Neplač
„Neplač, vrátím se,“ řekl, když mi palcem stíral slzy kanoucí na mou umouněnou tvář, takže po nich zůstávaly bílé cestičky a pak už jen šmouhy.
„Ale co když…“
„Žádné ale, prostě se vrátím a konec. Navíc, víš že peníze nemáme a něco jíst musíme. Takže musím jít,“ usmál se.
„Lžeš! Peníze máme! Jdeš tam, aby ses setkal s ním! Plíží za námi celou cestu, viděla jsem ho!“
„Tak dobře,no. Kvůli němu,“ ani se nesnažil zapírat. Zřejmě vážně spěchal.
„On tě zabije, slyšíš? Třeba ne dnes, ale jednou určitě… Prosím, nechoď…“
„Ne, ty mu jen nevěříš. Neznáš ho.“
„Divíš se? To co provedl tomu kupci, byla zřejmě jenom taková legrace! Ovšem uznávám, že na ta střeva rozvěšená po okolí byl vskutku impozantní pohled!“
„Tak dost!“ vzal si pás s mečem a dýkou, popadl luk a prásknul dveřma tak, že až vyšplouchla voda z vědra co stálo opodál.
Sedla jsem si na rozvrzanou židli ke stolu a civěla z okna na protější dům. Měl vymlácená okna a uvnitř se proháněly mrouskající kočky. Když se smrklo, chvíli jsem seděla po tmě, pak jsem ze stesku zapálila svíci. Hořela mihotavým plamínkem, který se co chvíli zachvíval v průvanu. Byl podzim a sychravo. Jak se blížila noc, mrholení přešlo ve sníh. Ten usedal rychle tajíc na střechy i prázdné ulice. Všechno bylo pokryté mrazivou břečkou. Asi jsem musela usnout, protože když jsem zaslechla ty hlasy, svíčka už byla o notný kus kratší.
„Hehehe he hele, někdo se tu válí. Neznáš ho, Georgi?“
„Já? To ty znáš každý pako z ulice.“
„Hm, tenhle tu je asi novej. Nebo ňákej cizák. Hej! Chceš nalejt, magore? Hej! Na něco sem se tě ptal! To tě maminka neučila, že máš slušně vodpovídat?“
Tiše jsem se vyklonila z okna. Ti opilci byli jenom dva. Ještě pořád sněžilo a oni se skláněli nad nějakým stínem v rostoucí závěji.
„Možná bysme ho měli vodnýst. Někam. Dovnitř,“ muž co mu ten druhý říkal Georgi se sklonil a zřejmě si tmavou šmouhu na zemi velmi bedlivě prohlížel, i když těžko říct.
„Georgi, já myslim, že je tuhej. Poď, vypadnem,“ řekl a čutal do stínu špičkou boty.
„Fajn nápad. Tak dem.“
„Hej, Georgi! Počkej na mě, dyť už běžim…“
Chňapla jsem po plášti a letěla dolů. Ulice opět zela prázdnotou. Rozhlédla jsem se a uháněla dál. Zoufale jsem rozhrabávala sníh tam, co předtím stáli ti dva. Odkryla jsem studené tělo.
„Tak jsi se vrátil.“
Prameny nad čelem měl mokré a slepené a… oči už nadobro zavřené. Klečela jsem vedle něj, hladila zmrzlé tváře a naposled líbala promodralé rty.
„Já to věděla! Věděla jsem to a nechala tě odejít!“ a lítost nepřichází. Necítím vůbec nic.
„Copak mi to není líto? Copak jsem tě nemilovala? Co mám dělat? Cos mi to udělal! Vrať se, vrať se ke mně, prosím!“ Objímám jej a konečně se mi do očí derou slzy. Pak si uvědomím, že tentokrát si je musím otřít sama. V šílených vzlycích se k němu zoufale tisknu. Slzy stékají na jeho tvář i šaty, jenže nejsme v pohádce, já přece vím, že se neprobudí. A pak už je to pryč, jenom klid.
„Tys slovo dodržel, teď je řada na mě. Sbohem. Vlastně ne, vždyť se brzo zase setkáme.“
Lehám si vedle do sněhu. Chumelit přestalo, šedá mračna jsou pryč. Vidím hvězdy. Nádherné, jiskřivé diamanty na obloze. Poryvy studeného větru mi čechrají vlasy, usínám. Je to jako odraz štěstí. Dobrou noc, umrznutí je prý krásná smrt.
