Sledovat na maličkém servisním monitoru přímý přenos z transportní místnosti těžkého ixiánského bitevního křižníku „Executioner“, kde má jednotka bojovala o život, bylo k zešílení. Nemohla jsem jim nijak pomoct, ještě ne…
Byla jsem napojená na vysílání z Gi-genovy kamery, to jediné bylo na něm funkční, jak absurdní… Vypadalo to zcela beznadějně…
Malého Jaimého dostali ihned, byl trestuhodně pomalý… A na Lewisovi bylo vidět, že už brzy podlehne svým zraněním, silně krvácel, byl k smrti vyčerpaný a podle jeho častých pohledů na kontrolku zdroje v pulsní pušce bylo jasné, že už mu na moc dlouho nevydrží. Pak ho taky dostali… Gi-gen byl stále paralyzovaný zářením z Omega-emitoru. Jen ten samorostlý Ixián se tam ještě rval s celou smečkou Encorianů a několika válečníky své vlastní rasy. Ochraptěle pořvával něco o smrdutejch zavšivenejch krysách, dokud mu stačil dech… až jsem ho nepoznávala. Evidentně ho ovládlo bojové šílenství, jenže ačkoliv se těla zabitých nepřátel u jeho nohou vršily jako nedostupná hradba… přesto jich neubývalo…
Ale zřejmě ho nechtěli zabít, to už by bylo dávno po něm… Snažili se ho strhnout na zem, ale šli na něj nejdřív po jednom a tak po jednom taky umírali… Takže po téměř nepostřehnutelném gestu jejich kapitána změnili taktiku a sesypali se na něj najednou. Jak jsem toho nadutého Ixiána nenáviděla!… po všech známých světech vzbuzovalo jeho jméno strach a bylo synonymem pro utrpení a bolest. Stál opřený o kontrolní panely na chodbě před transportní místností a netrpělivě cenil zuby… Neblaze proslulý „Krvavý stopař“, jinak mu nikdo neřekl, byl i za zkázou mé posádky a mého poslání…
Když D´ragovi vyrvali i jeho poslední zbraň, nebezpečně vyhlížející dlouhou zarkassianskou dýku, vrhl se na ně holýma rukama, zakousl se do nich jako vzteklý pes alespoň zuby a uštědřoval jim velmi nepříjemné nioxové šoky, po jejichž účincích od něho odpadávali jako shnilé maso od kosti. Jenže ani ty implantáty nebyly s to, zastavit je všechny, takže nemohl zabránit tomu, aby se k němu nakonec jeden Ixián nepřitočil a nedal mu dávku z hypospreje. Naposledy zařval jako umírající tygr, vůbec nebylo rozumět co a křečovitě sebou trhl, jako při konverzi nioxu… pak ta dávka drog zabrala a on klesl, totálně paralyzován, na všechny čtyři…
Poprvé jsem ho uviděla na kolenou, v tmavých očích nepřítomný kalný pohled… opíral se ztěžka dlaněmi o podlahu a jak se loď pojednou prudce naklonila, klouzal nazpátek a nechával za sebou na hladké palubě kluzkou stopu své i cizí krve. Pohlédl na své mučitele s fatalistickým výrazem, který mu vůbec nebyl vlastní... Vlastní, hluboce zakořeněná hrdost a čest válečníka mu ale nedovolovala se zabít dřív, než by ho dostali, takže jim s šíleným odhodláním čelil až do posledního dechu... Dobře si uvědomoval, že ho od nich čeká jen smrt, krutá a pomalá, hned potom, co poslouží svému účelu. Jen co z něho Ixiáni dostanou, co potřebují, přenechají ho Encorianům, kteří se budou chtít pomstít za své mrtvé…
Podivně se mi sevřelo srdce, když jsem viděla, jak ho jeden z těch odpornejch Encorianů chytil za vlasy a táhl ho za sebou na chodbu ven… ještě byl při vědomí…
Všichni se vyhrnuli za nimi a u Gi-gena ani nenechali hlídku, nejhorší bylo, že jsem nevěděla, kam D´raga vlečou…
Po dvou nekonečných hodinách se mi v interkomu ozval suchý, kovový hlas…
„Řídící systémy křižníku jsou plně pod naší kontrolou, kapitáne Leeová, žádám o autorizaci dalšího postupu…“
To byl Kyklop, moje poslední naděje, už bylo na čase…
Když má stařičká, oprýskaná, boje naprosto neschopná přepravní loď, kterou kdosi nepatřičně pojmenoval vzletně „Morning Star“, bezpečně dokovala v hangáru a já vyskočila na palubu „Executioneru“, okamžitě mně zavalila vlhká vlna vedra, až se mi zatmělo před očima. No jasně, kvůli Encorianům, ti dusnou, tropickou atmosféru přímo vyžadovali… Zkontrolovala jsem si poslední dva zásobníky do svářecí pistole, jediné mé zbraně, rozhlédla jsem se, kudy dál a bez dalšího otálení vyrazila na druhou palubu…
Kyklop zablokoval kajuty, přepážky a veškeré průlezy tak, aby eliminoval 99 % zbylé posádky, což se mu také podařilo. Pak jim zredukoval podporu života na minimum a pěkně je přidusil, poté jim naordinoval koňskou dávku uspávacího plynu. A nakonec mi pomohl najít D´raga… Nejdřív jsem ale musela za Trojkou. Sotva jsem tam doběhla, Gi-gen už byl restartovaný a podle nepohyblivých zorniček jsem věděla, že provádí autoscan… Netušila jsem, nakolik mu Omega-emitor ublíží, ale nebyla jiná možnost… Když se konečně pohnul, málem jsem vykřikla radostí, mohli jsme jít pro D´raga…
Podle Kyklopových údajů jsme Ixiána skutečně našli v jednom ze skladišť na čtvrté nákladní palubě „Executioneru“… Choulil se ke stěně, vycházely od něj slaboučké zvuky, jako když kňučí zpráskaný pes a nekontrolovatelně se třásl tak, jakoby navzdory panujícímu vedru mrzl. Gi-gen okamžitě upravil vlhkost a teplotu ve skladu na pozemský standart, jakoby mu tím mohl pomoct... Při bližším pohledu na našeho medika jsem si všimla i stružky krve, která mu tekla z koutku úst na bradu, spolu s pramínkem slin, kterého si nejspíš ani nebyl vědom. Co mu to sakra píchli za svinstvo, že to i z něj udělalo takovouhle trosku… Dobře jsem ale věděla, jak dokážou Ixiáni zlomit i své lidi. Vzhledem k jejich extrémní odolnosti proti bolesti se klasické fyzické mučení míjelo účinkem, takže vyvinuli velmi silné drogy na překonání odporu. Ani se, jak jsem zjistila, nenamáhali s tím, aby ho spoutali, tak si byli jisti účinkem...
Když jsem k němu poklekla, stáhla jsem si plynovou masku a bylo vidět, že mně poznává, protože se na jeho strhaných rysech objevil záblesk naděje i znechucení nad tím, v jaké ponižující situaci ho vidím. S velkou námahou pootevřel do krve rozpraskané rty a zašeptal: „Quadrinal 50…“ A krucinál, řekla jsem si sama pro sebe. Takže se na něm vyřádili do sytosti, tahle droga byla zabiják i pro Ixiány. Museli o ty informace, které měl, hodně stát, protože Quadrinal padesátka ochromovala nervovou soustavu a oběť se v hrozných křečích začínala pomaličku dusit. Lidem se nemohla dát vůbec… pokud z nich chtěli něco dostat… nepřežili by ani desítkové kvéčko…
Nevím, jestli já Ixiánům vůbec kdy odpustím smrt mých rodičů, ale pohled na tohohle byl strašně deprimující a vzbuzoval spíš lítost… Už dávno neměl tu svoji hřívu, na které si tak zakládal, úhledně svázanou na lopatkách…. Dlouhé prameny krví a prachem slepených vlasů mu teď divoce zcuchané spadaly na zkrvavenou hruď a milosrdně zakrývaly část ošklivých hlubokých ran od ixiánských dýk a encorianských drápů, kterými měl poseté celé tělo. Nesměli ho zabít, tak mu dali alespoň takhle co proto... Věděla jsem ale, že tahle jeho nedobrovolná kapitulace nebyla pro jeho nepřátele rozhodně snadným vítězstvím. Na každého padlého a zajatého muže z mé posádky připadalo minimálně deset Encorianů a Kyklop hlásil i zredukování ixiánských známek života (což byli v podstatě velící důstojníci na „Executioneru“) na sedm, vycházeje z původní hodnoty deset, počítaje v to i D´raga…
Jediné, co jsem mohla, bylo trochu mu zchladit horké čelo a navlhčit rty, napít se už sám nemohl…
Gi-genovi nebylo třeba nic říkat, s veškerou jemností, které byl schopen, provlékl paže pod Ixiánovým tělem a zvedl ho jako malé dítě do výšky svých úctyhodných sedmi stop. Museli jsme rychle na ošetřovnu, alespoň že jsme věděli, čím ho nadrogovali, určitě tam budou mít antidotum... Než jsem ale vyběhla za Trojkou, natáhla jsem si zase plynovou masku, aby Kyklop kvůli mně nemusel upravovat podporu života a zajatci nám náhodou neupláchli. D´ragovi mohla naopak chvilka spánku jen pomoct….
Poskakovala jsem vedle obrovitého bojového androida k turbovýtahu a sotva jsem mu stačila… Nějaké otálení ale nebylo na místě, museli jsme vypadnout z orbity, dokud byl ještě čas…
Cena za Kyklopa byla možná příliš vysoká…
Tak a takhle to dopadne, když se moc dívám na seriály :-))). Tak prosím o jistou shovívavost, co se techniky a náhodné podobnosti týče :-DDD. Ráda uvítám Vaše komentáře: Ellinor
