Necítil jsem k ní nenávist, ačkoli bych měl tisíc důvodů, ale spíš jen smutek a rozčarování. Lidé si tak zbytečně neustále navzájem působí bolest… Někdy jako bych už neměl sílu, snažit se je od těch jejich pošetilostí odvracet…
Viděl jsem na ní, že se z mé těsné blízkosti začala cítit velmi nesvá. Čekala, že jí budu přinejmenším klást spoustu podmínek a příkazů a tohle ji zaskočilo. Chtěla mne i dál nenávidět, můj soucit jí očividně ztěžoval situaci.
Když jsem se druhý den brzy ráno probudil, měl jsem pocit, že to, co se stalo včera, byl jen divoký sen. Ale sotva jsem otevřel oči, realita byla opět tady. Opravdu jsem měl otroka, či spíše otrokyni, rudovlasou ďáblici, která na mne zpod přimhouřených očí barvy letního bouřkového nebe zle zahlížela z provizorního lůžka u protější stěny. Vzpomněl jsem si, že jsem jí tam naházel její kožešiny, protože jen tam jsem ji mohl připoutat k trámu, vystupujícímu ze stěny.
Vstal jsem a přešel po dřevěné podlaze až k ní a sklonil se k ní, abych jí odvázal od trámu. Aelfritha sebou mrskla jako ta nejhbitější ještěrka a sáhla po mé dýce, kterou jsem měl přivázanou na lýtku. Pokusila se mi ji vrazit do nechráněného boku.
Jenže to už jsem držel její zápěstí i se svou zbraní a drtil jí ruku jako ve svěráku, až vyhekla bolestí a musela ji pustit. Hodil jsem dýku na podlahu, kde hlasitě zazvonila o železný kryt kamenného krbu. Nestihla nikam utéct, když jsem se po ní vrhl. Uvěznil jsem ji pod svým tělem a probodával ji výhrůžnými pohledy. Možná jsem to ale neměl dělat, cítil jsem její pružné, štíhlé tělo pod svým, její útlé boky a plná ňadra…
„Varuji tě, Aelfritho, pokud se mně ještě pokusíš zabít, nebude tady už nikdo, kdo by tě
znovu zachránil, tak si svoje činy dobře rozvaž“ zachraptěl jsem, vnímaje už jen palčivou bolest ve slabinách, která se dala utišit jen jediným způsobem...
„Nemysli si, že se nepokusím utéct, ty jeden bastarde“ prskla po mně Aelfritha
rozzlobeně a snažila se uvolnit. Jakoby ale narážela na skálu. Neuhnul jsem ani o kousek a dál svíral rukama její spoutaná zápěstí a stehny její boky, ať kopala jak chtěla. Nebyl jsem ještě oblečený, měl jsem na sobě jen obtočenou tenkou přikrývku, takže jsem velmi dobře vnímal teplo její kůže. Musel jsem se velmi ovládat, abych nevyužil svého absolutního práva na její život a hlavně na její mladé, krásné tělo. Do téhle chvíle jsem si myslel, že už se nenechám ovládat potřebami svého těla a rozptylovat takovými hloupostmi. No, do téhle chvíle…
Viděl jsem, že jí navzdory vzteku stoupá horkost do tváří. Nemohla totiž přehlédnout mé vzrušené mužství na svém stehně a dobře věděla, že si s ní mohu dělat, co chci. Nemohl jsem k ní být ale jakkoli shovívavý a začít ji uklidňovat. Cynicky jsem poznamenal:
„Zkus utéct a odnese to Jenwe, Aelfritho…“ S maskou nějakého milosrdného a přecitlivělého anděla spásy bych ve vyjednávání s divokými náčelníky nikdy neuspěl. Pochopila, že bych to udělal, teď si tím byla jistá. Věděla sice, že bych Jenwe nezabil, ale nemohla a nechtěla ji vystavit žádnému nebezpečí z mé nebo Ragnarovy strany. Byly horší tresty než smrt.
„Nikdy ti nebudu sloužit. K ničemu ti nebude, když mně tady budeš držet“ opáčila popuzeně.
„K čemu mi to bude, to budeš muset nechat na mně a čím dřív pochopíš, že teď o tvém životě rozhoduji já, tím lépe“ Nikterak jsem jí nehodlal vysvětlovat své důvody. Ten, že bych mohl ztratit vážnost u mužů a válečníků kmene, kdyby jich nechal utéct, byl jen jeden z nich a rozhodně neměl prioritu.Chtěl jsem ale opravdu jen nastolit příměří v Quessiriandu, jak to po mně chtěla Calanthé? Najednou jsem si nebyl jist vůbec ničím, události poslední doby dostávají nějaký divný spád...
Pustil jsem ji, odhrnul stranou rozházené kožešiny a když jsem se přesunul na kraj lůžka, slyšel jsem, jak překvapeně sykla. No ovšem, jak jsem mohl zapomenout na svoji zmrzačenou nohu… Celé mé levé lýtko i stehno totiž křižovalo několik výrazných, vystouplých jizev. Kůže kolem nich i po letech vypadala, jakoby ji někdo sešil z několika kusů a byla nepřirozeně lesklá a ošklivě tmavě rudá. V důsledku toho zranění jsem měl i trochu zkrácené šlachy a na nohu občas tvrdě dopadal. Neměl jsem tak dobré regenerační schopnosti jako čistokrevní elfové. Ale tenkrát jsem byl rád, že jsem to vůbec přežil...
Připoutal jsem ji zpět k trámu a rychle jsem na sebe hodil kalhoty a plášť, ignorujíc přitom její zlostné a trochu i zvědavé pohledy. Při cestě ven jsem se shýbl pro svou dýku a postavil pak přede dveře jednoho z mužů Finwёa Moudrého.
Nepouštěl jsem jí ven a nařídil jsem, aby stráž prověřovala její služebnou Jenwe, kdykoli za ní vejde. Byla jí velmi oddaná, jak jsem si všiml, takže nebylo možné nic ponechat náhodě.
Naštěstí jsem ji k ničemu nepotřeboval, takže jsem za ní nemusel chodit. Byla vzteklá a nezvladatelná jako smečka hladových vlků, bylo třeba jiných věcí, než abych mohl plýtvat časem na ni. Pokud se nemíní uklidnit, bude tam zavřená tak dlouho, jak bude třeba. Všechen můj čas teď vyplnila jednání s Finwёm Moudrým. Věděl jsem, že i jemu je jasné, že současná situace v Kitazaaru je neudržitelná. Znal mě velmi dobře na to, aby si myslel, že se s chutí ujmu vlády ve vesnici. Třetí den ale dorazil spěšný posel z Aarghadu a Finwё se musel i s doprovodem rychle vrátit. Nechal mi Kitazaar i s Aelfrithou na krku, ačkoliv její otázka zdaleka nebyla vyřešená a mně se do jejího řešení vůbec nechtělo...
Zrovna jsem si v kovárně dobrušoval ostří své druhé arengy, když jsem zaslechl, jak někdo vešel. Okamžitě jsem cítil jeho pach, byl to pach zrady a zbabělosti… to mohl být jen velkohubý Ragnar.
„Všiml jsem si, vyjednavači, že zřejmě netušíš, jakou rozkoš ti může Aelfritha poskytnout. Zdá se, že si svou kobylku nechceš nebo neumíš pořádně osedlat. Já bych věděl, jak na to…náčelníku“ ušklíbl se.
Otočil jsem se po něm a rukojeť dýky mi sama vklouzla do dlaně: „Varuji tě, Ragnare, jestli se jí jenom dotkneš… Nepotřebuji být náčelníkem k tomu, abych tě kdykoli donutil kňučet o milost“ odtušil jsem chladně.
A můj zlověstný a smrt slibující pohled donutil Ragnara mimoděk o krok ustoupit. Jenže svým ústupem mne ještě víc podráždil. Každá zmínka o Aelfrithě ve mně probouzela dávno pohřbené pocity, nad kterými teď dominovala pouze zloba. Vztyčil jsem se od kamenného brusu a bez varování se rozpřáhl. Nečekal to, zapotácel se a dopadl na roubenou stěnu kovárny, až se na zem s hlasitým řinkotem sesypala hromada hliněných misek a cínových pohárů. Měla je tam na zavěšených poličkách kovářova žena.
Chytil jsem ho pod krkem dřív, než se vzpamatoval a mrštil s ním na okraj výhně, která už jen slabě doutnala. Ostří arengy jsem mu přitiskl na krk, aby se ani nehnul a druhou rukou jsem mu nahnul hlavu až k žhavým oharkům. Zděšeně sebou škubl a ruka, kterou hmatal po meči mu poslušně klesla zpět.
„Nikdy se už k ní nepřiblížíš, Ragnare“ zavrčel jsem výhrůžně. „Viděl jsem, jak se s ní domlouváš…“
„Měl jsem ji jen odsud odvést, Illúviane…“ zasípal.
„Kam?“ Zavrtěl hlavou. Tak jsem mu přitlačil ostří na krk a jel s ním od brady po krku dolů, až ošklivě zaskřípala na hrbolku klíční kosti, zanechávajíc za sebou jasně rudou stopu krve.
„Nemůžu…“ zachrčel.
„Pomůžu ti, ty zrádcovský pse“ odtušil jsem nesmlouvavě a přiblížil jeho hlavu ještě blíž k ohništi, až mu začaly doutnat vlasy. Vytřeštil na mě oči, asi nepočítal s tím, že půjdu tak daleko.
„Chce ji nejvyšší mág temných elfů z Glówainu“ vypadlo z něj.
„Jak se jmenuje a co jsou zač?“ chtěl jsem vědět.
„Je to sám velký Nárien Círdan, Illúviane, musel jsi o něm slyšet…“
Nárien Círdan? Blesklo mi hlavou, co všechno jsem o něm už slyšel. Byl to prý jeden z nejmocnějších elfích mágů všech dob. Bylo to o to horší, že se již před třista lety se svými věrnými odtrhl od Lesních elfů a vydal se temnou cestou za svými strašlivými sny… Nikdo ale přesně nevěděl, kde Glówain hledat, co vlastně chtějí a jak žijí. Nebylo možné je potkat, pokud oni sami nechtěli. Ale mezi lidmi a elfy se vyprávělo, že Nárien pořádá odporné krvavé oběti a obětuje jakémusi temnému bohovi ve zvířecí podobě. Jestli zrovna Nárien hledá Aelfrithu, proč ji potřebuje? A proč si pro ni nepřišel se svými válečníky? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí…
„Kde ho najdu, ty bídáku?“
„On si najde tebe, Illúviane“ zasvítilo mu v očích náhlým nepochopitelným veselím.
„Proč jí potřebuje?“
„Nevím, velký vyjednavači, tohle už opravdu nevím“ kroutil se jako had a pokud ještě něco věděl, musel bych ho pro to nejspíš zabít.
„Nechci tě v Kitazaaru už ani vidět, Ragnare… Příště tě už rovnou zabiju“ Odstoupil jsem od něho a sledoval, jak se oklepal a rychle vyběhl ven. Muži ze stráže mi pak hlásili, že odpoledne opustil Kitazaar směrem na Awensir. Nikoho jsem za ním neposlal, po odjezdu rady Starších ve vesnici zůstalo jen několik válečníků z jeho doprovodu, které jsem potřeboval mít k ruce.
Nastal čas, vyjasnit si s Aelfrithou pravidla. nemohl jsem dopustit, aby se s ní domlouval zrovna Ragnar. Viděl jsem, že za ní přišla Jenwe, tak jsem zamířil rovnou k náčelnickému domu. Potichu jsem se vyhoupl do druhého patra po trámech, abych vyloučil vrzání dřevených schodů. Na chodbě postával jeden z určených mužů a na moje znamení, aby mlčel, lehce sklonil hlavu na znamení pochopení a úcty. Byla to dětská a pošetilá hra, poslouchat takhle za dveřmi. Ale přestože mluvily velmi potichu, já je slyšel naprosto jasně.
Zaslechl jsem ale už jen útržek rozhovoru mezi Jenwe a Aelfrithou…
Už se pomalu blížím k závěru, ale jen pomalu, ještě je toho dost, co nevíte :-))). Co kdyby jste mi napsali, jak si třeba představujete konec? Ráda uvítám Vaše komentáře: Ellinor
