Je to můj první pokus o literární tvorbu. Pokud se to ujme mohlo by z toho být až 5 knih. Tak si to užijte a těším se na vaše názory.
Kronika Endory
Byl teplý letní večer, slunce právě zapadalo a barvilo oblohu do ruda. Ze staré a nepříliš dobře udržované kamenné boudy vycházelo mdlé světlo svící. Uvnitř domu již po 119 let žil mág starého řádu, Alazar, který stál na straně Spravedlnosti a již mnoho let čekal na tu správnou chvíli. Zasvětil totiž konec svého života hledáním Toho kdo navrátí staré řády.
Ten večer seděl unavený ve svém křesle vyloženém kožešinami. Oknem beze skla a bez okenic dovnitř vletěla sova. „Rád tě zase vidím má Stará Přítelkyně.“ řekl klidně mág „Dnes se narodilo dítě, je to ten kterého jsem již tak dlouho hledal. Nikdy jsem ti však neřekl proč.“ Alazar se zhluboka nadechl a pokračoval „To dítě má obrovský talent o kterém nemá nikdo ani potuchy a…“ na chvíli se odmlčel jakoby si potřeboval odpočinout „a je to tak dobře, protože sou mezi námi stále ještě mágové Moci.“ „Posledním byl přece Rufius a ten zmizel před třiceti lety a všichni si myslí, že zemřel, když si zkoušel podmanit někoho, kdo byl nad jeho síly“ uslyšel ve své hlavě stařec. „ Domnívám se že nezemřel, nebo alespoň stačil vycvičit někoho, kdo bude v jeho díle pokračovat. Cítím totiž kolem nás síly, které může ovládat jen mág starého řádu a já již žádné síly nemám.“ Opět se na chvíli odmlčel, avšak tentokrát to vypadalo, že nad něčím přemýšlí. „Já dnes v noci konečně zemřu, a proto ho již nemůžu ani chránit, ani učit jak být moudrým a mocným, ale Ty máš síly dost na oboje.“ Znova se zhluboka nadechl jakoby sbíral síly na poslední bitvu a řekl: „Slib mi že se o něj postaráš!“ „Slibuji.“ souhlasila sova.
„Děkuji ti má Drahá Přítelkyně, toto byla moje poslední žádost. Nyní si již mohu dopřát svého zaslouženého věčného odpočinku.“
To byla poslední slova která vyslovil. Sova vedle něj zůstala dokud neusnul a dokud naposledy nevydechl. Poté se vznesla do vzduchu a vylétla oknem ven. Naposledy zakroužila nad domem, který ji byl tak dlouho domovem a pak již zmizela kdesi v temnotě začínající letní noci.
Kapitola 1.
Velké rozhodnutí
Zelná louka na pokraji lesa – vůně smrků – veliká bílá sova – ne – není celá bílá – má na sobě černé proužky – je nádherná –UTEČ - NÁSLEDUJ MĚ - TÁMHLE – JEZDCI – UTÍKEJ!!!! – kamenný dům – černé postavy na koních – NÉEE – MAMI – TATI – NÉEE – UTÍKEJ!!!!!
Darin se probudil, dýchal jak splašený a srdce mu divoce bušilo. Na čele měl studený pot. Byl to zase ten sen, sen který se mu zdál snad už tisíckrát, avšak nebyl to jen sen. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na smrt svých rodičů, kteří byli zavražděni, když mu bylo šest. Nikdo nezjistil kdo byli ti jezdci a proč je vlastně zabili. On byl jediný kdo to přežil. Podařilo se mu utéct, a přestože si všichni myslely že je to jen nějaký jeho blud, Darin si byl jistý, že ho do bezpečí dovedla právě ta sova. Po dlouhém běhu totiž dorazil do Trigoru, královského města, kde měl svou hospodu jeho strýc Fargus. Tam žil až doteď.
Darin vstal z postele, otřel si pot z čela a začal se soukat do kalhot. Byl nádherný slunečný den končícího léta, a když otevřel okenice a podíval se ven, zjistil, že slunce je již vysoko nad obzorem a tři trigorské věže, podle kterých město dostalo jméno, se lesknou v jeho záři. Muselo již být pozdní dopoledne. Darin si rychle oblékl plátěnou košili, obul si boty vyrobené z kožených řemínků a seběhl po schodech dolů do kuchyně. „Dobrý ráno.“ pozdravil strýčka Farguse jenž právě krájel maso na plátky. „Dobrý“ odpověděl mu strýc. „Dneska sis pospal. No doufám že jsi v pořádku, protože potřebuju aby si sehnal pár věcí na trhu. Grina už jsem poslal k Sarusovým do palírny, protože už nám začínají docházet zásoby.“ pronesl strýc a šibalky se usmál „Hodlám udělat pověstný Fargusův ohnivý guláš.“ Zdálo se, že má dnes velice dobrou náladu. Měl taky proč. Byl majitelem vyhlášené trigorské hospody Rudý drak a poslední dobou bylo po večerech v hospodě plno.
Darin si do malovaného hrnku odlil trochu mléka z velikého hnědě glazurovaného džbánu, ukrojil si krajíc chleba a začal ho mazat zbytkem tvarohu, který nechal jeho o dva roky starší bratranec Grin ležet po snídani na stole. Zakousl se do chlebu a ze stolu zvedl kousek pergamenu. Byl to seznam toho co má na trhu koupit:
tři hrsti černých hub
čtyři hrsti červených fazolí
dvě dlouhé morkové kosti
tři palice česneku
sedm zelených paprik
deset VYZRÁLÝCH ČERVENÝCH PÁLIVÝCH PAPRIK
Když snědl asi půl krajíce zeptal se podbízivě strýce: „A nemohl bych se předtím stavit v knihovně?“ „Ach jo, zase hodláš ztrácet čas fantazírováním nad knihami místo toho, abys dělal něco užitečného? – No tak dobře, ale do sedmé budeš doma i s tím nákupem.“ odpověděl mu strýc, pod jehož obratnýma rukama se proměnily plátky na úhledné kostky. Potom ještě s úsměvem dodal „Že já ho vůbec učil číst.“
To že Darin uměl číst byla čistě Fargusova zásluha. V tehdejší době to nebylo ani v královském městě samozřejmostí, a k tomu aby mohl Darin chodit do knihovny ho opravňovala právě tato schopnost. Je sice zřejmé, že lidé, kteří neuměli číst, by sami z knih moc neměli, ale v tehdejší době by je do knihovny ani nevpustily. To bohužel ještě více přispívalo k obecné negramotnosti, protože většina lidí si ani nedokázala přesně představit co to kniha je, a tak přirozeně nijak netoužily učit se dovednosti, která jim byla k ničemu.
Když Darin dojedl dal mu strýc několik zlatých mincí, velikých asi jako nehet na malíčku ruky a ne o mnoho tlustších. Byly to Zlaté Floríny, kterým se však většinou říkalo prostě Zlaté. Poté ještě dal Fargus Darinovi obvyklé kázání, aby nebyl moc rozdavačný a bral jen to nejkvalitnější zboží, podal mu kožený vak a přáním hezkého dne mu naznačil, aby se mu už v kuchyni nemotal a nezdržoval ho.
Do Rudého draka se vcházelo z jedné z postraních ulic trigorského náměstí, která se táhla až k hlavní bráně. Díky tomu nejenže každý pocestný musel projít kolem, ale také to odtamtud bylo všude kousek. Dle dohody se strýčkem se Darin vydal rovnou do centra města, do knihovny. Grinovy Fargus nikdy nedával takové úlevy. Možná to bylo proto, že měl Darin teprve 14, ale nejspíš mu ho bylo stále líto, protože přišel o své rodiče v šesti letech. Zanedlouho dorazil až na náměstí. Před jeho očima se objevil, jemu již dobře známý, fascinující pohled. Přímo před ním byl střed města obehnaný vnitřními hradbami a uvnitř opevnění stál majestátný královský palác s vysokou rozhlednou, která byla jednou z dominant města. Nalevo byla trigorská Královská knihovna, která byla druhou trigorskou věží a u jejího vrcholu byly sluneční hodiny. A napravo byla vidět nejvyšší trigorská věž - Cech trigorských kouzelníků.
Darin se vydal postranní uličkou vedoucí ke knihovně. Při pohledu na hodiny zjistil, že je skoro poledne.To znamenalo, že stín měděné tyče uprostřed hodin ukazoval někde mezi číslice 4 a 5. V Trigoru totiž byla hodina rovna jedné desetině doby od slunce východu do slunce západu.
Po chvíli rychlé chůze stál konečně před vchodem do knihovny. Tvořila jej masivní dřevěná brána, zdobená řezbami z různých druhů dřeva. Ta však byla otevřena jen při vyjímečných událostech. Jindy se vstupovalo dovnitř menšími dveřmi, které byly součástí pravého křídla brány.
Hned poté, co Darin prošel skřípajícími dveřmi, ucítil tu známou vůni. Vzduch uvnitř knihovny jakoby byl stejně starodávný jako knihy, které zde ležely v regálech. Některých se nikdo nedotkl snad už sto let. V jednotlivých patrech věže, mezi kterými se procházelo po úzkých točitých schodech, jich tu musely být tisíce.
„Zdravím Darine.“ ozval se silný, starý a jakoby opotřebovaný mužský hlas. „Tak sis opět našel čas, který chceš strávit získáváním moudra z těchto knih?“ Ze stínu se vynořila vysoká ale stará a shrbená postava, která se opírala o masivní sukovici. Byla to postava muže z jehož vrásčité tváře, zarostlé krátkými šedivými vousy, a hlubokých kalně zelených očí moudrost přímo čišela. Avšak byla to také tvář člověka, který musel v životě hodně zažít. A očividně to nebyli jen hezké vzpomínky.
„Zdravím vás. A ano máte jako vždy pravdu, musím sice ještě nakoupit nějaké věci na tržišti, ale na to mám času dost, a tak jsem přišel abych vám tu pomohl a poté se dozvěděl něco z moudra co tu máte.“ Darin už přesně věděl jak na Archia, tak se totiž správce knihovny jmenoval, aby mu dovolil si něco přečíst. Archius byl totiž starý mrzout, ale Darina si oblíbil pro jeho ochotu a zvídavost. „Dnes pro tebe žádnou práci nemám, a jestliže říkáš, že máš času dost. – Možná že bych mohl udělat jednu malou vyjímku a půjčit ti jednu knihu z šestého patra.“ Šesté patro bylo oddělení knihovny kde byly nejcennější a nejdůležitější knihy. Měli tam přístup jen šlechtici a vysocí členové některých cechů. „Vzpomínám si velice dobře jak ses mě už před dvěma roky, když si tu byl teprve asi počtvrté, zeptal na tu sovu z tvého snu. Myslím, že je to pro tebe velice důležité, zjistit, co je zač. – Již dlouho jsem uvažoval o tom, zda ti mám půjčit tuto knihu a myslím že je ta správná doba.“ z přihrádky svého stolu vytáhl velikou knihu vázanou v kůži a podal ji Darinovy se slovy: „Doufám, že v ní najdeš odpovědi co hledáš.“ Darin si odnesl knihu k nejbližšímu čtenářskému stolku, který byl, stejně jako ještě devět dalších, umístěn blízko zdi, po obvodu kruhové místnosti uprostřed knihovny. Když si ji konečně položil na stůl před sebe, uvědomil si jednu zajímavou věc. Nadpis je namísto prastarého jazyka, jakým byly tyto významné knihy obvykle psány, napsán běžnou řečí, jaká se používala v Trigoru a blízkých městech. Ten nadpis byl – Životní cesty mága Alazara.
