Stále pršelo. A nebe nad Snakelem dávalo jasně najevo, že pršet jen tak nepřestane. Hostinec U černé labutě byl skoro prázdný, až na čtveřici mužů sedících u jednoho ze stolů.
„Pane Hawode, budete si ještě něco přát?“ zeptala se útlá dívka v modrých šatech. Hawod neodpověděl a upřeně pozoroval Isogara.
„Díky to bude všechno,“ podal Marel dívce stříbrnou minci. Dívka mu s úsměvem poděkovala a odešla. „Tak co se děje, Hawode?“
„Spousta věcí,“ napil se Hawod ze svého poháru.
„Myslel sem že ve službě nesmíte pít,“ ušklíbl se Isogar.
„Zavři zobák,“ odsekl Hawod, ale než podrážděně zněl jeho hlas unaveně. „Dneska ráno našli moji chlapy mrtvolu Kada Ralnena, jednoho z Trinosovo nohsledů. Trinosovi někdo namlátil hubu a někdo ukrad klíč od městský pokladny. Na radnici mě čeká celá městská rada a já se nemam čeho chytit,“ Hawod domluvil a dopil svůj pohár. Isogar s Marelem ho mlčky sledovali.
„Vražda, rvačka a krádež, podle mě na Snakel nic neobvyklého,“ pokrčil Marel po chvíli rameny.
„Počkej,“ položil mu Isogar ruku na předloktí, „za tim bude mnohem víc. Kapitáne, copak ste nám neřek?“ usmál se potom na Hawoda.
„Proč bych vám neměl něco říct?“ ušklíbl se Hawod. A v hlavě mu hlodala myšlenka, že by měl o Isogaru z Tarmanu vědět mnohem víc.
„No tak,“ rozvalil se Isogar na židli. „V tomhle městě zařve každej den víc lidí než kdekoli jinde za tejden a Kad Ralnen by zdechnul dřív nebo pozdějš. Kdyby tu někdo napadnul krále, nebude z toho takovej poprask jako z napadení Trinose. A pokud vim k otevření městský pokladny je potřeba šesti klíčů, jenže ani s nima se pokladna…“
„Ticho,“ namířil Hawod na Isogara výhružně prst. Určitě si bude muset na toho chlapa zjistit mnohem víc.
„Někdo ztlouk Trinose, včera sem tě tu viděl omlácenýho a třeba ti někdo zaplatil za jeho hlavu,“ pokrčil Hawod rameny.
„Pár lidí to zkusilo, ale nikdy sem to nevzal. Možná sem cvok, ale ne sebevrah,“ odvětil Isogar.
„Že by se našel někdo z koho by si měl strach?“ zasmál se Marel.
„Strach z Trinose,“ ušklíbl se Isogar. „Párkrát sme si dali do zubů a pokaždý prohrál, ale zabít ho je o něčem jinym. O někom jinym.“ Hawod vážně přikývl. A v místnost jakoby se ochladilo.
„O kom, copak Trinos není nejnebezpečnějším chlapem ve Snakelu?“ přejel Marel pohledem z Isogara na Hawoda.
„Je a tečka, sou věci o kterejch se nemluví,“ řekl Hawod důrazně. „Potom je tu ten mrtvej grázl. Není jenom mrtvej, ale i napůl sežranej. Nějak mě napadlo, že to udělal ten tvuj čokl,“ podíval se Hawod na Isogara.
„Tard lidi nežere a nikdy nezabil nikoho dokud sem mu to nedovolil,“ zvedl se Isogar od stolu.
„Klid,“ zašeptal Marel. „Kapitáne, Tard leží polomrtvej v Soutoku. On a Isogar nám tam hodně pomohli v jedný malý roztržce. A Isogar si určitě bude chtít vyzvednout jednu nebo dvě odměny.“
„Malý roztržce,“ usmál se Isogar a posadil se. „Dole ve stáji je pytel a něm sou hlavy Erada a Musse Treverů, odměnu nechci, za to co provedli Tardovi stejně zasloužili chcípnout.“
„Treverové sou mrtvý?“ poškrabal se Hawod na bradě. „Konečně nějaká dobrá zpráva dneska. No a ta roztrhaná mrtvola se našla před barákem, odkud se ztratil ten klíč od městský pokladny. Asi bych se měl omluvit, ale nějak si mi do toho pasoval, Isogare.“
„V pořádku, kapitáne,“ přikývl Isogar. „Jenom děláte svojí práci. Jenom si zapamatujte, že bych nikdy nic neukrad.“ Isogar se na chvilku zamyslel. „Pokud někdo namlátil Trinosovi, potom Kad hledal toho kdo to udělal a určitě nebyl sám. Tipoval bych že byl se Sigem. A ten klíč určitě neukrad nikdo z místních, rozhlídněte se po novejch tvářích.“
„Hawode, vrátim se teď do Soutoku a pohlídám se svejma chlapama cesty ze Snakelu,“ řekl Marel.
„Hele kapitáne, ať mě tuhle mladej veme do toho baráku kde ukradli ten klíč. Trochu se tam porozhlídnu a pokusim se pomoct. V hledání lidí sem docela dobrej,“ usmál se Isogar.
„Vem ho tam, Labo,“ přikývl Hawod po chvíli. „Ještě jednou se omlouvam.“ Isogar jenom mávl rukou a všichni se zvedli od stolu.
-
„Sou pryč,“ vrátil se Saler do kuchyně. „Co se stalo?“ zeptal se při pohledu na vyčerpanou Torawu sedící na židli.
„Nevím, najednou zbledla a omdlela,“ pokrčila vystrašená dívka rameny. Saler se naklonil k Torawě a zadíval se jí do očí, potom jí zkontroloval puls a povzdechl si.
„Ženská bláznivá, všichni sme mohli skončit na hranici,“ usmál se poté.
„Kdyby našli váš přítel tak taky,“ vrátila mu Torawa usměv.
„Co se to tady zatraceně děje?“ zamračila se dívka.
„Paní Torawa jim vnutila myšlenku že tu nic nenajdou a tak odešli. Nenašli tě a tim se dostáváme k otázce co se tu děje. Co si zač a co se ti povedlo ukrást, že je takovej poprask?“
„Do toho vám nic není,“ odsekla dívka.
„Není, taky se můžeš sebrat a jít odkud si přišla. Ale hned jak vylezeš na ulici, tak tě chytnou a nebo ti proženou tělem pár střel z kuše. Tak si vyber,“ pokrčil Saler rameny.
„Neukradla sem nic vzácnýho,“ vytáhla dívka naditý váček a vysypala ho na stůl. „Peníze, prsteny, náramky, všechno je to levná veteš.“
„Levná veteš,“ usmál se Saler a zvedl zlatý náramek zdobený diamanty. „Tohle má cenu tak pětset zlatejch, ale něco mi říká že to není to co hledaj.“ Saler rozhraboval hromádku mincí a cenností a levou rukou si hladil vousy. „A koho si vykradla?“
„Nevim, před pár dny sem přijela do města přespávala kde se dalo a obhlížela lidi. Potom sem uviděla toho tlusťocha a ten nóbl barák ve kterym bydlel a v noci sem tam vlezla. No a když sem odcházela, byl tam na ulici ten tvor.“
„No tak to nám taky nepomůže,“ zamyslel se Saler.
„Pan Saler,“ zašeptala Torawa a ostražitě se rozhlédla. „Váš přítel umí jít do hlavy?“ dotkla se Torawa čela.
„Ne,“ zavrtěl Saler hlavou a podíval se na Torawu.
„Potom tu být něco, co to umět a být to blízko. Být to tady v domu,“ řekla Torawa vážně.
-
„Tak pane rytíři, tohle je Snakel,“ ukázal trpaslík sedící na kozlíku těžkého vozu na město pod přívalem deště.
„U Ellisara,“ vydechl muž sedící vedle něho překvapeně.
„No jo, tak na Snakel reaguje každej a většina ho proklíná když odtud odjíždí. Pokud se teda odjezdu dožije,“ zachumlal se trpaslík do své kožešiny. „Asi bych se měl omluvit že vás do města vezu tudy, ale takhle se dostanem přímo do Salerovo putyky. Kdyby sme jeli severní branou moh ste si všechno prohlídnou pěkně zblízka, ale v tomhle počasí.“
„Slyšel jsem hodně o zdejší Aréně, ale nikdy bych nečekal něco tak neskutečného,“ zašeptal muž při pohledu na obrovskou masu Arény uprostřed města.
„Pokud vás mohu poprosit, pane rytíři. Trpaslíci a elfové dávájí přednost slovu pevnost, před slovem Aréna. Záleží jen na vás, ale i pro vás jako pro člena Ellisarova řádu by to měla být připomínka velkého vítězství, než jen místo kde lidé bojují pro peníze a podivné radovánky ostatních.“
„A co Snakelský řád boje?“ podíval se muž na trpaslíka.
„To je velice složitá záležitost,“ přikývl trpaslík. „Několik lidí dost rozumných na to, aby uchovávali tradice. Ale ubívá jich a pokud Řad boje zanikne dřív než se naplní slova toho…“ trpaslík nedopověděl a odplivl si. „Aby ho Hurr mučil na věky! No pokud Řád boje zanikne bude chybět hodně potřebnejch rukou co umí držet zbraně.“
„Ještě tu bude Ellisarův řád,“ řekl muž vážně. Trpaslík se hlasitě rozesmál.
„Pane rytíři, neberte to jako urážku,“ omlouval se trpaslík rychle. „Ale je jeden velký rozdíl mezi vaším řádem a tím snakelským. Váš řád je zaměřen na válku, učíte se bojovat v žáru bitev, v bitvách kde by nikdo ze snakelských neobstál. Stejně jako by nikdo z vás neobstál v rovném boji proti nikomu ze snakelského řádu.“
„To jsou silná slova,“ přikývl muž. „A vy nejste první od koho je slyším. Už představení mého řádu mi je kladli na srdce jako novici.“
„Vaše síla se násobí vaším počtem, síla snakelských jejich osaměním,“ usmál se trpaslík.
„Už po několikáte opakuji, že vaše znalost našeho řádu je neuvěřitelná,“ přikývl muž.
„Jak pro koho,“ zamumlal si trpaslík tajemně…
