Nadcházel večer a větve se smaragdově zelenými listy vznosných tamaryšků, korunovaných drobnými květy, se skláněly k nevelké travnaté mýtině... Po drahné chvíli se stíny prodloužily tak, že se přestaly pátravě plazit po zemi a splynuly s tmou. To byl přesně ten správný čas, vyjít na lov…
Plížili se tiše neznatelnou stezkou, dobře viditelnou jen pro ně. Žádné spící, odpočívající nebo neopatrné zvíře, menší a pomalejší než oni, si nemohlo být jisto životem. Teď platilo právo a vůle silnějšího a rychlejšího… Chvíli pozorovali hemžení ryb v jedné bystřině. Pak se tiše, štěkavě rozesmáli… ne, ne…bude snadnější a sušší kořist… Hladově čenichali a pak se letmo dotkli plecemi, jak se znovu bok po boku rozeběhli za potravou. Netrvalo dlouho a radost z úspěšného lovu se v prchavých záblescích odrazila v zlatavých zřítelnicích obou bratrů. Když se za přicházejícího úsvitu jásavě rozezpívali ptáci a slunce vypilo třpytivou rosu z mechu a trávy, už unaveně, ale spokojeně a nasyceně odpočívali schovaní v tmavé skrýši. Našli ji ve vývratu jednoho prastarého dubu. Dlouhé hodiny se tam líně rozvalovali na napadaném listí a sem tam po sobě sekli drápy z přemíry hravosti.
Náhle cosi zaslechli a oba se s tichým zavrčením postavili na všechny čtyři. Něco se blížilo, velmi rychle a jim se z toho pachu až zježily všechny chlupy po celém těle. To byl nepochybně on… Zchromlý a olysalý, přesto stále postrach širého okolí… Starší znovu nervózně zavětřil a Mladší nedočkavě vyklouzl z úkrytu, který přestal být bezpečný...
Proto ho ten starý ďábel, který se nečekaně vynořil zpoza kmenu jednoho statného javoru, nemohl minout. Zakousl se mu mocnými čelistmi do hustého kožichu na krku a Mladší jen bezmocně zahrabal prackami do vzduchu. Pak už přispěchal Starší a s veškerou nenávistí, kterou v sobě vůči jejich úhlavnímu nepříteli choval, zabořil jehličkově ostré zuby do Šedákova boku a podařilo se mu ho citelně kousnout do slabin. Starý Šedák překvapeně zavrčel, škubl sebou a ohnal se po něm. A mohutnou mordou to mnohem lehčí tělo snadno odhodil stranou… až prolétlo vzduchem a s temným žuchnutím a bolestným vyštěknutím udeřilo o mohutný, rozpolcený kořen vyvráceného dubu. Než Starší stačil znovu nabrat dech, zvednout se a skočit k zápasícím, cosi se přihodilo…
Jak spolu urputně bojovali na břehu tůně, Mladší uklouzl na rozbahněné zemi, rozryté stopami zvířat, která k té tůni chodila pít. A protože se ten šedivý ďábel ve své zuřivosti nechtěl včas pustit, sjeli oba dolů až na kraj a přepadli do chladné, hluboké, čiré vody. Klesli ke dnu a v divokém zápase se zapletli do kořenů stromů a dlouhých šlahounů vodních rostlin, které je začaly ovíjet. Snažili se jeden druhého co nejrychleji zabít, protože se nestačili vůbec nadechnout a jak se začali dusit, škubali sebou v křečovitých záchvěvech… Starší i přes zvířené bahno a jasně červenou krev, proudící z rozervaného hrdla Mladšího a Šedákovy rány, mohl pozorovat, jak jejich těla na dně slábnou víc a víc. Netrvalo dlouho, než jim došel poslední dech a ze smrtelného objetí už se nedokázali uvolnit…
„Whaůůů….. whaůůů…. whaůůů…“ jeho srdceryvné zaskučení ostře proťalo vzduch. Šílený zoufalstvím, začal předními hrabat tak, až si do krvava rozdrásal tlapy o ostré hrany vyčnívajících kamenů. Táhle a žalostně vyl tak dlouho, až to náhodně zaslechnuvší zvířata vyvádělo z míry a polekaně prchala z doslechu…. Pak už jen vysíleně a bezhlesně zíral do hlubiny za Mladším, v jehož jantarových očích byla ještě vůle k životu, ale z jeho těla síla už vyprchala…
Zanedlouho začala mýtina i s naprosto nehybnou, žalem skleslou siluetou Staršího opět pozvolna tonout v plíživě přicházející tmě…
