Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Kamenné světy

Kamenné světy Žil jednou jeden člověk. Měl krásný dům, který si sám postavil. Vlastně, vše, co zde postavil udělal sám, protože tu nikdo jiný nežil. Jeho domov byl nádherný, plný života a krásy, ale člověk byl osamělý. Jen jednou se setkal s jinými lidmi, ale to byl ještě velmi mladý a nerad na to vzpomínal. Tady znal každý kout a zákoutí, znal to tu opravdu velmi dobře, třeba takhle: „...osmdesát pět kroků rovně od domovních dveří, kolem Kamenného lva doprava a třináct kroků k Velkému dubu.“ Říkal si cestou ke studně, která byla pod kořeny ohromného dubu. Nebo taky „přes „Zaječí pahorek“, kolem potoka rovnou k rybníku.“ Byli tu louky a malé lesíky, třeba hned za jeho zahradou, která však nebyla nějak ohraničena, rostl jeden takový, byli tu listnaté i jehličnaté stromy. Pak tu byly zurčící potůčky proplétající se kvetoucími loukami, sluncem zalité jižní pastviny, uprostřed lsaů, na kterých se pásly srny, pahorky, prohlubně a dokonce i jedna jeskyně. Byla tu také místa, která měl obzvláště rád. Třeba dubový háj u severní zdi, kde byl vždy příjemný chládek a foukal tu jen lehký větřík a tráva tu byla tak měkkoučká, že tu mohl chodit bez bot. Dokázal tudy celé dlouhé hodiny procházet křížem krážem a přemýšlet a snít, což dělal také obzvláště rád. Nebo „Propastná proláklina“ sto jedenáct kroků nalevo od Kamenného lva. Vždy, když chtěl mít depresi a cítit se sklesle, šel se na chvíli podívat do prolákliny. Ale byla tu také místa, kam skoro nechodil. Do „Mrtvého lesa“ nechodil vůbec. Byl to vlastně jen ostrůvek nízkých seschlých stromů, které se tísnily k sobě a proplétali se větvemi jako nějácí opravdu oškliví zkroucení hadi. Člověku se tohle místo vůbec nelíbilo. Snažil se „Mrtvý les“ vymýtit a udělat tam něco užitečného, třeba rybník, nebo něco takového, les jako by však neubýval atˇ dělal co dělal. Vždy, když ráno přišel, byl zase stejně veliký jako předešlého dne. Atˇ však šel kamkoliv, od severu k východu, od západu k jihu, nikdy nedošel dál než k vysoké kamenná zdi, která obepínala jeho domov jako obrovský kamenný kruh. Jednoho odpoledne se šel projít do dubového háje. Byl krásný slunečný den. Člověk se usadil ke kmeni jednoho obzvláště starého dubu a věnoval se svým věcem. V tom ho však něco vyrušilo. Na větévce dubu přistál pták. Byl drobounký, že by se vešel do lidské dlaně, se zářivě bílým jemným peřím a s černými korálkovitými očky. Byl to věru zvláštní pták. Cˇlověk chvíli přemýšlel, jestli ho ta větev pod nožkami nepálí, protože neustále poskakoval a natáčel hlavu, v korálkovitých očkách mu tančily jiskřičky radosti. S velice inteligentním výrazem si člověka prohlížel. „Kdo jsi ?“ zaštěbetal najednou nahlas a člověk div nevyletěl z kůže. V tu chvíli byl ne nohou a s údivem na ptáka hleděl. Ten však dál poskakoval nerušeně dál a štěbetal si něco pro sebe. „Asi se mi něco zdálo.“ pomyslel si člověk. „Ptáci přece nemluví.“ dodal ještě, opět se klidně posadil a začal uvažovat o svých věcech. Musí zalít kytky v zahradě, sezbírat žaludy v dubovém hájku u severní zdi, nanosit vodu ze studny... „Kdo jsi ?“ ozvalo se znovu z větví dubu. Ted´si byl člověk jistý, že se mu nic nezdálo. Byl to opravdu mluvící pták ! „Kdo jsi ?“ zeptal se znovu a stále si člověka prohlížel. „Hele, umíš taky něco jiného, než říct „kdo jsi“ ?“ zeptal se člověk napůl ohromeně, napůl rozzlobeně. Ten pták si z něj zřejmě tropil legraci a to se mu vůbec nelíbilo. „Kdo jsi ? Kdo jsi ? Kdo jsi ?“ „Člověk.“ odsekl nazlobeně a pomyslel si něco o duševním zdraví ptáků. Pták se zarazil. „Ale ne, já myslím, kdo doopravdy jsi. Vím, že jsi člověk, ale nevypadáš, jako ti tam venku.“ Člověk vyvalil na ptáka oči. Zřejmě znal i jiná slova, než jen „kdo jsi.“ „A kdo bych měl být doopravdy ?“ zeptal se po chvíli zvědavě. „Nevím. Jsi jiný, než oni.“ odpověděl mluvící pták. „Hmm, to ti děkuju.“ změřil si ptáka rozmrzelým pohledem a strčil ruce do kapes. „Proč jsi tak jiný ?“ „Nevím, jsem tu sám a netuším, jak bych měl být normální. Jsem prostě takový, jaký jsem.“ Pták si člověka zvědavě prohlédl. „Není ti tu trochu smutno ?“ „Ne.“ „Ani trochu ?“ „Ne.“ „Ani trošilinku ?“ „Dobře, trošilinku.“ „A trochu víc ?“ „Ne.“ „Nechceš, abych ti pověděl o světě venku ?“ naklonil hlavičku na stranu a zabodl do něj svá korálkovitá očka. Přestal poskakovat a díval se na člověka kterému se zdálo, že ho tím pohledem propaluje. „Něco o něm vím.“ řekl člověk pomalu „Jsou tam šelmy a dravci a je tam tolik nebezpečí...nechci, aby jsi mi o tom ještě vyprávěl.“ „Ale to není úplně ten pravý důvod...“ „Ale je.“ „Není.“ „Dobře. Jsou tam taky lidé, a ti mi strašně ublížili.“ „A proto jsi postavil tu zedˇ ?“ mávl křidélkém směrem ke kamenné zdi, které se hrozivě tyčila nad okolní stromy. Cˇlověk se na ni zahleděl. „Ano.“ odpověděl. „Tenkrát jsem byl zranitelý a slabý, ale ta zedˇ šla postavit lehce...a jsem tu v bezpečí.“ pohlédl znovu na ptáka. „Tam venku nejsou jen šelmy a dravci a lidé, co ti ublížili. Není tam jen nebezpečí a bolest, ale i krása a radost a je tam i vodopád....a pro ten stojí trochu riskovat.“ „Vodopád ?“ podivil se člověk a zahořel zvědavostí „Co je to ?“ „Poslouchej.“ řekl bělostný pták. „Nic neslyším.“ odpověděl člověk po chvíli. Ač napínal sluch jak mohl, neslyšel nic kromě větru v korunách stromů a ...počkat ? Ne, to byla jen ta protivná uječená sojka, co sedávala na hlavě Kamenného lva. „Poslouchej pozorněji. Vůbec nic neslyšíš ?“ poskočil pták. Zkusil to znovu. Tentokrát se nesnažil poslouchat, jen zavřel oči. Nic jiného kromě jemu známých zvuků neslyšel snad kromě zvláštní ozvěny... „Ne...počkej...ano !“ vyskočil na nohy. „Slyším, slyším nějákou ozvěnu. Něco vzdáleného, něco jako...jako voda ! Neřekl jsi mi, že vodopád je voda !“ Zvuk byl stále zřetelnější. Člověk pohlédl na ptáka. Ten se vznesl do vzduchu a usadil se v jeho dlani. Tedˇ si člověk všiml, že pták, který se mu zdál zářivě bílý je vlastně úplně jiný. Pokaždé, když se pohnul nebo ne něj dopadlo jiné světlo, zazářil všemi barvami. „Je to voda, ale padá ze skal a útesů z ohromné výšky. Vodopád je nádherný.“ vyprávěl pták. „Když padá k zemi, třpytí se jako stříbro a když dopadne do průzračného modrého jezera, zvedá se od jiskřivé hladiny vodní tříštˇ a vylétá do výšky kde ji prosvítí sluneční paprsky. Stvoří nádhernou duhu plnou světla a barev, které si ani nedokážeš představit, jak jsou nádherné.“ „Jakto, že jsem ho nikdy předtím neslyšel ?“ podivil se člověk. Zvuk vodopádu ho podivně přitahoval a chtěl, aby mu o něm vyprávěl dál. „Protože až dotedˇ jsi se o svět venku nezajímal.Uzavřel jsi se do kamenného světa. Vím, že tě to tenkrát bolelo. Ty by jsi nechtěl vidět vodopád ?“ „To ano...“ řekl a poprvé v životě zatoužil opustit svůj svět. Člověk o tom začal přemýšlet. Představoval si, jak asi vodopád může vypadat - musí to být něco opravdu nádherného. „A nechtěl by jsi ven ?“ „Tedˇ už ano. Už jen kvůli tomu vodopádu ano. Ale ta zedˇ...“ posmutněl náhle a pohlédl směrem k ní „...nejde rozbořit. Je příliš silná a vysoká...neměl jsem ji stavět.“ vzdychl. „I ta nejsilnější zedˇ má své slabé místo. Vždy existuje nějáká skulinka, kudy se dá uniknout.“ zaštěbetal pták a pak ještě dodal : „Jsi jiný, než lidé tam venku a někteří tě za to budou jistě nenávidět. Vždy však budou i takoví, kteří se ti budou trochu podobat a porozumí ti. Pro ně ti bude stát za to žít a zemřít.“ řekl ještě, než zstřapetal křidélky a zmizel. Slunce již dávno zapadlo a vše pohltila sametová tma, Člověk však zůstal sedět pod dubem a přemýšlel o všem, co mu pověděl. Byl však rozhodnut. Vstal, pohlédl k temnému stínu zdi, černějšímu než sama tma. Byla přece tak vysoká a silná, nemohl se s ní měřit. S povzdechem svěsil hlavu a vydal se domů. Musel se trochu vyspat a navíc, malé skulinky se ve tmě hledají opravdu těžko...
Autor:
E-mail: kapsicka.casak@seznam.cz
Vloženo: 19:27:00  24. 02. 2003


Hodnocení:
4.6 (7 hlasů)

Komentáře (2)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.