Takže Ty si myslíš, že znáš cestu do Gelenské hrobky? Graf upil ze svého korbele, přitom přehlédl celou tmavou místnost. Jisté je jen to, že mám část mapy a ta nás dovede až přímo tam. Hluk koní venku přinutil oba zbystřit, dveře pod mohutným nárazem vyletěly a dovnitř se začali hrnout goblini. Šerijský obchodník zalezl pod dřevěnou lavici a jeho pět trpasličích žoldáků se s neskutečnou hbytostí postavilo do kruhu na jeho obranu. U dalšího stolu začali dva vysocí elfové střílet ze svých dlouhých luků a za nimi hubený čaroděj upadl do hlubokého tranzu aby sebral potřebnou energii na vyslání kouzla. Zeferik tasil své dvě středně dlouhé čepele Gotrijských mečů a přesnými údery ničil gobliny lezoucí do hostince oknem. Potřeboval získat čas, aby Graf sebral všechny jejich věci. Kolem čaroděje houstnul kouř barvil se do zelena, jeho mumlání nabývalo na síle. Po ohlušující ráně doprovázející oslepující záblesk zmizel i s dvěma elfy. „Zeferiku, koně, rychle“ Graf se jako první vzpamatoval po únikovém kouzle čaroděje a další jednání bylo jasné, byli proti převaze v cizí zemi, v hostinci na málo používané obchodní cestě, mohli hodně ztratit.
Po několika mílích jízdy v plném trysku zvolnili do pomalejšího tempa. „To bylo o fous, kdyby ten čaroděj použil útočná kouzla, mohli jsme je pobít. Takhle to bude další vypálenej hostinec. Proč si trval na téhle cestě? Mohli jsme jet po královské obchodní stezce“ Graf zíral před sebe netušíc co má odpovědět, věděl že musí tudy, ale proč? Po několika dnech cesty na břehu říčky uviděli dívku spoutanou do klády celou od krve jak leží uprostřed kruhu sedmi vlků. Velmi opatrně se přibližovali. „Počkej tady a uklidni koně“ Graf se vydal za dívkou když vstoupil do kruhu všiml si že vlci jsou albíni. Poklekl k dívce, žila, různá zranění způsobené kamenováním měla hnilobný zápach. Taková zranění nemohl nikdo přežít, ona však žila a navíc její tetování na vnitřní straně paže bylo skoro stejné jako Grafofo. Vysvobodil jí z klády, z váčku u pasu vytáhnul amulet a ten pak svou vůlí přinutil vydat svou léčebnou sílu. Nemohl jí sice úplně uzdravit, ale na to aby zdolala cestu do Embanu by to mělo stačit. Amulet silně zářil, vlci začali výt, dívčino tělo se pomalu začalo zvedat ze země, všude pulsovala silná magie, obloha ztmavla a opět se rozjasnila, záře pohasla, tělo kleslo zpět na zem.
„Grafe, docela jsi mě vyděsil, příště až zas zmizíš na celý den mi to aspoň řekni“ Zeferik seděl u ohně, opékal ryby a zubil se na svého přítele. Když divka přistoupila k ohni všiml si
jejího tetování. “tak proto jsem museli jet touhle cestou, kdo jsi a odkud pocházíš a proč jsi byla v kládě?“
Jmenuji Durewen a můj otec je klenotníkem v Embanu kam jsme přijeli když mi byly tři roky. Kromě klenotů tvořil otec také amulety. Před třemi lety chtěl vládce Embanu po mém otci značné množství amuletů s různým zaměřením. Dostal tehdy úplné jmění, matka se bála, měla své vidění, chtěla odjet, někam jinam, nechtěla vrátit domů, nikdy o svém domově nemluvila a otec po tom nepátral. Nulen, kapitán jeho hradní stráže byl velitelem výpravy do mokřadů, měl vyhledat Hergilu a získat od ní informace kde se nalezá Gelenská hrobka. Po dlouhé době se z neúspěšné výpravy vrátili jen tři muži a Nulen tvrdil, že amulety použila Hergila z mokřadů proti nim. Na nic jsme nečekali, sbalili jsme nejpotřebnější věcí a za noci tajně opustili město, v první vesnici nás zajali, vsadili do klády a kameny hnali do Hlavního města. Matka to nemohla snést, přitiskla mně k zemi, její talisman na hrudi začal zářit, temnota mně zahalila a já se nyní probudila vytím vlků, nevím co se dělo, ale děkuji Vám za záchranu.
„Zeferiku říkal jsi, že jsem byl pryč celou noc“ Zeferik zrovna dojídal poslední zbytky ryby “Ano zmizel si sotva si vešel do kruhu vlků, šel jsem za Tebou, jenže ti vlci začali strašně vrčet, pěna jim tekla od huby, jakmile jsem se poodešel byli naprosto klidní. Pak zmizela i ta dívka a z kruhu vycházela slabá záře. Před setměním jsem rozdělal ohěň, celou noc pořád to samé, teprve před malým okamžikem vlci odběhli“
„Asi budem muset jít za Hergilou do mokřadů“ s pohledem upřeným do vyhasínajícího ohně se Grafovi honily myšlenky hlavou rychlostí blesku. „Nulen byl králem Embanu před více než dvěstě padesáti lety, porazil tehdy barbarské nájezdníky a rozšířil svou říši, zemřel jako naprosto šílený rukou svého vlastního syna.“ Oheň už jen doutnal, obloha byla bez mráčků plná hvězd, oba čekali co Graf ještě poví z dávné historie. :Za usvitů vyrážíme do Embanu“
