|
|
"
Vzbudila mě vůně barev
modrá, zelená, pestrý nálev.
Vzbudila mě ze snu jemná
melodie, z příze tkaná.
Vzbudil mě zvláštní hlas
tichý a smutný, však silný,
jak vzrostlý obilný klas.
Vyhnal z hlavy vjem mylný,
že je konec, tady ve tmě.
Ano, vzbudilo mě hřejivé jaro,
paprsků dotyky letmé,
až mé srdce zaplesalo.
Coby Jitřní poutník plavil jsem se tunelem tmy,
žádná světla, žádné zvuky, jen samota tichá,
jež ryčela jak rozdivočelý býk mezi trámy
a v tichu samotném, kde duše steskem vzdychá,
scvrkává se, mizí a zmírá ve věčnosti trápení.
Jenže ty, albatrosi, vyvedl jsi mě i moji posádku domů.
Svítil jsi mi na cestu, ukázal směr a zbavil mámení,
mámení noci, odehnal ho, nerozumím tomu.
Odehnal jsi temné sny a noční můry,
rozžehnul ducha lodi a tím ji vysvobodil.
Z posádky i poutníka jsi rozehnal chmury…
Dokázal´s to! Jitřní poutník se probudil.
|
