KLAP! Zaklaplo víko od poštovní schránky, do která jsem vhodil dopis. Doufám, že se neztratí.Otočil jsem se. Někde v dáli zahoukal sýček. Hrůza mnou projela jako ledový nůž Prstenových přízraků. Co se má ještě stát? Co bude následovat? Takové a ještě podivnější myšlenky se mi honily hlavou. Houknul jsem se na display mobilu, abych zjistil kolik je hodin. Půl devátý,. Bus mě jede za deset minut, to zas bude spěchu, vždyť autobusák je na druhý straně města. Snad si cestou stihnu koupit svý oblíbený kuřivo. Pomyslel jsem si.
Stih sem to, sem dobrej! Byla má první myšlenka, na kterou jsem přišel, když jsem skočil do dveří rozjíždějícího se autobusu.
-Proboha co to děláte? Žasl řidič nad mou obratností.
-Stíhám autobus.
-Tak kam to bude?
-Do Tisový.
-To máme za 25 Kč.
-Díkas.
Sedám si na místo u okna vzadu.Tak jaká bude dnešní tisová? Ptám se sám sebe. To by mě taky zajímalo.Na další zastánce si vedle mě sedá nějakej divnej člověk. Mohlo mu být tak okolo třiceti plus mínus století. Sotva se držel na nohou. Oblečení bylo podezdřele šedivé, zašlí, jakoby bylo staré alespoň padesát let. Měl ostře řezané rysy, dvě náušnice a stříbrné vlasy až do půli zad. No trochu mi mpřipomínal mě samého po týdenní kalbě na chatě. Tehdy jsem byl strašně ztrhaný a utahaný. Můj vzhled se trochu shoduje se starou fotkou umístěnou na mym webu, akorát vlasy mám nabarvený na leskle stříbrno, jsem bez vousů a nosím brýle. Preferuji neutrální šedivou, temně modrou, stříbrnou a černou. Popis mého oblečení a věcí, které s sebou mám by zabrel hodně velký kus místa. Ale pro příklad dýka ze speciální slitiny, pistole (nezměnil jsem ji, je stejná jako minule), dvě krabky Davidovek atd. Stvoření mělo ve tváři vepsáno utrpení a strach. No aspoň že nezapáchal. Pohlaví byl neurčitého, ale asi muž. Neměl bych ho znát, ale někoho mi připomínal…
Konečně v Tisové! Ten člověk, když jsem ho požádal, aby uhnul se jen skrčil a něco se pokusl zahuhlat. Na to jsem neměl nervy, přeskočil jsem přes dvě sedadla k východu a už jsem upaloval ke Stráťovi. Měl mě předat jeden balíček, aspoň doufám, že na to nezapomněl, což je u něj pomalu zvykem. Pak jsem vyrazil před hospodu, kde jsem si koupi pivo. Po ochutnání se ni zvedla nálada o padesát procent. Byl to Gambrinus 12°! Něco takového jsem nečekal. Ale co, auto, kterým měla přijet Jana a možná i Katka, už zastavovalo před hostincem. Rychle jsem dopil pivo, neboť mi bylo líto jej vyhazovat, protože dopít bych si ho neměl asi kdy. Vyběhl jsem Janičce v ústrety a políbil ji. Málem mě shodila na zem, ale když jsem ji taktně upozornil, že jesme sami, tak toho nechala.
-Tak co, jak ses měl v Německu? Zeptala se na moji poslední čtyřdenní cestu po SRN.
-No ušlo to, co jsem potřeboval to jsem našel. Popravdě řečeno, našel jsem víc než jsem hledal.
-A co ty, jak’s to tady beze mě přežila?
-Dalo se to.Kdy’s přijel? Co’s mi přivez?
-Včera v deset jsem byl v Praze na letišti a domu jsem se dostal kolem půl třetí. Tobě jsem přivez todle.A ukázal jsem jí stříbrný náhrdelník s diamantovým přívěškem, který vypadal jako noční obloha.
-Óóóh to je nádhera, kolik to stálo?ptala se mě, když si náhrdelník nasazovala.
-Ani se neptej. A kde je Katka?
-Nevim, už půl roku jsem o ní neslyšela. Asi v cizině.
-OK. Poď, už tam nejspíš jsou všichni. Tak jsme šli. Vstupné nebylo tak vysoké, jak jsem přerpokládal, jen 40kč. Co ale nevydělali na vstupném, to vydělali na alkoholu. Setkali jsme se s kámošema a bavili se až do půl jedné, když se stalo něco, co nám nadobro zkazilo náladu.
To divné stvoření, co sedlo vedle mě v buse je tady! A nejhorší na tom bylo, že to je Katka. Chtělo se mi řvát, zabíjet a mučit, no prostě uvolnit síly živlů a použít je k ničení. Vzal jsem ji za ruku a spolu s ostatníma jsem ji zpola dovlekl zpola donesl k jednomu volnému místu. Cestou jsem se jí šeptem omluvil za to, co jsem provedl v autobuse nevěda o koho jde. S křípavým a slabě slyšitelným hlasem řekla, že se toho tolik neděje. Pak řekla, že má žízeň, tak jsem jí dal loka ze své lahvičky životabudiče. Následovala otázka co se to s tebou stalo?
-Bomba. Já tam byla a přežila… No jistě, že mě to nenapadlo dříve. Ahevasa v Rusku. Tam přese jela. A já tam měl jet taky, jenže ve víru událostí, které následovaly po té nešťastné epizodě, ve které hrála hlavní roli pistole a brokovnice janina tatínka, se na to tak trochu zapomělo. Ona odjela dva dny po propuštění z nemocnice a říkala, že jede tam. Pak jsa zabrán Janou, zapoměl, že tam je a v televizi sledoval ten výbuch. Proč se to stalo, to se nikdy asi nedozvíme. To jsem si říkal tehdy. A nyní mi něla přijít odpověď na všechny otázky, vložila mi do ruky slabou krabičku, ve které byla disketa a diář a list papíru. Zašeptala čti a já četl.šlo to špatně, neb bylo mizerné osvětlení. Já četl a před očima se mi mýhaly obrazy z nedávné historie. … 36 Američanů, kteří si přišli pro pannu čistou, museli zaplatit 100 zlatých. A satan jim vyhověl… … já se měla stát pannou čistou… byl to krystalický pohlcovač a usměrňovač energie. Já měla být obětována ve prospěch vědy… … pálilo to jako peklo a já se pomalu měnila… …je ze mě monstrum, za co? Proč mám takhle trpět? Když jsem dočetl, přítomní okolo mě se pokřižovali ajá jen nechal klesnout ruku. Otázku proč bylo zbytečné vyslovovat. Katka mi jen dala další listinu a řekla: -Závěť, až zemřu tak vykonej, co tam je psáno. Milo…
Nebylo jí přáno doříct ta slova. Zemřela. Ostatní poklekli a začali opakovat modlitbu, kterou jsem předříkával. Pak se ozval výstřel a já viďel, jak Píras, neschopen již vydržet toto peklo, opustil tento prokletý svět a vydal se s Katkou na poslední výlet. Pochopil jsem, snad jediný ze všech, že ji doopravdy miloval. -… a doufám, že jim tam bude společně dobře.
Oba byli pochováni vedle sebe na hřbitově v jedné malé vesničce a pozůstalí se vydali splnit poslední přání mé padlé krásky. Má práce spočívala v doručení diáře a diskety jednomu člověku, který mi dal obratem jinou krabičku, kterou tam měla schovanou pro mě. Byl v ní náramek a sponou, obojí ze stříbra.
