/2/ Poklad od Melilit ...
Když se setmělo, vyšel zloděj opatrně k západní bráně. Dával si pozor aby ho nikdo nesledoval. V jedné ruce měl rýč, druhá zůstala volná pro vykopanou truhlici. Šel přesně podle popisu v pergamenu a po chvíli beznadějného hledání opravdu dorazil k borovici, která se ve výšce pasu rozdělovala na dva kmeny. Začal okamžitě kopat. Najednou uslyšel šustění jehličí a kousíček od něj hlasité zatroubení. Uviděl postavu s rohem v ústech. Rozběhl se proti ní a rýčem jí praštil po hlavě. Postava se bezmocně sklátila k zemi. Okamžitě ho napadl další voják a další. Meče kolem něj jen svištěly a on beznadějně odrážel rány rýčem. Brzy mu jeden z vojáků podsekl nohy a náš zloděj upadl do zajetí. Svázán byl předveden před krále. Jeho hnědá kapuce mu stále zakrývala předkloněnou hlavu, takže mu nebylo vidět do obličeje. Král vstal ze svého trůnu a došel ke zloději. „Doufal jsem že zde bude i můj syn, když budu odsuzovat zloděje, ale…“ v tom se král zarazil, protože právě sundal zloději kapuci a on uviděl synovu tvář! „Tak ty tady jsi.“ vyrazil ze sebe dočista zmatený král. Svázaný Stolzir se neodvážil podívat svému otci do očí. Vyrazily mu slzy, ovšem v hloubi duše hlavně vztek.
„Stolzire!“ zakřičel král a v očích se mu objevily slzy stejně, jako jemu synovi. „Jak si vůbec mohl…, proč jsi vlastně…, uvědomuješ si co jsi provedl ?“ povídal zmatený král. „Kradeš ve tvém budoucím vlastním městě! Navíc jsi zabil mého výborného vojáka a další zranil. Ty ubohý…“ král Stolzoth chvíli hýbal ústy naprázdno a přitom pozoroval Stolzira. Náhle prudce vykročil a rázoval sálem pryč. Zamknul se ve své komnatě a zbytek noci o sobě nedal vědět. Stolzir byl odveden do žaláře ve sklepeních paláce.
Když se do východních oken paláce vlilo první sluneční světlo, král Stolzoth sešel do trůnního sálu, kde na něj už čekal rádce Firdar. „Králi Stolzothe! Myslím, že se nedá nic dělat. Celé město vyžaduje tvrdý trest. Je mi moc líto, avšak zdá se, že…“ přes Firdarův hlas se náhle ozval králův hřmotný hlas. „Přiveď sem Stolzira!“ zahřměl král a usedl do svého trůnu. Brzy již vězeňský klíčník přitáhl svázaného Stolzira a postavil ho před krále. „Stolzire! Udělal jsi několik velkých přestupků a to se nedá zapomenout. Tvrdý trest ti jistě neunikne.“ řekl král a ve Stolzirově obličeji se objevila beznaděj. „Mohl bych tě poslat na šibenici, ale syn krále by měl skončit se ctí. Dostaneš šanci. V tomto království už pro tebe není místo, běž kam chceš, jestli přežiješ. Kraj kolem našeho království je tvrdý, avšak je tam něco, co by pro tebe mohlo znamenat návrat. Podle pověstí je někde v zemi Firidoru Dýka moudrosti. Kdyby ses s ní vrátil, vrátil by ses jako král. Buď opatrný, brzy přijde zima.“ ač se král snažil udržet pevnou tvář, skoulela se mu po tváři kapka slzy. „Sbohem!“ řekl král a víc už Stolzira neviděl. Ten byl odveden opět do žaláře.
Druhý den se přišel ke Stolzirovi podívat do vězení nějaký čaroděj, který měl úkol vypálit vězňovi na rameno znak, že je v Endaboru nežádoucí.Večer ho královská garda naložila do vězeňského vozu a byl odvezen na hranice s Firidorem. Stolzir nechal svůj zdobný oblek v paláci. Vzal si pouze svůj ošuntělý hnědý hábit a meč od své matky, která už je po smrti. Do kožené brašny sbalil jídlo, nůž, křesadlo a rendlík na vaření. Díval se jak se koně s vozem otáčí a míří zpátky do jeho rodného paláce. „Kdybych tak nekradl! Co mám dělat teď?“ povídal si pro sebe nešťastný Stolzir. Vyrazil do nejbližšího lesa a zde přenocoval, jak se dalo.
