Ke stolu přišel muž. Sedl si k němu. Na dřevěnou židli. Hrubou, neotesanou. Stůl byl také dřevěný, hrubý a neotesaný; byl z něho cítit život. Muž měl tenhle stůl velmi rád. Měl rád jeho hrubou, teplou desku. Byla nesčetněkrát pořezaná, ale rýhy, menší i větší, různě hluboké, ji neubíraly nic na kráse. Naopak. Byla jako starý muž, jehož vrásky ho činí přitažlivějším a hovoří o pevnosti. Takový byl i tenhle stůl i muž, který u něho sedával. Hodiny, často od rána do večera, pracoval na poli, staral se o koně, zpravoval dům. Byl pevný a šlachovitý, nikoliv však ve svých pohybech hrubý. Kdyby býval měl ženu, měla by ráda jeho pevné, teplé ruce, které by ji držely v náručí; nikoliv něžně, ale s neoblomnou láskyplností. Věděla by, že muž, který se jí dívá do očí, je ve svých citech upřímný a neměla by pochyby o tom, že by ji byl schopný chránit, pokud by to potřebovala. Muž ale ženu neměl. Ne nikdy, vlastně jich poznal několik, ale teď už žil roky sám. Kdysi toužil po životě se ženou, s dětmi, ale jeho poslední vztah, ačkoliv byl dlouhý a zdál se být plný lásky, skončil a on už neměl vůli hledat nový. Jeho život byl teď naplněný prací, těžkou, ale smysluplnou. Dávala jeho životu jednoduchost a to mu vyhovovalo.
*****
Toho dne muž pojedl u svého stolu a odjel, s koněm a povozem, na pole. Byl čas žní. Byl konec léta, krásný zlatavý den a on musel sklidit své obilí.
*****Tehdy za ním přišla paní Smrt. Paní Smrt za námi chodí dvojím způsobem. Buď nás přijde varovat a dá nám tak šanci k životu nebo nás překvapí, neočekávaná a nepozvána, aby nám ukradla náš poslední dech. Tehdy muži řekla, že pokud obilí sklidí, pukne mu srdce, přestože si myslí, že ho má tvrdé jako skála. Řekla mu to a zmizela. Muž neměl ze smrti strach, ale zemřít ještě nechtěl. Vzal koně a povoz a odjel domů. Ten den muž přemýšlel. Byla mu dána možnost. Možnost, aby si vybral. Mezi tím, že nechá svou celoroční práce ladem, zlaté obilné klasy nechá naplnit až ohnou stonky a nakonec se vysypou, nevyužitě a zbytečně. Mezi tím, že bude žít, ale svou práci, které už léta věřil, a která mu dodávala odvahu a sílu, nebude moci dokonat. Ne muž se nebál smrti. Věděl, že všechno co se v jeho životě stalo i stane, se stát musí a muselo, že nemůže být jinak. Byl se svým životem smířen. Byl smířen sám se sebou. A obílí čeká.
*****Druhý den ráno pojedl u svého stolu a vyjel k poli. Nabrousil kosu a svými silnými, šlachovitými rukama se dal do práce. V poledne si udělal hodinu pauzu, pojedl a chvíli si poležel. Pak pokračoval až do večera. Ten den byl nádherný. Na obloze nebyl ani mráček a slunce prohřálo vzduch už dávno před polednem. Nad polem se jako zavěšeni na neviditelném provázku, vznášeli skřivani a zpívali. Jediné co kromě svého zpěvu mohli slyšet byl pravidelný rytmus kosy a šum polehávajícího obilí. Muž byl šťastný. Tak pracoval první den i druhý den a třetí potom na pole přišel s mnoha motouzy a začal vázat snopce. Trvalo mu to celý den, ale když jel potom večer domů, měl pocit dobře vykonané práce. Cestou uvažoval jestli zjevení, které měl před několika dny bylo vlastně skutečné. Zda-li se mu přece všechno jen nezdálo. Pochybnosti se mu zdály stále více a více opodstatněné.*****
Ten den muž přijel domů, usedl ke svému stolu a zemřel. V okamžiku, kdy jeho hlava spadla na stůl, se deska rozlomila na půl. Stůl už byl zbytečný; jeho pán zemřel a jiného už mít nechtěl. Tak na zemi ležel napůl rozlomený stůl a uprostřed mrtvé tělo. Muž se usmíval.
