Stříbrná saň

Kdo jí to provedl, kdo si jen dovolil
Otřást nejvyšší jistotou jejího srdce.
Jak skřivan za svítání radovala se
na zmrzlých zimních planinách.
Však s jarem přišel smutek a zkáza.
Už netančí bosé nohy v sněhovém poprašku,
v zelené trávě lesknou se teď slzy.

V hlubinách světabolu rodí se šelma,
již jednou letmo spatřená,
jak ohryzává svou oběť.
Však hle:
Nyní si opět procvičuje andělská křídla.
Chystá se na trestnou, křížovou výpravu.
A její ryk se ozve nad městem které ztrestá
silou nenaplněné touhy.

Než obrátí poslední kámen i panel z betonu,
viníka najde, tím si buď jist.
Chutě posvačí játra mírně okoralá,
jak správně upečený chléb jí přijdou k chuti.
Pak zazpívá píseň nenasytných vítězů.

Ta píseň teprve
vyléčí ze smutku věčnou pannu hříšnici.
A jitřní skřivan opět rozezní
temnou klenbu katedrály Světa,
ještě před svítáním…