„Smím se vás na něco zeptat, pane?“ otočil se Labo a počkal až ho Isogar dožene. Isogar navzdory neustávajícímu dešti šel pomalu.
„Ne,“ ušklíbl se Isogar spokojeně. „Ptej se, nikdy si neodpustim říct ne.“ Labo se nervózně pousmál, něco mu na Isogaru nesedělo. Hawod jako představitel zákona považoval Isogara za lumpa a tedy za nepřítele. Lumpové ho považovali za nepřítele taky. Nikdy nepotkal nikoho kdo by řekl že je přítelem Isogara z Tarmanu a nikdy ani o nikom takovém neslyšel. A potom ten pes. Malteský válečný pes. Bestie které se chovali jenom proto aby se dovezli na místo boje a pustili se na nepřítele. Zbytky psů se museli pozabíjet se zbytky nepřítele a tvrdilo se že když se Malteský pes zkříží s divokým vlkem tak jedině zkrotne. A přitom Tard Isogara poslouchal a poslouchal ho na slovo. Labo měl kdysi psa a ať dělal cokoli, ten pes nikdy neposlouchal.
„No,“ dloubl Isogar Laba do ramene a ten sebou trhnul.
„Zamyslel sem se,“ vyhrkl mladík. Isogar se usmál.
„Nic proti myšlení, ale občas tě to může zabít,“ řekl Isogar vážně.
„Opravdu jste ze Snakelu?“ zeptal se Labo. Isogar přikývl. „Tak proč si říkate Isogar z Tarmanu?“
„Já si tak nenecham říkat, lidi mi tak říkaj,“ řekl Isogar vážně. „Stárnu, tohle kdysi věděl každej.“ Labo se na Isogara podíval. Vypadal na třicet, možná míň. Pokud si člověk odmyslel síť jizev pokrývající Isogarovu tvář.
„Víte zajímá mě to, protože sem z Vraního vrchu, to je kousek od Tarmanu,“ řekl Labo.
„Znam Vraní vrch,“ odvětil Isogar. „Možná budeš znát jméno co mi dali přímo v Tarmanu,“ ušklíbl se Isogar. „Tarmanskej řezník.“ Labo se zastavil a vytřeštil na Isogara oči. „Jméno si nevybereš,“ usmál se Isogar.
„Pamatuju si to, bylo mi asi osm,“ zamyslel se Labo. „Byla to velká sláva. Hasgerthem tam do dneška straší malý děti.“
„Divim se, že je nestraší mnou,“ zamručel Isogar.
„Co se tenkrát vlastně stalo?“
„Byl sem mladej a chtěl sem bejt slavnej,“ odvětil Isogar. „O Hasgerthovo bandě se hodně mluvilo, řek sem si že dostat je mě udělá slavnym. Udělalo to ze mě Tarmanskýho řezníka.“
„Opravdu jich bylo dvacet?“ zajímal se Labo.
„Bylo jich osm. Hele mladej, nikdy nechtěj bejt slavnej pokud máš slabej žaludek,“ odplivl si Isogar. „Byl sem mladej a uměl sem to s mečem. Sebral sem se a odjel do Tarmanu, Hasgertha sem našel v hospodě. Když sem skončil chtěli tu hospodu spálit, aby po mě nemuseli uklízet. Když to umíš s mečem, ale neumíš zabijet, tak naděláš hroznej bordel. Nakonec sem to tam poblil,“ Isogar si přejel rukou po dlouhé jizvě táhnoucí se přes levé oko až na bradu. „Moc mluvim.“
„To je ten barák,“ ukázal Labo.
„Radní Dalvio,“ usmál se Isogar. „Platí si prej na hlídání chlapy z královský stráže. Ten kdo ten klíč ukrad musel bejt sakra dobrej.“
-
„Uzavřít celý město, Hawode? Víte co to znamená?“ spustil na Hawoda Falagan, předseda městské rady, hned jak kapitán vešel do místnosti. Hawod přejel pohledem po sále, byla tam celá rada a dokonce i Jento-Lit, současný Dug rodu Takharu.
„Sednout,“ zavrčel Hawod na Falagana a hodil svůj mokrý plášť sluhovi u dveří. „Kde je ten jednovokej bastard?“ podíval se poté na své muže u dveří.
„Agher šel pro něj, pane,“ odpověděl jeden z mužů.
„Počkejte venku a až Agher příde, dejte mi vědět,“ kývl Hawod hlavou ke dveřím. „Tak pánové,“ otočil se potom k ostatním v sále.
„Pane Hawode, vaše chování je velice pobuřující. A to nemluvím o vašem chování ke mně jako k předsedovi městské rady!“ rozkřičel se Falagan a několik radních mu horlivě přikyvovalo. Hawod došel k velké knihovně zabírající celou jednu stěnu a vytáhl z ní těžkou knihu.
„Tak,“ hodil knihu na stůl. Při zvuku se kterým kniha dopadla se v sále rozhostilo ticho. „Tohle je Snakelský zákoník, nepochybuju že jste ho jistě všichni četli,“ vycenil Hawod zuby v širokém úsměvu. „No jako by ste ho četli,“ okomentoval Hawod pohledy které si radní vyměnili. „Ve stavu ohrožení přebírá vládu nad městem městská stráž a já sem velitel týdle stráže, pokud to někdo neví. Takže tu bude ticho, Falagane.“
„A kdo vyhlásil stav ohrožení?“ zeptal se někdo.
„Já, mam na to právo. Pokud mi nevěříte tak si to tady najděte,“ položil Hawod ruku na knihu.“ Sál se naplnil šepotem.
„Buďte zticha, dlouho vás nezdržim,“ řekl Hawod unaveně. „Jistě víte co se stalo,“ pokračoval, když se radní uklidnili. „Někdo dnes v noci ukrad jeden z klíčů od městské pokladny. Zatím nevím kdo a nevím jak, proto sem nechal uzavřít město a vydal zákaz vycházení. Kdybyste byli tak laskavý a zbývajcích pět klíčů položili na tuhle knihu.“ Hawod o krok ustoupil a čekal. „Takhle víme, že chybí jen jeden klíč a to ten váš, pane Dalvio.“ Všechny pohledy se upřeli na tlustého muže. „Mám málo mužů, ale to jistě víte, protože sem nejednou žádal o zvýšení jejich počtu. Naštěstí mi přislíbil pomoc Marel Sikt a jeho muži budou hlídkovat v okolí města.“
„Marel Sikt je lump a darebák!“
„Řeknete mu to do očí, Jarkle?“ otočil se Hawod na muže který to řekl.
„Ne,“ sklonil Jarkl hlavu.
„Tak si to nechte pro sebe a neříkejte to ani mě,“ řekl Hawod. „Takže pánové, město zůstane uzavřené dokud já a moji muži ten klíč nenajdeme. Může to trvat den, může to trvat měsíc, ale já ten klíč najdu. Na vás je, abyste se vypořádali se vzniklou situací. Přeju pěknej den. Dugu Lite, můžete na slovíčko.“
„To je všechno?“ zeptal se Falagan zaskočeně.
„Jo, to je všechno, mam vám snad ještě zazpívat? Já mam práci, vy máte práci, pokud tu budem kecat ta práce se sama neudělá,“ podržel Hawod dveře vůdci Kadharu a vyšel za ním na chodbu.
„Velice působivé, pane Hawode,“ usmál se Jento-Lit. „Hlavně ta část se zákoníkem. Nikde jsem tam totiž na vámi citované zákony nenarazil.“
„Díky, že ste na to neupozornil,“ přikývl Hawod. „Budu muset nechat prohledat i Osir.“
„Zajisté,“ přikývl Lit. „A ode mě chcete, abych zajistil že budou moji lidé, řekněme vstřícnější.“
„Takže si rozumíme,“ řekl Hawod.
„Je vám ale jasně, že na tu vaši lež se zákony přijdou,“ naklonil Lit hlavu ke straně. „Přijdete o své místo ve městě.“
„Doufám, že do té doby ten klíč najdu,“ zasmál se Hawod. „A nikdo se nebude probírat městským zákoníkem.“
„Pokud by k tomu došlo, mohl by jste pracovat pro mne. Jste muž neobyčejných schopností.“
„Radši bych zůstal u městské stráže, ale budu si to pamatovat,“ řekl Hawod. „Konečně,“ otočil se Hawod ke vstupním dveřím, kterými vešel Agher. „Kde je Trinos?“
„Dugu Jento,“ usmál se Agher na Jento-Lita a pozdravil ho zvednutím ruky.
„Trinos? Kde je?“ připomněl Hawod netrpělivě.
„Kde by byl, za řekou,“ pokrčil Agher rameny. „Prej nám to tam pomůže pohlídat.“
„Asi nemam až tak neobyčejné schopnosti,“ zašeptal Hawod. „Proč si ho nepřived?“
„Trinos, ani jeho lidi to neudělali,“ odvětil Agher.
„A na tos přišel jak? Podepsal ti snad papír, že to neudělal? Měl si ho přivést sem.“
„Hele kapitáne, Trinos na tom prodělá jako všichni ve městě a kdyby chtěl, tak ty klíče ukrad už dávno. Slíbil že pohlídá lidi za řekou, bylo zbytečný ho sem vodit.“
„Má pravdu, pane Hawode,“ řekl Jento-Lit, než stačil Hawod cokoli říct. „Pan Trinos je další postavou Snakelské politiky a jedním z těch co na současné situaci prodělává, hodně prodělává.“
„Já vim do prdele,“ vybuchl Hawod. „Promiňte Dugu, ale tenhle chlap,“ ukázal Hawod na Aghera, „mi už dlouho pije krev. Dostane rozkaz a nakonec udělá něco jinýho. A nejhorší je, že to vždycky udělá správně.“
„Víte kapitáne, že existuje způsob jak zjistit kde ten klíč je?“ usmál se Jento-Lit.
„Způsob jak se dostat na hranici,“ odsekl Hawod. „To sem neslyšel, Dugu. Radši se budu držet zákonů.“
„Zajisté, držte se zákonů,“ zakuckal se Jento-Lit smíchy.
-
Saler vyšel potichu do patra a došel na konec chodby. Všude bylo tíživé ticho.
„Selwille,“ zaklepal na dveře na konci chodby. „To jsem já Saler.“ Ticho!
Saler stiskl kliku a vešel do pokoje. Ten byl prázdný, jako by v něm nikdo nespal. Saler se podíval i za dveře a vyšel zpátky na chodbu.
„Ta Torawa, kdo by to byl do ní řek, co?“ Saler uskočil a mezi prsty mu proskočilo několik jisker.
„Selwille, ty si blbec,“ oddechl si Saler. „To se nemůžeš ozvat hned?“
„Schoval sem se před stráží,“ usmál se elf. „Nenapadlo by mě, že se jich Torawa dokáže takhle zbavit. No napadlo by tě to?“
„Neprovokuj,“ zasyčel Saler.
„Promiň,“ usmál se Selwill. „Jen sem myslel, že už tě to přešlo. Víš ta podrážděnost kolem psychický magie.“
„Patřím k nejlepším v materiální magii, tak mi dej pokoj,“ ušklíbl se Saler.
„Abys nebyl, když si nejstarší a skoro poslední,“ zasmál se elf tiše.
„Parchante,“ usmál se Saler. „Někdo tu je!“
„Tady nikdo, prohledal sem to,“ pokrčil Selwill rameny.
„Ve sklepě taky ne, to bych o něm věděl, ještě zbývá,“ Saler neodpověděl a podíval se na strop. Selwill přikývl a vytáhl dýku s dlouhým, tenkým ostřím. Saler došel ke schodům vedoucím na půdu.
„Počkej staříku, pust nás mladší,“ předběhl ho Selwill.
„Jsem o šedesát let mladší než ty,“ zamračil se Saler.
„Nevypadáš na to,“ podíval se elf s úsměvem na Salerovi dlouhé, bílé vousy. Poté vyběhl po schodech a odsunul závoru. Saler očekával, že dveře jako vždy zavržou, Selwill je však otevřel naprosto nehlučně. Saler si nikdy nezvykl jak tiše se dokázal elf pohybovat.
„Nikdo tu není,“ pokrčil elf rameny, když za ním Saler vešel na půdu.
„To okno bylo zavřený,“ ukázal Saler na pootevřenou okenici.
„Kočka,“ sklonil se Selwill k řadě stop v prachu. „Velká kočka. A stopy vedou jenom dovnitř. Vlezla sem včera, možná v noci,“ podíval se elf na Salera.
„Kocour, včera večer,“ pronesl mručivý hlas za Salerovými zády. Saler i Selwill sebou trhli a podívali se po hlase. Ze temného stínu je pozoroval chladný, plazí pohled…
