Hrdost

Důstojně s hlavou vztyčenou
kráčí po vypáleném lese
je poslední bytostí vznešenou
nepláče, jenom se třese
ani slzu na krajíčku nemá
skrz její ústa neproklozne slova
je jako skála němá
projevit lítost, sotva
a hledí, oči dokořán otevřené
vzpřímeně kráčí popelem
všechno je šedočerné
jen někdy rudý oheň kolem
pálí poslední zbytky stromů
a květin, co tu kdysi rostly,
nikdy se nevrátí domů
všechny ostatní hodnoty klesly
jen ona je stále stejná
nezměněná ani pohromou
nezapomene statečných jména
bude bloudit černou tmou
poslední památku na ně hlídá,
mohyly z mečů a brnění
navěky zůstane pořád tak hrdá
a bude skrývat své trápení.