nepoznala. Byla tam jako partnerka jednoho významného pána a už ani v nejmenším nepřipomínala tu usouženou slečinku z pouti. Elegantně ustrojená, nalíčená… Co se to asi stalo? Bylo nad slunce jasné, že s tím pánem nejsou jen přátelé nebo kolegové, vystupovali jako spokojený PÁR.
Udělala, po čem toužila. Má co chtěla. Co OPRAVDU chtěla. Nebudu přemýšlet nad tím, kam se podělo dítě a manžel a už vůbec nebudu soudit, zda to, že je oba opustila bylo správné, či ne. Co ale můžu říct naprosto jistě je to, že dokázala splnit , co si přála, i když poněkud pochybnou cestou. Je už jen a jen na vás, zda ji budete obdivovat, nebo odsuzovat za to, co udělala. Ale jak všichni víme, nic není jenom černé nebo bílé a nic není úplně správně nebo naprosto spatně. A každý dělá jen to, co v danou chvíli považuje za to nejlepší, i když to má občas katastrofální následky. A někdy jsme taky přinuceni udělat to nejhorší jenom proto, že tady žádná jiná lepší možnost, která by vedla k vyřešení našeho naléhavého problému, v tu chvíli prostě není.
