Bílá a černá, dvě barvy, jež
provázejí lidský život od začátku až po samotný konec. Bílá je barva
morální čistoty, barva ukončující války, barva protínající temnotu a
barva ohlašující zrození. Byla souzena bytostem vznešeným a čistým.
Snadno se však bílá "ušpiní" a musí se proto mít na pozoru před
barvami temnot. Černá jest barva strachu a zoufalství, barva umlčující tisíce
životů, barva pohlcující světlo a barva hříchů. Ač je bílé dostatek a
na celém světě vládne mír, přec, jako den střídá noc i bílou barvu
jednou vystřídá černá. Veškerá naděje bude zahalena v mlhách zoufalství
a stíny se již nebudou více bát světla. Vše záleží na nás, lidech. My
máme v rukou svět jako velké plátno. A vše, co známe, milujeme i nenávidíme,
kreslíme právě těmito barvami. Mi jsme ti, kdož namáčí štětec osudu a
tvoříme dějiny, které však bývají černé. Bílá byla vždy přisuzována
věkům budoucím, netušíce, že se posléze změní na šedavou a nakonec v
čistou čerň. Jestliže na počátku bylo světlo, pak na konci musí být
tma. Nyní se nacházíme v době, kdy již bílá dávno ztratila svou čistotu.
Žijeme v šedavých časech a spějeme k temnému konci. Vše ale záleží na
nás. Stačí pouze chtít. Vždyť my máme štětec a stále můžeme z šedé
udělat bílou. Musíme však spěchat, neb s časem ubývá i samotná barva.
Jsme na rozcestí dvou barev. Jakou cestou se vydáme? Bílou či černou?
BÍLÁ
"Kde to jsem?"
"Jsi v ráji."
"Jsem mrtvý?"
"Ne, jsi v ráji."
"Proč je tu tolik světla? Nic
nevidím!"
"Nač vidět? Zde nic nebudeš
potřebovat. Uvolni se a odpočívej, jsi v ráji."
"Já ale musím do práce. A ještě
něco zařídit."
"Zde nemusíš nic. Jsi v ráji."
"Nevíte kolik je hodin? V půl
osmé mám důležitou schůzku."
"Čas není důležitý. Zde čas
neměříme."
"Jak jsem se sem vůbec dostal a
kdo jste vy?"
"To není podstatné. Otázek
nebude třeba. Jsi v ráji."
"Tak mi alespoň řekněte, kde
zhruba jsem, abych mohl zavolat taxi."
"V ráji."
"Nemám náladu na humor. Jdu
pryč!"
"Kam?"
"Domu."
"Ale ty jsi doma."
"Ale ne, tam to vypadá úplně
jinak."
"Jak to můžeš vědět, když
nic nevidíš?"
"Prostě se mi tu nelíbí."
"V ráji?"
"Říkejte si tomu jak chcete,
ale já odcházím!"
"A kam?"
"Pryč!"
"Z ráje není cesty, zde je vše
dokonalé. Žádný vchod ani východ."
"Tak jak jsem se sem
dostal?"
"Vaše duše vás sem
dostala."
"Moje co? To si snad mám
myslet, že jsem v nebi?!"
"To je jen na vás, co si myslíte.
Ale jste v ráji."
"A jak se odsud dostanu do normálního
světa?"
"Vám se tu nelíbí?"
"Ne!"
"Vždyť nic nevidíte? Nemůžete
hodnotit něco, co nevidíte."
"A proč ne? Já si můžu dělat
co chci! A teď chci pryč!"
"To nejde."
"Jak, nejde?!"
"Zde budete spočívat na věky
věků."
"Už toho mám dost! Potřebuji
se dostat do práce, nebo mě šéf vyhodí, jasný!"
"Zde nemusíte mít strach. Nic
se vám nemůže stát. Jste v ráji."
"Já chci pryč!"
"Ale proč?"
"Proto! A už se na nic
neptejte."
"Zbavte se všech tíživých myšlenek.
Uvolněte se. Jste v ráji."
"Já vím! Ale já se nechci
uvolnit. Pusťte mě, nebo zavolám policii."
"Neuslyší vás. Jste v ráji."
"Uvidíme!"
"Hledáte něco?"
"Telefon."
"Ale v ráji nic nepotřebujete.
Zde nic takového není."
"Nepřibližujte se ke mně,
nebo přijdete k úrazu!"
"To ale nejsem já."
"A kdo tedy?"
"To nevím."
"Zhasněte to světlo, oslepnu z
toho!"
"Světlo? Ale tady není žádné
světlo."
"Ale vždyť vidím všechno bíle."
"Protože jste v ráji."
"Kde jste?"
"Nač to potřebujete?"
"Abych vás mohl uškrtit vlastníma
rukama, jestli mě okamžitě neřeknete popravdě, kde to jsem!"
"V ráji."
"Dost! Já si vás najdu!"
"Nač ten hněv?"
"Co je vám do toho!"
"Vám se tu nelíbí?"
"Ne! Kde jste! Tahle místnost
snad nemá stěny."
"Nejste v místnosti."
"A kde tedy?"
"V ráji."
"To je vrchol! Už to mám! Uteču
vám."
"Kam?"
"Sbohem."
"Řekl jste sbohem?"
"Jo, to jsem řekl!"
"Opravdu jste řekl
sbohem?"
"Jo! Sbohem, sbohem,
sbohem!"
"Sbohem."
"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá."
"Proč vždy vítězí mysl nad
duchem?"
ČERNÁ
"Kde to jsem?"
"V ráji."
"Zase vy!"
"My se známe?"
"Jo! Shodil jste mě do nějaký
propasti a pak jsem se ocitl zde."
"To jsem nebyl já."
"A kdo tedy?"
"To nevím."
"Proč je tu taková tma?"
"Protože jste v ráji."
"Hele, předtím bylo světlo a
byl jsem v ráji. Teď je tma a zase jsem v ráji. Co to má znamenat?!"
"To nevím."
"Musím už do té práce!"
"Zde nic nemusíte."
"Tak jo, sbohem!"
"Co?"
"S B O H E M !"
"Nerozumím vám. Uvolněte se.
Jste v ráji."
"Ne a ne a ne! Už z toho šílím!
Pořád jenom v ráji! Já chci domu!"
"Ale vy jste doma."
"Doma nemám takovou tmu!"
"Protože jste v ráji."
"Udělejte alespoň malé světlo,
abych viděl, jak je ten váš ráj nádherný."
"Já neumím dělat světlo."
"A to si říkáte Stvořitel? Bůh?
Pán?"
"Já si nijak neříkám. Jsem,
jaký jsem."
"A jaký jste?"
"Jaký? Žádný jsem."
"Co? Mluvíte divně. Kolik
chcete za to, abyste mě pustil?"
"A čeho?"
"Peněz přece. Nebo zlato,
diamanty, cenné papíry? Řekněte si."
"Uplácíte mě?"
"Ne, já si vás kupuji. Jakou máte
cenu?"
"Já nemám cenu."
"Každý máme cenu. Tak
kolik?"
"Jednu."
"Jednu? A co? Miliardu, cihlu
zlata?"
"Duši."
"Ha! Takže teď jsem asi v
pekle, že?"
"Jste v ráji."
"V ráji by po mně nechtěli duši!"
"To máte pravdu."
"Tak vidíte. Kde teda
jsem?"
"Vy v ráji."
"Tak je to dobrý, dávám vám
tedy jako tu svou duši, jo? A už můžu jít?"
"Vy v ráji, ale já v
pekle!"
"Co?"
"Jak jste řekl, sbohem!"
"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá."
"Zase jednou zvítězila mysl
nad duchem."
