Objevily se Hummery. Brzy budou na dostřel. Ještě kousek blíž. Zamířil jsem na přední sklo jednoho z nich. Usmál jsem se a zmáčkl spoušť, zpětný náraz mě udeřil do ramene. Ještě, že svý Géčko tak znám. Za ty roky mě kopla už tolikrát, ale implantáty na klinice ve Fuhrlingu vše vyřešily. Po pravém rameně mi může přejet tank a neucítím nic. Zkontroloval jsem zásah. Sklo se rozletělo a Hummer se zastavil. Tyhle střely jsou ničivý, kromě řidiče to musel schytat i spolujezdec za ním. Takže první dva zářezy. Ostatní Hummery jely dál. Dopředu se teď nahrnul transportér. Na ten jsem si už moc nevěřil, ale zkusil jsem to. Výstřel. Nic, jen je to trochu podrbalo. Otevřeli střílny. Teď to tu celé pročešou zkusmou střelbou. Kulomety začaly pálit, byly to normální konvenční zbraně na celoplášťovou munici. Energozbraně si šetřili. Náhle do transportéru něco prudce narazilo z boku. Převrátil se na bok a začal hořet. Sweet! Sakra on sehnal i raketomet! Hummery začali pálit dávky z namontovaných zbraní a kryly tak vojáky z transportéru, kteří vybíhali ven a snažili se dostat k troskám. Teď byla řada na mě. Dostal jsem tři týpky. Ostatní to stihli. Hummery vjely do trosek města. Ale ty mě teď nezajímaly, musel jsem zlikvidovat chlápky z transportéru. Ještě mi jich zbývalo sedm. Zatím jsem je přišpendlil dole, ale každou chvíli mi sem pošlou plazmovej granát. Pokropil jsem je ještě sprškou střel z Desert Eaglu a vypadl jsem. Právě včas. Za deset sekund na můj sniperskej flek dopadl granátovej pozdrav. Stáhnul jsem se kus doleva a našel si úkryt v ještě stojícím baráku, kterej neměl střechu. Díry ve zdi mířily ideálním směrem. Zaujal jsem postavení a vyčkával. Na kopečku se ozval výbuch. Objevili můj dáreček, nastraženou minu. To je vyléčí, z lezení na můj flek. Sejmul jsem dalšího Mechanika, s plamenometem v ruce. Sakra, jestli jich tu běhá víc podobnejch, tak jsem v pěkný kaši. Rozptýlili se a začali mě obkličovat. Zarachotily kulomety. Jeden v dálce, ale druhej byl jen kousek. Zeď se otřásala. Kousek ode mě vybuchl další granát. Občasným vykukováním jsem poznal, že jsem v pasti. Blížili se ke mně dva maníci s plamenomety plus jeden s energopuškou a všechny tři kryl Hummer s namontovaným kulometem, kterej neustále chrlil velkorážní olovo. Vchodem ke mně šlehly plameny. Musel jsem vypadnout. Natáhl jsem drát s granátem a utekl dírou v zadní stěně. Obešel jsem barák a schoval se za betonový násep. V dálce jsem uviděl Hummer, který mě ostřeloval. Zazněl výbuch. Druhá hračka explodovala. Další plamenometčík vyřízený. Namířil jsem na Hummer a vybral si chlapíka za kulometem. Dum-dum náboj ho odhodil na zem. Z hrudníku mu moc nezůstalo. Ozval se raketomet a Hummer vyletěl do vzduchu. Sbalil jsem pušku a uháněl pryč. Kolem mě vybuchl granát, střepina mě zasáhla do ramene. Do pravého. Někdy mám holt štěstí. Někde za mnou pomalu postupoval chlápek z plamenometem a kryl ho voják s plazmapuškou a granátama. Musel jsem si dávat bacha. Přeběhl jsem ulici a schoval se v hromadě železobetonu. Pušku jsem namířil přes ulici. Objevil se chlápek s plazmovkou. Přikrčeně se plížil a téměř neustále se kryl. Nechtěl jsem ho vyplašit a zůstával jsem nehnutě ležet. Za chvíli něco zavolal a objevil se chlápek s plamenometem. Oba se kryli za rozbořenou zídkou. Pak se stalo něco s čím jsem absotutně nepočítal. Maník s plamenometem se mi ztratil ze zorného pole. Voják s plazmovkou vypálil několik ran mým směrem. Vyděšeně jsem sledoval, jak paprsky plazmy krájí můj úkryt. Jak mě našel? Podíval jsem se pořádně a zjistil jsem proč. Nechával jsem za sebou rudou skvrnu. Rameno mě sice nebolelo, ale krvácelo. Už jsem měl prst na spoušti, když přede mně dopadl granát. Instinktivně jsem sklonil hlavu kam až to šlo. Naštěstí střepiny šly mimo. Pak do mě začal ze strany pražit plamenomet. Oheň si hledal cestu skrz hustou spleť železných trubek, betonu a cihel. Tentokrát jsem neměl kam zdrhnout. Nebyla tu žádná zadní stěna, prostě nic. Už jsem se chystal dát pistoli ke spánku a skončit to rychle. Pak ale plameny ustaly. Chlapík s plazmovkou se rychle přikrčil a střílel na všechny strany. Nebylo mu to nic platné. Dostal ho granát.
„Můžeš ven!„ ozval se shora známý hlas. Vysoukal jsem se ven a mrknul nahoru. A sakra! Sweet si našel ještě lepší místo než já! Šklebil se na mě ze střechy jedné zachovalé ruiny. Byl tam fakt dobře schovaný, ze tří stran ho chránila zeď.
„Kolik si jich dostal?„
„Dva Humery a další čtyři týpky,„ smál se Sweet. Počkat! Dostal čtyři, ale to znamená, že… Ozval se výbuch a ze Sweetova úkrytu nezbylo nic. Vrhnul jsem se k zemi a očima pročesával okolí. Nic jsem neviděl. Pak kolem mě hvízdla kulka. Převalil jsem se a rychlými přískoky se dostal ke stěně. Primitivní úkryt, ale stačil. Musel jsem zjistit, odkud poslední Mechanik střílí. Na zkoušku jsem kolem rozhodil pár kouřových granátů, ale zůstal jsem na místě. Zarachotil kulomet. Asi už neměl rakety. Stejně pořádně pročesal okolí stěny. Úlomky cihel mi lítaly kolem hlavy. Ale zjistil jsem směr, odkud ten parchant střílel. Bylo to návrší, kde jsem nechal minu. Že jsem tam nenechal dvě! Kouř se ještě zcela nerozptýlil, a tak jsem risknul dostat se blíž. Hned jak jsem vykoukl, spustil palbu. Musel mít brýle s termovizí. Byl jsem v pasti. Zase! I když co se vztekám, ve dvou jsme dostali čtyřiadvacet Mechaniků. Škoda, že ten poslední nás vyřídí oba! Ozvala se rána. Opatrně jsem vykoukl. Z pahorku se valil kouř, kolem dopadaly kusy kovu a zdiva. Nevěřícně jsem zíral. Že bych tam přece jen dal dvě miny?
„Žádnej parchant mě s rakeťákem nepřečůrá!„ Obrátil jsem se po povědomém hlase. Uprostřed hromady trosek seděl Sweet s kouřícím raketometem.
„Ty jeden klikaři!„ vykřikl jsem radostně. „Jak jsi to přežil!„ Trochu se otřepal, taky se provinile usmál.
„No víš… když jsem ti zachránil zadek před těma dvěma, myslel jsem, že je konec, a tak jsem jako vůl vylezl z díry. Mohl jsem si rovnou namalovat terč na ksicht. Ale tamten,„ ukázal na zbytky Mechanikova úkrytu. „to asi s rakeťákem neuměl. Střelil jen do základů, napůl do země. Barák se sice sesypal, jak domeček z karet, ale já už jsem takovejch kotrmelců něco zažil.„ Pak se ke mně naklonil a zašeptal, i když už nebyl nikdo kdo by nás mohl slyšet.
„Zůstal nějákej z těch Hummerů dost nepoškrábanej?„ Zavrtěl jsem hlavou. „Totiž…„ podrbal se Sweet za uchem. „…asi bys měl něco vědět. Víš jak si řek, abych uklidil Humma někam bokem?„ Přikývl jsem.
„Doufám, žes ho dal někam dál. I když to tu bylo divoký, snad se s ním dá ještě jezdit, ne?„
„No, kola ještě má,„ mumlal Sweet.
„Kam jsi ho dal?„
„Ale nebudeš na mě křičet!„
„Já nikdy nekřičím.„
„Tak fajn. Můžeš si ho jít vyhrabat z mýho úkrytu,„ ukázal na hromadu trosek, ze které prosvítala střecha našeho Hummeru.
„Sweete máš minutu náskok, pak si najdu raketomet a PROŽENU TĚ JAK PSA!!!„
„Dej mi dvě!„ zažadonil ještě Sweet a pelášil pryč.
