Alathas se ponořil do milosrdné tmy. Celé město
usínalo. Jenom stráž bděla z pověření místokrále a hlídala městskou bránu.
Nikdo netušil, že se kolesa osudu dala právě do pohybu a nadešel čas proroctví.
"Střídání stráží!" zavelel hlas u brány.
Polospící voják se probral a napřímil. Po vystřídání jeho činnosti s druhým
vojákem se odebral přímou cestou do místního hostince, který zavíral až časně
ráno. Plouživým krokem míjel sudy s vodou. Náhle jej přepadl pocit žízně. Mohl
počkat a napít se dobrého vína v hostinci, ale on sklonil hlavu a nabral
průzračnou vodu do ruky. Když se nakláněl podruhé, spatřil v rozvířené vodní
hladině odraz člověka. Ihned se otočil ale nikdo za ním nestál. Ještě chvíli
hleděl do tmy. Když si uvědomil, že to byl jen přelud z toho, jak dlouho
nespal, rozhodl se pokračovat v cestě. Daleko však jeho kroky nevedly. Zhruba
na půli cesty jej osvítilo jasně rudé světlo. Voják se vylekal a rychlými
pohyby se ohlížel kolem sebe. Byla opět tma. Tentokrát nečekal a již rychlým
krokem směřoval ke svému cíli. V tom, jakoby se vzduch proměnil v hořlavý plyn,
se rozzářila obloha a počala hořeti. Voják jen pohlédl k nebesům a spatřil
hrůznou scenérii. Z obou stran se po obloze valil rudý plamen, požírající
mraky. V moment střetnutí se obou ohňů nastala oslepující záře. Nebesa plála v
jednom ohni a na zemi začalo býti horko. Světlo jasnější nežli ve dne a teplo
větší nežli v létě. Vypadalo to, jakoby se celá země náhle ocitla pod Ohnivou
Řekou. Voják křičel strachy a běžel do hostince, stíhán vlastním strachem.
"To vám povídám, toho Minotaura jsem skolil
holýma rukama!" chvástal se postarší muž sedící za stolem a mající před
sebou pět prázdných sklenic od vína.
"Zachraň se kdo můžeš!" křičel již před
dveřmi hostince voják. Rozrazil je a
zastavil se až o procházejícího hospodského.
"Co blázníš?" ptal se udiveně hospodský.
"Pekelný Oheň! Pekelný Oheň! Nebesa hoří, ona
hoří!" křičel stále a pomalu upadal na zem. "Hlupáci, otevřete oči!
Vyjděte ven, spatříte hrůzu a zkázu!" Lidé nečekali a vyběhli ven. Ihned
je oslepila záře a udeřilo neúnosné horko.
"Ještě ne, já ještě nechci!" volal voják a
sepjal ruce k nebesům. "Neber si moji duši, Pane. Nejsem hříšníkem, já
nechci do Horoucích Pekel!"
V ten samý okamžik probudila stráž místokrále a řekla
mu o stávajícím stavu. On však neznal téměř nic z okolních zemí a netušil co se
v nich děje. Nevěděl čemu má přisuzovat příčinu. Dlouho přemýšlel než se v jeho
hlavě zrodila krutá myšlenka. Ještě té noci svolal veškeré obyvatele Alathasu a
připravil si vysvětlení.
"Můj lide, dnešní noc se zapsala do našich
myslí, nesmazatelně a bolestně. Nemusíte se však bát, není to hněv boží či
dokonce Pekelný Oheň, jak někteří myslí. To sám král a Pán tohoto města na nás
ve své šílenosti seslal tuto pohromu. A nyní se nám vysoko v ledových horách
směje, v horách, kde oheň nemá žádnou moc! Já, Corvicius, se tímto jmenuji a
povyšuji na Pána města a krále Khel'Mondu!"
V řadách obyvatel bylo ticho. "Nebojte se již více, zítra ráno vyšlu mé
nejlepší vojáky aby nalezli šíleného krále a přivedli jej sem. Bude s ním veden
řádný soud. Nyní běžte," dokončil svou řeč a v duchu si pochvaloval svůj
plán.
"Vy víte, že je to lež!" křikl na Corvicia
Dgulk, který právě přicházel s Bertem a Faem.
"Lež? Chceš snad zpochybňovat slovo
krále?!" zpřísnil Corvicius a pevně se zapřel do kamenného zábradlí, jenž
obklopovalo terasu, na které stál.
"Vy nejste král! Je jen jediný a ten žije v
horách," namítl Bert a přistoupil pod terasu.
"Nehodlám se s vámi hádat, cizinci! Zítra ráno
budete vyhoštěni z mého města a brány vám budou navěky uzavřeny!"
"Řekněte nám alespoň, kde se skrývá starý
král?" zeptal se Fao a pohlédl místokráli do očí.
"Chcete ho navštívit? Prosím, můžete tam klidně
zůstat! Naposledy byl spatřen na Sněžných pláních, ale nikdo neví, kde je mu
nyní konec. To je vše, jděte a modlete se za rychlou smrt v ukrutném mrazu!
Mimo mé město není bezpečno pro nikoho," řekl a už se chystal otočit a
odejít, pak ale dodal, "ani pro ty, nad kterými bdí oko Esirie a Asgarasu.
Svaté úkoly nedělají z jejich plnitelů svaté tvory!" a odešel.
"Slyšel jsi, Dgulku? Jak věděl, že jsme z
Asgarasu a byli jsme v Esirii?" udiveně řekl Bert.
"Něco se mi tady nezdá," zamyšleně pronesl
Fao. "Ta věta: 'Svaté úkoly nedělají z jejich plnitelů
svaté tvory!' Jako by naznačovala..."
"Náš svatý úkol!" vykřikl Bert, "on
věděl o dopisu!" Fao si začal dávat souvislosti dohromady a počal
přecházet po dlážděné cestě.
"Zdá se, že Temný pán má více služebníků, než
jsme doufali. Nejprve Grimm, pak ten Temný elf a nakonec místokrál Khel'Mondu. Pokud tato jména nemají žádnou souvislost, pak
se nemusíme obávat, ale jestli mají...," odmlčel se. Jak přecházel po
cestě s hlavou dolů, všiml si povědomého znaku na každé třetí dlaždici. Černé
slunce, pod nímž stojí postava zahalená v kápi držící malé kladívko. "Kdo
nechal dělat tyto dlaždice?" zeptal se kolemjdoucího vojáka.
"Tyhle? Sám Gertir Veliký, králův nejlepší
rádce."
"Ale ne," přerušil jej Fao, "tyto jsem
myslel," a ukázal na dlaždici se znakem.
"Ty jsou celkem nové. Nechal je udělat
místokrál, tedy teď už král Corvicius. Prý to bylo nezbytné pro nějaké vyšší
účely nebo co."
"Děkuji vám, moc jste mi pomohl," řekl Fao
a počkal až voják zajde za roh. "Nyní již není o čem pochybovat. Tento
symbol jsem viděl i na Grimmově náramku a ten elf jej měl vytetován na pravé
ruce, byl však velmi malý a v tom šeru téměř neviditelný."
"Musíme rychle pryč! Není tu pro nás
bezpečno," strachoval se Bert.
"Ne, nemusíme se bát. Je tu příliš svědků a
Corvicius by se tak akorát sesadil z trůnu. Bude nejlepší, když se teď půjdeme
vyspat a brzy ráno vyrazíme do Sněžných plání," navrhl Fao a pohlédl na
již bezmračnou a klidnou oblohu. "Dnes jsme byli svědky druhého znamení,
ještě jich zbývá pět. Čas však běží rychleji, než bychom si přáli. Snad
nalezneme pravého krále včas a živého."
Noc byla chladná a pro většinu našich přátel bezesná.
Až na Faa, který měl živý sen. Náhle se ocitl v ledové jeskyni. Vše bylo zmrzlé
a ze stropu visely ostré krápníky. Z této jeskyně vedla pouze jedna cesta. Byl
to temný tunel z něhož vycházel nezřetelný hlas. Jak se však Fao blížil, hlas
mohutněl a poznával i další osobu.
"Nastal čas Soudu! Tvůj hřích bude potrestán,
Lidský tvore!"
"Prosím vás, pusťte mě. Nic jsem
neudělal..."
"Mlč! Nejsi hoden rozmlouvati! Naslouchej
Soudci!" Fao vkročil do ohromného sálu z jednoho kusu ledu. Všude hořely
svíce. Sál byl zaplněn stovkami lidí, ale nikdo se Faa ani nevšiml. Šel tedy
kupředu a stále naslouchal.
"Dvě hvězdy již zhasly na tvém nebi, Lidský
tvore! A přec již vím, že zhřešíš! Nevyhneš se svému Osudu a nakonec spočineš v
zemi!"
"Nechte mě jít! Chci pryč..."
"Již brzy budeš v klidu věčném. Již brzy, už jen
pět jich září na nebi!" Fao již z dálky rozpoznával postavu z dlaždice.
Černá kápě, nad hlavou černé slunce a v ruce... kladívko, kterým se odsuzuje
provinilec. Je to soudce, Prorok soudce!
"Dobrá tedy, běž zpět do svého světa, ale
nezapomeň, nic tě nemůže vysvobodit z tvého prokletí. Nic!!!" Fao chtěl
vznést námitku, ale jakmile otevřel ústa, aby promluvil, vzbudil se. Té noci
již sny nepřicházely.
Brzy ráno vzbudil Fao ostatní a po rychlé snídani se
vydali pryč z města. Neměli však ani koně a ani draky. Šli sami ledovou
pustinou bez možnosti návratu.
"Čím více jsme od Alathasu, tím větší je mi zima
a hlavně," odmlčel se Dgulk, "mám hlad."
"To je zvláštní," říkal potichu Bert.
"Co? Co je zvláštní?" ptal se promrzlý
Dgulk.
"Ten meč. Runa opět světélkuje, ale ukazuje
jiným směrem než je Alathas. Mysleli jsme, že nás dovede k Dračím lidem, ale
ona míří jinam." Fao se zastavil a vrátil se zpět za Dgulkem a Bertem.
Pohlédl na meč a poté na runu.
"Za kým jiným by nás mohla dovést? V téhle
pustině přece není nikdo...," náhle se Fao zamyslel. "Jelikož jsme
uprostřed Sněžných plání, okolo je mlha a není daleko vidět, můžeme se podle ní
zkusit řídit a třeba nás dovede ke svému Pánovi."
"Stejnak by jsme tu jinak zmrzli... a nebo
zabloudili," prohodil Dgulk a otřásl se zimou.
Postupovali tedy dál podle záře runy a došli až na
úpatí Šedých hor. Zde náhle runa pohasla.
"No a je
to!" zabručel Dgulk a sedl si na plochý kámen.
"Třeba jsme na místě," říkal si nahlas Bert
a otáčel mečem kolem dokola.
"Možná, ale nikde tu nevidím vchod,"
odvětil Fao a přimhouřil oči aby více zaostřil na šedé stíny u skalní stěny.
Nejprve se nehýbali, ale poté se jeden z nich nepatrně pohnul kupředu. Nepatrně
pro oči Dgulka či Berta, ale Fao dokázal rozeznat, že v dálce stojí dva lidé -
muž a žena.
"Myslím, že máme společnost," řekl Fao a
naznačil Bertovi a Dgulkovi aby zůstali na místě. Sám se pak vydal naproti
neznámým cizincům. Za okamžik se i on stal pouhým šedým stínem.
"Ještě chvilku bude foukat ten ledový vítr a asi
tu zmrznu vstoje!" rozčiloval se Dgulk.
"Podívej! Fao se vrací," řekl Bert a viděl,
jak se přibližují i stíny cizinců.
"Máme štěstí!" pousmál se Fao. "Král
je naživu a tito jsou jeho věrní poddaní, jenž prchli před Corviciem. Zavedou
nás přímo ke králi."
"Já jsem Tollb a zde je má žena Jakel,"
pronesl vysoký muž s dlouhými vlasy, které mu plály ve větru.
"Jsme rádi, že jdete navštívit krále. Od té
doby, co odešel z Alathasu je stále zamlklý a většinu času tráví ve své
komnatě," řekla Jakel a pohlédla na Bertův meč. "Překrásná zbraň,
mohu se podívat?" optala se.
"Ale jistě," odpověděl Bert a podal meč do
rukou Jakel.
"Ó, to nemůže být pravda!" udivila se a
ukázala rychle meč Tollbovi.
"Tak přece, našel se! Algariell, meč Úsvitu,
ztracený před mnoha lety. Král tomu nebude věřit," užasle řekl Tollb a
otáčel meč ve svých rukou. Bert nechápal jejich obdiv a úžas nad tak obyčejným
mečem. Nebyl nijak zdoben a až na runu neobsahoval nic zvláštního. Přesto si
však tento pocit ponechal pro sebe a sledoval zaujatě radost Tollba i Jakel.
"Musíme okamžitě ke králi! Bude mít
radost," zakřičel Tollb v sílícím větru a vzdaloval se směrem k úpatí hor.
Ostatní jej následovali. Těsně před strmou skalní stěnou se zastavili. Tollb
neklidně pobíhal podél a stále něco hledal. Vítr sílil.
"Není tu!" křičel na Jakel. "Je
pryč!"
"To není možné," volala Jakel a běžela za
Tollbem. Vítr stále sílil a nad hlavami našich přátel se stahovala temná
mračna. Bouře byla na dohled.
"Nemůžeme nalézt cestu do hor! Prostě se
ztratila," udýchaně vysvětloval Tollb. V ten moment se zablýsklo a okamžitě
následoval mohutný hrom.
"Víte alespoň, kde zhruba ten vchod měl
být?" zeptal se Fao. Jakel jen matně vzpomněla na přibližné místo a
ukázala tím směrem. Fao šel kupředu, ujištěn tím, že otvor ve skále nemůže sám
od sebe zmizet. V jeho mysli se zrodilo jediné jméno...Grimm!
"Stát! Dál ani krok, jinak zůstanete sám,
Fao!" ozvalo se za jeho zády. Fao se rychle otočil a spatřil, ke svému
úžasu, Corvicia a jeho služebníky jak zajali Berta, Dgulka, Jakel a Tollba.
Neměl jinou možnost.
"Výborně, Fao. Díky vám již víme, kde se schovává
ten starý blázen! A díky vám konečně ukončím jeho život a já se stanu jediným
králem Mokhazadu!" křičel Corvicius v silném větru. Na nebi se opět
zablýsklo a blesk udeřil nedaleko Faa, přímo do stěny. V ten okamžik bylo
zrušeno kouzlo, jež vytvářelo iluzi skalní stěny a byl tak odhalen pravý vchod
do Šedých hor. Toto kouzlo ale nepatřilo nikomu z místních, bylo toho, jenž Fao
podezíral nejdříve.
"Ale, ale. Fao a chycen v pasti," ozvalo se
kdesi v dáli. Za chvíli již bylo vidět přicházejícího Grimma. "Koukám, že
si více lidí nepřeje tvou přítomnost, Fao."
"Kdo jsi! Zůstaň na místě, nebo špatně
skončíš," křikl jeden z Corviciových stráží.
"Kdo jsem? Grimm. Grimm, Moudrý a přišel jsem
skoncovat s tímto kouzelníkem! Jednou pro vždy," zasyčel Grimm a šel stále
blíž.
"Pak jsi tu vítán. Jestli je pravda, co povídáš,
nechám ti Faa pro tvou zábavu. Alespoň si ušetřím práci!" řekl Corvicius a
byl vidět zřetelný úsměv. "My odcházíme navštívit starého krále, věřím, že
to sním skončíš brzy!"
"Nemusíte se bát, bude to jako porazit starý a
suchý strom, jenž tvrdohlavě odolává náporu času," řekl Grimm a pohlédl
Faovi do očí. Celá družina i se zajatci šla ke vchodu. Fao se nadechl a otočil
se na Berta s Dgulkem: "Bouře sílí, hrom burácí, Šedé hory sílu ztrácí.
Úderem však otřese se, hora příkrov setřese, padne na zem, nezvedne se, ten,
kdo sněhu vyhne se!" Dgulk jen nechápavě koukal a nenacházel žádné rozumné
vysvětlení této věty.
"Mluvíš v hádankách, Fao? Ty ti nepomohou,
rozluč se s tímto světem!" zakřičel Grimm a počal připravovat kouzlo. Fao
naposled pohlédl na družinu a v moment, kdy byla celá již uvnitř hory, zvolal
mohutným a jasným hlasem: "Volám tebe, světlo jasné, najdi v hoře útěchu.
Ukaž sílu, nežli zhasne, udeř při mém výdechu!"
"Říkám ti, že hádankami si život
nezachráníš!" křičel Grimm, připravený seslat kouzlo. Fao se však zhluboka
nadechl. Při nádechu se temná mračna stále rychleji prosvěcovala blesky a tempo
nabíralo na rychlosti. Na okamžik Fao zadržel dech a pohlédl na letící smrtelný
paprsek, jenž před okamžikem vyslal Grimm. Vše se náhle zpomalilo a Fao
vydechl. S jeho vydechnutím se všechna energie z mraků shlukla do jednoho místa
a udeřil největší blesk, jaký kdy byl viděn. V polovině své cesty se rozdělil a
jedna část zasáhla Grimmovo kouzlo a tím jej zrušila. Druhá pak udeřila do hory
a s mohutným duněním strhla obrovskou lavinu. Grimm byl svým kouzlem zcela
vyčerpán a nemohl se nijak bránit. Lavina nabírala na síle a valila se přímo na
Faa.
"Nyní mám jedinečnou šanci vše ukončit.
Jsi bezbranný
a bylo by to tak, jak jsi sám říkal... jako poražení starého suchého stromu," při
těchto slovech se Grimm rozzuřil a rozeběhl se za Faem. Ten však rychlým krokem
vstoupil do vchodu hory a již se nestihl otočit. Lavina dosáhla svého cíle! S
řinčením a burácením dosedla masa ledu a sněhu na úpatí hory a uzavřela tak
cestu přes Šedé hory. Fao se naštěstí včas schoval, ale Grimm... kdo ví, zda
zůstal pohřben navěky v ledovém hrobě či se mu podařilo uniknout. Vyčerpaný Fao
padl na zem a pohltila jej temnota a stín.
Corvicius zatím dorazil do malého městečka pod horou
a byl připraven přebrat místo krále. Jeho plány však nenalezly u krále
pochopení a dříve, než stihl vstoupit do trůního sálu, uzavřel jej král a byl
rozhodnut raději zemřít hladem nežli rukou zrádce a vraha nevinných lidí.
"Nemáš jinou možnost, starý blázne!" volal
na zavřené dveře Corvicius. Odpověď však nepřicházela.
"Máme vyrazit dveře?" zeptal se voják.
"Ne, zatím ne," řekl Corvicius a přistoupil
ke dveřím. "No tak, otevři ty dveře a uznej svou porážku. Odměnou ti bude
rychlá a bezbolestná smrt," sliboval Corvicius a přitiskl ucho na dveře
aby slyšel alespoň něco.
"Nikdy!" ozvalo se ze sálu. "Je tu
ještě někdo, kdo nemá rád nezvané hosty, Corvicie. Je sice daleko, ale pokud
slyšel tu bouři a poté tu hromovou ránu, jež otřásla samými kořeny hor, pak
jistě přijde. Ano, on přijde a ty budeš tím prvním, na co narazí!"
Corvicius se odmlčel.
"Myslíš Yordira? Toho ubožáka?! Ten už nepřijde!
Dobře jsem promyslel vše, co by se mohlo stát a dříve, nežli jsem se vydal za
tebou, uvrhl jsem ho v ledový spánek, stejně jako tuto zemi!" řekl
sebejistě Corvicius.
"Tvá kouzla, kterými vládneš nad naší zemí, již
brzy pominou! A opět spatříme zeleň a uslyšíme zpěv ptáků. Jsi jen kus ledu,
bez citu a slitování!"
"Ano, přesně tak! Nepokryl jsem tuto zemi ledem
a sněhem jen proto, abych se tu dohadoval s hlupákem! Vyjdi sám nebo začnou
umírat tví služebníci!" Ze sálu se neozvalo nic. Corvicius ještě chvíli
stál u dveří. Poté se prudce otočil a přejel očima po všech lidech, kteří byli
zajati. Mezi nimi i Bert s Dgulkem.
"Začneme těmi cizinci!" rozkázal.
"Zadrž!" ozvalo se ze zadu. "Již
dlouho jsi svíral tuto zemi ledovou pěstí, Zargothe!" Ze stínu vyšel Fao a
v ruce svíral svou hůl.
"Fao!" udivil se, "Ten bídák Grimm!
Nedokázal splnit ani tak snadný úkol!" rozhněval se Corvicius a ukázal
vojákům. "Chyťte ho! Bude první obětí!" Vtom však Fao pozdvihl hůl a všichni z Corviciovy družiny zkameněli. Fao pomalým krokem došel až k
samotnému Corviciovi.
"Tvůj sluha padl v Dulrii na kraji Morteonu a
sním zmizelo i ledové prokletí. Zurg byl poražen, ale ty jsi, jak se zdá,
mocnější než on. Hodláš proměnit celou Endorii v led? To se ti nikdy nepovede,
Zargothe, otče Zurgův! Ukaž svou tvář! Znám tvé pravé jméno," při těchto
slovech se Corvicius rozesmál. Nejprve málo a tiše ale poté nahlas. Jeho smích
neustával až do okamžiku, kdy celou místnost zahalilo chladné modré světlo.
Corvicius se proměnil do své pravé podoby. Nyní stál před Faem ledový
Arcidémon, podobný Zurgovi. Byl však mnohokrát vyšší a stočené rohy mu dávaly
temný nádech pekla.
"Za smrt mého syna zaplatíš, Fao! Zkazil jsi mé
plány, teď již nemohu šálit prostý lid, teď je musím umlčet!"
"I když jsi mocnější než Zurg, i když jsi větší
a silnější než tvůj syn, stále jsi pouhý smrtelník, Zargothe! A smrtelníci musí
jednou svůj život skončit," řekl Fao a připravil se na střet se Zargothem,
Arcidémonem z prvního věku, kdy ještě tento svět neexistoval.
"Já se svého života tak snadno nevzdám!"
zařval Zargoth a máchl velkou rukou s ostrými drápy po Faovi. Ten tak tak uhnul.
Urychleně pozdvihl hůl a zvolal: "Ač jsem ve
tmě, ač je noc, oslním tě, vezmu moc!" S touto větou se jeho hůl rozzářila
a vyšlehlo oslepující světlo přímo na Zargotha. Ten zaúpěl a chytl se za hlavu.
Na moment byl oslepen! Máchal kolem sebe rukama a stěžoval tak Faův postup
kupředu. I přesto se dostal nepozorovaně ke dveřím sálu. "Králi! Horme,
otče Dračího lidu. Vystup a přivítej přítele z Bílého hvozdu!" zvolal
silně Fao.
"Fao? Jsi to ty?" ozvalo se ze sálu.
"Kdo jiný má tolik času, že stihne zápasit s
démony a ještě navštěvovat své přátele!" pousmál se a pomohl Hormovi
otevřít staré dveře.
"Rád tě vidím, Fao!" zaradoval se král.
"Teď není čas na uvítání! Zargoth bude brzy
vidět! Musíme rychle pryč!"
"Zargoth? Tak Corvicius byl... Proklínám ho!
Podvodník a zrádce! Pojďme tedy," řekl král a otočil se směrem k severu.
"Ne, musíme na jih do Durgaru! V Khel'Mondu už není bezpečno a především je zasypán
východ!"
"Do té pustiny? Jestli je pravda, že Corvicius
uvrhl Yordira v ledový spánek, pak nám nikdo nepomůže," povzdechl Horm a
šel za Faem. "A kdo jsou tito? Snad ne nikdo z jeho služebníků!"
zeptal se Faa.
"Nemusíš se bát, Bert a Dgulk jsou na naší
straně! Nyní pojďme." Jak král míjel Berta, povšiml si runy, jenž naplno
svítila na jeho meči. Chvilku trvalo, než se mu v hlavě vybavila vzpomínka, ale
poté se zastavil.
"Algariell! Meč Úsvitu!" zvolal radostně
král, "Vy jste ho našli! Ztracený a nyní znovu nalezený!" Fao se
zastavil a pohlédl na Horma.
"Ty ten meč znáš?" zeptal se.
"Jak bych neznal. Je to dědictví Dračího lidu.
Tento meč byl vykován za prvního věku a byl používán jako nevyčerpatelný zdroj
ohně a síly. Po příchodu Corvicia se však ztratil a já se jej vydal hledat.
Nevěřil jsem, že jej najdu, ale nyní se má naděje vrátila. Pokud je v rukou
pravého krále, změní se jeho rozměr trojnásob a ozdobí se překrásnými
ornamenty. Získá také svou sílu a zažehne se v něm opět plamen Naděje."
"Vezměte si jej tedy," řekl Bert a podal meč králi,
"dovedl nás až sem a patří jen vám, králi Horme." Horm pomalu sevřel
meč a čekal. Po chvilce se po čepeli rozlil oheň a počal vytvářet novou podobu
meče. Pohled na pravý meč Úsvitu byl nádherný. S jeho sílou a neuhasínajícím
ohněm se však do krále vlil i hněv a nenávist. Otočil se na Zargotha, kterému
se již vracel zrak.
"Dříve než odejdu, ukončím prokletí této země a
zbavím ji chladu a stínu!" s těmito slovy se Horm rozeběhl přímo na
Zargotha. Meč mu dodával sílu, ale ne rozum. Dříve než se přiblížil k jeho
tělu, ucítil na zádech bodavou bolest. Nedokázal odolat a padl svírajíc meč k
nohám Zargothovým.
"Žádný meč z tebe neudělá bojovníka, pokud nemáš
bojovného ducha, starý blázne!" zařval Zargoth a jedním úderem odhodil
krále až na protější stěnu. Král však nedbal bolesti a postavil se na nohy.
Horm pohlédl zpříma do očí Zargotha a poté na meč.
Pevně jej sevřel a pomalu říkal: "Pokud mám v sobě hněv," dal se do
pohybu, "pokud mám v sobě zášť," rozeběhl se, "nechť vše Úsvit
pohltí," protnul svým pohledem Arcidémona a napřáhl se, "a strhne
ledu plášť!" a s křikem vrhnul meč. Zargoth urychleně vytvořil ledovou
stěnu, ale meč jakoby projel kouskem másla, nezpomalil se a zasáhl Zargothovo
srdce. Nastala tma! Všechny louče pohasly a jenom meč stále spočíval v
Zargothově těle. Poté se po celých horách rozletěl strašlivý křik a Arcidémon
padl na zem. Tak bylo dokonáno! Zargoth, Arcidémon z prvního věku, padl rukou
krále Horma v srdci Šedých hor.
Když se opět rozhořely louče, Zargothovo tělo již na
zemi nebylo. Pouze zářící Algariell a kaluže tmavé vody pokrývaly zem. Naši
přátelé na nic nečekali a vydali se do Durgaru, doufaje, že prokletí již bylo
zlomeno a Mokhazad se opět vrátil do své původní podoby. Jaké však bylo jejich
překvapení, když vyšli ven a spatřili sníh a led! Pustina bez života.
"Néee, jak se to jen mohlo stát! Vždyť sám
Zargoth padl a i jeho syn je mrtev! A prokletí stále trvá!!!" bědoval Horm
a padl na kolena do mrazivého sněhu.
"Možná, že zlomení prokletí potřebuje čas,"
řekl Bert.
"Čas? Kolik ho máme? Lidé pomalu umírají hladem,
není co jíst! My nemáme čas!" zoufale řekl Horm.
"Pak by určitě mohl něco vědět ten, kdo zde byl
ještě před příchodem zimy," navrhl Fao a pohlédl přes jižní vrcholky hor,
kde se tyčila do výše ohromná věž.
"Yordir nám nic nepoví. Byl proklet stejně jako
tato zem a pokud ona neprocitne, pak ani on," řekl král a svěsil hlavu.
"Tvorové jako je on se jen tak snadno nedají
uspat ledovým spánkem. A když už, pak je jistě slabší, než prokletí
Mokhazadu. Měli bychom to zkusit, králi!" povzbudil jej Fao a pohlédl na Berta s
Dgulkem. "Půjdeme přes Ledové jezero. Bude to kratší, než ho
obcházet."
"Zbytečně ztrácíme čas, který beztak nemáme. Ale
jak myslíš, snad někde hluboko uvnitř jeho těla je stále žhnoucí plamínek života,"
odvětil Horm a pomalým krokem šel za ostatními. Mraky již odvál vítr a opět
vysvitlo slunce. Bylo však chladné a vzdálené.
Slunce se pomalu snášelo k
obzoru, když naši přátelé dosáhli okraje Ledového jezera. Kdysi to bývávalo
překrásné modré jezero se spoustou rozkvetlých leknínů. Poté, co
Corvicius uvrhl na Mokhazad kletbu, celé jezero zamrzlo a již nikdy více lekníny
nerozkvetly. Tak, jako všechna ostatní zeleň i kdysi živé jezero usnulo pod
sněhovou pokrývkou.
"I když je led velmi silný, raději našlapujte opatrně!"
varoval Fao a vedl ostatní co možná nejkratší cestou přes jezero. Nikdo z
nich však netušil, že to, po čem nyní kráčí, je ohromná propast,
slabě potažená ledem, aby nechala projít zvěř, ale nepustila lidi či jiné
tvory, kteří by snad mohli ohrozit a narušit Corviciovy plány. Past byla původně
zamýšlena, jako pojistka, kdyby se snad Yordir probral ze svého spánku. Nyní
však pohltí do svého chřtánu nevinné
a dokoná tak dílo zkázy. Bez nich nebude nikoho, kdo by probudil Yordira.
Nikoho, kdo by zlomil prokletí. A nikoho, kdo v této zemi zůstane živ!
"Slyšeli jste to taky?" zeptal se Dgulk, když silněji dupl
na led.
"Hm, já nic neslyšel," odpověděl Bert a pokračoval.
Dgulkovi to však nedalo a zkusil dupnout znovu na tom samém místě.
"Divná věc, tenhle led," zabručel a když nezpozoroval žádnou
změnu, rozeběhl se, aby dohnal ostatní. Jak běžel, každý jeho krok byl závažím
na váhu osudu a ta již nezadržitelně naznačovala blížící se konec!
"Zpomal Dgulku! Ty otřesy se rozléhají po celém jezeře,"
volal na něj Bert. Poslední dva kroky a ten třetí již doprovodil nepříjemný
pocit. Dgulkova noha se propadla ledem a on zapadl skoro až po pás do druhé
vrstvy ledu, tenčí a křehčí než té první.
"Dgulku!" vykřikl Bert a běžel za ním.
"Našlapujte opatrně! Led je příliš slabý!" volal za nimi
Fao. Bert vytáhl Dgulka a pomohl mu na nohy. Mezitím k místu, kde propadl došel
Fao a Horm.
"To je divné, jakoby tam dole nebyla žádná voda?" podivil
se Horm a klekl na okraj díry. Jak se nahýbal, zavadil o kus ledu a shodil jej
kolenem dolů. Letěl dlouho a nebylo slyšet dopadu na vodní hladinu. Místo
toho se ozval slabý zvuk, jako když dopadne na tvrdou zem.
"Je to jezero bez vody! Propast pokrytá ledem," zhrozil se
Horm a odstoupil od díry. Jak se zvedal, uslyšel pod sebou praskavý zvuk. Náhle
se od něj rozletěla ohromná puklina v ledu a s chrastivým zvukem se šířila
dál.
"Rychle pryč! Běžte na druhý břeh!" zvolal Fao. Všichni
se bezmyšlenkovitě rozeběhli. Puklin přibývalo a všechny se srážely
uprostřed jezera. Netrvalo dlouho a ozval se ten nejstrašnější zvuk, jaký
kdy Bert slyšel. Od středu jezera se začal propadat led! S ohromným burácením
a rachotem se sypal přímo do chřtánu temné propasti. Ledové plotny se lámaly
a sjížděly po sobě dolů. Naši přátelé byli téměř na pevné zemi, když
se pod nimi počal zvedat led. Fao, Dgulk a Horm stihli na poslední chvíli
seskočit, ale Bert to již nestihl. Držel se špičky ledu a sledoval, jak se
pomalu zvedá výš a výš, aby se nakonec zřítil i s ním do temných hlubin
Ledového jezera!
"Fao! Udělej něco," křičel Dgulk na břehu a sledoval
bezmocného Berta. Fao se pokusil nadnést Berta, ale dříve než kouzlo
seslal, Bert s křikem spadl do propasti! Ohlušující rána, jenž naznačila
dopadnutí ledů na dno propasti se odrazila od hor a rozletěla se celým
Durgarem. Poté nastalo milosrdné ticho. Nikdo nemluvil. Dgulk nemohl uvěřit
tomu, že zůstal sám. Stékající slza na jeho tváři se pochvíli změnila
v led a jeho žal se stal kouskem ledu. Byli by tam stáli snad celé věky,
zarmouceni ztrátou přítele a vyčerpáni uprostřed pustiny, kdyby se nestalo
něco, co nikdo neočekával. V dáli, daleko za jejich zády se ozval hluboký
hlas rohu. Kdosi zatroubil na roh Durgaru. Někdo, kdo se probudil z dlouhého
spánku. Někdo, kdo pocítil hněv a chce se mstít!
"Pohleďte na Pána Durgaru, mocného titána Yordira,
jenž procitnul z ledového spánku!" řekl hrdě Horm a sledoval, jak se
jejich směrem blíží ohromná postava. Každým krokem byla blíž a blíž a
již i země se slabě třásla pod jeho tíhou. Po chvíli stanul před králem
Hormem a dlouze a káravě si jej prohlížel. Pak promluvil. Jeho slova zněla,
jako hromy blesků. Nesla se celým krajem a zanikala až daleko v horách.
"Podívejme, sám král nás přišel navštívit. Král, jenž
nedokázal ubránit svůj lid před hrozbou a neuchránil ani svou zem před
kletbou! Jaký to král, když raději uteče do hor?!" Horm chvíli váhal,
ale pak si dodal odvahy a promluvil k obrovi. Nebyl si jist, zda jeho hlas
dolehne až k jeho uším.
"Neutekl jsem před ním a ty to dobře víš, Yordire! Odešel jsem
hledat ztracený meč a tento okamžik využil ten proradný zrádce! Chopil se
moci a jako vrchol všeho chtěl získat trůn!"
"Meč Úsvitu je navěky ztracen. Nikdo jej již poté neviděl,"
namítl Yordir.
"Někdo ano," řekl král a vytasil meč, který znovu zazářil
v zapadajícím slunci. "Ten, který mi meč navrátil však padl do Ledového
jezera. Kéž bych tam raději našel osud sám, než on. Jistě měl nějaké
poslání. Já již nemám nic. Země je prokleta a lidé hladoví. Co jsem to
za krále," povzdechl.
"Hlupáku! Vždyť ty nevíš co máš v rukou! Pokud je to opravdu
Algariell, pak spěchejte! Jeho žár dokáže znovu rozžehnout Věčný
plamen!" řekl Yordir a ukázal směrem na východ. "Vidíte ji? Je
vyhaslá, hora Věčného plamene vyhasla v den, kdy do Mokhazadu přišla zima.
Pokud vystoupíte až na samý vrchol hory a zažehnete mečem plamen, vrátí
se zpět její síla a moc a prokletí bude zrušeno!"
"Je to příliš daleko, jsme vyčerpaní a v noci bývá velký mráz.
Vezmi nás tam! Stihli bychom to ještě dnes. Tvé kroky ušetří čas, který
bychom potřebovali," odvětil Horm. Yordir se však napřímil a v jeho očích
byla vidět zlost.
"Rád bych, ale musím nejdřív něco vyřídit. Musím najít
Corvicia a vrátit mu vše, co udělal mně a mé zemi!"
"Pak můžeš jít s námi! Corvicius byl poražen v Šedých horách
dnešního dne. Sám Fao se mu postavil a poté zhynul pod ohněm Algariellu.
Zanech zde svůj hněv a nenávist, neboť již nemá cíl. Pojď s námi a zažehneme
Věčný plamen. Navrátíme život do našich zemí! Khel'Mondu
a Durgaru," zvolal král a upřímně pohlédl do obrových očí. "Je
čas, aby se vrátili mokhazadští králové!" Yordir klesl v kolenou a
rozevřel dlaně.
"Pojďte, vezmu vás k hoře ať jednou provždy zmizí ta krutá
zima z našich zemí. Ať opět Mokhazad ožije a navrátí se do svých
barev." S těmito slovy vzal Dgulka, Faa a Horma na své dlaně a poté je
nechal pohodlně se usadit na jeho ramenech. Horma na pravé a Dgulka s Faem na
levé. Tak vyrazili vstříc hoře Věčného plamene. Ač oslabeni ztrátou přítele,
ač sužováni stále větším mrazem, i přesto měli stále naději a věřili
v ní. Na počátku si dali tři přátelé, Bert, Molmo a Gruff, slib. Poté,
co mezi sebe přijali Dgulka, i on tento slib složil a doufal v Den Zlatavého
Zítřka. On nyní zůstal sám ze všech čtyř přátel. Gruf je nyní někde
v Bondinoru, hledajíc magickou sílu, která bude zapotřebí, až nastanou
temné časy. Molmo je v zemi Stínu a jeho život visí na tenké nitce, která
může být každým okamžikem přetržena. A Bert našel svůj osud na dně
vyschlého jezera. On nejvíce se snažil o záchranu svého přítele a na sebe
již nemyslel. Tímto Dgulk přebral jeho úkol a pokusí se Molma nalézt a
vysvobodit, pokud mu však dříve nepodlomí nohy žal, každým okamžikem
rostoucí. Svět je plný nástrah a léček a my nemůžeme řídit, kdo v nich
nakonec spočine. Někdy se zdá býti Zlo neporazitelné, ale i v tom největším
Zlu ze všech Zel existuje něco Dobrého, co čeká na svou příležitost. A je
jen na nás, zda se jí chopíme a nebo zda budeme jen následovat dav zaslepených.
Člověk musí hledat příležitosti ve všem. Pak je možné zvítězit i nad
sebou samým. A to je vítězství ze všech nejvzácnější!
