Johano z Waldhornu,
vzala sis za muže kata,
proto sobě vezmi rudý plášť a klobouk tento,
by každý kdo tě potká věděl,
žes osoba snížená,
a proto při jednání s úřady
bude ti vyhrazeno stání na zvířecí kůži.
Proto také v kostele nebudeš sedět mezi světskými lidmi,
nýbrž ti zvláštní lavice bude přidělena.
Johana stála na zvířecí kůži,
vzpřímeně a hrdě jako královna.
Vítr a sluneční paprsky si pohrávali s jejími světlými vlasy spletenými do silného copu,
takže vypadala jako zalitá zlatem.
Dívala se do tváří shromážděných lidí,
nepohla ani brvou, když přijímala od radního znak své hanby,
pro ni to nebyla potupa, ale vítězství,
v duchu před sebou viděla oči svého muže,
oči muže kterého milovala,
jemně se usmála,
pak si s grácií přetáhla přes ramena plášť,
na své krásné, zlaté vlasy nasadila rudý, špičatý klobouk,
ještě jednou se na všechny hrdě podívala,
otočila se a odcházela středem,
středem špalíru lidí,
co se přišli podívat na její pohanu,
středem nešťastných, nevědomých, prázdných bytostí.
Ona vyhrála svou lásku.
Pá pá snad příště Veles
