Hanka Mlynaříková byla milá holka. Každý ze třídy ji měl rád. Ne, že by byla třídní miláček, nebyla zdaleka tak krásná jako Aneta, tak vtipná jako Petra nebo tak chytrá jako Pavlína. Byla spíš submisivní povahy a ráda poslouchala, jak se ostatní kamarádi baví. Nikdo proti ní nic neměl. Jejich třída, jako každá jiná, měla své zvyky. Nástěnku posetou nejnovějšími sprostými vtipy, pozdní příchod třídního učitele, neustálé morální přestupky. A měla vlastního blázna. Sedmá B totiž sídlila v přízemí školy, hned vedle malého parčíku. A tam byl každý den, už od rána, blázen. Chlapci mu z legrace říkali Hučkaman, kvůli jeho směšné blátově hnědé čepici. Hance však naháněl strach. Vždy tam stál mezi stromy a díval se na ni těma svýma uhrančivýma, pichlavýma očima, a den ode dne, čím víc se ho Hanka bála, se přibližoval….
V noci na pondělí měli všichni Hančini spolužáci podivný sen. Jak tichý Petr, uličnický Karel, intelektuální Honza a sukničkářský Roman. Jak bohatá Veronika, upovídaná Lucie a klučičí Kristýna. Zdálo se jim, jak Hanka stojí před tabulí a vzpomíná na důležité informace při zkoušení, když se z tabule, jako by byla průchodná, vynoří špinavé, silné mužské ruce. V setině vteřiny se přitisknou Hance na ústa, ta vyděšeně vytřeští oči a snaží se z jejich pevného sevření dostat. Hančino zmítání se, škrábání rukou až do krve, ani tlumený křik jim nezabraňují, aby ji nezadržitelně táhly k sobě za umělou přetvářku tabule. Když už byly Hance vidět jenom nohy, zmítání a vystrašené mumlání ustalo. Její ruka, potřísněná rudou krví, spadla podél Hančinina mrtvého těla a to bylo po chvilce odporného ticha pomalu a klidně staženo do světa za tabulí.
Někteří se probudili s podivným pocitem v zádech, jiní zapomněli už ve spánku. Faktem je, že ať Hančina matka hledala, jak mohla, Hanku nenašla. Jediné, co po ní zbylo, bylo oznámení o pohřešované dvanáctileté holčičce a výraz Hučkamana, který se z vražedného pohledu změnil na hrůzostrašný úsměv….
