Říkala si Faithea I – Záchranná mise
Smrákalo se. „Bude pršet,“ poznamenal Glory. Tomu se říká postřeh. „Nevěděl jsem, že je tu počasí tak deštivé,“ zakňoural spanilý Lifis. „Jen před zimou,“ upřesnila anglickou konverzaci Faithea. Zadívala se do nízkých, tmavomodrých mračen a řekla: „Měli bychom přidat, asi se bude blýskat.“ „Ch, jak ráčíte.“ Zamumlal si Glory pod vousy a pozvedl svou hůl, aby se o ní mohl opřít. Pohlédl jsem též do hustých oblak plných elektřinou, a nedokázal jsem od nich odtrhnout oči, jak byly krásné, tak dokonalé. „Merline, přestaň už s tím koukáním Matce Přírodě pod sukni a poběž!“ ozval se Faithin pevný hlas a Lifis pobaveně dodal: „A utři si sliny!“ Sevřel jsem jílec svého meče a rozeběhl se za nimi.
Dohnal jsem je, když stáli před malým skalním převisem, jehož střechu rozšiřovaly koruny tří statných stromů. „Budeme tu muset zůstat,“ řekl Glory a ukázal na oblohu. „Ty mraky sou děsně rychlý, tak rychlý sem eště neviděl.“ Lifis zvedl ruku: „Já jsem pro. Ostatně mám s sebou jenom troje šaty, a nechci se nastydnout.“ Faithea obrátila oči v sloup: „Praštěte ho něčím.“ „Víš, Lifisi,“ ujal se slova Glory, „Normálně ve svém tlumoku nosím jedno prádlo, něco sušeného jídla, léky a další věci pro přežití. A co ty?“ „ No já mám s sebou ještě menší roli jedné velmi univerzální látky, a něco jídla, co jsem ukradl z královského stolu…“ a tlumeným smíchem si poprskal dlaň. „Ostatně když jsem zjistil, do čeho jdu, opatřil jsem si ještě malou šicí soupravu, jednu pánvičku a osobní deník.“ Po chvíli ticha se Glory kupodivu obrátil na mne a procedil skrz zuby: „Kde jste ho vyhrabali?!“ „No dovól,“ ozval se Lifis vysokým hlasem. Faithea poklepala soucitně Glorymu na rameno: „Radši se suňme ku krytu. Vypadá to, že chvíli co chvíli uhodí…“ Větu nedokončila, neb setinu vteřiny před tím, než uhodil blesk, se ohlédla na nebe. Blesk rozčísl těžký vzduch, osvěcoval její alabastrově bledou pleť a odrážel se v jejích temně modrých očích. Faithea pootevřela ústa úžasem, jakoby nikdy blesk neviděla. Ostatně i já jsem se naň nemohl vynadívat- byl úžasně mocný, že, kdyby vrazil do země, způsobil by dozajista zemětřesení… Z emfórie nás vytrhl ženský jekot. Lifis pobíhal kolem nás s rukama na uších a vřískal, jakoby viděl mou matku. Glory mu daroval pěknou herdu do zad, že Lifis cíleně doletěl hlavou napřed do krytu. Pak teprve se tam odebrali ostatní.
Během podvečera jsem rozdělal oheň, abychom, jak říkal Lifis, nenachladli. Glory natáhl své mohutné tělo podél skalní stěny a chlupatou hlavu si opřel o svůj batoh. Lifis se zabýval hlínou na svém kabátci od ošklivého pádu. Připadalo mi, že mezi námi vládlo cizinecké ticho, tak jsem pokud možno přátelsky nahodil téma: „Glory, jak jsi se dostal ke královskému dvoru?“ Glory nejdříve zamručil, pak pomalu začal: „ No, vrátil jsem se zrovna z jedné ne moc podařené bitvy. Líčil jsem generálovi, jak nám nepřátelé stínali hlavy jednu za druhou, a on se rozhodl, že králi podám hlášení osobně.“ Při slovech o stínání hlas sebou Lifis trochu škubl, a tak Glory potěšeně přitvrdil: „Nechtěl asi riskovat špatnou zprávu před tím, kdo poslední dobou nebyl jaksi…klidný. Slyšel jsem, že když z celé výpravy přežil jenom jeden voják a ten mu pak hlásil, jak zbaběle uprchl, neovládl se a probodl mu nohu. Ten voják byl pak vykázán a celou cestu z království musel jít pěšky.“ Vyprávěl přesvědčivě a koutkem oka se podíval po Lifisovi, jak si hryže špinavé nehty. Teprve, když začal znechuceně plivat na zem, Glory pokračoval: „Po tom, co jsem hrdinně podal hlášení, král jenom široce roztáhl nozdry a nakázal mi připravit pokoj. A pak mi jeho rádce sdělil, že jsem byl vybrán pro záchrannou misi.“ Glory foukl do svého kníru a zavrtěl se ve svém pelechu. „A co ty, Lifisi?“ řekl jsem a pobaveně se podíval na hubeného muže, jak si prohlíží své zaručeně nové boty z drahé látky. Po dnešní cestě však vypadaly spíš jako sedřené ponožky. „Cch,“ přeskočil mu hlas o oktávu výš, „Já byl nejlepším básníkem a pěvcem u dvora.“ A hlas se mu opět narovnal. „Ženy mne milovaly, muži obdivovali,“ Za mnou se ozvalo tlumené chichotání, to Faithea rýpala klackem v ohni a snažila se skrýt posměch. Lifis uraženě hodil zničený střevíc za hlavu a pokračoval: „Ve svém posledním románu jsem popisoval, jak jsem hrdinně zachránil sultánský harém z divoké džungle,“ Opět jsem z druhé stany uslyšel vyprsknutí. Za Lifisem se zvedl Glory a udiveně v ruce držel rozervaný střevíc. „ Jeho výsost však vzala mou prózu velmi vážně, a tak si mne jednou zavolala a řekla: Velectěný pěvče Lifisi, byl jsi povolán námi, králem Dirfolským, abys se zhostil poslední naší naděje.“ Tentokrát si Faithea jen podržela ruku před ústy a odkašlala si. To však přerostlo v dlouhý záchvat kašle natolik podobnému smíchu, že to i Lifise trklo. Naštvaně za sebe hodil druhý střevíc, tentokrát přímo do Gloryho obličeje. Ten se za ním postupně vynořil s vražedným výrazem ve tváři a napřaženýma rukama, a zrovna, když Lifis vytáhl ze svého batohu úplně stejný pár bot, jako byly ty předchozí, akorát o tón tmavší, a slizce se usmíval, vrhl se na něj Glory s takovou silou, že se oba svalili na zem. Po menším kutálení se Glory konečně zastavil, před ním byla Faithea a lítostně se na něj dívala. Počkat… nerýpala se předtím Faithea v… „ÁÁÁ!!!“ Glory poskakoval po malém přístřešku do té doby, než mne nenapadlo vystrčit ho ven na déšť. Tam jsem slyšel jen slastné: „Aah…“
Ráno jsem se probudil jako předposlední- Lifis ještě spal a slintal přitom na svůj drahý batoh. Ovšem to, co jsem viděl pár kroků opodál, mě snad poznamenalo na celý život: Glory se opíral o kmen jednoho stromu s obnaženou zadnicí a za ní jsem spatřil něco málo z Faithey. Gloryho zadek opravdu zabíral úctihodné místo ve vchodu do našeho krytu a Faithee rozhodně nebylo příjemné se na ni koukat. Po chvíli tiše konstatovala: „Látka tvých spodek a chlupy na tvém…hm, se seškvařily v jednu vrstvu přesně na tvé kůži.“ „To je nedůstojné!“ bouchl pěstí do stromu Glory, až se koruna zatřásla a shodila několik listů. „Bojoval jsem v tolika bitvách, zachraňoval jsem vesnice, stál v čele armády, zabíjel netvory a teď tu stojím s nahým zadkem, u kterého mám nějakou…“ „Nějakou co?“ řekla klidným medovým hlasem Faithea a vytrhla mu s pomocí měděné pinzety jeden chlup z hýždě. „JAU!! ŽENSKOU!!!“ a sledoval zlatavý chlup, jak se pomalu snáší před jeho obličejem k zemi, když ho tím směrem foukla Faithea. „Nechceš-li nadále nosit místo spodního prádla na zadku smradlavou spečenou krustu, budeme to muset odstranit.“ „Já nenosím spodní prádlo.“ Faithea se zhluboka nadechla při nechutné představě, jak jde Glory do války naostro, a hlesla: „Tak, teď to trochu škubne.“ Uchopila okraj onoho černého krunýře a ze všech sil trhla. Gloryho jadrný bolestný výkřik trval dobrých deset vteřin, a jak se rozléhal okolím, vylétali z keřů v řetězové reakci ptáci nejrůznějších druhů a zvířata vyděšeně prchala míle daleko. Teprve, až když mu došel dech, zmohl se na dětinské „Au…“ slabým vysokým hláskem. V tu chvíli se probudil Lifis: „Dobré ráno!“ A já řekl: „Lifisi, půjdeme nalovit něco k obědu.“ On se mne podíval a povídá: „Cože? Já tě neslyšel! Co? Já…já jsem hluchý! Jsem hluchý!!! Ááá!!!“ a jeho dívčí jekot mi prolezl ušima jako zabodnutá jehla.
Hned po skromné snídani jsme se vydali na cestu. Oběd musel chvíli počkat, neb Glory s Lifisem vytvořili takový duet, že tu nebyla ani noha. Všechna zvířata, co měla uši, utekla co možná nejdál a nás tak čekal dopolední pochod o hladu. Glory byl z nás nejpomalejší, chodil s nohama pěkně daleko od sebe a pořád něco brumlal. „Připadám si jako v plenkách,“ řekl nejtišším hlasem, jakým mohl, načež se zepředu ozval jasný hlas Faithey: „Buď rád, že jsem nějaké listy miritníku našla! Jinak bychom tě museli vláčet po břiše!“ a usekla s úsměvem jednu trnatou větev. Cesta byla celkem rovinatá, ale sužovalo nás takové horko, že jsme nakonec něco po poledni museli zastavit. Po večerním dešti byl vzduch neobyčejně vlhký a my se potili jako prasata, jak řekl Glory. Faithea jako první odložila svůj tlumok, luk a tornu se šípy a rozhlédla se po okolí. Vlasy měla už od začátku stažené do praktického drdolu, a tak jsem mohl spatřit i na ní malé krůpěje potu mířící si to z čela po zrudlém obličeji až na krk. Faithea se zarazila.
„Tam,“ řekla a ukázala štíhlým prstem na severozápad. Chvíli jsem nic neviděl, pak jsem pořádně zaostřil a rozeznal malý pramínek stoupajícího dýmu. „Oheň?“ zeptal jsem se nevěřícně a začal hledat ve svém batohu zvětšovací sklíčko. Vždyť široko daleko žádná vesnice není! Je to snad obydlí oné komunity, již jsme se na rozkaz krále vydali hledat? Může to být Čtvrtá rasa? Ale co ten kouř? Mohlo by něco ublížit Rase, které se každý z nás bojí a kvůli které byly tyto lesy prohlášeny za Zakázané?
To se dozvíte příště. Hodlám již brzy uveřejnit pokračování, tak se neostýchejte a komentujte!
